Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1968/15 #1Usnesení ÚS ze dne 26.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Kutná Hora
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrestná činnost
Zastoupení
Správní řízení
Plná moc
trestný čin/stupeň nebezpečnosti pro společnost
Advokacie
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1968.15.1
Datum podání02.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 251 odst.1, § 12 odst.2

500/2004 Sb., § 9, § 1 odst.1

85/1996 Sb., § 1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1968/15 ze dne 26. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. J. B., zastoupeného Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se sídlem v Praze 9, Náchodská 760/67, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 1406/2014-32 ze dne 25. března 2015, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 191/2014-779 ze dne 22. července 2014 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře č. j. 14 T 48/2013-753 ze dne 23. dubna 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře uznán vinným přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků a 6 měsíců. Vedle toho byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zastupování osob ve správních řízeních na dobu 5 let. Uvedeného přečinu se stěžovatel dopustil tím, že nejméně v době ode dne 5. 11. 2009 do dne 16. 7. 2012 jako statutární orgán společnosti X., soustavně poskytoval v Praze i na jiných místech České republiky právní služby na plnou moc, které spočívaly v zastupování osob ve správních řízeních týkajících se projednání přestupků v silniční dopravě, přestože se jednalo o úkony, k nimž stěžovatel nebyl podle zákona o advokacii oprávněn. Této činnosti se dopustil v nejméně 72 blíže určených případech a docílil jí zisku nejméně 142 276 Kč.

2. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu částečně zrušil ve výroku o trestu. Stěžovatele pak odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Jinak se krajský soud se skutkovými i právními závěry okresního soudu ztotožnil.

3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud uvedl, že úkony stěžovatele prokazatelně spočívaly v přijetí zastoupení na základě plné moci pro celé řízení, poradě s klienty o způsobu obhajoby v řízení o přestupku, nahlížení do spisu, obstarávání důkazů svědčících ve prospěch klienta, přijímání písemností za klienta, vypracování vyjádření k podkladům pro vydání správního rozhodnutí, sepisování podnětů k přezkumnému řízení a podnětů k prohlášení nicotnosti nebo podávání opravných prostředků. V souhrnu tak zjevně šlo o právní zastupování před správními orgány ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o advokacii, tedy výkon advokacie. Odmítl tvrzení stěžovatele, že ve správním řízení v užším smyslu zastupoval bezúplatně. Podle soudu byl dokazováním v řadě případů zjištěn opak, zbylé úkony za úplatu učiněné v souvislosti s konkrétním správním řízením pak není možné účelově chápat jako úkony zcela mimo správní řízení. Stěžovatel v řízení uvedl, že konzultace a zastupování poskytoval, aby jeho účastníci nemuseli nést náklady vzniklé při zastoupení advokátem (nebo protože se advokáti na zastupování v těchto věcech nespecializují), sám si tedy byl vědom, že jde o činnost vyhrazenou advokátům. Jednání se stěžovatel dopouštěl dlouhodobě, soustavně a za úplatu, naplnil všechny znaky uvedeného přečinu a v tomto konkrétním případě nebyl důvod pro závěr, že šlo o jednání se zanedbatelnou společenskou škodlivostí.

4. Stěžovatel proti výše uvedeným rozhodnutím okresního, krajského a Nejvyššího soudu brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi tyto soudy porušily jeho práva zaručená čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

5. Podle stěžovatele orgány činné v trestním řízení postihly pouze jeho, ačkoliv obdobné služby nabízí řada podnikatelů a jejich činnost je obecně tolerována. Tím byl stěžovatel znevýhodněn ve svém podnikání, protože své služby nemůže nabízet, zatímco jiní podnikatelé je vykonávají. Dále uvedl, že nemohl rozumně poznat, že si počíná v rozporu se zákonem a že neoprávněně vykonává činnost vyhrazenou advokátům. Během pěti let, kdy přicházel do kontaktu s orgány činnými v trestním řízení, nebyl upozorněn na to, že by jeho činnost mohla přesahovat rámec živnostenského oprávnění. Naopak z toho nabyl dojmu, že je vše v souladu se zákonem. Navíc stěžovatel ve správním řízení zastupoval bezplatně, úplatu přijímal za služby, o kterých se spravedlivě domníval, že je poskytovat může. Ze strany soudů byl rozšířen pojem správního řízení tak, že již není poznat, co je zakázané a co ještě dovolené. Dochází tak k rozšiřování podnikatelského prostoru pro advokáty prostředky trestního práva.

6. Podle svého mínění byl stěžovatel odsouzen za jednání, které postrádá prvek společenské nebezpečnosti, postačovalo by uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Advokáti se zastoupením ve správním řízení prakticky nezabývají, svědci vypověděli, že advokáta nenašli, nebo jim advokáti nepomohli. Činnost stěžovatele byla společensky prospěšná a na odborné úrovni. Stěžovatel také veškeré příjmy řádně přiznal a odvedl příslušné daně.

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

10. Stěžovatel v projednávané věci pokračoval v argumentaci, kterou neúspěšně uplatnil v řízení před trestními soudy a Ústavní soud tak postavil do role dalšího stupně jejich soustavy, který by měl vykládat předpisy hmotného trestního práva. To však Ústavnímu soudu z výše uvedených důvodů zásadně nepřísluší. Na jednotlivé uplatněné námitky stěžovatele srozumitelně, logicky a přesvědčivě odpovídá již napadené usnesení Nejvyššího soudu, na jehož odůvodnění lze pro stručnost odkázat.

11. Namítal-li stěžovatel, že rozšířením pojmu správní řízení ze strany obecných soudů přestává být předvídatelné, co je zakázaným a trestně postižitelným jednáním, jde o námitku zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel správně poukázal na skutečnost, že ne všechny úkony správních orgánů je možné považovat za úkony správního řízení ve smyslu legislativní zkratky v § 9 správního řádu. Nejvyšší soud však přiléhavě vysvětlil, že výraz "správní řízení" použitý ve skutkové větě odsuzujícího výroku není možné chápat pouze tak, jak jej používá odpovídající ustanovení správního řádu. Svými námitkami před Ústavním soudem se stěžovatel v zásadě domáhá pouze nové formulace skutkové věty tak, aby obecněji hovořila buďto o zastupování při postupech správních orgánů (podle § 1 odst. 1 správního řádu je takovým postupem nejen správní řízení stricto sensu, ale i provádění jiných správních úkonů, vydávání opatření obecné povahy atd.), nebo o zastupování před správními orgány (srov. § 1 odst. 2 zákona o advokacii). Tato jazyková akrobacie však nic nemění na tom, že ze skutkové věty výroku a odůvodnění rozsudku okresního soudu jednoznačně vyplývá, že stěžovatel ve větším rozsahu neoprávněně poskytoval služby, které spadají pod výkon advokacie podle § 1 odst. 1 zákona o advokacii (čehož si byl vědom). Z toho důvodu je obdobně neopodstatněná námitka, že stěžovatel přijímal úplatu nikoliv za zastupování ve správním řízení, ale například při postupech před zahájením řízení (§ 42 správního řádu), nebo v souvislosti se správním řízením.

12. K námitce porušení zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku lze uvést, že tato aplikační zásada se uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého jednání, pokud bylo možno dostatečně efektivně situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva, nebo pokud posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem případu nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možno považovat za trestný čin [(srov. nález sp. zn. III. ÚS 934/13 ze dne 20. 2. 2014 (N 21/72 SbNU 253) či nález sp. zn. I. ÚS 3113/13 ze dne 29. 4. 2014]. Jestliže obecné soudy neaplikují zásadu subsidiarity trestní represe, ačkoliv skutkové okolnosti svědčí o tom, že k tomu byly splněny podmínky, je porušen ústavní princip nullum crimen, nulla poena sine lege obsažený v čl. 39 Listiny [obdobně nález sp. zn. III. ÚS 2523/10 ze dne 10. 2. 2011 (N 16/60 SbNU 171)].

13. Nejvyšší soud dostatečně vysvětlil, proč ve věci stěžovatele byla naplněna podmínka společenské škodlivosti jeho jednání. Podle skutkových zjištění stěžovatel v nezanedbatelném rozsahu poskytoval právní služby vyhrazené toliko advokátům (nešlo o služby, které mohou vykonávat i další osoby). Platí přitom, že výkon advokacie je činností, na jejímž řádném výkonu a kontrole je dán silný veřejný zájem [Česká advokátní komora proto patří mezi profesní komory s povinným členstvím a oprávněním vykonávat vůči svým členům veřejnou moc, srov. přiměřeně nález sp. zn. Pl. ÚS 40/06 ze dne 14. 10. 2008 (N 171/51 SbNU 93; 6/2009 Sb.)]. Právě rozsah a způsob výkonu této činnosti stěžovatelem vedl obecné soudy k závěru, že uplatnění odpovědnosti pomocí norem správního práva na úseku živnostenského podnikání by v projednávané věci nebylo dostatečné. Kvalita poskytnutých služeb pro posouzení věci nehraje roli, stejně tak tvrzení, že se advokáti zastoupením ve správním (přestupkovém) řízení prakticky nezabývají (z vlastní činnosti je Ústavnímu soudu znám spíše opak).

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru