Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 197/11 #1Usnesení ÚS ze dne 12.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánPOLICIE - Obvodní ředitelství policie Praha II, SKPV
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha 5
SOUD - OS Praha 5
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
Věcný rejstříkrozhodnutí procesní/opravné, doplňující
trestní stíhání/zahájení
trestný čin/loupež
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.197.11.1
Datum podání20.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.5, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 160, § 67 písm.c, § 131, § 138

40/2009 Sb., § 173 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 197/11 ze dne 12. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Křižíkova 226/16, proti usnesení policejního orgánu PČR Obvodního ředitelství policie Praha II, SKPV ze dne 8. 11. 2010, č. j. OR II - 13959-18/TČ-2010-001272, proti usnesení policejního orgánu PČR Obvodního ředitelství policie Praha II, SKPV ze dne 9. 11. 2010, č. j. OR II - 13959-31/TČ-2010-001272, proti usnesení policejního orgánu PČR Obvodního ředitelství policie Praha II, SKPV ze dne 9. 11. 2010, č. j. OR II - 13959-35/TČ-2010-001272, proti usnesení policejního orgánu PČR Obvodního ředitelství policie Praha II, SKPV ze dne 18. 11. 2010, č. j. OR II - 13959-44/TČ-2010-001272, proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 13. 12. 2010, sp. zn. 2 ZT 389/2010-41, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 37 Nt 54/2010, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 44 To 647/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora uvedených usnesení.

Prvním z napadených rozhodnutí, usnesením policejního orgánu PČR Obvodního ředitelství policie Praha II, SKPV ze dne 8. 11. 2010, č. j. OR II - 13959-18/TČ-2010-001272, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro čin, podrobně popsaný ve výroku tohoto rozhodnutí; stručně vyjádřeno se jednalo o násilné přepadení poškozené E. H. a uloupení její kabelky, ve které měla věci v hodnotě cca 13.500,- Kč. V závěru tohoto usnesení se praví, že "byl shora popsaný trestný čin - zločin loupeže dle § 173 odst. 1 trestního zákoníku spáchán ...".

Následně bylo vydáno usnesení policejního orgánu PČR Obvodního ředitelství policie Praha II, SKPV ze dne 9. 11. 2010, č. j. OR II - 13959-31/TČ-2010-001272, jímž byla opravena jeho zřejmá nesprávnost (písařská chyba v předchozím usnesení) a bylo doplněno za jménem a nacionále obviněného "jako obviněného ze spáchání trestného činu - zvlášť závažného zločinu dle § 171 odst. 1 trestního zákoníku ve formě zvlášť závažné recidivy dle § 59 odst. 1 trestního zákoníku".

Poté došlo k vydání dalšího usnesení policejního orgánu PČR Obvodního ředitelství policie Praha II, SKPV ze dne 9. 11. 2010, č. j. OR II - 13959-35/TČ-2010-001272, jímž byl text v předchozím usnesení nahrazen správným textem, že stěžovatel je obviněn ze "závažného zločinu loupeže dle § 173 odst. 1 trestního zákona, neboť uvedením nesprávného znění došlo k písařské chybě ve vyhotovení usnesení".

Citované usnesení bylo opět opraveno usnesením policejního orgánu PČR Obvodního ředitelství policie Praha II, SKPV ze dne 18. 11. 2010, č. j. OR II - 13959-44/TČ-2010-001272, jímž byla v něm uvedená slova "trestního zákona" nahrazena slovy "trestního zákoníku".

Proti všem těmto výše uvedeným usnesením podal stěžovatel stížnosti, které byly usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 13. 12. 2010, č. j. 2 ZT 389/2010-41, zamítnuty. Státní zástupce v tomto rozhodnutí označil postup policejního komisaře, odpovědného za předmětné evidentní písařské chyby, mj. jako vysoce nestandardní, nikoliv však nezákonný, neboť jeho výsledkem je po formální stránce splnění všech podmínek vydání usnesení o zahájení trestního stíhání s právními účinky.

Poté byl stěžovatel usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 37 Nt 54/2010, vzat z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu do vazby.

Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla usnesením Městského soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 44 To 647/2010, jako nedůvodná zamítnuta.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že trestní stíhání je nezákonné od samého počátku, neboť se domnívá, že nebylo řádně zahájeno. V případě prvního napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání ve výroku absentuje podstatná náležitost, a to zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován. Tuto skutečnost se snažil policejní orgán napravit opravnými usneseními; podle názoru stěžovatele však v tomto případě nebylo možné výrok usnesení takto opravovat, jelikož nejde o písařskou chybu ale neodstranitelnou vadu. Změny prý nelze dosáhnout opravou textu, ale pouze zrušením takového usnesení v rámci řízení o opravném prostředku. Stěžovateli tedy není - za této situace - jasné, pro jaký trestný čin je stíhán a jakou je ohrožen trestní sazbou. Podle stěžovatele nezákonné zahájení trestního stíhání vedlo následně k jeho vzetí do vazby, které se v důsledku toho jeví také jako nezákonné a protiústavní. Takové je prý i usnesení, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti vzetí do vazby. Stěžovatel se dovolal i usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 554/03, které za jistých okolností připouští i stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená usnesení zrušil.

II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úvodem je nutno připomenout, že není úkolem Ústavního soudu být jakousi další instancí v systému všeobecných soudů nebo jiných orgánů veřejné moci, perfekcionisticky přezkoumávající veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích těchto orgánů v oblasti podústavního práva; jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než dovozovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele.

K takové situaci v dané věci podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.

Ústavní soud připomíná, že ve své ustálené rozhodovací praxi zpravidla neshledal usnesení, jímž bylo sdělováno obvinění či zahájeno trestní stíhání, způsobilým k tomu, aby bylo podrobeno přezkumu na základě podané ústavní stížnosti. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu zpravidla přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod toliko po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv obviněného dle trestního řádu. Opodstatněnost uvedených úvah se opírá o stanovisko opakovaně vyjadřované v jeho judikatuře, reflektující zásadu zdrženlivosti Ústavního soudu v zásazích do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a nalézající svůj výraz v principu subsidiarity ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (uveřejněném pod č. 78 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1996, str. 243 a násl.) Ústavní soud vyslovil tezi, dle níž je ústavní soudnictví vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Samo trestní řízení (přípravné řízení ) tedy prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do jeho zákonnosti i ústavnosti. Ústavní soud proto zdůrazňuje, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi řízení přípravného považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zásadně nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat způsobem přísně restriktivním. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a jeho vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nijak odstranit.

Poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 (uveřejněný pod č. 105 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 30, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2003, str. 471 násl.), je nepřípadný; jednalo se o jinou situaci a o zcela mimořádný případ, o jakousi výjimku z výše popsaných pravidel. Citovaný nález tedy nelze, a to zejména s ohledem na shora uvedené momenty z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu plynoucí, interpretovat způsobem nepřiměřeně extenzivním. Je třeba zdůraznit, že nyní posuzovaný případ stěžovatele vykazuje odlišnosti zcela zásadní.

K námitkám stěžovatele, směřujícím proti usnesení o zahájení trestního stíhání a následujícím opravným usnesením, jakož i proti usnesení státního zástupce, jenž stížnosti stěžovatele proti těmto rozhodnutím zamítl (prvních 5 napadených usnesení) je nutno uvést, že usnesení o zahájení trestního stíhání a následná tři opravná usnesení sice vypovídají o mimořádné nepečlivosti policejního orgánu, jenž tato rozhodnutí vyhotovil; pokud jsou však posuzována jako celek, lze konstatovat, že ze zákonného i z ústavního hlediska obstojí. Z předmětného usnesení se potom bez pochybností podává, který objekt trestného činu, kým a za jakých okolností měl být označeným jednáním zasažen, obsahuje popis skutku, ze kterého je stěžovatel obviněn, aby nemohl být zaměněn s jiným, a nakonec i zákonné označení trestného činu, ze kterého je podezřelý. Ústavní soud proto nemíní minuciózně zkoumat, zda procesně správnější by bylo uvedené usnesení zrušit, než postupovat cestou opravných usnesení, z nichž dvě stěžejní byly vydány jen jeden den po vydání vlastního usnesení o zahájení trestního stíhání. I státní zástupce se podle názoru Ústavního soudu s výhradami uplatněnými ve stížnosti směřující do rozhodnutí o zahájení trestního stíhání odpovídajícím způsobem vypořádal a stížnosti stěžovatele právem zamítl. Zde Ústavní soud odkazuje i na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. V této souvislosti lze také připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, zejména i obecných soudů; Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech právních možností ostatních.

Pokud jde o následná napadená rozhodnutí, která se týkají vzetí stěžovatele do vazby (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 37 Nt 54/2010, a usnesení Městského soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 44 To 647/2010), ani v nich neshledal Ústavní soud nic, co by stěžovatelova ústavně zaručená práva porušovalo. Ostatně, sám stěžovatel proti jejich obsahu z materiálního hlediska nijak nebrojí, ani svoji trestnou činnost nepopírá či nezpochybňuje důvody, pro které na něho byla vazba uvalena; údajnou nezákonnost vazby odvozuje toliko z výše uvedených nedostatků při zahájení trestního stíhání. Přesto Ústavní soud obě rozhodnutí týkající se vazby přezkoumal, leč - jak již bylo uvedeno - nic protiústavního v nich nezjistil. Napadená usnesení soudů obou stupňů mají zákonný podklad (čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), byla vydána příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), nejsou co do jejich odůvodnění projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a jejich obsah splňuje všechny požadavky vyplývající z příslušných ustanovení trestního řádu.

V obecné rovině je na prvém místě nutno poukázat na skutečnost, že při rozhodování o vazbě nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je jisté, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat nebo bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, nebo dokoná trestný čin, o nějž se pokusil. Je postačující, aby ve vazebních rozhodnutích byla prokázána a řádně vysvětlena existence konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že si obviněný, bude-li ponechán na svobodě, bude počínat způsobem předpokládaným v § 67 písm. a), b) nebo c) trestního řádu. Výklad "konkrétních skutečností" (ve smyslu § 67 trestního řádu) je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace dané věci musí svědomitě posoudit, zda vzetí do vazby je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, je zapotřebí vyvodit je vždy z povahy a okolností jednotlivého případu. Tu Ústavní soud dovozuje, že orgány činné v trestním řízení vycházely při svých úvahách ze šetření učiněného v této trestní věci; z něho vyplynula zjištění, umožňující závěr o existenci konkrétních skutečností zakládajících důvodnou obavu, že by stěžovatel mohl v dané fázi trestního řízení jednat způsobem předpokládaným v § 67 písm. c) trestního řádu; právě to byl uplatněný důvod jeho vazby.

Z hlediska konkrétního zkoumaného případu, posuzovaného v souladu se shora uvedenými obecnými zásadami a judikaturou, dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele zjevně nedošlo. Ústavní soud zejména neshledal, že by bylo možné zpochybnit důvody, pro které byla na stěžovatele uvalena vazba. S ohledem na charakter trestné činnosti, které se měl dopustit, byla i podle Ústavního soudu zcela namístě obava, že může hrozit zmaření, nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení. Obecné soudy postupovaly v souladu s platným trestním řádem, se základními zásadami českého trestního řízení a neporušily ani principy, plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru