Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 197/03Usnesení ÚS ze dne 03.11.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
směnky, šeky
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.197.03
Datum podání03.04.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

191/1950 Sb., § 17

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 197/03 ze dne 3. 11. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného advokátkou JUDr. D. L. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 7 Cmo 680/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský obchodní soud v Ostravě (dále jen "KS") rozsudkem ze dne 28. 4. 2000, č,j, 23 Cm 67/99-77, v právní věci navrhovatele S. M., spol. s r.o., proti odpůrci č. 1 K., s.r.o., a odpůrci č. 2 V. K. (dále jen "stěžovatel"), o zaplacení částky 7 500 000,- Kč s příslušenstvím, rozhodl (ve výrokové části I.), že "směnečný platební rozkaz vydaný Krajským obchodním soudem v Ostravě pod sp. zn. 2 Sm 135/99 dne 20. 5. 1999 se vůči odpůrci č. 2 (poznámka: stěžovateli) ponechává v platnosti" a (ve výrokové části II.), že odpůrce č. 2 (stěžovatel) je povinen zaplatit náklady řízení ve výši 75 985,- Kč k rukám právního zástupce navrhovatele do tří dnů od právní moci rozsudku. Z odůvodnění tohoto rozsudku plyne, že návrhem došlým KS dne 21. 4. 1999 se navrhovatel domáhal po odpůrcích zaplacení směnečné pohledávky ve výši 7 500 000,- Kč s příslušenstvím. Směnečný platební rozkaz ze dne 20. 5. 1999, č.j. 2 Sm 135/99-11, byl napaden námitkami odpůrce č. 1, o nichž KS rozhodl původním rozsudkem ze dne 29. 9. 1999, č.j. 23 Cm 67/99-34, jímž směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti. Stěžovatel v následně podaných námitkách uvedl, že na směnku (poznámka: vystavenou odpůrcem č. 1 na navrhovatelův řád znějící na směnečnou sumu ve výši 7 500 000,- Kč splatnou dne 22. 1. 1999 avalovanou stěžovatelem) bylo placeno odpůrcem č. 1 celkem 7 922 166,- Kč. Směnečná pohledávka proto byla zcela uhrazena, neboť podle stěžovatelova tvrzení směnka zajišťovala zaplacení prvních 7 500 000,- Kč za odebrané zboží v daném kvartálním období. Stěžovatel dále poukázal na to, že příloha č. 1 ke kupní smlouvě ze dne 16. 10, 1998 je neplatná pro neurčitost a rozpornost a z toho důvodu je prý nutno považovat za neplatnou i směnku, jestliže není zřejmé, co vlastně zajišťuje. KS dále v odůvodnění cit. rozsudku ze dne 28. 4. 2000 - po provedeném řízení a vyhodnocení důkazů - dovodil, že podané námitky nejsou důvodné. KS uvedl, že mezi účastníky bylo dojednáno, že směnka zajišťuje průběžně prováděné dodávky navrhovatele do částky na ní uvedené, přičemž za obvyklých okolností neuhrazená pohledávka navrhovatele nikdy neměla přesáhnout výši směnečné sumy. Není proto pravdivé tvrzení odpůrců, že mělo být zajištěno pouze zaplacení prvých 7 500 000,- Kč za každé smluvní období, nehledě k tomu, že toto tvrzení by bylo nelogické a takový způsob zajištění by se naprosto vymykal běžné zásadě obchodní prozíravosti. KS v souladu s dalšími důkazy dospěl k závěru, že text dodatku č. 1 (poznámka: ke kupní smlouvě) na konci str. 1 a počátku str. 2 je zmatečný a tato část dodatku je tedy neplatná. Uvedenou část dodatku jde však oddělit od zbytku textu, a proto zbytek dodatku č. 1 (včetně jeho ustanovení bodu II.) je třeba považovat za platný. KS konečně dovodil, že stěžovatel, který se jednatelem odpůrce č. 1, má právo vznášet námitky, že směnka byla vyplacena odpůrcem č. 1. má však "samozřejmě ke svému tvrzení důkazní námitky", jež podle názoru soudu neunesl. Tvrzením, že směnka byla stěžovatelem podepsána v omylu, se KS nezabýval vzhledem k jeho zjevné opožděnosti.

Vrchní soud v Olomouci (dále jen "VS") rozsudkem ze dne 7. 1. 2003, č.j. 7 Cmo 680/2000, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci (navrhovateli) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 24. 846,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. VS v prvé řadě poukázal na to, že "směnečné závazky jsou zcela formální a tuto formálnost je nutno vzít v úvahu při interpretaci směnečných právních úkonů". V souzené věci směnka obsahuje podstatné náležitosti směnky vlastní, přičemž právo ze směnky je zajištěno rukojemským závazkem, jejž v zákonem stanovené formě převzal stěžovatel, a tudíž se stal směnečným avalem se samostatným závazkem, vůči němuž se žalobce (navrhovatel) jako směnečný věřitel může domáhat plnění ze směnky. VS dovodil, že i za situace, kdy stěžovatel jako statutární zástupce žalovaného č. 1 sjednal předmětnou kupní smlouvu a podepsal směnku, není jeho postavení zástupce právnické osoby a zároveň směnečného rukojmího, který avaloval směnku jako osoba fyzická, totožné, byť je zde patrné určité personální propojení. V uvedené souvislosti VS s ohledem na skutečnost, že směnečný rukojmí není dlužníkem akcesorickým, konstatoval, že se stěžovatel nemůže dovolávat kauzální námitky týkající se případné neplatnosti ujednání přílohy č. 1 ke kupní smlouvě (poznámka: č. 142/98-IV. uzavřené dne 16. 10. 1998 mezi žalobcem a žalovaným č. 1). Stěžovateli kauzální námitka nepřísluší, neboť nepramení z jeho vlastních vztahů žalobci jako majiteli směnky. VS potvrdil závěr KS, že na povinnost tvrzení musí navazovat povinnost důkazní, což v souzené věci vyžadovalo, aby stěžovatel nabídl důkaz svědčící o tom, že bylo placeno přímo na směnku. Jestliže stěžovatel ani soudu prvního stupně ani soudu odvolacímu takový důkaz nenabídl, neunesl důkazní břemeno ohledně námitky nedluhu, a tudíž je jeho povinností nést nepříznivé následky, neboť nespornost směnečných závazků znamená, že směnka sama o sobě je jediným a zcela dostatečným důvodem k placení.

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2003, č.j. 7 Cmo 680/2000, napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení ve věci. Následně poukázal především na to, že dle názoru VS (který se ve svém rozhodování opřel o ustanovení § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů) se stěžovatel - s ohledem na skutečnost, že směnečný rukojmí není dlužníkem akcesorickým - nemohl dovolávat kauzální námitky týkající se případné neplatnosti směnečného ujednání v příloze č. 1 uvedené kupní smlouvy, jestliže tato nepramení z jeho vlastních vztahů ke směnečnému věřiteli. Stěžovatel se domnívá, že se odvolací soud odmítl zabývat všemi jím vznesenými námitkami, tj. námitkou týkající se případné neplatnosti směnečného ujednání v příloze č. 1 uvedené kupní smlouvy. Stěžovateli tedy bylo postupem soudu znemožněno se účinně bránit u soudu, jestliže nemohl uplatnit veškeré námitky, jež mohly vést k pro něj příznivějšímu výsledku. Stěžovatel je proto přesvědčen, že ústavní stížností napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 (poznámka: nepochybně - jak uvádí na jiném místě - čl. 36 odst. 1) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 7 Cmo 680/2000, zrušil.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani netvrdí. Podle obsahu soudního spisu stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u KS a VS domáhal, a ze strany obou soudů k porušení zákonných procesních ustanovení nedošlo.

Ústavní soud konstatuje, že v ústavní stížnosti uvedenou námitku stěžovatele, týkající se případné neplatnosti směnečného ujednání v příloze č. 1 uvedené kupní smlouvy, vznesl stěžovatel již v řízení před KS, který se jí věnoval a dostatečně jasně se s ní vyrovnal. VS v odvolacím řízení dokazování směnkou, uvedenou kupní smlouvou a její přílohou č. 1. zopakoval a tedy - mimo jiné - věnoval pozornost i stěžovatelově námitce proti této smlouvě a dovodil, že mu jako avalistovi ze směnky tato námitka nepřísluší (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 896/2002). Ostatně odvolací soud na základě logické argumentace, v níž (obdobně jako KS) jasně vymezil stěžovatelovo postavení směnečného avala se samostatným závazkem vůči směnečnému věřiteli, přesvědčivě dovodil, že stěžovatel ohledně námitky nedluhu důkazní břemeno neunesl. Ústavní soud navíc (a v souladu se svou judikaturou) připomíná, že se v souzené věci jedná o výklad toliko jednoduchého (zákonného) práva, k němuž není - za předpokladu, že obecné soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem - povolán. Ústavní soud pak v souzené věci, která se týká směnečného vztahu, založeného tradičně na přísně formálních principech, neshledal - ve smyslu ustálené judikatury - ani projev svévole ani tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a skutkovými a právními závěry, k nimž došly obecné soudy, na straně druhé.

Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2004

JUDr. Vojen Güttler v.r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru