Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 198/95Nález ÚS ze dne 28.03.1996K veřejnému zájmu při omezení vlastnického práva (zřízení věcného břemene)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
Věcný rejstříkvlastnické právo/omezení
Věcná břemena
veřejný zájem
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 23/5 SbNU 193
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.198.95
Datum podání25.08.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 135c odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 198/95 ze dne 28. 3. 1996

N 23/5 SbNU 193

K veřejnému zájmu při omezení vlastnického práva (zřízení věcného břemene)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dnešního dne v senátě ve

věci ústavní stížnosti H. P., zastoupené JUDr. T. N., účastníků

řízení Okresního soudu v Náchodě a Krajského soudu v Hradci

Králové a vedlejšího účastníka města Č. S., proti rozsudku

Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 11. 1994, č.j. 4 C 343/93-69,

a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5.

1995, č.j. 18 Co 20/95-90, takto:

Ústavní stížnosti se zcela vyhovuje.

Rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5.

1995, č. j. 18 Co 20/95-90, a Okresního soudu v Náchodě ze dne 9.

11. 1994, č.j. 4 C 343/93-69, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozsudku Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 1995, č.j. 18 Co 20/95-90, ve

spojení s rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 11. 1994,

č.j. 4 C 343/93-69. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě byl

zamítnut návrh stěžovatelky proti žalovanému městu Č. S.., aby byl

žalovaný povinen odstranit stavbu asfaltového povrchu na poz.

parcele č. 1727 v kat. úz. Č. S. Současně bylo rozhodnuto

o zřízení věcného břemene k tomuto pozemku - právo stavby

a užívání parkoviště s asfaltovým povrchem ve prospěch žalovaného

za náhradu 60.000,- Kč a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

K odvolání stěžovatelky byl rozsudek Okresního soudu v Náchodě

potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5.

1995, č.j. 18 Co 20/95-90.

Okresní soud v Náchodě po provedeném dokazování vzal za

prokázáno, že žalobkyně H. P. je vlastnicí pozemku č. 1727

o výměře 4297 m2 v kat. úz. Č. S. Tento pozemek polovinou zdědila

po H. F. a polovinou jí byl darován A. H. Na pozemku vybudovalo

žalované město Č. S. na základě stavebního povolení stavbu

parkoviště, a to bez souhlasu právních předchůdkyň žalobkyně.

Žalovaný nebyl vlastníkem pozemku a ani neměl jiné právo

umožňující stavbu. V tomto případě jde tedy o tzv. neoprávněnou

stavbu. Okresní soud dovodil, že jde-li o neoprávněnou stavbu,

může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je

třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil. Povinnost

odstranit stavbu přichází v úvahu, když stavebník nejednal v dobré

víře a zvlášť hrubě porušil své povinnosti. Rozhodnutí

o odstranění stavby je třeba posoudit ze všech hledisek, a to

nejen z hlediska zájmu vlastníka pozemku, ale též z hlediska

účelu, kterému stavba slouží, důvodu, proč byla postavena,

využitelnosti stavby, z hlediska technické proveditelnosti

odstranění stavby a pod. V daném případě, "kdy je stavba užívána

jako přístupová cesta a parkoviště včetně celoročního využití

kamionovou dopravou a z hlediska ochrany vod přehradní nádrže před

průsakem ropných látek pro případ, že by do pozemku nezasahovala

stavba parkoviště, by bylo účelnější stavbu parkoviště zachovat."

Žalobkyně požadovala odstranění stavby a uvedení pozemku do

původního stavu a nesouhlasila tedy s přikázáním stavby do svého

vlastnictví. Soud měl za to, že rozhodnutí o odstranění stavby by

nebylo účelné, a proto návrh na odstranění asfaltového povrchu

z pozemku zamítl. Vzhledem k tomu, že nebylo namístě odstranění

stavby, ani nebylo možno řešit situaci přikázáním stavby

vlastníkovi pozemku, uspořádal soud poměry mezi vlastníkem pozemku

a stavebníkem tak, že zřídil za náhradu ve prospěch žalovaného

věcné břemeno spočívající v právu stavby a užívání parkoviště

s asfaltovým povrchem. Výše náhrady za zřízení věcného břemene

byla stanovena volnou úvahou částkou 60.000,- Kč, a to analogicky

s použitím zákona č. 393/1991 Sb. - náhrada za dočasné užívání

pozemku 3,- Kč za m2 a předpokládaná doba nájmu 5 let.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, v němž

namítala zejména hrubý nepoměr mezi přisouzenou náhradou za

zřízení věcného břemene a výhodou oprávněného a poukázala na to,

že větší část asfaltové plochy neslouží jako parkoviště, ale byla

pronajata firmě, jež zde provozuje autobazar; ochrana vod přehrady

před průsakem ropných látek je zajištěna lapoly, které byly

vybudovány k ochraně před možným průsakem ropných látek, jež by

mohly pocházet pouze z automobilů parkujících na parkovišti.

Jednání ve zlé nebo dobré víře mělo být posuzováno z hlediska

toho, kdo parkoviště budoval, zda dodržoval zákony a obecně

závazné předpisy či nikoli. V uvedeném případě bylo stavební

řízení zahájeno bez účasti a bez souhlasu majitelů pozemku, to

znamená v rozporu se zákonem. Uvedení ONV v Náchodě jako uživatele

na výpisu z katastru nemovitostí bez zjištění vlastníka

a odkazování na běžné způsoby používané v době komunistické

totality nemohou být jednáním v dobré víře. Naopak postup vložení

užívacího práva pro ONV v Náchodě byl proveden bez podkladů a tím

i nezákonně a vydání stavebního povolení v rozporu s právními

předpisy není jednáním v dobré víře, ale naopak jednáním ve zlé

víře. Stěžovatelka namítala, že pozemek, na němž je stavba

postavena, je v intravilánu města Č. S. a v blízkosti rekreačního

střediska Rozkoš. Z hlediska využitelnosti je součástí tohoto

střediska a jeho hodnota je zejména z hlediska možných

podnikatelských aktivit řádově několik miliónů korun. Žalovaný

jednal ve zlé víře, když bez kolaudačního rozhodnutí ohledně

předmětné stavby a bez právního důvodu začal sám prostřednictvím

jiných organizací pronajímat asfaltový povrch k podnikatelským

účelům. Žalobkyně konečně popřela názor soudu, že by nesouhlasila

s přikázáním stavby do vlastnictví, neboť tato otázka vůbec řešena

nebyla.

Rozsudkem ze dne 29. 5. 1995, č.j. 18 Co 20/95-90, Krajský

soud v Hradci Králové potvrdil napadený rozsudek Okresního soudu

v Náchodě a uvedl, že žalobkyně se odvoláním domáhala pouze

odstranění asfaltového povrchu z části jejího pozemku a každé jiné

řešení odmítla. Za této situace dal soud přednost řešení, které se

mu jevilo nejen jako spravedlivé, ale i účelné a zákonu

odpovídající. Zlikvidovat stavbu (byť by šlo o asfaltový povrch)

by bylo ekonomicky nevhodné, jak správně dovodil okresní soud, na

jehož skutková zjištění a jemu odpovídající právní závěry odvolací

soud poukázal a v celém rozsahu je přejal.

Stěžovatelka napadla oba uvedené rozsudky ústavní stížností,

v níž uvedla, že v dané věci se jednalo o klasický spor

o odstranění neoprávněné stavby parkoviště s asfaltovým povrchem

z pozemkové parcely č. 1727 v kat. území Č. S., kterou zřídil na

pozemku v tzv. akci "Z" MNV Č. S. bez souhlasu právních předchůdců

navrhovatelky - vlastnice pozemku. V tomto sporu Okresní soud

v Náchodě při rozhodování použil ustanovení § 135c odst. 3

občanského zákoníku, zamítl návrh stěžovatelky - navrhovatelky na

odstranění stavby a naopak omezil navrhovatelku jakožto vlastnici

pozemku "zřízením věcného břemene práva stavby a užívání

parkoviště" ve prospěch žalovaného města Č. S. za náhradu

60.000,- Kč. Rozsudek Okresního soudu v Náchodě potvrdil na

základě odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové, který

akcentoval ekonomickou vhodnost řešení zvoleného okresním soudem.

Ustanovení § 135c odst. 3 občanského zákoníku, které soudy

použily, dává soudům právo významným a podstatným způsobem omezit

vlastníka ve výkonu jeho vlastnických práv. Občanský zákoník však

v tomto ustanovení nestanoví žádné podmínky, za kterých smí soud

ustanovení § 135c odst. 3 použít. Podle názoru stěžovatelky

existuje jediné podstatné kritérium, které musí soud zvažovat při

rozhodování o tom, zda smí předmětné zákonné ustanovení použít;

tím je článek 11 Listiny (dále jen "Listina"), zejména

v ustanovení odst. 1 věty druhé a odst. 4. Soudy se však tímto

článkem Listiny nezabývaly, naopak stanovily si "jakási" hlediska,

která nijak nevysvětlují a nehodnotí z hlediska uvedených

ústavních principů. Podle článku 11 odst. 4 Listiny je vyvlastnění

nebo nucené omezení vlastnického práva možné pouze ve veřejném

zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Při použití ustanovení

§ 135c odst. 3 občanského zákoníku se tedy soud měl zabývat

zejména tím, zda smí toto ustanovení použít z hlediska principů

článku 11 odst. 4 Listiny, tj. zda a jaký je veřejný zájem na tom,

aby bylo omezeno vlastnické právo vlastníka pozemku a zda veřejný

zájem převažuje nad právem na ochranu vlastnictví vlastníka

pozemku ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny. Druhou větu tohoto

ustanovení nelze přitom vykládat tak, že v daném případě je

rovnocenné právo na ochranu vlastníka pozemku na straně jedné

a vlastníka stavby zřízené neprávem na tomto pozemku na straně

druhé. Vlastník stavby se stal jejím vlastníkem za cenu porušení

práva vlastníka pozemku. Z tohoto hlediska je pak třeba posuzovat

intenzitu a naléhavost veřejného zájmu na tom, aby stavba byla

zachována i za cenu velmi podstatného omezení práv vlastníka

pozemku. Dle názoru stěžovatelky důkazy provedené soudem

neposkytly závěr pro zjištění, že je zde dán takový veřejný zájem,

který by převážil právo vlastníka pozemku na jeho ochranu.

Stěžovatelka v této souvislosti především namítala, že

předmětný pozemek jen nepatrnou částí zasahuje do příjezdové cesty

k areálu rekreačního střediska "Rozkoš". Rozhodující část pozemku

je pronajata soukromé firmě k provozování autobazaru město Č. S.,

tedy pozemek je pronajímán soukromé firmě k její podnikatelské

činnosti. Z tohoto hlediska tedy nejde o tak intenzivní veřejný

zájem, který by byl silnější než právo vlastníka pozemku na

ochranu jeho vlastnictví. I kdyby soud dospěl k názoru, že je ve

veřejném zájmu zachovat na asfaltové ploše příchod k rekreačnímu

areálu, potom by přicházelo v úvahu zřízení "věcného břemene práva

stavby" a užívání asfaltové plochy pouze k nepatrné části pozemku

a pokud se týká zbývající části pozemku, nebyl by zde žádný důvod

k zamítnutí jejího návrhu. Jedná se o případ, kdy stavba asfaltové

plochy může být rozdělena a částečně odstraněna. Zcela nesprávné

je tvrzení o údajné ochranné funkci stavby asfaltové plochy

s kanalizací proti průsaku ropných látek. Tyto látky se mohou

vyskytovat na asfaltové ploše pouze v důsledku parkování vozidel.

Toto nebezpečí by však bylo likvidováno odstraněním stavby

parkovací plochy. Lapoly pro zachycení ropných látek jsou přitom

nepodstatnou částí stavby a bylo by jistě možné zřídit je pouze

pro plochu parkoviště stojící na jiných pozemcích než na pozemku

ve vlastnictví stěžovatelky. V tomto směru však nebyly provedeny

důkazy, na jejichž základě by soud mohl posoudit náležitě veřejný

zájem. Za veřejný zájem nelze totiž bez dalšího považovat zájem

obce, resp. vedoucích představitelů obce, neboť v dané věci se

jedná především o zájem na profitu z pronájmu parkoviště soukromé

firmě. Obecné soudy v souzené věci bez bližšího odůvodnění

označily likvidaci asfaltového povrchu za ekonomicky nevhodnou

a je zřejmé, že jejich rozhodnutí prakticky preferuje ochranu

vlastnického práva obce na úkor ochrany vlastnictví pozemku,

náležejícího stěžovatelce.

Stěžovatelka proto poukázala na porušení svého základního

práva vyplývajícího z článku 11 odst. 1 druhé věty a článku 11

odst. 4 Listiny a navrhla, aby byla obě napadená soudní rozhodnutí

zrušena.

Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po

stránce formální (§ 72 odst. 2 a § 43 odst. 1 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání

ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu

v Hradci Králové nabyl právní moci dne 29. 6. 1995. Ústavní

stížnost je datována dnem 7. 8. 1995 a došla Ústavnímu soudu dne

25. 8. 1995, takže lhůta k jejímu podání podle ustanovení § 72

odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. byla zachována. Ani jiné formální

nedostatky předložené ústavní stížnosti nebyly zjištěny.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci i vedlejší

účastníci řízení.

Okresní soud v Náchodě uvedl, že podle jeho názoru nedošlo

k porušení základních práv stěžovatelky, která vyplývají z článku

11 odst. 1 a odst. 4 Listiny. Dále souhlasil s upuštěním od

ústního jednání v souladu s ustanovením § 44 odst. 3 zákona č.

182/1993 Sb.

Krajský soud v Hradci Králové se k ústavní stížnosti vyjádřil

tak, že právní názory vyslovené v odůvodněních rozsudků okresního

a krajského soudu považuje za správné a navrhl, aby Ústavní soud

stížnost navrhovatelky buď podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c)

zákona č. 182/1993 Sb. odmítl nebo podle ustanovení § 82 odst. 1

citovaného zákona zamítl. Dále Krajský soud v Hradci Králové

souhlasil s upuštěním od ústního jednání o ústavní stížnosti.

Město Č. S. jako vedlejší účastník uvedlo, že napadený

rozsudek Okresního soudu v Náchodě (včetně odůvodnění) je správný,

jak také potvrdil Krajský soud v Hradci Králové. Dále vedlejší

účastník vyslovil názor, že podle § 135c odst. 3 občanského

zákoníku se soud nemusí zabývat veřejným zájmem při zřízení

věcného břemene, jak se snaží dovodit navrhovatelka, neboť použití

tohoto ustanovení je řešením střetu vlastnických práv dvou

vlastníků, a to vlastníka pozemku s vlastníkem stavby. Podle

občanského zákoníku má vlastník pozemku přednost před vlastníkem

stavby. Musí však svého práva podle § 135c odst. 1 a odst. 2

občanského zákoníku jakožto práva subjektivního využít, a to

prostřednictvím soudní žaloby. Kdyby soud aplikoval ustanovení

článku 11 Listiny jako součásti ústavního pořádku České republiky

jen ve prospěch vlastníka pozemku bez přihlédnutí k vlastnickému

právu vlastníka stavby, porušil by ve svém důsledku rovnoprávnost

vlastnictví. Tento střet však systémově v daném případě řeší právě

ustanovení § 135c občanského zákoníku. Dále město Č. S. uvedlo, že

stavba je na pozemku déle než tři roky před podáním návrhu,

přičemž právo na odstranění a uvedení pozemku do původního stavu,

popřípadě právo na přikázání stavby do vlastnictví vlastníka

pozemku, se promlčelo. Tato námitka byla uplatněna již v soudním

řízení, avšak soudy se jí nezabývaly. Město Č. S. projevilo

souhlas s upuštěním od ústního jednání dle § 44 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb.

Stěžovatelka prohlášením ze dne 6. 2. 1996 (viz č.l. 19)

rovněž projevila souhlas s upuštěním od ústního jednání o její

ústavní stížnosti.

Poněvadž od ústního jednání nelze očekávat další objasnění

věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od tohoto jednání

upustil (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.).

Stěžovatelka se dovolává ve stížnosti uvedených článků Ústavy

a Listiny. Jedná se o tyto ústavní předpisy:

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb. - Ústava České republiky

Článek 87 odst. 1 písm. d) - Ústavní soud rozhoduje o ústavní

stížnosti proti pravomocnému

rozhodnutí a jinému zásahu orgánů

veřejné moci do ústavně zaručených

základních práv a svobod.

Listina základních práv a svobod

Článek 11 odst. 1 věta druhá - Vlastnické právo všech vlastníků

má stejný zákonný obsah a ochranu

Článek 11 odst. 4 - Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického

práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na

základě zákona a za náhradu.

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozsudků

a se zřetelem k citovaným článkům Ústavy a Listiny dospěl Ústavní

soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z obsahu soudního spisu plyne, že bývalý Městský národní

výbor v Č. S. vydal dne 12. 3. 1987 rozhodnutí č.j. Výst.

87/Pý/12, kterým podle ustanovení § 62 zákona č. 50/1976 Sb.

povolil stavbu parkoviště Rozkoš na části p.č. 1727 a p.č. 1720,

kat. úz. Č. S. Toto stavební povolení bylo vydáno, aniž by

stavebník k žádosti o jeho vydání připojil doklady, jimiž by

prokázal vlastnické právo nebo jiná práva k pozemkům p.č. 1727

a p.č. 1720 [§ 20 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 85/1976 Sb.,

o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu]. Tím došlo

k tomu, že stavební povolení na stavbu "Parkoviště Rozkoš Č. S"

bylo vydáno bez účasti právních předchůdců nynější vlastnice

pozemku, tj. stěžovatelky. Ta se stala účastnicí teprve v řízení

o kolaudaci uvedeného parkoviště. Rozhodnutím odboru výstavby

a životního prostředí Městského úřadu v Č. S. ze dne 22. 11.

1993, č.j. Výst 2509/93/Ha, bylo kolaudační řízení přerušeno

a stěžovatelka byla podle § 137 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. ve

znění pozdějších předpisů odkázána na soud.

Stěžovatelka se proto domáhala žalobou podanou u Okresního

soudu v Náchodě, aby žalované město Č. S bylo povinno odstranit

stavbu asfaltového povrchu na poz. parc. č. 1727 k. ú. Č. S, která

je jejím vlastnictvím. Jak již bylo uvedeno, rozsudkem Okresního

soudu v Náchodě ze dne 9. 11. 1994, č.j. 4 C 343/93-69, byla

žaloba zamítnuta. Soud současně rozhodl o zřízení věcného břemene

- práva stavby a užívání parkoviště s asfaltovým povrchem k poz.

č. 1727 k. ú. Č. S, ve prospěch města Č. S, a to za náhradu

60.000,- Kč. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání stěžovatelky

tento rozsudek potvrdil. Bližší odůvodnění obou napadených

rozhodnutí je obsaženo na jiném místě tohoto nálezu (str. 2-4).

Ústavní soud se po věcné stránce v prvé řadě zabýval postupem

obecných soudů podle ustanovení § 135c odst. 3 občanského

zákoníku, podle něhož soud uspořádal poměry mezi vlastníkem

pozemku a vlastníkem stavby tak, že zřídil za náhradu věcné

břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.

Při tomto rozhodnutí soudy vycházely z hlediska, jakému účelu

stavba slouží, proč byla postavena a jaká je její využitelnost.

Vzhledem k tomu, že stavba je užívána jako přístupová cesta

a parkoviště s celoročním využitím kamionovou dopravou a se

zřetelem k ochraně vod přehradní nádrže před průsakem ropných

látek, měly soudy za to, že by rozhodnutí o odstranění stavby

nebylo účelné.

Při úvaze o postupu podle ustanovení § 135c odst. 3

občanského zákoníku se však soudy vůbec nezabývaly ústavněprávními

aspekty věci, zejména otázkou, kdy lze omezit vlastnické právo,

např. zřízením věcného břemene, z hlediska základních práv

a svobod fyzických a právnických osob. V této souvislosti je nutno

vycházet zejména z článku 11 odst. 4 Listiny, který stanoví, že

vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve

veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Rovněž tak

článek 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv

a základních svobod stanoví, že každá fyzická nebo právnická osoba

má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven

svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které

stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. V konkrétním

případě se však soud dostatečně nevypořádal s otázkou, zda lze

využívání stavby, zčásti jako parkoviště v letních měsících

a zčásti jako autobazar (viz č.l. 58 p.v. spisu č.j. 4

C 343/93-69), považovat za veřejný zájem. Pokud jde o zřízení

autobazaru, je nepochybné, že se jedná o soukromý podnikatelský

zájem jeho provozovatele. Ohledně využívání části stavby jako

parkoviště však obecný soud sám vůbec nezjišťoval, k jakému účelu

bylo parkoviště budováno. V tomto směru Ústavní soud doplnil

řízení a vyžádal si spis Městského úřadu v Č. S., č.j. Výst

1761/95/Ha. Podle důvodové zprávy Okresního národního výboru

v Náchodě, odboru obchodu a cestovního ruchu, ze dne 24. 6. 1987,

pro jednání rady ONV v Náchodě - které mělo být konáno dne 16. 7.

1987 - šlo o provedení asfaltobetonového povrchu parkoviště před

rekreačním střediskem Rozkoš Č. S. Provedením této stavby se omezí

prašnost povrchu, hlavně v letní sezoně při suchém počasí. Zlepší

se tím charakter životního prostředí. Také vybudováním sociálního

zařízení na parkovišti se zlepší provozní podmínky v přilehlé

restauraci. Z této argumentace je patrno, že šlo o stavbu ke

zlepšení podmínek provozu rekreačního zařízení Rozkoš Č. S., takže

obecný soud by měl zvážit, zda jde v tomto případě o veřejný zájem

či nikoli. Nelze totiž přehlédnout, že ne každý kolektivní zájem

lze označit jako veřejný zájem společnosti na zachování

neoprávněné stavby. V této souvislosti je možno dovodit, že pojem

"veřejný zájem" je třeba chápat jako takový zájem, který by bylo

možno označit za obecný či obecně prospěšný zájem. Otázkou

obecného zájmu se zabývá např. F. A. Hayek v publikaci "Právo,

zákonodárství a svoboda", II. díl, (vydala ACADEMIA Praha 1991),

na straně 14. Autor uvádí, že "často se mylně naznačuje, že

všechny kolektivní zájmy jsou obecnými zájmy společnosti; avšak

v mnoha případech může být uspokojování kolektivních zájmů jistých

skupin s obecnými zájmy společnosti v naprostém rozporu. Celé

dějiny vývoje demokratických institucí jsou dějinami boje za to,

aby se jednotlivým skupinám zabránilo ve zneužití vlády ve

prospěch kolektivních zájmů těchto skupin." Je proto nutné, aby

k omezení vlastnických práv docházelo jen po pečlivém zvážení

základní podmínky, zda je omezení nutné ve veřejném zájmu.

Jestliže se obecné soudy v napadených rozhodnutích zabývaly

pouze účelovým hlediskem, aniž by zkoumaly, zda jsou dány podmínky

pro nucené omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene,

lze dovodit, že nejednaly v souladu s článkem 11 odst. 4 Listiny,

kterého se stěžovatelka dovolává. Tento článek - jak již bylo

uvedeno - stanoví, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického

práva je možné jen na základě zákona, za náhradu a ve veřejném

zájmu. Zatím co první dvě podmínky splněny byly, dodržení třetí

podmínky je pochybné, neboť její existence není dostatečně

a přesvědčivě prokázána. Pochybnost v tomto směru vzbuzuje již

sama skutečnost, že na pozemku je zřízen též autobazar (tedy čistě

komerční instituce); bez významu zřejmě není ani otázka, v jakém

rozsahu slouží pozemek stěžovatelky jako autobazar a v jakém

rozsahu jako asfaltované parkoviště, byť - jak již Ústavní soud

uvedl - ani parkoviště nemusí být vždy stavbou, která byla zřízena

ve veřejném zájmu. Tím se zejména krajský soud náležitě nezabýval

a v podstatě odkázal na odůvodnění rozsudku okresního soudu

a akcentoval zejména ekonomickou nevhodnost odstranění stavby, což

je podle názoru Ústavního soudu z hlediska posouzení veřejného

zájmu samo o sobě jako důvod nepostačující. Nelze přehlédnout ani

to, že stavební povolení bylo vydáno bez souhlasu vlastníků, takže

sám původ celého dalšího správního řízení byl protiprávní

a vlastníky pozemku diskriminující.

Proto bylo ústavní stížnosti v celém rozsahu vyhověno a oba

napadené rozsudky byly zrušeny.

V rámci opětovného projednání věci se obecné soudy budou

zabývat i námitkou promlčení, již vzneslo žalované město Č. S.

v původnímsoudním řízení.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. března 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru