Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 197/96Nález ÚS ze dne 06.11.1996Restituce jako jedna ze základních forem privatizace. K ochraně vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na sou... více
Věcný rejstříkodškodnění
Restituce
Privatizace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 118/6 SbNU 353
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.197.96
Datum podání19.07.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.4, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.j, § 2 odst.1 písm.c, § 6 odst.2, § 1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 197/96 ze dne 6. 11. 1996

N 118/6 SbNU 353

Restituce jako jedna ze základních forem privatizace. K ochraně vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. J. P., účastníků řízení

- Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1,

a vedlejšího účastníka - Ministerstva financí ČR, proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 1996, sp. zn. 22 Co 534/95,

22 Co 535/95, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne

19. 9. 1994, sp. zn. 13 C 451/92, ve znění doplňujícího rozsudku

ze dne 7. 9. 1995, sp. zn. 13 C 451/92, takto:

I. 1) Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 1996, sp.

zn. 22 Co 534/95, 22 Co 535/95, se zrušuje:

- ve výroku v odstavci prvém, že rozsudek soudu I. stupně

ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 7. 9. 1995 se

v napadeném zamítavém výroku o věci samé a ve výroku

o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem J. B.

a žalovaným potvrzuje,

- ve výroku v odstavci třetím, že žádný z účastníků nemá

právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

2) Co do zbytku se ústavní stížnost proti tomuto rozsudku

zamítá.

II. 1) Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 9. 1994,

sp. zn. 13 C 451/92, se zrušuje:

- ve výroku pod bodem I., že se zamítá žaloba, že žalovaný

je povinen zaplatit žalobci částku 95 333 Kč s přísl.,

- ve výroku pod bodem II., že žalobce J. B. a žalovaný

nemají vůči sobě nárok na náhradu nákladů řízení.

2) Co do zbytku se ústavní stížnost proti tomuto rozsudku

zamítá.

III. Ústavní stížnost proti doplňujícímu rozsudku Obvodního soudu

pro Prahu 1 ze dne 7. 9. 1995, sp. zn. 13 C 451/92, se

zamítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví označeným rozsudkem zamítl

žalobu stěžovatele J. B., že žalovaný, tj. Ministerstvo financí

České republiky, je povinen stěžovateli zaplatit částku 95 333 Kč

s příslušenstvím. Zároveň zastavil řízení ve věci žalobců R. B.

a D. B.

Důvodem podané žaloby byla skutečnost, že rozhodnutím odboru

výstavby ONV Praha 6 ze dne 26. 1. 1966, č.j. 1284/66/DrKu, došlo

k vyvlastnění jedné ideální třetiny pozemku č.k. 435 o celkové

výměře 1 144 m2, zapsané původně v pozemkové knize pro katastrální

území S., jejíž vlastnicí byla M. B., matka žalobců. K vyvlastnění

došlo za účelem zástavby pozemku rodinným domkem a náhrada za

vyvlastněný pozemek byla stanovena na 762 Kčs. Žalobci však

tvrdili, že tato náhrada nebyla vyplacena a že se proto jednalo

o vyvlastnění bez náhrady ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. j)

zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Přípisem ze

dne 5. 12. 1990 prý žalobci požádali držitele pozemku, tj. Obvodní

úřad v Praze 6, o vydání věci. Protože jim nebylo vyhověno,

požádali podle ust. § 13 citovaného zákona Ministerstvo pro správu

národního majetku a jeho privatizaci, které věc postoupilo

Ministerstvu financí ČR, o finanční náhradu za předmětnou

nemovitost ve výši 95 333 Kč, a to pro každého žalobce.

Ministerstvo financí však požadovanou náhradu odmítlo poskytnout.

Obvodní soud dospěl k závěru, že žalobci R. B. a D. B. před

podáním žaloby nepodali Ministerstvu financí ČR žádost

o poskytnutí finanční náhrady, kterou podal pouze J. B. Proto soud

řízení ve věci těchto žalobců pro věcnou nepříslušnost zastavil

a rozhodl, že věc postupuje k dalšímu řízení Ministerstvu financí

ČR.

Při posuzování nároku J. B. soud vycházel z toho, že žalobce

opřel svůj nárok o ust. § 6 odst. 1 písm. j) citovaného zákona,

podle něhož povinnost vydat věc se vztahuje na případy, kdy

v rozhodném období věc přešla na stát vyvlastněním bez vyplacení

náhrady. V souzené věci prý však byla finanční náhrada při

vyvlastnění určena a ani sami žalobci ve své výpovědi netvrdili,

že by tato náhrada nebyla vyplacena. Soud zjistil, že se příslušný

spis bývalého ONV v Praze 6 nezachoval, takže doklady o tom, zda

finanční náhrada za vyvlastněný pozemek byla či nebyla vyplacena,

se nepodařilo obstarat. Proto soud tuto skutečnost, tj.

nevyplacení náhrady, nemohl považovat za prokázanou, takže nebyly

splněny podmínky ust. § 6 odst. 1 písm. j) citovaného zákona.

Z těchto důvodů soud žalobu J. B. na zaplacení finanční náhrady

zamítl.

Doplňujícím rozsudkem ze dne 7. 9. 1995, sp. zn. 13

C 451/92, Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl, že žalobci R. B. a D.

B. a žalovaný nemají vůči sobě nárok na náhradu nákladů řízení.

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek obvodního

soudu potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že

žalobci chybně označili žalovaný orgán, jímž není Ministerstvo

financí ČR, ale pouze stát jako samostatný subjekt, jehož jménem

jedná příslušný ústřední orgán státní správy. V řízení

o poskytnutí finanční náhrady ve smyslu ust. § 13 citovaného

zákona je tedy pasivně legitimovaným subjektem nikoliv

Ministerstvo financí, ale stát. Již z tohoto důvodu prý nebylo

možno podané žalobě vyhovět.

Kromě toho v předchozím řízení údajně nebylo mimo veškerou

pochybnost prokázáno, že za vyvlastněnou nemovitost nebyla

vyplacena stanovená náhrada ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. j)

citovaného zákona. Stěžovatel i jeho sourozenci prý shodně

uváděli, že jim není nic známo o tom, zda jejich matka stanovenou

náhradu obdržela či nikoli, a poukazovali pouze na to, že vždy

hovořila o tom, že jí byl pozemek ukraden. Nepředložili a ani

neoznačili žádný důkaz, že stanovená náhrada byla z důvodu

nezaplacení urgována nebo jinak uplatněna. Splnění podmínky vydání

věci podle ust. § 6 odst. 1 písm. j) citovaného zákona tedy nebylo

prokázáno. Z těchto důvodů, v prvé řadě však pro nedostatek věcné

legitimace žalovaného ministerstva, soud napadený rozsudek

potvrdil.

Citované rozsudky stěžovatel napadl ústavní stížností

a uvedl, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, zaručených

v čl. 11 odst. 1 a odst. 4 (právo vlastnit majetek) a v čl. 36

(právo na spravedlivý proces) Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"). Soudy prý pochybily tím, že nepřihlédly ke

všem skutečnostem, které vyšly v řízení najevo, a nezabývaly se

ani otázkou, zda stěžovateli "kromě výslovně uplatněného poukazu

na ust. § 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb." nesvědčí též

některý jiný důvod, uvedený v ust. § 6, zejména důvod uvedený

v ust. § 6 odst. 2 ve spojení s ust. § 2 odst. 1 písm. c)

citovaného zákona. Z rozhodnutí o vyvlastnění totiž vyplývalo, že

"předmětný pozemek jest určen k zástavbě rodinným domkem a že

tento pozemek dosud nebyl k tomuto účelu stavebně využit" a že

"k dobrovolnému postupu pozemku na čsl. stát na základě jednání

s vlastníkem nedošlo". Pokud by prý soudy tyto důkazy ve spojení

se zákonnými podmínkami vyvlastnění podle ust. § 18 odst. 1 zákona

č. 87/1958 Sb. vzaly v úvahu, musely by dospět k závěru, že pro

nárok na finanční náhradu podle ust. § 13 zákona č. 87/1991 Sb. je

splněn restituční důvod, zakotvený v uvedených ustanoveních zákona

č. 87/1991 Sb. Nešlo prý totiž o vyvlastnění pro účely uskutečnění

úkolů stanovených státním plánem rozvoje národního hospodářství

ani o případ, kdy převažuje zájem na uskutečnění nebo užívání

stavby anebo na provedení asanace nad jiným oprávněným zájmem

dosavadního vlastníka nebo jiného oprávněného, podle ust. § 18

odst. 1 zákona č. 87/1958 Sb. V daném případě údajně šlo o zájem

manželů D., jimž bylo zřízeno právo osobního užívání k předmětnému

pozemku, který nemohl převažovat nad zájmem matky stěžovatele jako

jeho vlastnice. Rozhodnutím ONV o vyvlastnění prý proto byla

porušena obecně uznávaná lidská práva a svobody, zejména právo

vlastnit majetek, neboť stát nemůže zbavit vlastnického práva

určitou osobu jen proto, že jiná fyzická osoba chce na takovém

pozemku stavět rodinný domek. Stěžovatel v této souvislosti

poukázal i na svůj rodinný původ, neboť jeho otec byl nejdříve

soudcem a v padesátých letech byl převeden do výroby na práci

pomocného dělníka.

Porušení svých základních práv a svobod stěžovatel dále

spatřuje v tom, že podle názoru městského soudu (obsaženého

v napadeném rozsudku), je v dané věci pasivně legitimován pouze

stát a nikoliv Ministerstvo financí. Tento názor údajně není

doložen poukazem na žádné zákonné ustanovení. Naopak, v ustanovení

§ 1 písm. a) zákona č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů České

republiky v mimosoudních rehabilitacích, je výslovně uvedeno, že

Ministerstvo financí ČR je příslušné "ve věcech finanční náhrady

v oblasti občanskoprávních vztahů s výjimkou případů dále

uvedených". Pokud tedy zákon zakládá výlučnou příslušnost

ministerstva k vyřizování určitých věcí, pak prý je toto

ministerstvo tím subjektem, který má povinnost poskytnout náhradu

a je tedy i věcně legitimováno. Není prý správný názor rozlišující

případy, kdy je subjektem práva nebo povinnosti toliko

ministerstvo a kdy je subjektem pouze stát, zastoupený příslušným

ministerstvem.

Proto stěžovatel navrhl, aby napadené rozsudky obou soudů

byly zrušeny. Dále prohlásil, že netrvá na ústním jednání před

Ústavním soudem.

Protože včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny

zákonem stanovené požadavky, dospěl Ústavní soud k názoru, že nic

nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Obvodní

soud pro Prahu 1 a Městský soud v Praze - a vedlejší účastník

- Ministerstvo financí ČR.

Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření sdělil, že ústavní

stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí. Právo

na spravedlivý proces porušeno nebylo, neboť soud postupoval

v souladu s občanským soudním řádem. Nebylo porušeno ani právo

vlastnit majetek, protože předmětem sporu nebylo vlastnické právo,

nýbrž otázka finanční náhrady za vyvlastněnou nemovitost. Soud byl

vázán určeným předmětem sporu, kterou byla právě tato náhrada.

Stěžovatel v žalobě tvrdil, že k vyvlastnění došlo bez vyplacení

náhrady. V řízení však nebylo prokázáno, že by náhrada za

vyvlastněnou nemovitost vyplacena nebyla a žaloba proto byla

zamítnuta. Soud souhlasí s upuštěním od ústního jednání před

Ústavním soudem.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

sdělil, že oprávněná osoba byla již ve své výzvě k vydání věci

povinna uvést též způsob jejího přechodu na stát, který musela

v případném soudním řízení také prokázat. Stěžovatel však od

počátku uváděl pouze "případ" podle ust. § 6 odst. 1 písm. j)

citovaného zákona a nelze prý proto souhlasit se stěžovatelem

v tom směru, "že si soud sám mohl zvolit jinou možnost, která by

podle názoru stěžovatele připadala v úvahu z předloženého dokladu,

a to ust. § 6 odst. 2 ve spojení s ust. § 2 odst. 1 písm. c)

citovaného zákona". Tento způsob přechodu na stát prý nebyl

v průběhu řízení žalující stranou tvrzen, prokázán a ani

prokazován. Pokud jde o nedostatek pasivní legitimace na straně

Ministerstva financí ČR, soud vychází přímo ze znění a obsahu

citovaného zákona č. 87/1991 Sb. s tím, že tato otázka byla již

několikrát obecnými soudy řešena a podle jejich judikatury žaloba

na finanční náhradu za nemovitost, již nelze vydat, směřuje proti

státu, který na sebe tuto povinnost převzal.

Podle názoru městského soudu z obsahu ústavní stížnosti není

zřejmé, v čem spočívá porušení čl. 36 Listiny, protože soudy obou

stupňů postupovaly v souladu s procesními předpisy, provedly

důkazy, které byly žalující stranou označeny nebo předloženy, a po

provedeném dokazování dovodily, že skutková zjištění, která bylo

možno učinit z provedených důkazů, nedávají podklad pro závěr

o oprávněnosti uplatněného nároku. Totéž se prý týká i další

námitky stěžovatele, že rozhodnutími obou soudů bylo porušeno jeho

právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Městský soud proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti

a sdělil, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.

Ministerstvo financí ČR ve svém vyjádření uvedlo, že Listina

je účinná teprve od 8. 2. 1991. Odkazy na údajné porušení čl. 11

odst. 1 a 4 jsou prý nepřípadné, neboť žádné z těchto ustanovení

nebylo při aplikaci tehdy platných právních předpisů v roce 1966

porušeno. Napadené rozsudky soudů prý vycházejí z přesně a úplně

zjištěné skutkové podstaty a jsou zcela v souladu se zákonem č.

87/1991 Sb. Za nepřípadný označuje vedlejší účastník rovněž

stěžovatelův názor, že k porušení základních práv a svobod došlo

ze strany městského soudu tím, že pasivní legitimaci ve sporech

o finanční náhradu podle citovaného zákona přiznal pouze státu

a nikoliv Ministerstvu financí jako samostatné právnické osobě.

Příslušnost Ministerstva financí ve věcech finančních náhrad podle

zákona č. 231/1991 Sb. totiž pouze znamená, že je tím určen orgán,

který náhradu k tíži státního rozpočtu poskytuje, jde však o nárok

vůči státu a samo Ministerstvo financí pasivní legitimaci ve sporu

nemá.

Ministerstvo financí proto navrhlo zamítnutí ústavní

stížnosti jako neodůvodněné a sdělilo, že netrvá na ústním jednání

před Ústavním soudem.

Ústavní soud usoudil, že od ústního jednání nelze očekávat

další objasnění věci, a proto od něho se souhlasem účastníků

upustil.

Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k názoru, že ústavní

stížnost je částečně důvodná.

Stěžovatel v prvé řadě namítá, že napadenými rozsudky došlo

k porušení jeho základních práv, zakotvených v čl. 11 odst. 1

a odst. 4 Listiny. Podle těchto ustanovení každý má právo vlastnit

majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah

a ochranu. Dědění se zaručuje (odst. 1). Vyvlastnění nebo nucené

omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na

základě zákona a za náhradu (odst. 4).

Ohledně samotného práva vlastnit majetek se ústavní stížnost

jeví jako zcela bezdůvodná. Jak ve svém vyjádření správně uvádí

obvodní soud, předmětem sporu nebylo vlastnické právo, nýbrž pouze

otázka finanční náhrady za vyvlastněnou nemovitost. Rovněž

v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu nezbývá než

konstatovat, že právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1

Listiny se vztahuje toliko na vlastnictví již nabyté, existující,

a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález I. ÚS

115/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení

- sv. 3, C.H. Beck 1995). Z toho plyne, že pouhý spor o finanční

náhradu ústavně chráněn není a ani být nemůže. K porušení

citovaného ustanovení Listiny tedy nedošlo.

Co se týče údajného porušení čl. 11 odst. 4 Listiny, je třeba

respektovat skutečnost, že jedním z klíčových znaků demokratického

právního státu je princip, podle něhož se správní a soudní

rozhodnutí posuzují zásadně podle těch právních předpisů, které

byly v době jejich vydání účinné. Ministerstvo financí ve svém

vyjádření správně uvádí, že počátek účinnosti Listiny se datuje až

od roku 1991. Tvrzení, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo

porušeno stěžovatelovo právo podle čl. 11 odst. 4 Listiny (tj.

možnost vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva pouze

ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu), je stěží

akceptovatelné. K porušení tohoto práva rozhodnutími soudů

vydanými v současné době by sice obecně vzato dojít mohlo, avšak

v zásadě jen tehdy, jestliže by procesní soud v konkrétním případě

podmínky rozhodnutí o vyvlastnění - vydaného v době účinnosti

Listiny ve smyslu čl. 11 odst. 4 - nesprávně interpretoval.

O takový případ však v souzené věci nejde. Rovněž je stěží možné

dovozovat, že by bylo došlo k porušení čl. 11 odst. 4 Listiny

postupem či rozhodnutím jiného státního orgánu v roce 1966, kdy

Listina součástí českého (československého) právního řádu vůbec

nebyla. Za tohoto stavu by byla - z hlediska nároků oprávněných

osob - právně významná toliko existence některého tzv. vydávacího

důvodu uvedeného v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., např. vyvlastnění

provedené za podmínek § 6 odst. 1 písm. i) či j) cit. zákona.

V tomto směru lze odkázat i na preambuli zákona č. 87/1991 Sb.,

který se vztahuje pouze na "zmírnění následků některých

majetkových a jiných křivd", k nimž došlo v období let 1948 až

1989, avšak nemůže odstranit všechny křivdy, které byly v době

totality spáchány. Z výše uvedených důvodů tedy nezbylo než

konstatovat, že napadenými rozsudky obecných soudů nebyl porušen

ani čl. 11 odst. 4 Listiny.

Stěžovatel dále uvádí, že soudy porušily jeho právo na

spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny. Podle tohoto

ustanovení se každý může stanoveným postupem domáhat svého práva

u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech

u jiného orgánu. Ústavní soud však neshledal, že by bylo porušeno

stěžovatelovo právo "domáhat se stanoveným postupem svého práva".

Jak vyplývá ze soudního spisu, sp. zn. 13 C 451/92, a z vlastní

ústavní stížnosti, stěžovateli nebylo nijak bráněno v uplatnění

jeho práva "domáhat se svého práva" u soudu, u něhož není důvodu

se domnívat, že by nevystupoval nezávisle a nestranně. Stěžovatel

se zřejmě dopustil omylu, když v ústavní stížnosti namítl údajné

porušení čl. 36 Listiny. Podle obsahu stížnosti měl pravděpodobně

na mysli čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především

k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu

právům. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nenamítal, že by bylo

porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva

(čl. 36 odst. 1 Listiny), nýbrž kritizoval jednání soudů, když

tvrdil, že soudy nepostupovaly v souladu se zákony, tzn. "zákonem

stanoveným způsobem" ve smyslu čl. 90 Ústavy.

Obecné soudy se v souzené věci zabývaly zejména otázkou, zda

je žádost o finanční náhradu za vyvlastněný pozemek oprávněná,

tzn. zda skutečně došlo - jak tvrdil stěžovatel - k vyvlastnění

bez vyplacení náhrady ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. j) zákona

č. 87/1991 Sb. Obecné soudy došly k závěru, že stěžovatel

nepředložil žádné důkazy o tom, že by za vyvlastněný pozemek

nebyla zaplacena stanovená náhrada ve výši 762 Kčs. Stěžovatel

a jeho sourozenci ani u hlavního líčení netvrdili, že vědí, že

jejich matka náhradu za vyvlastnění skutečně neobdržela

a nepředložili o tom žádné důkazy. Zejména se nepodařilo nijak

prokázat, že by stěžovatelova matka nárok na finanční náhradu za

vyvlastněný pozemek nějakým způsobem urgovala nebo uplatňovala,

což by v případě nevyplacení přiznané náhrady byla naprosto

logická a očekávaná reakce. Nezachoval se ani předmětný spis

odboru výstavby ONV Praha 6, z něhož by bylo možno vyvodit, zda

náhrada byla či nebyla vyplacena. Zároveň je třeba v této

souvislosti zdůraznit, že rozhodnutí o vyvlastnění náhradu za

vyvlastnění v celkové výši 762 Kčs výslovně zakotvuje. Pokud tedy

obecné soudy na základě provedeného dokazování a podle principu

volného hodnocení důkazů došly k závěru, že nevyplacení stanovené

finanční náhrady nebylo prokázáno a že proto není možné aplikovat

ust. § 6 odst. 1 písm. j) citovaného zákona, není důvodu, aby

jejich závěry Ústavní soud zpochybňoval.

Při řešení této otázky postupovaly obecné soudy v souladu

s ust. § 120 o.s.ř., podle něhož jsou účastníci povinni označit

důkazy k prokázání svých tvrzení, přičemž soud rozhoduje, které

z navrhovaných důkazů provede (odst. 1), a neoznačí-li účastníci

důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při

zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odst.

3). V této věci navrhovatelé neoznačili žádné důkazy, potvrzující

jejich tvrzení, že náhrada za vyvlastnění nebyla vyplacena. Přitom

platí, že "účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání

svých tvrzení, nese nepříznivé následky v podobě takového

rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu

zjištěného na základě ostatních provedených důkazů" (srov.

Bureš/Drápal/Mazanec, Občanský soudní řád, komentář, 2. vyd.,

C.H. Beck 1996, str. 255). Obvodní soud se pokusil jako důkaz

zajistit příslušný spis ONV Praha 6, ten se však nezachoval.

Zároveň se snažil o získání informací o osobě pracovníka, který

byl v rozhodné době za vyvlastňovací řízení odpovědný, avšak

zjistil, že tento pracovník (JUDr. K.) zemřel. Je tedy zřejmé, že

za situace, kdy navrhovatelé neoznačili žádné důkazy ve prospěch

svých tvrzení ohledně vyplacení či nevyplacení náhrady za

vyvlastnění, usiloval obvodní soud sám o získání dalších důkazů,

leč marně. Není proto důvodu se domnívat, že by obecné soudy svým

postupem porušily citovaná ustanovení o.s.ř.

Ústavní soud však dovozuje částečnou důvodnost ústavní

stížnosti z příčin jiných.

Stěžovatel totiž namítl, že soudy nepřihlédly ke všem

skutečnostem, které vyšly v řízení najevo, a nezabývaly se tím,

zda stěžovateli pro poskytnutí finanční náhrady podle ust. § 13

zákona č. 87/1991 Sb. nesvědčí některý jiný důvod, obsažený v ust.

§ 6 citovaného zákona, zejména důvod podle ust. § 6 odst. 2 ve

spojení s § 2 odst. 1 písm. c) zákona. Obvodní soud ve vyjádření

k ústavní stížnosti uvádí, že byl při svém rozhodování vázán

předmětem sporu, tj. otázkou finanční náhrady za vyvlastněnou

nemovitost podle zákona č. 87/1991 Sb., a žalobce (stěžovatel) se

v žalobě výslovně dovolával zákona č. 87/1991 Sb. s tím, že došlo

k vyvlastnění bez poskytnutí náhrady. To však obecnému soudu

zajisté nebránilo, aby skutečnost, která byla předmětem sporu,

posoudil po právní stránce jinak, než učinil žalobce - stěžovatel

(srov. např. Bureš/Drápal/Mazanec, Občanský soudní řád, komentář,

2. vyd., C.H. Beck 1996, str. 345). To znamená, že soud se mohl

a měl zabývat i otázkou, zda stěžovatel nemá právo na finanční

odškodnění podle jiných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., než

pouze podle ust. § 6 odst. 1 písm. j), jehož se dovolával.

V souzené věci je navíc nutno přihlédnout ke skutečnosti, že se

jednalo o spor restituční, jenž si - se zřetelem k účelu věci

- zasluhuje zvýšené pozornosti, což lze dovozovat zejména z ust.

§ 1 cit. zákona. (To ostatně vyslovil Ústavní soud i v jiných

rozhodnutích.) Význam restitucí je dán i tím, že jde o jednu ze

základních forem privatizace, která je hlavním principem

transformace české ekonomiky. Z těchto důvodů měly obecné soudy

i restituční důvod podle ust. § 6 odst. 2, ve spojení s ust. § 2

odst. 1 písm. c) citovaného zákona zvážit.

Pro možnou existenci tohoto restitučního důvodu svědčí např.

rodinný původ stěžovatele, jehož otec údajně dříve pracoval jako

soudce, později byl od soudu "vyhozen" a pracoval jako pomocný

dělník, bratr jeho matky byl označen za kulaka atd. Může být

rovněž sporné, zda byly vůbec splněny zákonné důvody pro

vyvlastnění předmětných pozemků podle ust. § 18 odst. 1 zákona č.

87/1958 Sb., neboť vyvlastněné pozemky podle tvrzení stěžovatele

byly svěřeny manželům D. pouze do užívání. Nelze proto vyloučit,

že šlo o postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody

ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.

(konkrétně vlastnické právo matky stěžovatele), neboť je třeba

bedlivě zvážit, zda zájem nových (toliko) uživatelů pozemků mohl

převažovat nad zájmem původního vlastníka na zachování vlastnictví

(srov. § 18 odst. 1 zákona č. 87/1958 Sb.). Zde nelze vycházet

z pokřiveného chápání a aplikace institutu vlastnického práva, jak

se tomu dělo v éře tzv. reálného socialismu. V tomto případě se

tedy soudy měly daným problémem zabývat daleko hlouběji, než

učinily. V této souvislosti bude např. na místě ověřit, zda

zřízením užívacího práva nebyli manželé D. nepřiměřeně zvýhodněni,

proč byl pozemek nabídnut právě jim, zda a v jakém rozsahu se snad

jednalo o exponenty starého totalitního režimu a podobně. Zjištěné

okolnosti by pak teprve mohly být podkladem pro závěr, zda není

naplněn restituční důvod podle ust. § 6 odst. 2 ve spojení s ust.

§ 2 odst. 1 písm. c) citovaného zákona.

Ohledně věcné legitimace Ministerstva financí ČR při

poskytování finančních náhrad podle citovaného zákona oba soudy

právem dovodily, že pasivní legitimace je přiznána pouze státu

a nikoliv Ministerstvu financí jako samostatné právnické osobě.

Ministerstvo financí je toliko oprávněno poskytovat finanční

náhrady s tím, že se vždy jedná o nároky vůči státu a nikoliv vůči

ministerstvu. Na tento nedostatek stěžovatelova podání však

upozornil až městský soud a obvodní soud jej zcela opominul. Ze

strany stěžovatele však podle názoru Ústavního soudu šlo pouze

o chybné označení žalovaného, které mohlo být včas odstraněno.

Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou judikaturu

ohledně poučovací povinnosti soudů ve srovnatelných věcech, kdy

"způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou řízení,

kterou zkoumá soud z úřední povinnosti, a jejíž nedostatek vede

k zastavení řízení. Měl by tedy soud předtím, než řízení zastaví,

dát žalobci možnost věc napravit" (srov. Ústavní soud České

republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 4, C.H. Beck 1996, str.

182). I když v souzeném případě nešlo o otázku způsobilosti být

účastníkem řízení, je citovaná judikatura přiměřeně použitelná

i v této věci, neboť ve skutečnosti šlo i zde o otázku správného

označení žalovaného subjektu. To je ostatně patrno i z argumentace

městského soudu, že pasivně legitimována je Česká republika,

zastoupená Ministerstvem financí, a nikoli Ministerstvo financí

jako samostatný subjekt. Ústavní soud proto dovozuje, že obecné

soudy poučovací povinnost nesplnily a tím porušily čl. 90 Ústavy,

protože v uvedeném směru zákonem stanoveným způsobem

nepostupovaly.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozsudky

obou soudů byly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody,

zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod a v čl. 90 Ústavy ČR.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti částečně vyhověl a

1) zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 1996, sp.

zn. 22 Co 534/95, 22 Co 535/95, s výjimkou odstavce druhého

výrokové části, jenž se stěžovatele netýká, neboť se vztahuje

pouze na nenapadené výroky rozsudku obvodního soudu o zastavení

řízení, postoupení věci Ministerstvu financí ČR a nákladech řízení

mezi žalobci R. B., D. B. a žalovaným,

2) zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 9.

1994, sp. zn. 13 C 451/92, s výjimkou bodu III. jeho výrokové

části, podle něhož se řízení ve věci žalobců R. B. a D. B.

zastavuje a jenž se tedy stěžovatele netýká.

V uvedených výrocích, pokud nebyly zrušeny, byla ústavní

stížnost zamítnuta.

Ústavní soud zamítl i ústavní stížnost proti doplňujícímu

rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 9. 1995, sp.zn. 13

C 451/92, neboť tento rozsudek se vztahuje výlučně na otázku

nároku na náhradu nákladů řízení mezi žalobci R. B., D. B.

a žalovaným a stěžovatele se tedy netýká.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 6. listopadu 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru