Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1942/17 #1Usnesení ÚS ze dne 24.01.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Svitavy
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
právo na soudní... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
výživné/pro dítě
soudce/podjatost
procesní postup
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.1942.17.1
Datum podání22.06.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 913

99/1963 Sb., § 132, § 41a odst.4, § 104a, § 6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1942/17 ze dne 24. 1. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Dušanem Mičicou, advokátem, sídlem Sladkovského 410, Pardubice, proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17. 2. 2014 č. j. 0P 348/2006-1340, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 21. 2. 2017 č. j. 22 Co 476/2014-1587, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 3. 2017 č. j. 22 Co 476/2014-1602, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy

Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele (otce) na snížení výživného pro v té době nezletilou S. a nezletilého M. (výrok I.), zamítl návrh matky dětí na zvýšení výživného pro v té době nezletilou S. a nezletilého M. (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Krajský soud poté shora označeným rozsudkem ve znění shora uvedeného opravného usnesení zamítl návrh stěžovatele na přerušení řízení (výrok I.), dále rozhodl, že se zrušuje rozsudek okresního soudu ve výroku I. ve vztahu k S. B. za období po 1. 4. 2015 a v tomto rozsahu se řízení zastavuje (výrok II.), že se rozsudek okresního soudu ve výroku I. ve vztahu k nezletilému M. B. a ve vztahu k S. B. za období do 31. 3. 2015, a dále ve výroku III. potvrzuje (výrok III.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).

O výživném pro obě děti bylo před napadenými rozhodnutími naposledy rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 5. 12. 2007, č. j. 0P 348/2006-297, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 5. 8. 2008, č. j. 22Co 116/2008-516 tak, že stěžovateli bylo uloženo s účinností od 1. 6. 2007 přispívat na výživu nezletilé S. částkou 2 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého M. částkou 1 500 Kč měsíčně.

V řízení, z něhož vzešly ústavní stížností napadená rozhodnutí, dospěl soud prvého stupně i soud odvolací k závěru, že poměry se nezměnily natolik, aby bylo nutno výživné stěžovatele snižovat. Na základě zpětvzetí návrhu ze strany stěžovatele v části týkající se výživného ve vztahu k dceři S. za dobu od 1. 4. 2015 do budoucna byl v dané části zrušen rozsudek okresního soudu a řízení zastaveno.

II. Tvrzení stěžovatele

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i řady dalších ústavně zaručených práv (čl. 2, 4, 9, 10, 11, 26, 27, 32, 37, 38 Listiny), porušení Úmluvy o právech dítěte v čl. 3, 4, 5, 7, 8, 12, 16, 18 i Ústavy České republiky v čl. 1, 2, 95, 96.

Stěžovatel rozporuje skutková zjištění obecných soudů i z toho plynoucí právní závěry, tvrdí, že si "soudy vylhaly celý příběh", připomíná předchozí řízení týkající se svěření dětí do péče matky, v němž se soudy opřely o "vylhaný" souhlas stěžovatele. Soudy podle stěžovatele stanovily výživné "z příjmů, který sice neměl, ani mít nemohl, ale dle názoru soudu příslušné zaměstnání a plat mít měl. Což soud dovodil z existence příslušných inzerátů pracovních nabídek". Podle stěžovatele začalo být zřejmé, že se "zločinci" snaží jeho rodinu "zlikvidovat a připravit o majetek". Stěžovatel připomíná další řízení týkající se exekucí.

Stěžovatel uvádí, že protiprávní řízení ze strany soudů "nabalilo na sebe velké množství materiálu", který "považoval za nutné si se soudem vzájemně vyjasnit a důkladně rozebrat, k čemuž je vhodná zvláště námitka podjatosti". Stěžovatel tvrdí, že soudy se jeho námitkami dostatečně nezabývaly, přičemž nesouhlasí s tím, že by měl zdůvodnění námitky podjatosti podávat písemně, tak jak mu uložil soud, neboť soud údajně jeho podání nečte a je to v rozporu s právem na veřejné projednání námitky podjatosti. Dle § 41 odst. 1. o. s. ř. mohou účastníci provádět své úkony jakoukoliv formou, pokud zákon pro některé úkony nepředepisuje určitou formu. V případě námitky podjatosti zákon formu nestanoví, a proto je možno ji podat i ústně.

Stěžovatel tvrdí, že některé jeho procesní námitky nebyly soudem vypořádány, když soud uvedl, že nepovažuje za nutné se s každou námitkou vypořádávat zvlášť.

Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu o ponechání výživného v původní výši z roku 2008 z důvodu, že se stěžovatel bez důležitého důvodu vzdal příjmu cca 14 tisíc Kč čistého, nesouhlasí s argumentem, že výživné je schopen platit, když bylo placeno doposud, tvrdí, že soud neměl podklady k tomu, aby o stěžovateli usoudil, že je pro výkon práce zdráv. Stěžovatel rozporuje tvrzení soudu, že nepracuje, a uvádí, že je předsedou odborové organizace, byť za tuto práci nepobírá mzdu.

Stěžovatel též rozporuje zastavení řízení ohledně výživného na dceru S. po dni 1. 4. 2015.

Dále uvádí, že odvolací soud ignoroval jeho návrh, aby bylo stanoveno výživné i matce, který podal ústně do protokolu při jednání odvolacího soudu, čímž bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu. Měl-li soud za to, že není k projednání návrhu příslušný, měl návrh postoupit soudu příslušnému.

Stěžovatel uvádí, že všechny jeho námitky ohledně protokolace soud odmítl, jednání nebyla nahrávána, přičemž Ústavní soud obecným soudům uvedený postup toleruje a je hlavním viníkem popsaného stavu.

III. Posouzení Ústavním soudem

Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o výhrady vůči skutkovým závěrům soudů a jejich právnímu hodnocení, nelze v napadených rozhodnutích shledat jakýkoli exces, který by opravňoval Ústavní soud k derogačnímu zásahu. Zde Ústavní soud připomíná, že samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. V této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].

V rodinných věcech navíc Ústavní soud vykládá výše uvedené principy značně zdrženlivě, resp. přistupuje k přezkumu velmi rezervovaně. Jak připomenul např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 786/15 ze dne 15. 4. 2015, tato zdrženlivost se odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve zákonem o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces.

Nelze stěžovateli přisvědčit, že je protiústavním postupem, pokud soud vyšel z hypotetického příjmu, kterého by stěžovatel mohl dosahovat, kdyby se bezdůvodně nevzdal možnosti výdělku. Soud vyšel z toho, že stěžovatel má vysokoškolské vzdělání v oboru informatiky, že v tomto oboru též do roku 2003 pracoval, i z toho, že jde o kvalifikaci na trhu práce žádanou, zejména za situace, kdy by stěžovatel pracoval za mzdu odpovídající závěrům rozsudku (tj. též výši výživného) z roku 2008. Soud vzal v potaz, že stěžovatel netvrdil ani neprokazoval, že by se skutečně snažil o získání příjmu výdělečnou činností, přičemž u osoby s kvalifikací, jakou má stěžovatel, nelze podle soudu za řádnou snahu považovat to, že se dostavuje na úřad práce a sleduje nabídky tam uvedené. Soud tedy uzavřel, že v tomto ohledu od roku 2008 nedošlo na straně stěžovatele k žádné změně. Uvedené závěry nelze považovat za jakkoli excesivní.

Pokud soud vyšel z toho, že výživné je doposud placeno, přičemž stěžovatel odmítá uvést, kdo a z jakých zdrojů výživné platí, je pak zcela logické, že uzavřel, že bylo na stěžovateli, aby konkrétně tvrdil a prokázal, že má nějaká zdravotní či jiná omezení, která jej limitují při výdělečné činnosti, resp. kdo a z jakého důvodu za něj plní výživné. Po studiu spisového materiálu je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, že stěžovatel k řízení přistupoval zcela destruktivním způsobem, odmítal odpovídat v podstatě na jakékoli dotazy soudu, a pokud již o svých poměrech něco uvedl, pak uvedené údaje (s výjimkou výše dávek od úřadu práce) nijak nedoložil.

Soudy se dostatečně vypořádaly se všemi důkazními návrhy, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zcela zřejmé, jak dospěly k závěru, že výživné bude ponecháno v původní výši. Ze spisového materiálu i napadených rozhodnutí plyne, že soud zohlednil všechny relevantní skutečnosti potřebné pro rozhodnutí. Pokud nebyly některé údaje k dispozici, bylo to často pro obstrukční chování samotného stěžovatele.

Pokud jde o tvrzený vadný postup soudu ohledně zastavení části řízení, je nutno uvést, že stěžovatel 28. 3. 2015 vzal zpět svůj návrh na zahájení řízení o úpravu výživného ve vztahu k dceři S. za dobu od 1. 4. 2015 do budoucna, přičemž soud se dostatečně vypořádal též s dalšími podáními stěžovatele, kterými uvedené zpětvzetí návrhu opět "bral zpět". Procesní úkon spočívající ve zpětvzetí návrhu mohl být odvolán za podmínek uvedených v § 41a odst. 4 o. s. ř., tj. odvolání zpětvzetí by muselo být soudu doručeno nejpozději zároveň se samotným zpětvzetím, což se v posuzovaném případě nestalo. V postupu soudu nelze spatřovat porušení práv stěžovatele.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že odvolací soud nerozhodl o jeho návrhu na stanovení výživného matce, ani zde nelze stěžovateli přisvědčit, že by tento postup vedl k protiústavnosti napadených rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti navíc odkazuje na s. 11 napadeného rozhodnutí krajského soudu, kde se však řeší otázka jiná, a to důvodnost přezkumu majetkových poměrů matky dětí, resp. dětí, nikoli otázka stanovení výživného matce dětí. Důvody, které vedly krajský soud k závěru, že o takovém návrhu nemohlo být v odvolacím řízení rozhodnuto, spočívaly v tom, že o této otázce nebylo rozhodováno soudem prvého stupně. Z věcného hlediska pak soud dodal, že rodič, který má dítě ve své péči, plní svou vyživovací povinnost obvykle tím, že dítěti poskytuje bydlení a přímo hradí potřeby dítěte, tudíž je absurdní, aby takovému rodiči bylo ukládáno, aby nějakým způsobem přispíval peněžitou formou na výživu dítěte, jež má v péči. Jakkoli nelze zpochybnit závěry odvolacího soudu ohledně toho, že nemohl rozhodnout v odvolacím řízení o tom, o čem nebylo rozhodováno okresním soudem, je nutno připomenout, že pokud by byl ústní návrh stěžovatele při jednání soudu posouzen jako návrh na zahájení řízení podaný do protokolu, byť podaný u nepříslušného soudu, bylo nutno postupovat dle ustanovení občanského soudního řádu týkající se věcné příslušnosti soudů (§ 104a o. s. ř.).

Klíčové je, zda postup odvolacího soudu mohl porušit právo stěžovatele na přístup k soudu ve vztahu k nyní napadeným rozhodnutím. Tomuto závěru však nemůže Ústavní soud přisvědčit. Stěžovatel se v nyní posuzovaném řízení domáhal snížení výživného a o jeho návrhu bylo na základě všech relevantních důkazů rozhodnuto. Pokud má stěžovatel za to, že mělo být zahájeno ještě další řízení o stanovení výživného matce dětí, přičemž zahájeno nebylo, nemůže na tom nic změnit požadovaná derogace napadených rozhodnutí.

Stěžovatel ostatně může, chce-li skutečně zahájit řízení o návrhu na určení výživného matce, která má děti ve své péči, tento svůj návrh standardním způsobem podat a přístup k soudu je mu zajištěn. Nezahájení nového řízení na základě ústního vyjádření stěžovatele před odvolacím soudem, že výživné má být stanoveno též matce, nic nemění na ústavnosti samotných napadených rozhodnutí.

Stejně tak nelze přisvědčit stěžovateli, že by soud porušil jeho ústavní práva požadavkem na písemnou konkretizaci námitek podjatosti vůči soudcům. Stěžovatel vznášel při jednání odvolacího soudu dne 2. 6. 2016 (č. l. 1502 - 1510) řadu námitek včetně námitky podjatosti vůči všem soudcům odvolacího senátu, i vůči opatrovníku nezletilého syna.

Stěžovatel byl vyzván usnesením ze dne 4. 8. 2016 (č. l. 1517-1519), poté co opakovaně odmítl svou námitku při jednání konkretizovat, aby svou námitku podjatosti doplnil písemně, uvedl, vůči kterým soudcům námitka směřuje, označí u každého ze soudců konkrétní skutečnosti, ze kterých vyplývá pochybnost o nepodjatosti a označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud v usnesení dostatečně svůj postup zdůvodnil. Usnesením ze dne 4. 8. 2016 č. j. 22Co 476/2014-1517 bylo stěžovateli sděleno, že došlo k obměně jedné členky senátu a byl opětovně vyzván, aby doplnil svou námitku podjatosti, což stěžovatel opět neučinil. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016 č. j. Nco 119/2016-1527 bylo rozhodnuto, že členové senátu odvolacího soudu nejsou podjatí.

Z hlediska procesních práv stěžovatele je nutno uvést, že v ústavní stížnosti netvrdí žádnou relevantní skutečnost, která by mohla vést k závěru o možné podjatosti některého ze soudců. Stěžovatel měl několik měsíců na to, aby důvody podjatosti specifikoval. Pokud stěžovatel tvrdí, že soudy některé jeho námitky nedostatečně protokolovaly, je zcela logické, aby jeho námitky týkající se tvrzené podjatosti soudců, byly založeny ve spise v písemné podobě, právě za účelem ochrany jeho práv.

Po studiu spisového materiálu je zcela zjevné, že stěžovatel v průběhu jednání odvolacího soudu (č. l. 1502 - 1510, č. l. 1573 - 1579) opakovaně vznášel nejrůznější námitky irelevantního obsahu (např. námitka, že předseda senátu je nezpůsobilý věc rozhodovat, o čemž by měl rozhodnout předseda soudu na základě znaleckého posudku na předsedu senátu a přezkoušení jeho odborných znalostí), trvale vstupoval do polemiky s předsedou senátu a nebyl ochoten respektovat elementární pravidla pro jednání před soudem.

Domáhá-li se stěžovatel ochrany ústavně zaručených procesních práv, je nutno připomenout, že dle § 6 o. s. ř. soud v řízení mj. postupuje tak, aby "ochrana práv byla rychlá a účinná", přičemž ustanovení o. s. ř. "musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání". Postup stěžovatele před obecnými soudy měl v řadě ohledů obstrukční charakter a výhradu stěžovatele vůči tomu, že soud nepovažoval za nutné vypořádávat se s každou jeho procesní námitkou zvlášť, je nutno hodnotit právě v kontextu chování samotného stěžovatele. Procesní předpisy nelze vykládat způsobem, který by soudní řízení jako takové paralyzoval, neboť by to bylo v rozporu se základními zásadami soudního řízení a v důsledku s právem každého účastníka na spravedlivý proces.

Samotné tvrzení stěžovatele, že soudní jednání nebylo nahráváno, nýbrž pouze protokolováno, pak nemá jakýkoliv vliv na ústavnost napadených rozhodnutí, tj. ponechání výživného ve výši 2000 Kč a 1500 Kč na děti stěžovatele. Důvody rozhodnutí jsou ze spisového materiálu i z napadených rozhodnutí zcela jasné a Ústavní soud, jak bylo shora uvedeno, nepovažuje rozhodnutí za jakkoli ústavně problematická. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí jakýkoli relevantní fakt, který by dokládal vadnou protokolaci ze strany soudu, stejně tak neuvádí jakýkoli relevantní argument, který měl dle jeho názoru být v řízení zaprotokolován a mohl by mít vliv na výsledek řízení.

Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obou napadených rozhodnutí i obsahu soudního spisu nemůže Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv.

S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2018

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru