Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 196/97Nález ÚS ze dne 17.06.1998Aplikace § 250f občanského soudního řádu ve znění platném do 30. dubna 1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 71/11 SbNU 169
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.196.97
Datum podání05.06.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.h, § 6 odst.1 písm.p, § 6 odst.1 písm.r

99/1963 Sb., § 250f, § 250l


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 196/97 ze dne 17. 6. 1998

N 71/11 SbNU 169

Aplikace § 250f občanského soudního řádu ve znění platném do 30. dubna 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

M. S., V. S., M. H. a J. K., všech zastoupených JUDr. Z. D.,

proti rozsudkům Krajského soudu v Brně č.j. 29 Ca 409/96-23,

č.j. 29 Ca 410/96-22, a č.j. 29 Ca 411/96-19, všech ze dne 7. 4.

1997, takto:

Rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 1997, č.j. 29

Ca 409/96-23, č.j. 29 Ca 410/96-22 a č.j. 29 Ca 411/96-19 se

zrušují.

Odůvodnění.

Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení rozsudků

Krajského soudu v Brně č.j. 29 Ca 409/96-23, č.j. 29 Ca

410/96-22, a č.j. 29 Ca411/96-19, všech ze dne 7. 4. 1997.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně, č.j. 29 Ca 409/96-23, ze dne

7. 4. 1997, bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu ve Znojmě

- pozemkového úřadu ze dne 19. 11. 1996, č.j. PÚ 1868/92/5-Pa,

který rozhodl, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí

v katastrálním území Dyjákovice, ve výroku rozhodnutí uvedených,

jež byly ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. v držení

Státního statku Znojmo, s. p. Podle odůvodnění tohoto rozsudku je

nesporné, že nemovitosti přešly na stát prohlášením přídělců

o vzdání se přídělu ze dne 5. 3. 1949. Krajský soud v prvé řadě

neakceptoval tvrzení stěžovatelů, že je v souzené věci dán

restituční důvod podle ust. § 6 odst. 1 písm. h) cit. zákona,

tedy, že vzdání se přídělu lze interpretovat toliko jako darovací

smlouvu uzavřenou v tísni. Nesouhlasil rovněž s tvrzenou

existencí restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. p) cit.

zákona, tedy, že šlo o převzetí nemovitosti bez právního důvodu,

neboť vzdání se přídělu bylo jednostranným právním úkonem

přídělce, který pod toto ustanovení podřadit nelze. Krajský soud

konečně dovodil, že není naplněn ani restituční důvod podle § 6

odst. 1 písm. r) cit. zákona. tedy přechod nemovitosti na stát

v důsledku politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně

uznávaná lidská práva a svobody, neboť jeho existenci se

stěžovatelům prokázat nepodařilo.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně, č.j. 29 Ca 410/96-22, ze

dne 7. 4. 1997, bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu ve

Znojmě - pozemkového úřadu ze dne 19. 11. 1996, č.j. PÚ

1868/92/6-Pa, který rozhodl, že stěžovatelé nejsou vlastníky

nemovitostí v katastrálním území Dyjákovice a katastrálním území

Velký Karlov ve výroku specifikovaných, jež byly ke dni účinnosti

zákona č. 229/1991 Sb. v držení Lesů České republiky, Hradec

Králové, státní podnik. Rozsudek byl odůvodněn stejně jako

rozsudek předchozí.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j. 29 Ca 411/96-19, ze

dne 7. 4. 1997, bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu ve

Znojmě - pozemkového úřadu ze dne 19. 11. 1996, č.j. PÚ

1868/92/7-Pa, který rozhodl, že stěžovatelé nejsou vlastníky

požadovaných nemovitostí v katastrálním území Velký Karlov, jež

byly ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. v držení Státního

statku Hrušovany na Jevišovkou, státní podnik. Rozsudek byl

odůvodněn stejně jako rozsudky předchozí.

Ze spisů Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 409/96, sp.

zn. 29 Ca 410/96 a sp. zn. 29 Ca 411/96, Ústavní soud zjistil, že

rozsudky sp. zn. 29 Ca 410/96 a 29 Ca 411/96 nabyly právní moci

dne 23. 4. 1997 a rozsudek sp. zn. 29 Ca 409/96 nabyl právní moci

dne 24. 4. 1997. Lhůta k podání ústavní stížnosti podle

ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. byla dodržena,

neboť ústavní stížnost byla podána na poštu dne 4. 6. 1997. Ani

jiné formální nedostatky ústavní stížnosti nebyly zjištěny.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti v prvé řadě namítají, že

procesním postupem Krajského soudu v Brně byly porušeny článek

36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"),

podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva

u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech

u jiného orgánu, a článek 38 odst. 2 Listiny zaručující každému

právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných

průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem

prováděným důkazům. Stěžovatelé se dále dovolávají svých práv,

vyplývajících z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle něhož má každý

právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně

a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným

soudem.Argumentují rovněž judikaturou Evropského soudu pro lidská

práva, který v roce 1994 ve věci Fredin, A-280, považoval za

porušení čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy neveřejné jednání v případě,

že je správní soud jediným soudním tribunálem, který ve věci

rozhodoval.

Procesní pochybení krajského soudu, kterým byla shora

uvedená práva stěžovatelů porušena, spatřují stěžovatelé v tom,

že Krajský soud v Brně v souzených věcech nenařídil ústní

jednání, při nichž by mohli přednést svůj opravný prostředek

a vyjádřit se k věci samé po stránce právní i skutkové. Správné

posouzení skutkových zjištění, jež stěžovatelé popisovali již

v opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů,

považují za nezbytné pro posouzení věci po stránce právní.

Oprávněnost tohoto požadavku opírají stěžovatelé i o ust. § 250i

odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Neveřejným

projednáním věci při neexistenci opravného prostředku byli prý

stěžovatelé jako účastníci řízení zbaveni možnosti dožadovat se

respektování zásad fair procesu, např. vyjadřovat se k osobám

soudců ve smyslu § 15 odst. 2 o.s.ř. atd. Domnívají se dále, že

restituční nárok, o němž bylo v jejich případě rozhodováno, nemá

povahu jednoduchého případu ve smyslu ust. § 250f o.s.ř.

umožňujícího soudu rozhodnout bez jednání rozsudkem o správní

žalobě. Poukazují současně na skutečnost, že toto ustanovení

o.s.ř. bylo dnem 1. 5. 1997 nálezem Ústavního soudu ze dne 24.

9. 1996, publikovaným pod č. 269/1996 Sb. zrušeno jako neústavní.

Po stránce věcné napadeným rozsudkům stěžovatelé vytýkají, že se

soud dostatečně nezabýval restitučním důvodem podle § 6 odst. 1

písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. přestože ve svém opravném

prostředku právě tento důvod kladli na první místo. V tom

spatřují stěžovatelé porušení čl. 90 Ústavy. Stěžovatelé

v opravném prostředku namítali, že prohlášení o vzdání se přídělu

nemovitostí ze dne 5. 3. 1949 nemohlo být právním důvodem

k nabytí vlastnického práva k nemovitostem státem, neboť právní

řád v roce 1949 takovou právní skutečnost jako důvod k nabytí

vlastnictví k nemovité věci neznal. Rozpor s čl. 90 Ústavy

spatřují i v tom, že soud neakceptoval názor, že vzdání se

přídělu nemovitostí, učiněné dne 5. 3. 1949 původními vlastníky

manžely S. před Národním pozemkovým fondem, lze v podstatě

považovat za darování, byla tato skutečnost ve správním řízení

jednoznačně svědecky prokázána. Co do interpretace pojmu tísně ve

smyslu § 6 odst. 1 písm. h) odkazují na nález Ústavního soudu ze

dne 9. 10. 1995, sp. zn. IV. ÚS 85/95, z něhož dovozují, že

i v jejich případě je naplněn restituční důvod podle ust. § 6

odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. Současně je podle názoru

stěžovatelů dán i restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. r)

cit. zákona, neboť v tlaku, který byl na tehdejší vlastníky

vyvíjen, spatřují politickou perzekuci.

Ze všech shora uvedených důvodů navrhují stěžovatelé, aby

napadená rozhodnutí krajského soudu byla zrušena. K ústavní

stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastníci

řízení.

Krajský soud v Brně jako účastník řízení uvedl, že podstatou

odůvodnění ústavní stížnosti je tvrzení, že krajský soud porušil

napadenými rozsudky základní práva stěžovatelů zaručená v čl. 36

odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, tj. "právo domáhat se

stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu

a právo na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů

a v jejich přítomnosti, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným

důkazům". Krajský soud byl však v přezkumném řízení oprávněn

rozhodnout ve věci, aniž nařizoval ústní jednání, dospěl-li

k závěru, že jsou dány předpoklady v tehdy platném ustanovení

250f o.s.ř. V opravných prostředcích, které stěžovatelé podali

k soudu, nezpochybnili správnost či úplnost skutkových zjištění,

která učinil ve správním řízení 1. vedlejší účastník (tj. Okresní

úřad ve Znojmě, okresní pozemkový úřad) a z nichž pak vycházel

i soud v přezkumném řízení, domáhali se však jiného právního

posouzení nesporných skutečností. V této souvislosti prý řešil

soud, vázán ust. § 249 odst. 2 o.s.ř. a ust. § 250l odst. 2

o.s.ř., právní otázku, zda stěžovatelům lze přiznat postavení

oprávněných osob z hledisek uvedených v § 4 zákona č. 229/1991

Sb., v platném znění. Posouzení této právní otázky z hlediska

výkladu pojmu věci jednoduché a tím i předpokladů vyplývajících

z tehdy platného ustanovení § 250f o.s.ř., spadalo výlučně do

pravomoci soudu. S ohledem na ustálenou judikaturu řešící

postavení osob oprávněných v restitučním řízení, je posouzení

této otázky věcí jednoduchou, byť z pohledu stěžovatelů šlo

o otázku zásadního významu. Právo stěžovatelů domáhat se

stanoveným postupem přezkoumání správního rozhodnutí nebylo

dotčeno, neboť soud věci projednal a rozhodl v řízení dle § 250l

odst. 1 o.s.ř. a násl. Ze skutečnosti, že stěžovatelům nelze

obnovit vlastnické právo k nemovitostem v restitučním řízení,

nelze usuzovat na to, že soud porušil jejich ústavně zaručená

práva. Proto krajský soud navrhl, aby byla ústavní stížnost

zamítnuta a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Okresní úřad ve Znojmě, okresní pozemkový úřad, ve svém

vyjádření uvedl, že odkazuje na odůvodnění svých rozhodnutí

v dané věci, v nichž se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelů.

S upuštěním od ústního jednání souhlasil. Státní statek Valtice,

s. p. (který se stal podle rozhodnutí ministra zemědělství ČR ze

dne 20. 3. 1996, č.j. 1315/1996-2010, podle rozhodnutí téhož

orgánu ze dne 18. 12. 1996, č.j. 5133/96-2010/II, a podle

usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 6. 5. 1996, zn.

Firm 4482/96 Rg.A.XXIX 611/10, právním nástupcem zrušených

státních podniků Státní statek Hrušovany a Státní statek Znojmo)

ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelé uplatnili u právních

předchůdců Státního statku Valtice, s. p., výzvy k vydání

nemovitostí v k. ú. Dyjákovice a k. ú. Velký Karlov. Vzhledem

k pochybnostem o existenci právního důvodu vydání nemovitostí dle

ust. § 6 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění jeho novel, nebyla

s oprávněnými osobami sepsána dohoda o vydání nemovitostí a ve

věci rozhodoval Okresní úřad ve Znojmě,okresní pozemkový úřad. Je

otázkou právního posouzení, zda existuje právní důvod k vydání

předmětných nemovitostí a teprve podle právního názoru soudu může

Státní statek Valtice, s. p., případnou restituci řešit. Vedlejší

účastník uvedl, že netrvá na projednání předmětné ústavní

stížnosti při ústním jednání Ústavního soudu.

Lesní společnost Jihomoravské lesy, a. s., Brno, sdělila, že

není vedlejším účastníkem, neboť na základě mandátní smlouvy

a plné moci pouze zajišťuje pro státní podnik Lesy České

republiky Hradec Králové administrativní část činností mimo jiné

podle zákona o půdě. Lesní společnost uvedla, že podle rozhodnutí

ministra zemědělství ČR ze dne 29. 9. 1992, č.j. 4404/92-100, je

povinnou osobou podle zákona o půdě státní podnik Lesy České

republiky Hradec Králové. Proto Ústavní soud požádal o vyjádření

k ústavní stížnosti Lesy ČR, s. p., Hradec Králové, které

sdělily, že se plně ztotožňují s rozsudkem Krajského soudu v Brně

ze dne 7. 4. 1998, č.j. 29 Ca 410/96-22. Pozemkový fond České

republiky, územní pracoviště Znojmo, uvedl, že okresní pozemkový

úřad vycházel v dané věci při vydání rozhodnutí z přesně a úplně

zjištěného skutkového stavu a v průběhu správního řízení nedošlo

k porušení zákona č. 71/1967, o správním řízení. Pozemkový fond

souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Stěžovatelé souhlas s upuštěním od ústního jednání nedali.

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí

(včetně řízení, které jim předcházelo) dospěl Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Krajský soud v Brně ve všech napadených rozsudcích

rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 250f

o.s.ř., ve spojení s ustanovením § 250l odst. 2 o.s.ř.,

a poukázal na to, že v dané věci jde jen o posouzení otázky

právní. Ústavní soud již v řadě svých dřívějších nálezů vyslovil,

že není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich

soustavy, a již proti nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného

dohledu nad jejich činností, leč za předpokladu, že tyto soudy ve

své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a že

svým rozhodnutím a jemu předcházejícím řízení nepřekračují meze

ústavnosti.

Krajský soud v Brně však v projednávané věci takto:

nepostupoval, neboť v rozporu s článkem 38 odst. 2 Listiny

- stanovícím, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána

veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se

mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům - jednal a rozhodl bez

jednání v přítomnosti účastníků. V době vydání napadených

rozhodnutí sice ještě platilo ustanovení § 250f o.s.ř. - které

umožňovalo soudu rozhodovat o opravných prostředcích proti

rozhodnutí správních orgánů i bez jednání - nicméně pouze

v jednoduchých případech, zejména bylo-li nepochybné, že správní

orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a šlo jen

o posouzení právní otázky. Ústavní soud v této souvislosti

poukazuje na nález pléna Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1996, sp.

zn. Pl. ÚS 18/96, jímž bylo ust. § 250f zákona č. 99/1963 Sb.,

občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zrušeno.

V tomto nálezu dospělo plénum Ústavního soudu k závěru, že ust.

§ 250f o.s.ř. je ve své podstatě neústavní a tuto neústavnost

nelze eliminovat pouze výkladem a důrazem na přísné a sporadické

využívání tohoto předpisu. Princip veřejnosti jednání musí být

respektován tak, aby účastník řízení měl možnost být slyšen. To

je dáno za situace, kdy správní senáty obecných soudů všech

stupňů jsou první, ale i poslední soudní instancí, u které může

účastník řízení realizovat právo na soudní ochranu podle článku

36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy, neboť správní

soudnictví České republiky je koncipováno po procesní stránce

jako řízení jednoinstanční, které zamezuje účastníku řízení

přístup k jakémukoli, byť i mimořádnému opravnému prostředku.

Avšak i před zrušením ust. § 250f o.s.ř. bylo možné aplikovat

toto ustanovení jen tehdy, jestliže byly zároveň splněny všechny

podmínky v něm stanovené. K jeho aplikaci nestačila sama

skutečnost, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a že šlo již

jen o posouzení právní otázky. Základním předpokladem, který

musel být splněn, bylo to, aby šlo o případ jednoduchý. takto:

postupoval Ústavní soud v řadě předchozích rozhodnutí, např. ve

věci sp. zn. I. ÚS 215/95 (viz Sbírka nálezů a usnesení - svazek

5, vydání 1., Praha, C. H. Beck, 1996, nález č. 52), dále ve věci

sp. zn. IV. ÚS 116/96 (viz cit. Sbírka, svazek 6, vydání 1.,

1997, nález č. 101) a ve věci sp. zn. IV. ÚS 168/96 (viz cit.

Sbírka, svazek 7, vydání 1., 1997, nález č. 39). Je zřejmé, že

zejména po vydání nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 24. 9.

1996 bylo třeba aplikovat ustanovení § 250f os.ř. zvláště přísně

a restriktivně. To se však v daném případě nestalo. Z obsahu

spisů Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 409/96, 29 Ca 410/96

a 29 Ca 411/96, vyplývá, že stěžovatelé v opravném prostředku

proti rozhodnutím Okresního úřadu ve Znojmě, okresního

pozemkového úřadu, ze dne 19. 11. 1996, č.j. PÚ 1868/92/5-Pa,

č.j. PÚ 1868/92/6-Pa, č.j. PÚ 1868/92/7-Pa, mimo jiné namítali,

že všechny nemovitosti, které jsou předmětem restitučního řízení,

přešly na stát v důsledku převzetí nemovitostí bez právního

důvodu podle ust. § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, jelikož

prohlášení o vzdání se přídělu nemovitostí právní řád v roce

1949 jako právní důvod nabytí vlastnického práva k nemovité věci

neznal; proto prý manželé S. jako původní vlastníci nemovitostí

nemohli takovým prohlášením ze dne 5. 3. 1949 učiněným před

Národním pozemkovým fondem pozbýt svého vlastnického práva a stát

nemohl na základě tohoto prohlášení vlastnictví k nemovitostem

nabýt. Krajský soud se sice touto námitkou zabýval, ale dospěl

k názoru, že jednostranný právní úkon přídělce, který se svým

prohlášením vzdává nemovitostí, jež mu byly přiděleny do

vlastnictví, není případem podřaditelným pod ustanovení § 6 odst.

1 písm. p) zákona o půdě, které předpokládá převzetí nemovitosti

státem bez právního důvodu. V tomto případě se zánikem

vlastnického práva projevem vůle vlastníka prý počítalo ust. 444

o.z.o. z roku 1811, platného v době projevu vůle původních

přídělců. S tímto názorem se však stěžovatelé neztotožňovali

a dovolávali se ustanovení § 424 o.z.o., který právní důvod

prostředečného nabytí spatřoval jen ve smlouvě, v pořízení pro

případ smrti, v soudcovském výroku nebo v nařízení zákona. Touto

otázkou se obecný soud nezabýval. Soud rovněž nevzal dostatečně

v úvahu námitku stěžovatelů, že prohlášení o vzdání se přídělu

nemovitosti - učiněné původními vlastníky - mělo povahu darování,

které bylo učiněno v tísni (§ 6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě)

a toliko stručně konstatoval, že prohlášení o vzdání se přídělu

nebylo darovací smlouvou, nýbrž jednostranným právním úkonem.

Podle přesvědčení Ústavního soudu jde o otázku, která není

jednoduchá a vyžaduje si - i se zřetelem k okolnostem konkrétního

případu - bližší prošetření věci a důkladnější odůvodnění. Toliko

poté budou splněny podmínky spravedlivého procesu ve smyslu čl.

6 odst. 1 Úmluvy.

Krajský soud v Brně v napadených rozhodnutích vycházel ze

závěru, že v dané věci šlo jen o posouzení právní otázky, a proto

o opravném prostředku navrhovatelů rozhodl bez jednání

s odvoláním na ust. § 250f o.s.ř. Aplikace tohoto zákonného

ustanovení však není podmíněna - jak již bylo uvedeno - toliko

skutečností, že jde jen o posouzení otázky právní, ale především

musí být splněna základní podmínka v uvedeném ustanovení uvedená

a to, že jde o případ jednoduchý. Za takový případ však

posuzovanou věc - již vzhledem k povaze námitek stěžovatelů

- považovat nelze. Otázkou, zda jde o jednoduchý případ, se

krajský soud v napadených rozsudcích nezabýval a ve všech

případech toliko konstatoval, že v dané věci jde jen o posouzení

otázky právní. Vzdor tomu o opravných prostředcích navrhovatelů

rozhodl, aniž nařizoval jednání a odvolal se na podmínky

vyplývající z ust. § 250f o.s.ř. s použitím ust. § 25Ol odst. 2

o.s.ř., jež ve skutečnosti splněny nebyly. Ústavní soud se

konečně zabýval i vyjádřením Krajského soudu v Brně k ústavní

stížnosti, podle něhož soud řešil v dané věci právní otázku, zda

lze stěžovatelům přiznat postavení oprávněných osob z hledisek

uvedených v ust. § 4 zákona o půdě. Posouzení této právní otázky

z hlediska pojmu věci jednoduché a tím i předpokladů

vyplývajících z tehdy platného ustanovení § 250f o.s.ř. spadalo

prý výlučně do pravomoci soudu. Postavení osob oprávněných

v restitučním řízení podle zákona o půdě a výklad znaků

"oprávněná osoba" považoval soud s ohledem na množství věcí

řešených podle zákona o půdě a s ohledem na ustálenou judikaturu

za věc jednoduchou, byť z pohledu stěžovatelů šlo o otázku

zásadního významu. V tomto směru se však krajský soud dopouští

omylu, neboť se v napadeném rozhodnutí nezabýval toliko touto

otázkou, nýbrž i jednotlivými restitučními důvody podle ust.

§ 6 odst. 1 písm. h), p), r) zákona o půdě.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozsudky

bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu

článku 38 odst. 2 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy. Za tohoto

stavu se již Ústavní soud nezabýval dalšími námitkami obsaženými

v ústavní stížnosti, neboť by to bylo nadbytečné a napadené

rozsudky Krajskéhosoudu v Brně zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb.].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. června 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru