Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 197/04Usnesení ÚS ze dne 15.06.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkkonkurz a vyrovnání
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.197.04
Datum podání02.04.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 10


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 197/04 ze dne 15. 6. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele, společnosti R., zastoupeného advokátem JUDr. Bc. PhD. M.K., proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. února 2004, sp. zn. 24 K 34/2001, jimiž bylo rozhodnuto o odvolání věřitelského výboru a jeho náhradníků a potvrzena volba věřitelského výboru a jeho náhradníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 95 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. února 2004, sp. zn. 24 K 34/2001, jimiž bylo rozhodnuto o odvolání věřitelského výboru a jeho náhradníků a potvrzena volba věřitelského výboru a jeho náhradníků. Stěžovatel, který do daného konkursního řízení přihlásil svoji pohledávku ve výši 101.508,60 Kč, v ústavní stížnosti zejména uvedl, že schůze konkursních věřitelů byla svolána usnesením Krajského soudu v Brně dne 18. prosince 2003, č. j. 24 K 34/2001-77, podle § 10 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen "ZKV"). Předmětem schůze byl návrh věřitele Ing. M.H., správkyně konkurzní podstaty U., "v likvidaci", na odvolání členů věřitelského výboru a jejich náhradníků. Schůze konkurzních věřitelů se dne 5. února 2004 uskutečnila, ale předmět jejího jednání neodpovídal předmětu jednání v usnesení, jímž byla schůze svolána. Přestože z usnesení vyplývalo, že jediným bodem programu měl být návrh věřitele na odvolání v žádosti vyjmenovaných členů věřitelského výboru, schůze konkurzních věřitelů hlasovala nakonec o odvolání celého věřitelského výboru a posléze proběhla i volba nových členů věřitelského výboru a jejich náhradníků.

Dle názoru stěžovatele je zřejmé, že v daném případě nebyla při schůzi konkursních věřitelů dodržena zákonná ustanovení ZKV. Stěžovatel konkrétně namítal, že soud nepostupoval v souladu s ustanovením § 10 ZKV. Podle jeho názoru může schůze věřitelů jednat pouze o bodech, které byly jako předmět jednání oznámeny předem. O bodech, které jako předmět schůze oznámeny nebyly, jednat nelze. Soud přesto nad rámec programu schůze potvrdil volbu nového věřitelského výboru s odůvodněním, že by bylo průtahem v řízení, kdyby byl věřitelský výbor pouze odvolán a konkurzní řízení by zůstalo bez věřitelského výboru. Soud tak podle stěžovatele nadřadil požadavek na rychlé řízení nad požadavek na naplnění práva na spravedlivý proces. Schůze věřitelů mohla být usnášeníschopná pouze k navrženému předmětu schůze a nikoliv k jiným rozhodnutím. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně se podle stěžovatele vymyká zákonné úpravě, představuje porušení principu svrchovanosti zákona a narušení soudních záruk ochrany základních práv a svobod.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že podstatou zkoumané problematiky se již zabýval v ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. II. ÚS 201/04, kterou jako zjevně neopodstatněnou odmítl usnesením ze dne 17. 5. 2006. Napadena byla přitom stejná usnesení Krajského soudu v Brně, resp. jeho postup ve zkoumaném případě; ačkoliv se argumentace obsažené v ústavních stížnostech v jednotlivostech poněkud liší, základ sporu a protestů stěžovatelů je naprosto totožný. Jelikož I. senát Ústavního soudu neshledal žádný důvod, aby se od závěrů Ústavního soudu vyslovených v citovaném usnesení jakkoliv odchýlil, nezbývá, než na stěžejní pasáže podrobného odůvodnění odkázat, resp. podstatné zopakovat.

Ústavní soud se - stejně jako ve výše uvedeném případě - nejdříve zabýval otázkou, zda ústavní stížnost proti shora citovaným usnesením Krajského soudu v Brně vydaným na schůzi věřitelů dne 5. února 2004, je přípustná. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je fyzická nebo právnická osoba ústavní stížnost oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud stojí ve své judikatuře důsledně na stanovisku, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice, jak to vyplývá z čl. 4 Ústavy. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních. Z tohoto důvodu Ústavní soud zpravidla považuje ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, které nebylo vydáno jako konečné ve věci samé, za nepřípustnou s tím, že stěžovatel má dosud možnost domáhat se ochrany svých základních práv a svobod v řízení před obecnými soudy. Přezkumu Ústavního soudu však byla podrobena i rozhodnutí obecných soudů vydaná formou usnesení, kterými bylo rozhodováno o otázkách, které buď upravují způsob a průběh řízení, nebo o otázkách, jež sice s věcí samotnou souvisí, nicméně na vlastní rozhodnutí v meritu věci zpravidla nemají podstatný vliv. Taková rozhodnutí mohou mít pro účastníka řízení buďto procesní, nebo i jiné, nikoliv zanedbatelné důsledky s možnými dopady do základních práv a svobod, a proto jsou považována za rozhodnutí o samostatném (od věci samé odlišném) základu, jakkoli v daném stadiu řízení k meritornímu rozhodování nedochází. Takový je podle názoru Ústavního soudu i projednávaný případ. Ústavní stížnost je tedy přípustná.

Pro úplnost je třeba doplnit, že Ústavní soud neshledal ústavní stížnost nepřípustnou ani z toho důvodu, že - jak stěžovatel uvedl - ve věci podal do všech napadených usnesení odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, zjevně však spíše z důvodu procesní jistoty. Stěžovatel k tomu ostatně sám uvedl, že odvolání bude nepochybně s odkazem na ust. § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.

Co se týče věci samé, Ústavní soud (I. senát) uvádí - shodně s názorem II. senátu - že nesdílí názor stěžovatele, pokud proti usnesení o odvolání věřitelského výboru namítal, že soud nesprávně jednal o bodech, které nebyly oznámeny jako předmět jednání. Byť nelze přehlédnout, že se oznámený program schůze neshodoval s nakonec projednávanými body (konkrétně s odvoláním celého věřitelského výboru a jeho náhradníků, ačkoliv bylo požadováno odvolání pouze některých jeho členů a náhradníků) a v tomto směru lze spatřovat určité procesní pochybení Krajského soudu v Brně, není toto pochybení v daném případě natolik významné, aby dosahovalo ústavněprávní roviny. Není totiž úkolem Ústavního soudu posuzovat každé jednotlivé porušení jednoduchého práva, ale zabývat se pouze porušením práva, které dosahuje takové intenzity, že zároveň zasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatele. Je třeba totiž zdůraznit tu okolnost, že i když byl odvolán věřitelský výbor jako celek a nikoliv pouze někteří jeho členové a náhradníci, fakticky byli odvoláni a posléze nahrazeni pouze ti jeho členové, jejichž odvolání bylo požadováno v návrhu. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že není podstatné jen formální naplnění znění zákona, ale je nutno vycházet především z obsahových souvislostí. Ustanovení § 11 odst. 4 ZKV navíc umožňuje soudu, aby i bez návrhu odvolal věřitelský výbor nebo některého z jeho členů. Z toho vyplývá, že soud může rozhodnout o odvolání věřitelského výboru či jeho členů sám, aniž by musel svolávat schůzi věřitelů.

Námitky stěžovatele směřující proti usnesení, jímž byla potvrzena volba nového věřitelského výboru a jeho náhradníků, nepovažuje Ústavní soud rovněž za důvodné. I když spadá primárně do působnosti schůze věřitelů, aby zvolila členy a náhradníky věřitelského výboru, může i soud, pokud již byl jednou věřitelský výbor zvolen a potvrzen, zasahovat do jeho složení a tedy i odvolávat a jmenovat jeho nové členy. Výše citovaný § 11 odst. 4 ZKV totiž umožňuje soudu, aby nařídil doplňující volbu nebo může sám jmenovat nový věřitelský výbor nebo jeho nového člena. Pokud soud přistoupil k volbě nového věřitelského výboru resp. jeho členů a náhradníků, přestože v pozvánce k jednání nebyl tento bod programu uveřejněn, nedopustil se pochybení, neboť svým rozhodnutím v podstatě realizoval své oprávnění stanovené v zákoně o konkurzu a vyrovnání, i když takový způsob by měl představovat až krajní řešení a primární by měla vůle věřitelů vyslovená na schůzi věřitelů.

Nad rámec výše uvedených závěrů Ústavní soud z obecného hlediska připomíná, že pouhá polemika s odůvodněným rozhodnutím, resp. zvoleným postupem obecného soudu či odlišný právní názor stěžovatele nebo jeho právního zástupce, jak měl tento soud v řízení postupovat a hodnotit okolnosti konkrétního případu, nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti. K veškerým námitkám a protestům stěžovatele lze proto podotknout, že ač některé z nich mohou mít z teoretického pohledu v rovině jednoduchého práva jistou relevanci, ústavněprávně vzato se obecný soud v řízení žádného zásadního pochybení nedopustil. Vyhovění ústavní stížnosti z některého z namítaných důvodů by bylo projevem úzce pojatého perfekcionistického přístupu k ochraně spíše běžné zákonnosti než ústavnosti a nabylo by rysů přepjatého formalismu, který právě Ústavní soud mnohokrát podrobil kritice. Nejedná se tedy v žádném případě o pochybení, které by mělo zásadní vliv na ústavní regulérnost celého procesu. Ústavní soud byl v tomto směru rovněž veden principem minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, který ve své činnosti důsledně dodržuje.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. června 2006

František Duchoň v.r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru