Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 195/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkpozemek
Držba
vlastnické právo/omezení
spoluvlastnictví/podílové
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.195.15.1
Datum podání20.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 1003, § 1004, § 994

99/1963 Sb., § 177 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 195/15 ze dne 3. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Víta Pospíšila, 2) Mgr. Barbary Pospíšilové, 3) Mgr. Jiřího Vaculíka, 4) Mgr. Pavlíny Vaculíkové, 5) Mgr. Borise Váni, 6) Mgr. Daniely Váňové, 7) Martina Mifka, 8) Mgr. Hany Mifkové, 9) MUDr. Václava Šafky, Ph.D., 10) Bc. Boženy Šafkové, 11) Miroslava Suchomela, 12) Jitky Suchomelové, 13) Denise Doksanského a 14) Bc. Leony Doksanské, všech zastoupených Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem Malé náměstí 125, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 345/2014-96 ze dne 15. 10. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 20. 1. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní stížností napadeným usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně, jímž byla stěžovatelům (v předchozím řízení žalovaným) uložena povinnost zdržet se rušení držby plotu žalobkyně (nyní vedlejší účastnice), umístěného na hranici pozemků p. č. X1 a X2 v k. ú Malšovice u Hradce Králové, zdržet se zásahů spočívajících v demontáži 11 kovových polí plotu a bourání částí betonové podezdívky plotu a byla jim uložena povinnost uvést vše v předešlý stav. Dále byla tímtéž usnesením stěžovatelům uložena povinnost zdržet se zásahů do držby zahrady p. č. X1 a části pozemku p. č. X2 v k. ú. Malšovice u Hradce Králové.

3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že tvrzení vedlejšího účastníka o jeho vlastnictví plotu a o jeho držbě nejsou správná. Plot ležící na pozemku stěžovatelů v té jeho části, ve které k dnešnímu dni existuje, stěžovatelé považují za svůj majetek a jsou to oni, kdo ho drží. Krajský soud v Hradci Králové tak ve svém rozhodnutí upřednostnil ochranu držby nikoliv řádné a poctivé na úkor vlastnického práva stěžovatelů. Ve svém rozhodnutí se nijak nevypořádal s námitkami stěžovatelů, že nelze dovozovat aktivní jednání všech osob pro pouhou existenci spoluvlastnictví pozemku p. č. X2 a pro jejich zastupování stejným právním zástupcem, jehož prostřednictvím zaslali vedlejšímu účastníku dopis, ve kterém se dovolávají svých vlastnických práv. Uložení povinnosti vybudování plotu všem osobám vystupujícím na straně stěžovatele je nedůvodným a nepřiměřeným zásahem do práv všech spoluvlastníků, aniž by pro to existoval reálný důvod, jelikož existenci spoluvlastnictví neprokazuje. Stěžovatelé dále namítají, že jim nelze uložit povinnost uvést plot v předchozí stav.

4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tak je tomu i v daném případě.

5. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení základního práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.

6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že v řízení byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu Ústavní soud uvádí, že ze své pozice může pouze posoudit, zda se řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu citovaného článku Listiny. Toto právo však stěžovatelům zjevně upřeno nebylo. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí, dostalo se jim adekvátního postavení účastníka řízení. Ústavní soud neshledal, že by se stěžovatelům nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jejich procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhému účastníku rovného (čl. 37 odst. 3 Listiny). To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit.

7. Výjimkou - v rovině právního posouzení věci - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

8. V posuzované věci odvolací soud dovodil, že žalované může být poskytnuta ochrana dle občanského zákoníku i v případě, kdy držbu vlastnického práva vykonává jako nevlastník, přičemž otázku vydržení vlastnického práva soud neřešil. Žalobkyně dle soudu prokázala, že se ze strany stěžovatelů jednalo o svémocné rušení její držby ve smyslu posledního pokojného stavu

9. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Akcentuje se ochrana v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2012, komentář k čl. 11 a typové situace popsané tamtéž).

10. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná. Z hlediska obsahu a charakteru uplatněných námitek je posuzovaná ústavní stížnost pouze pokračováním polemiky stěžovatelů se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního, a stěžovatelé zřejmě, avšak nesprávně předpokládají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Jak však Ústavní soud ustáleně judikuje, neúspěch v soudním sporu, jakkoli tento může být pro účastníka důležitým, nemůže být sám o sobě důvodem k podání ústavní stížnosti.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do některého z ústavně zaručených práv stěžovatelů, musel ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru