Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1980/14 #1Usnesení ÚS ze dne 09.12.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/právo na odvolání (dvojinstančnost řízení)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedliv... více
Věcný rejstříkkupní smlouva
dovolání/přípustnost
Odstoupení od smlouvy
neplatnost
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.1980.14.1
Datum podání10.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 428 odst.3, § 436 odst.1 písm.d

519/1992 Sb., § 13, § 18

99/1963 Sb., § 220 odst.1 písm.a, § 237, § 238a, § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1980/14 ze dne 9. 12. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jindřišky Glaserové a 2) Františka Glasera, oba zastoupeni JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem Pražákova 1008/69, Brno, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2013, č. j. 9 Cmo 348/2011-520, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2014, č. j. 29 Cdo 322/2014-620, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 10. 6. 2014 v zákonem stanovené lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatelé proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, neboť mají za to, že postupem porušujícím čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i z příloh k ní přiložených, je nicméně patrno, že stěžovatelé svojí argumentací napadají rovněž v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od něhož počítají i lhůtu k podání ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 256/08; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, č. 57567/00, dostupný v českém překladu na http://hudoc.echr.coe.int), podrobil ústavnímu přezkumu i v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jejich podání.

3. Stěžovatelé následně ve svém podání ze dne 13. 10. 2014, doplněném o podání ze dne 22. 10. 2014, rovněž navrhli odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

4. Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem k odvolání žalobce (Ing. I. Mikeš, insolvenční správce úpadce Ing. Z. Červinky) podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve výroku o věci samé změnil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 5. 2011, č. j. 23 Cm 76/2003-421, kterým krajský soud zamítl jeho žalobu, jíž se po žalovaném, RSDr. F. Glaserovi, domáhal zaplacení částky 15.000.000 Kč, která představuje první splátku kupní ceny za akcie společnosti KAVEX - GRANIT HOLDING, a. s., jako veřejně neobchodovatelných akcií na jméno v celkové nominální hodnotě 6.480.000 Kč, nabytých žalobcem od žalovaného na základě kupní smlouvy o prodeji cenných papírů ze dne 26. 10. 2001 (dále jen "Kupní smlouva") za kupní cenu sjednanou dohodou ve výši 40.000.000 Kč. Dále pak vrchní soud rozhodl o nákladech řízení (výrok II.), resp. o povinnosti stěžovatelů společně a nerozdílně zaplatit soudní poplatky v celkové výši 1.200.000 Kč.

5. Vzhledem ke skutečnosti, že původně žalovaný dne 19. 10. 2005 zemřel, bylo následně ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. v řízení pokračováno s jeho dědici, tedy stěžovateli.

6. Předmětem sporu se staly okolnosti uzavření Kupní smlouvy, kdy žalobce především namítal její relativní a následně i absolutní neplatnost vzhledem k jejímu čl. II. písm. a), c) a d), neboť byl prodávajícím ubezpečen o dobrém stavu společnosti, že společnost není předlužena a že účetní evidence odpovídá celkovému stavu, a to navzdory skutečnosti, že již dne 26. 6. 2001 byl na danou společnost prohlášen konkurs a podle znaleckého posudku rozdíl v deklarované a reálné hodnotě čistého obchodního majetku společnosti činil minus 67.998.000 Kč. Žalobce proto považoval smlouvu za neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení § 40a a § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "občanský zákoník z roku 1964"). Následně také od Kupní smlouvy, s poukazem na ustanovení § 13 zákona č. 519/1992 Sb., o cenných papírech, a ustanovení § 428 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "obchodní zákoník"), odstoupil dopisem ze dne 2. 9. 2003 z důvodu porušení smlouvy podstatným způsobem s tím, že předmětné akcie na něj nebyly převedeny rubopisem, jak vyžaduje ustanovení § 18 odst. 1 cit. zákona o cenných papírech.

7. Vrchní soud se v odůvodnění rozsudku napadeného nyní projednávanou ústavní stížností sice ztotožnil se skutkovými zjištěními krajského soudu, nicméně při hodnocení důvodnosti podané žaloby dospěl k opačnému právnímu závěru. Vrchní soud totiž dovodil, že nedostatek rubopisu na převáděných akciích, o němž prodávající věděl a nesplnil tak svou povinnost vyplývající z ustanovení § 18 odst. 1 cit. zákona o cenných papírech, "je směrodatný pro závěr, že kupující má nárok na odstoupení od smlouvy pro její podstatné porušení [ust. § 436 odst. 1 lit. d) obch. zákoníku], když kupující se bez tohoto úkonu nemohl stát vlastníkem akcií" (str. 8 rozsudku vrchního soudu). Ke stěžejní námitce stěžovatelů, že právo odstoupit od Kupní smlouvy v době, kdy bylo učiněno, tj. 2. 9. 2003, žalobci nenáleželo vzhledem k ustanovení § 436 odst. 1 písm. d) obchodního zákoníku, když znalecký posudek o stavu společnosti byl vyhotoven již v červnu 2002, vrchní soud odkázal na shora citované ustanovení § 428 odst. 3 obchodního zákoníku, kdy v důsledku aplikace tohoto ustanovení "se účinky ustanovení § 428 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku na daný případ neuplatní, neboť prodávající o neprovedení rubopisu na akciích nesporně musel vědět." Odstoupení od Kupní smlouvy dle dopisu ze dne 2. 9. 2003 shledal proto vrchní soud jako důvodné a včasné, čímž smlouva zanikla a kupujícímu již nepříslušelo žádat o dodatečné provedení rubopisu na předmětných akciích. Tím také dle vrchního soudu odpadl důvod pro to, aby je měl nadále ve svém držení, a proto je povinen tyto akcie vrátit stěžovatelům.

8. Dovolání stěžovatelů proti uvedenému rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013) jako nepřípustné, neboť je neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 o. s. ř., ani podle ustanovení § 238a o. s. ř., když dovolacími námitkami stěžovatelů zpochybňovaný právní názor vrchního soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 32 Odo 1604/2006; rozsudek ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1387/2005; či rozsudek ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1040/2009, všechny dostupné na www.nsoud.cz).

9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že vrchní soud svým postupem, kdy na základě shodných skutkových zjištění dospěl ke zcela opačnému právnímu závěru, než krajský soud, zasáhl do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Postup vrchního soudu považují za "mimořádný exces" a "vybočení ze zásad předvídatelnosti soudního rozhodnutí", když nesprávná aplikace podústavního práva obecným soudem měla za následek porušení jejich základních práv. Stěžovatelé konkrétně polemizují především s právním závěrem vrchního soudu, opírajícím se o aplikaci ustanovení § 428 odst. 3 obchodního zákoníku, který však na daný případ dle jejich názoru nedopadá, a proto se ani nemohou ztotožnit se způsobem, jakým se vrchní soud vypořádal s jejich stěžejní námitkou ohledně nedůvodného a opožděného odstoupení od Kupní smlouvy.

10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení vrchního nebo Nejvyššího soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

11. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v odvolacím, resp. dovolacím řízení, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil soud prvního stupně v řízení o podané žalobě, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Navzdory svému tvrzení o znalosti role Ústavního soudu, stěžovatelé i přesto svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy, zejména pak v odvolacím řízení, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nicméně nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je totiž zcela zřejmé, že stěžovatelé sice namítají porušení svých základních práv; ve skutečnosti však svými námitkami brojí především proti samotnému, pro ně nepříznivému, právnímu závěru vrchního soudu ohledně důvodného a včasného odstoupení žalobce od Kupní smlouvy a tedy důvodnosti jím podané žaloby.

12. Jak ovšem sami stěžovatelé zdůrazňují, činí tak se znalostí judikatury Ústavního soudu, z níž vyplývá, za jakých podmínek lze uvažovat o tom, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy měla za následek porušení základních práv a svobod, které v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem podústavního práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)].

13. Ústavní soud, po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, která konfrontoval nejen s citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Plzni, ale i s obsahem spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 23 Cm 76/2003, jenž si za tím to účelem vyžádal, nicméně konstatuje, že vrchní soud se s námitkami stěžovatelů, jež uplatňovali ve svých vyjádřeních k žalobě i k odvolání a následně i v ústavní stížnosti, řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními. Ačkoliv lze namítat, že právní závěry v odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu by jistě mohly být rozvedeny podrobněji, uvedený nedostatek zdaleka nedosahuje takové intenzity, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu v podobě derogace napadeného rozhodnutí z důvodu nerespektování principu práva na spravedlivý proces. I přes tento nedostatek tak nelze jeho postup označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a neshledal v něm namítaná porušení základních práv stěžovatelů, jak tvrdili v ústavní stížnosti.

14. Pokud stěžovatelé za onen projev svévole či dokonce za "mimořádný exces" a "vybočení ze zásad předvídatelnosti soudního rozhodnutí" považují skutečnost, že vrchní soud na základě shodných skutkových zjištění dospěl ke zcela opačnému právnímu závěru, než krajský soud, Ústavní soud zdůrazňuje, že z ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vyplývá, že odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení nebo pro jeho zrušení a jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav. Jak ostatně Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře opakovaně vyslovil, "skutečnost, že odvolací soud hodnotí věc po právní stránce jinak, než soud prvního stupně, není v rozporu s procesními pravidly a tedy v rozporu s právem na spravedlivý (řádný) proces, pokud si odvolací soud udělá na základě skutkových zjištění, ať již převzatých od soudu prvního stupně nebo získaných na základě důkazů zopakovaných nebo nově provedených, vlastní právní názor" (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 652/09 ze dne 21. 4. 2009 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1199/14 ze dne 11. 9. 2014).

15. V takovém postupu nelze ani spatřovat porušení zásady dvojinstančnosti civilního řízení, jak stěžovatelé rovněž namítají (byť nepřímo s tvrzením, že zůstali "bez možnosti podání řádného opravného prostředku"), pokud tedy právní závěry odvolacího soudu vycházejí z odpovídajících skutkových zjištění a pokud změněný právní názor nevyžaduje změnu nebo doplnění skutkových zjištění, provedených soudem prvního stupně. V opačném případě by totiž odvolací soud byl povinen respektovat zásadu přímosti důkazů, která vyžaduje, aby odvolací soud, pokud se chce odchýlit od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, vždy sám dokazování zopakoval a poskytl tak účastníkům řízení možnost reálně jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 273/06 ze dne 14. 9. 2007 (N 144/46 SbNU 409) či nález sp. zn. I. ÚS 3725/10 ze dne 3. 8. 2011 (N 139/62 SbNU 175)]. Nadto je třeba zdůraznit, že zásadu dvojinstančnosti v civilním řízení nelze v žádném případě považovat za princip či základní právo požívající ústavněprávní ochrany, neboť není garantováno ani Listinou, ani mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách (právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Jinými slovy, součástí práva na spravedlivý proces není právo na dvě a více instancí a toto právo nelze vykládat ani v tom směru, že je třeba, aby ve věci samé rozhodl poprvé vždy pouze soud prvního stupně. Pokud odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodne poté, co přehodnotil právní kvalifikaci, nelze takový postup sám o sobě považovat za porušující základní právo účastníka řízení na spravedlivý proces.

16. Stejně tak Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelů ve způsobu, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost stěžovateli podaného dovolání z hlediska naplnění podmínek dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 237 a § 238a o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013), neboť Nejvyšší soud s poukazy na relevantní judikaturu, kterou v odůvodnění citoval, řádně a srozumitelně odůvodnil, proč nelze v případě rozhodnutí vrchního soudu usuzovat, že by jím řešené otázky měly po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud se tak ztotožnil s právním názorem vrchního soudu, podle něhož věděl-li prodávající v den uzavření smlouvy o převodu akcií o vadě akcií, představující podstatné porušení smlouvy, nesvědčí prodávajícímu právo namítat v soudním řízení nedodržení lhůt pro uplatnění vad podle ustanovení § 428 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku a kupující se tak může u soudu domoci práva z vad bez ohledu na uplynutí lhůty podle ustanovení § 428 odst. 1 obchodního zákoníku. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani dovolací námitce stěžovatelů, že odvolací soud pochybil, nezabýval-li se nejprve platností Kupní smlouvy, když konstatoval, že "dovolatelé totiž jednak netvrdí žádné okolnosti, z nichž by na neplatnost smlouvy bylo možno usuzovat (naopak, před soudy nižších stupňů výslovně uváděli, že důvody neplatnosti smlouvy dány nejsou), a jednak nevysvětlují, jak by se případný závěr o neplatnosti smlouvy promítl do jejich poměrů založených napadeným rozhodnutím, jímž bylo dovolatelům uloženo vrátit prodávajícímu (resp. žalobci jakožto insolvenčnímu správci prodávajícího) plnění poskytnuté podle této smlouvy jejich právnímu předchůdci (15.000.000 Kč s příslušenstvím) oproti povinnosti žalobce vydat jim plnění, jež podle této smlouvy obdržel jejich právní předchůdce od prodávajícího (akcie)" (str. 2 usnesení).

17. S citovaným názorem se Ústavní soud ztotožňuje, a proto nemůže přisvědčit této námitce stěžovatelů, kterou uplatnili rovněž v ústavní stížnosti, když stěžovateli namítaný rozpor těchto závěrů s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 32 Odo 187/2005), resp. s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 182/01, v daném případě neshledal. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že zmíněné případy vycházely z odlišných skutkových okolností, což také v obou případech vyústilo v jednoznačné konstatování vadného procesního postupu příslušných soudů, neboť se dostatečně nevypořádaly s námitkami, které měly pro celkové vyústění projednávaného případu, a tedy i pro případné dopady do právní sféry účastníků řízení, klíčový charakter.

18. Zatímco totiž v případě citovaného rozsudku Nejvyššího soudu nalézací i odvolací soud konstatovaly neplatnost odstoupení účastníka od smlouvy, aniž by se předtím jakkoliv vypořádaly s žalobcem namítanou otázkou neplatnosti smlouvy ("Odvolací soud tak učinil předčasný závěr o neplatném odstoupení žalobce od smlouvy podle § 39 obč. zák., neboť takový závěr mohl učinit teprve až by byl soudem prvního stupně učiněn jednoznačný závěr o vzniku kupní smlouvy a její platnosti, když teprve následně po tomto dílčím závěru mohl soud dovodit závěr o splnění či nesplnění povinnosti plnění ze smlouvy a platnosti či neplatnosti odstoupení od smlouvy."), v případě citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 182/01 se obecné soudy otázkou platnosti smlouvy, která obsahovala řadu neurčitých a vzájemně si odporujících ustanovení, sice zabývaly, nicméně vůbec se nevypořádaly s další námitkou žalobkyně, kterou byla právě platnost jejího odstoupení od smlouvy ("Obecné soudy přesvědčivě vyložily, proč a z jakých důvodů, považují uzavřenou smlouvu za platnou, na druhé straně však ponechaly zcela nepovšimnutou námitku, byť možná okrajovou, že mělo či mohlo dojít, slovy smlouvy, k jejímu zrušení."). Tím se zřetelně odlišují od nyní projednávaného případu, neboť obě klíčové námitky, tzn. (absolutní i relativní) neplatnost Kupní smlouvy, resp. platnost odstoupení od smlouvy, byly obecnými soudy řádně vypořádány, přičemž stěžovatelé v celém průběhu řízení před nalézacím, resp. odvolacím soudem setrvale odmítali jakákoliv tvrzení žalobce, zpochybňující samotnou platnost Kupní smlouvy. Stěžovatelé tuto otázku učinili spornou a tedy nezbytnou k opětovnému posouzení odvolacím soudem až ve svém dovolání, jímž se snažili zvrátit pro sebe nepříznivý právní závěr vrchního soudu, a činí tak znovu v ústavní stížnosti. V tomto ohledu se Ústavnímu soudu jeví stěžovateli vznesená námitka ohledně pochybení odvolacího soudu do značné míry účelovou (samoúčelnou), přičemž ani Ústavnímu soudu není zcela zřejmé, jak by se případný závěr o neplatnosti Kupní smlouvy mohl promítnout do jejich poměrů, založených ústavní stížností napadeným rozsudkem vrchního soudu, a tedy jak by mohl vyvolat pro ně příznivější dopady do jejich právní sféry.

19. Postupu obecných soudů tak nelze dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout, a proto s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

20. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by to bylo za situace, kdy rozhodl bez zbytečného prodlení o samotné ústavní stížnosti, zjevně neúčelné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2014

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru