Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1963/19 #1Usnesení ÚS ze dne 08.01.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip autonomie vůle a svobody jednání soukromé osoby
právo na soudní a jinou právní ochranu /spra... více
Věcný rejstříkvýpověď
dovolání/přípustnost
právní úkon/neplatný
žaloba/na určení
Pracovní poměr
Statutární orgán
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.1963.19.1
Datum podání16.06.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 28, čl. 36 odst.1, čl. 2 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 72, § 52 písm.c

65/1965 Sb., § 242 odst.1 písm.a

99/1963 Sb., § 80 písm.c, § 238a, § 237


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1963/19 ze dne 8. 1. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Otakara Vrbíka, zastoupeného Mgr. Martinou Jelínkovou, advokátkou, sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019 č. j. 27 Cdo 4484/2018-382, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 23 Co 249/2017-312, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 23 Co 249/2017-318, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. srpna 2016 č. j. 23 C 327/2009-265, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a JUDr. Tomáše Pelikána, sídlem Dušní 866/22, Praha 1 - Staré Město, jako insolvenčního správce dlužníka Pražské stavební bytové družstvo, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, sídlem Jindřicha Plachty 3163/28, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 6. 2019, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 28, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

II.

Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Stěžovatel uzavřel dne 31. 12. 2003 smlouvu s Pražským stavebním bytovým družstvem (dále jen "družstvo"), na jejímž základě v něm měl jako jeho zaměstnanec vykonávat činnost "manažera pro komunikaci s veřejností". Za tuto činnost mu náležela mzda ve výši 10 000 Kč měsíčně, přičemž dodatkem ze dne 18. 12. 2008 došlo k jejímu zvýšení na 30 000 Kč měsíčně. V době uzavření smlouvy i jejího dodatku vykonával stěžovatel rovněž funkci člena představenstva družstva. Tato skutečnost byla ve smlouvě zohledněna v tom smyslu, že její platnost byla časově omezena na dobu výkonu uvedené funkce. Teprve uvedený dodatek změnil dobu trvání smlouvy na dobu neurčitou.

3. Vedlejší účastník coby insolvenční správce dlužníka dal stěžovateli dopisem ze dne 24. 7. 2009 výpověď podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, (dále jen "zákoník práce"). Tento dopis byl stěžovateli doručen dne 28. 7. 2009 a pracovní poměr mu měl zaniknout uplynutím dne 30. 9. 2009. Stěžovatel oznámil družstvu, že trvá na tom, aby jej dále zaměstnávalo. Dne 30. 11. 2009 podal žalobu, kterou se podle § 72 zákoníku práce domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru.

4. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobu rozsudkem ze dne 17. 8. 2016 č. j. 23 C 327/2009-265 zamítl. Předně se zabýval otázkou, zda mezi stěžovatelem a družstvem vůbec vznikl pracovní poměr. Vyšel přitom především z právních závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015 č. j. 21 Cdo 2687/2014-193, jímž bylo rozhodnuto v jiné věci, ve které se tento stěžovatel domáhal proti vedlejšímu účastníkovi zaplacení mzdy za období měsíců duben až září roku 2009 ve výši 124 020 Kč s příslušenstvím.

5. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku zdůraznil, že fyzická osoba nevykonává činnost statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem. Výkon funkce statutárního orgánu obchodní společnosti totiž není druhem práce podle § 29 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen "zákoník práce 1965"), a vznik, zánik ani obsah tohoto právního vztahu nejsou upraveny pracovněprávními předpisy. Právní předpisy ani povaha obchodní společnosti ovšem nebrání tomu, aby fyzické osoby vykonávající funkci statutárního orgánu uskutečňovaly jiné činnosti pro tuto obchodní společnost na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru či jiného pracovněprávního vztahu výkon činnosti statutárního orgánu.

6. Činnosti, které měl stěžovatel vykonávat jako "manažer pro komunikaci s veřejností", vyplynuly z provedeného dokazování. Mělo jít o kontrolu majetku, kontrolu uživatelů bytů a nebytových prostor užívaných osobami, jež nejsou členy družstva, kontrolu nahlášených oprav, vyhotovování protokolů o kontrole, vyhledávání listin pro podávání žalob v archivu, přípravu podkladů pro podávání žalob, správu počítačové sítě, digitalizaci dokumentů, činnosti směřující k uzavírání nájemních smluv, analýzy událostí v družstvu, pořizování fotodokumentace pro potřeby zástupců družstva nebo účast na soudních jednáních. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tyto činnosti nelze oddělovat od řízení činnosti družstva a rozhodování o jeho záležitostech, v nichž spočívala podstata funkce člena představenstva družstva. V případě kontrolních, administrativních a jiných podobných úkonů prováděných stěžovatelem nebylo možné přehlédnout, že se bez takových činností do určité míry neobejde žádná organizační a řídící činnost. Výkonem funkce člena představenstva družstva byla i účast stěžovatele na soudních jednáních, neboť v řízení před soudem jedná za právnickou osobu její statutární orgán. Pokud jde o některé "technicky specifické činnosti" (například správa počítačové sítě), tyto měly být vykonávány toliko jednorázově (nahodile), a nikoli rozsáhle, soustavně či pravidelně.

7. V neposlední řadě Nejvyšší soud přihlédl ke skutečnosti, že pracovní poměr byl ve smlouvě sjednán pouze na dobu, po kterou bude stěžovatel zároveň členem představenstva družstva. Podle názoru Nejvyššího soudu tyto důkazy opodstatňovaly závěr, že stěžovatel měl na základě předmětné smlouvy jako zaměstnanec v pracovním poměru vykonávat právě činnost člena představenstva družstva. Protože však takovou činnost v pracovním poměru vykonávat nelze, tato smlouva měla být neplatným právním úkonem podle § 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce 1965. To znamená, že na jejím základě nemohl vzniknout platný pracovní poměr ani jiný pracovněprávní vztah a stěžovateli nemělo náležet ani právo na zaplacení mzdy podle této smlouvy.

8. Uvedené závěry převzal do svého rozhodnutí obvodní soud i v nyní posuzované věci. Dodal k nim, že neexistence pracovního poměru mezi stěžovatelem a družstvem má za následek, že naléhavý právní zájem podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu na určení neplatnosti výpovědi, jež byla udělena někým, kdo nebyl zaměstnavatelem stěžovatele, již neplyne přímo z § 72 zákoníku práce. Jeho existenci je naopak třeba prokazovat, což stěžovatel neučinil, a proto byla jeho žaloba zamítnuta.

9. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudkem ze dne 29. 11. 2017 č. j. 23 Co 249/2017-312, ve znění usnesení ze dne 29. 11. 2017 č. j. 23 Co 249/2017-318, potvrdil rozsudek obvodního soudu ve věci samé. I tento soud se ztotožnil s právním závěrem, že mezi stěžovatelem a družstvem nevznikl pracovní poměr z důvodu, že činnosti, které měl stěžovatel jako zaměstnanec družstva vykonávat, nebyly odlišné od činností člena představenstva družstva. Samotná činnost člena představenstva se nevykonává v pracovním poměru a ani ji nelze považovat za druh práce podle § 29 odst. 1 písm. a) zákoníku práce 1965.

10. Na těchto závěrech neměl nic změnit ani poukaz stěžovatele na nález ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 190/15 (N 171/82 SbNU 657; všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterém se Ústavní soud zabýval otázkou výkonu činnosti statutárního orgánu, respektive člena statutárního orgánu v pracovněprávním vztahu. Městský soud podotkl, že na tento nález reagoval Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2017 č. j. 21 Cdo 3613/2015-430, v němž doplnil svou argumentaci pro závěr o absolutní neplatnosti pracovní smlouvy stěžovatele uzavřené s družstvem. Nebylo přitom podstatné, že vedlejší účastník jako insolvenční správce původně uznal pohledávku stěžovatele z pracovněprávního vztahu, mzdu za rok 2009 částečné vyplatil a až následně (v jiném řízení) se začal domáhat vydání takto vyplacené částky z titulu bezdůvodného obohacení.

11. Podle městského soudu obvodní soud správně uzavřel, že v případě stěžovatele nešlo o určovací žalobu podle § 72 zákoníku práce, u níž je naléhavý právní zájem dán přímo ze zákona, a tudíž v souladu s § 80 písm. c) občanského soudního řádu bylo třeba naléhavý právní zájem prokázat. Za situace, kdy platně nevznikl pracovní poměr, však takovýto zájem zjevně nebyl dán. Jestliže totiž mezi účastníky nevznikl pracovní poměr, je zcela logicky vyloučeno domáhat se úspěšně určení neplatnosti výpovědí. Stěžovatel navíc podal i žalobu o zaplacení peněžitého plnění z tvrzeného pracovněprávního vztahu, a proto určovací žaloba nemůže mít ani preventivní charakter.

12. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 27. 3. 2019 č. j. 27 Cdo 4484/2018-382, neboť jej neshledal přípustným podle § 237 občanského soudního řádu. V této souvislosti odkázal na právní závěry vyslovené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, jakož i na rozsudek ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 29 Cdo 3478/2016, podle nichž činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací podle § 2 odst. 1 zákoníku práce. Člen statutárního orgánu obchodní korporace a tato obchodní korporace si mohou ujednat, že se jejich vztah - v mezích nastavených kogentními právními normami - řídí zákoníkem práce. Mohou se tak odchýlit od § 66 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen "obchodní zákoník") podle něhož se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě. I poté by nicméně nebylo možné považovat člena statutárního orgánu (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance a obchodní korporaci za zaměstnavatele. Jejich vztah by zůstával vztahem obchodněprávním.

13. Případná "manažerská" smlouva, uzavřená na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce, by podle Nejvyššího soudu byla v podstatě dodatkem ke smlouvě o výkonu funkce dle § 66 odst. 2 obchodního zákoníku, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadající do působnosti statutárního orgánu. Předmětná smlouva by nebyla neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce. Musela by však splňovat stejné požadavky co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace, jaké jsou kladeny na smlouvu o výkonu funkce. Protože smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a družstvem nebyla pracovní smlouvou a mezi jejími účastníky nevznikl pracovněprávní vztah, Nejvyšší soud přisvědčil závěru městského soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti výpovědi. Žaloba tak měla být zamítnuta po právu.

III.

Argumentace stěžovatele

14. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že činnosti, které měl vykonávat podle pracovní smlouvy, byly výkonem funkce člena představenstva družstva, a to nejen z věcného hlediska, ale také z hlediska oprávnění Nejvyššího soudu přehodnotit skutková zjištění instančně nižších soudů ve věci, v níž byl vydán jeho rozsudek č. j. 21 Cdo 2687/2014-193. Stejně tak považuje za nesprávný a neodůvodněný závěr o neplatnosti pracovní smlouvy pro rozpor s § 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce 1965. Z odůvodnění napadených rozhodnutí není zřejmé, zda se uzavření pracovní smlouvy se stěžovatelem zákonu příčí nebo jej obchází, nebo zda se příčí dobrým mravům. Obecné soudy neměly vůbec vyložit, v jakém právním vztahu stěžovatel práci pro zaměstnavatele vykonával. Jejich závěr o absolutní neplatnosti smlouvy je v rozporu se základními zásadami pracovního práva, neboť není odůvodněn ochranou zaměstnance jako slabší strany pracovněprávního vztahu. V důsledku postupu vedlejšího účastníka je jeho právní postavení již roky nejisté a v tomto ohledu mu nelze upřít, že má právní zájem na určení neplatnosti výpovědi či na určení, že jeho pracovní poměr dále trvá. Nejde o jediný případ, kdy je po změně vlastnické struktury družstva ze strany nových ovládajících osob zpochybňován pracovní poměr bývalých členů statutárních orgánů. Každý takovýto případ má přitom zásadní přesah vztahující se na všechny další podobné případy minulé, současné i budoucí, a bude tomu tak až do doby, než bude jasně vyloženo, že odpovědnost členů statutárních orgánů je jedna věc a jejich případný souběžně existující pracovněprávní vztah ke stejné společnosti věc druhá.

15. Obvodní soud ani městský soud podle stěžovatele nerespektovaly nález sp. zn. I. ÚS 190/15, jenž jednoznačně vyznívá ve prospěch platnosti pracovní smlouvy. V důsledku systematického nesprávného rozhodování Nejvyššího soudu v obdobných věcech, které je v přímém rozporu s nálezy Ústavního soudu, jsou stěžovatel i další osoby v podobné situaci ponechány v nejistotě ohledně platnosti jejich pracovních smluv, jejich ochrany a oprávněnosti vyplacených mezd. Nejvyšší soud totiž takovéto smlouvy paušálně označuje za neplatné. Ve své rozhodovací praxi neposkytuje vodítko pro určení, jaké konkrétní typové činnosti by člen statutárního orgánu mohl pro společnost vykonávat na základě pracovní smlouvy. Stěžovatel upozorňuje, že v případě jiného člena představenstva stejného družstva v minulosti uznal platnost pracovní smlouvy i Ústavní soud (usnesení ze dne 23. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 1078/14). Možnost, aby členové představenstva byli v pracovněprávním vztahu k družstvu, připouštěly i stanovy družstva, přičemž mzdy těchto osob byly vždy poskytovány s přímým souhlasem členské schůze družstva. Jako zaměstnanec stěžovatel zajišťoval řadu činností nikoli strategických či řídících, ale naopak podpůrných, na které by družstvo mohlo najmout zaměstnance mimo okruh členů představenstva nebo členů družstva. Šlo o činnosti typově odlišné od činností, jež spadají do působnosti statutárního orgánu.

IV.

Shrnutí řízení před Ústavním soudem

16. Pro účely tohoto řízení si Ústavní soud vyžádal spis vedený před obvodním soudem pod sp. zn. 23 C 327/2009 a vyzval účastníky i vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

17. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 16. 7. 2019 zopakoval podstatné části odůvodnění napadeného usnesení. Již městský soud a obvodní soud posoudily činnosti, které měl stěžovatel vykonávat jako manažer pro komunikaci s veřejností, jako činnosti podpůrné, technické a administrativní, jež běžná správa družstva nutně vyžaduje a jež nelze oddělovat od řízení činnosti družstva a rozhodování o jeho záležitostech, což je náplní funkce člena představenstva družstva. Názor stěžovatele, podle něhož smluvní vztah, jehož náplní je výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, se stává svobodným rozhodnutím smluvních stran vztahem pracovněprávním, je ve zjevném rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Protože závěr městského soudu, že pracovní poměr nevznikl, by obstál i jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, nečinila dovolání přípustným (dovoláním otevřená) otázka, zda je předmětnou smlouvu možné označit za absolutně neplatnou. Její posouzení se nemohlo promítnout do poměrů stěžovatele, které založilo napadené rozhodnutí.

18. Městský soud a obvodní soud ve svých vyjádřeních z 22. 7. 2019 a 21. 8. 2019 odkázaly na právní závěry obsažené v jimi vydaných rozhodnutích.

19. Vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 31. 7. 2019 podotkl, že stěžejní část argumentace stěžovatele spočívá v nepochopení závěrů klíčového rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, jímž Nejvyšší soud v reakci na nález sp. zn. I. ÚS 190/15 sjednotil výklad některých zásadních sporných prvků souběhu funkce člena statutárního orgánu s pracovním poměrem. Na závěrech uvedeného rozsudku bylo výslovně vystavěno i napadené usnesení dovolacího soudu. Nejvyšší soud v něm nedospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy ze dne 31. 12. 2003. Pouze konstatoval, že mezi stěžovatelem a družstvem nemohl vzniknout pracovní poměr, a tudíž stěžovateli nemůže svědčit naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi z neexistujícího pracovního poměru. Hypotetická otázka, zda byla předmětná smlouva absolutně neplatná z jiného důvodu, popřípadě zda a jaký právní vztah odlišný od pracovního poměru z ní mezi stěžovatelem a družstvem vznikl, a jaká práva z ní případně stěžovateli svědčí, je předmětem zcela jiného řízení a netýká se projednávané věci. Napadené usnesení dovolacího soudu je tak zcela správné, a to i z hlediska základních zásad rychlosti a hospodárnosti soudního řízení. Vedlejší účastník se ztotožnil i s posouzením, že převážná část činností, které stěžovatel vykonával jako manažer pro komunikaci s veřejností, měla povahu řídících a dalších činností přímo spadajících pod působnost (člena) statutárního orgánu. Předmětná smlouva nebyla pracovní smlouvou. Mohlo jít toliko o smlouvu o výkonu funkce, podřízenou režimu zákoníku práce.

20. Na uvedená vyjádření reagoval stěžovatel podáním ze dne 19. 9. 2019, v němž poukázal na rozhodnutí ve věcech jiných členů představenstva družstva, v nichž obecné soudy shledaly platnost pracovního poměru. Odpovídalo by jeho legitimnímu očekávání, pokud by i v jeho věci bylo rozhodnuto stejně. Stěžovatel popsal, v jakých intervalech a výši mu byla vyplácena mzda, jakož i věcné důvody, pro které bylo zvoleno takovéto předmětné smluvní řešení. Judikatura Nejvyššího soudu působí retroaktivně, když umožňuje obecným soudům dodatečně rozhodnout, zda určitou činnost lze či nelze podřadit pod výkon funkce člena představenstva, aniž by výsledek takovéhoto rozhodování byl pro dotčené subjekty předvídatelný. Činnosti, které stěžovatel vykonával, jsou normálně vykonávány v pracovním poměru, a tudíž není důvod, aby je v pracovním poměru nemohl vykonávat i člen statutárního orgánu. Již samotná skutečnost, že byla platnost pracovní smlouvy zpochybněna, podle stěžovatele implikuje bez dalšího naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi. V tomto kontextu není podstatné, zda je pracovní smlouva účelově označena za neplatnou nebo bezdůvodně prohlašována za smlouvu jinou.

V.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

21. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

VI.

Vlastní posouzení

22. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, vyjádřeními účastníků a vedlejšího účastníka řízení a obsahem příslušného spisu, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

23. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

24. Stěžovatel se žalobou podle § 72 zákoníku práce domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 24. 7. 2009, kterou mu udělil vedlejší účastník coby insolvenční správce družstva, jehož měl být stěžovatel zaměstnancem. Obecné soudy se při rozhodování o žalobě zabývaly otázkou, zda je dán naléhavý právní zájem na takovémto určení podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu. Jako předběžnou otázku proto posuzovaly, zda mezi stěžovatelem, který byl členem představenstva družstva, a družstvem vznikl pracovní poměr. Pokud by nevznikl, otázka platnosti výpovědi z pracovního poměru by pro stěžovatele postrádala význam.

25. Ústavní stížností stěžovatel rozporuje především závěr obecných soudů, podle nichž mezi stěžovatelem a družstvem nevznikl pracovní poměr. Smlouva ze dne 31. 12. 2003 podle obecných soudů nesplňovala náležitosti pracovní smlouvy, protože druh práce, který v ní byl pro stěžovatele sjednán, odpovídal činnosti člena představenstva družstva, kterou v pracovním poměru vykonávat nelze. Tento rozpor představoval podle městského soudu a obvodního soudu důvod absolutní neplatnosti smlouvy podle § 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce 1965. Nejvyšší soud se ztotožnil s uvedeným hodnocením v tom smyslu, že předmětnou smlouvu nelze hodnotit jako pracovní smlouvu. Přesto nevyloučil možnost jejího posouzení jako smlouvy o výkonu funkce, která je v přípustném rozsahu podřízena režimu zákoníku práce.

26. Uvedené námitky se týkají základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a to v tom jeho komponentu, který se vztahuje k právnímu hodnocení věci. Nejde jen o obecný požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Zdůraznit je třeba také povinnost obecných soudů správně zohlednit dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc [nález ze dne 21. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 256/01 (N 37/25 SbNU 287)]. Vlastní skutkové a na ně navazující právní závěry obecných soudů, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, zároveň nesmí být projevem libovůle, ani nesmí sloužit k sofistikovanému zdůvodnění zjevné nespravedlnosti [nález ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519)].

27. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy vyhodnotily obsah činnosti "manažera pro komunikaci s veřejností" v rozporu s provedenými důkazy, ani že by pochybily v tom, že neshledaly podstatné rozdíly, které by bránily tomu, aby byla tato činnost považována za součást činností (člena) statutárního orgánu obchodní korporace, v tomto případě družstva. Platí přitom, že tuto funkci nelze vykonávat v pracovním poměru, když nejde o závislou práci a podřazení právního vztahu mezi členem představenstva družstva a družstvem pod režim zákoníku práce by v mnoha směrech odporovalo zákonné úpravě postavení (člena) statutárního orgánu obchodní korporace. Právní závěr, podle něhož mezi stěžovatelem a družstvem nevznikl pracovněprávní vztah, proto obstojí. Samotná skutečnost, že v jiných řízeních obecné soudy posoudily otázku vzniku pracovního poměru mezi členy představenstva družstva a družstvem jinak, nezakládá nesprávnost právních závěrů obecných soudů v posuzované věci.

28. Napadeným rozhodnutím městského soudu a okresního soudu nutno nicméně vytknout, že jsou založena na nyní již překonané rozhodovací praxi dovolacího soudu, která pro tyto případy činila smlouvu mezi (členem) statutárního orgánu obchodní korporace a obchodní korporací absolutně neplatnou. V tomto ohledu lze stručně odkázat na právní závěry obsažené v již zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15 a dále v nálezu ze dne 21. 8. 2018 sp. zn. III. ÚS 669/17, kterým byl zrušen rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3613/2015-430. Podstata těchto nálezů spočívá zjednodušeně řečeno v zdůraznění požadavku respektování autonomie vůle při hodnocení obsahu právních jednání mezi soukromoprávními subjekty [srov. např. nález ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. I. ÚS 546/03 (N 12/32 SbNU 107)]. Skutečnost, že určitou smlouvu nelze považovat za smlouvu pracovní, a tudíž na jejím základě nemohl vzniknout pracovní poměr, neznamená bez dalšího absolutní neplatnost tohoto právního jednání. Vždy je třeba zvažovat, zda vůli smluvních stran neodpovídalo například takové ujednání, které by smluvní vztah mezi (členem) statutárního orgánu obchodní korporace a obchodní korporací podřazovalo režimu pracovní smlouvy toliko v některých ohledech, u nichž to povaha tohoto vztahu nevylučuje.

29. Právní závěry uvedené v těchto nálezech promítl do svého rozhodnutí odpovídajícím způsobem až Nejvyšší soud, který v napadeném usnesení zohlednil judikatorní posun v jeho vlastní rozhodovací praxi (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 1631/18 a usnesení ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. I. ÚS 3494/18). Nepovažoval jej však za podstatný pro posouzení žaloby na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. I kdyby totiž městský soud shledal smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelem a družstvem za platnou, tato skutečnost by nic nezměnila na tom, že mezi uvedenými stranami nevznikl pracovní poměr. To znamená, že výpověď z pracovního poměru ze dne 24. 7. 2009, kterou dal stěžovateli vedlejší účastník, by neměla právní následky ve vztahu k otázce dalšího trvání jeho pracovního poměru, neboť ten nikdy neexistoval. Zároveň nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by za této situace stěžovatel měl mít naléhavý právní zájem na určení neplatnosti uvedené výpovědi. Jen pro úplnost je namístě dodat, že uvedené závěry sice učinil Nejvyšší soud v rozhodnutí o odmítnutí dovolání, šlo však o věcné vypořádání se s argumentací stěžovatele v rámci kvazimeritorního posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu.

30. Ústavní soud shrnuje, že uvedené právní závěry nepředstavují vybočení z požadavků vyslovených v nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15 a nálezu sp. zn. III. ÚS 669/17 a nelze v nich spatřovat porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiného jeho ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Ostatní námitky stěžovatele na tomto závěru nemohly nic změnit, a proto se jimi již Ústavní soud nezabýval. V podrobnostech lze odkázat zejména na závěry obsažené v napadeném usnesení Nejvyššího soudu.

31. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru