Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 198/17 #1Usnesení ÚS ze dne 13.03.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
In dubio pro reo
trestná činnost
trestný čin/ublížení na zdraví
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.198.17.1
Datum podání20.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125

40/2009 Sb., § 279 odst.1, § 145 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 198/17 ze dne 13. 3. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti D. Š., t. č. ve Vazební věznici Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016, č. j. 3 Tdo 1310/2016-39, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2016, sp. zn. 7 To 32/2016, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2016, č. j. 4 T 52/2015-618, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 1. 2017, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 4 T 52/2015-618, uznán vinným uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník") a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2) výroku o vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, pod bodem 3) výroku o vině zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 1) a 4) výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku, jichž se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě napadeného rozsudku.

3. Za to byl odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Soud dále rozhodl o náhradě škody poškozeným.

4. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 7 To 32/2016, zamítl jako nedůvodné.

5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 10. 2016, č. j. 3 Tdo 1310/2016-39, odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. řádu.

6. Shora citovaná rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Namítá vady v hodnocení důkazů. Skutková věta rozsudku údajně neodpovídá realitě ani provedenému dokazování. Domnívá se, že mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich právními závěry vznikly extrémní rozpory. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že o průběhu skutkového děje bylo možné z provedeného dokazování učinit dvojí závěr v otázce viny či neviny stěžovatele. Obecné soudy však bez opory v provedeném dokazování zvolily verzi pro stěžovatele nejméně příznivou a nereflektovaly jasné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Tím podle názoru stěžovatele porušily zásadu in dubio pro reo, která plyne z principu presumpce neviny. Stěžovatel uvádí řadu rozhodnutí Ústavního soudu vztahujících se k uvedené zásadě i k otázce volného hodnocení důkazů.

7. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Stěžovatel brojí proti hodnocení důkazů a usiluje o revizi skutkových zjištění a právních závěrů.

9. Stěžovatel sám připomíná, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, tzn. že hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255).

10. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

11. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Obecné soudy předestřely přiměřený popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze.

12. Obecné soudy z provedeného dokazování dovodily, že na místě činu v případě skutku pod bodem 1) výroku o vině, který byl vedle přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku kvalifikován jako nepřísnější zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, byli přítomni pouze stěžovatel a poškozená. Stěžovatel podle závěru soudu prvého stupně doznal, že na poškozenou vystřelil. Ohledně okolností průběhu skutkového děje se pak verze, kterou uváděl stěžovatel, odlišuje od popisu uváděného poškozenou. Soud prvého stupně proto podrobně vyhodnocoval věrohodnost obou aktérů a konfrontoval jejich verze s dalším provedeným dokazováním. Pokud po řádném vyhodnocení obou těchto skupin na rozdíl od stěžovatele nepochyboval o věrohodnosti poškozené, jejíž výpověď je potvrzována dalšími, byť nepřímými důkazy, a vysvětlil, proč nepřijal verzi stěžovatele, nelze mu vytýkat, že nepřistoupil k aplikaci zásady in dubio pro reo podle stěžovatelových představ. Obdobné platí i pro další body výroku o vině, k jejichž spáchání se vedle poškozené vyjádřili i další rodinní příslušníci, kteří se na skutkovém ději přímo nepodíleli, sdíleli však se stěžovatelem a poškozenou v inkriminovaném období společnou domácnost. I jejich výpověď soud kriticky hodnotil s ohledem na věrohodnost a konfrontoval je s dalším důkazním materiálem.

13. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci.

V posuzovaném případě obecné soudy postupovaly s náležitou pečlivostí, zabývaly se obhajobou stěžovatele, umožnily mu podílet se na dokazování. K opakovaným námitkám stěžovatele na ně Ústavní soud odkazuje, neboť v nich odpovídající reakci na stěžovatelem vznesenou námitku lze bez obtíží nalézt.

14. Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru