Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 194/96Nález ÚS ze dne 25.03.1997K roli ÚS vůči obecným soudům. K ochraně vlastnického práva. Ke konfiskacím dle tzv. dekretů prezidenta Beneše.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkkonfiskace majetku
občanství/absence
rozhodné období
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 33/7 SbNU 219
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.194.96
Datum podání16.07.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 81, čl. 90

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6

Ostatní dotčené předpisy

12/1945 Sb., § 3 odst.1, § 3 odst.2

182/1993 Sb., § 72 odst.1 písm.a

229/1991 Sb., § 9

243/1992 Sb., § 2 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 194/96 ze dne 25. 3. 1997

N 33/7 SbNU 219

K roli ÚS vůči obecným soudům. K ochraně vlastnického práva. Ke konfiskacím dle tzv. dekretů prezidenta Beneše.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti B. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4.

4. 1996, sp. zn. 26 Ca 254/95, a rozhodnutí Okresního úřadu

Karlovy Vary - okresního pozemkového úřadu ze dne 5. 9. 1995,

č.j. PÚ 1367/95-203, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Krajského

soudu v Praze ze dne 4. 4. 1996, č.j. 26 Ca 254/95-25, a proti

rozhodnutí Okresního úřadu v Karlových Varech - okresního

pozemkového úřadu ze dne 5. 9. 1995, č.j. PÚ 1367/95-203, a navrhl

jejich zrušení.

Pozemkový úřad podle ust. § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen

"zákon o půdě"), rozhodl, že navrhovateli - stěžovateli - nebudou

vydány nemovitosti, které jsou zapsány v zemských knihách,

knihovní vložce č. 487 k.ú. D., V., J., Z. a v pozemkové knize,

knihovní vložce č. 1036, 1073, 1074, 1078, 1229, 1285, 1896,

2003, k.ú D., knihovní vložce č.45, 47, 48, k.ú. J., a knihovní

vložce č. 161 a 166, k.ú. Z., na které navrhovatel uplatnil nárok,

a že za tyto nemovitosti nebude poskytnuta náhrada podle § 14

- 16 zákona. Pozemkový úřad své rozhodnutí odůvodnil tím, že

předmětné nemovitosti byly zkonfiskovány podle dekretu prezidenta

republiky č. 12/1945 Sb. původnímu vlastníku, jenž nesplňuje

podmínky ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se

upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., ve

znění zákona č. 93/1992 Sb., neboť v době úmrtí nebyl

československým státním občanem a nebydlel na území České

republiky. Ustanovení § 2 odst. 2 citovaného zákona nevyhovuje ani

"uplatňovatel nároku" (stěžovatel), protože v době uplatnění

nároku, tj. k 1. 12. 1992, nebydlel trvale na území České

republiky.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek,

v němž namítal, že rozhodnutí vychází z nesprávného posouzení

věci, které spočívá především v nesprávném určení času přechodu

předmětného majetku do vlastnictví státu. Nárok na vydání

nemovitostí prý neuplatňoval podle zákona č. 243/1992 Sb., protože

předmětný majetek nepřešel na stát v období do roku 1948, neboť

neproběhlo konfiskační řízení a nebyla vydána žádná vyhláška

o konfiskaci tohoto majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb.

Stěžovatel dále tvrdil, že požadovaný majetek přešel na stát až na

základě rozhodnutí podle zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských

újezdech, kterým bylo zřízeno vojenské výcvikové středisko D., což

dovozoval ze sdělení Ubytovací a stavební správy Plzeň ze dne 15.

1. 1993, č.j. 6279.

Krajský soud napadené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.

Zjistil, že vlastníkem "panství D." byl podle odevzdací listiny

Okresního soudu v D. ze dne 8. 5. 1934, č.j. D-3/31-114, strýc

stěžovatele K. Z., který byl vyhláškou správní komise Okresního

národního výboru v Kadani ze dne 14. 11. 1945, č.j. 6427, označen

podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. za osobu německé

národnosti a jeho majetek podle citovaného ustanovení dnem

vyhlášení dekretu č. 12/1945 Sb., tj. dnem 23. 6. 1945,

zkonfiskován pro účely pozemkové reformy. Žádný doklad o udělení

nebo odnětí státního občanství K. Z. se nepodařilo zjistit. Sám

právní zástupce stěžovatele před soudem prohlásil, že K. Z. při

sčítání lidu v roce 1933 uvedl německou národnost a v roce 1989

zemřel v Německu jako Němec. Z fotokopie úmrtní listiny ze dne 6.

11. 1989, č. 115/1989, soud zjistil, že K. Z. zemřel dne 5. 11.

1989 v Möckmühlu, okres Heilbronn, Spolková republika Německo.

Podle dědické smlouvy ze dne 25. 4. 1967 odkázal K. Z. panství D.

v Čechách, pokud by opět připadlo jeho rodině, synovci B. Z., tj.

stěžovateli. Provedenými důkazy bylo podle názoru krajského soudu

prokázáno, že majetek K. Z. byl konfiskován podle dekretu č.

12/1945 Sb., takže proto se oprávnění osob k vydání tohoto majetku

posuzuje podle § 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují

některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. Stěžovatel

prý nesprávně dovozuje z dopisu Vojenské ubytovací a stavební

správy v Plzni ze dne 15. 1. 1993, č.j. 6279, že předmětný majetek

přešel z vlastnictví K. Z. na stát podle zákona č. 169/1949 Sb. po

roce 1948. V tomto dopisu se totiž nic neuvádí o tom, že předmětné

nemovitosti přešly na stát zestátněním podle § 8 odst. 2 zákona č.

169/1949 Sb., o vojenských újezdech, ale pouze se v něm

konstatuje, že "vojenský výcvikový prostor D. byl zřízen na

základě zákona č. 169/1949 Sb., který v současné době platí a je

vyloučen z případů restituce podle zákona č. 229/1991 Sb." Dále

odvolací soud uvedl, že jestliže nebylo prokázáno, že K. Z.,

kterému byly předmětné nemovitosti zkonfiskovány podle dekretu č.

12/1945 Sb., nabyl zpět československé státní občanství a že ke

dni úmrtí byl občanem České republiky, pak platí, že "K. Z. není

osobou podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb." Již z tohoto

důvodu ani stěžovatel není oprávněnou osobou podle § 2 odst. 2

zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Kromě toho

stěžovatel ke dni 29. 5. 1992 nesplňoval ani podmínky oprávněné

osoby podle § 2 odst. 2, § 11a odst. 1 citovaného zákona, neboť

státní občanství České republiky nabyl ve smyslu ust. § 12 zákona

č. 40/1993 Sb. až dnem 17. 6. 1994.

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti tvrdí, že Okresní

pozemkový úřad v Karlových Varech i Krajský soud v Praze nesprávně

posoudily dobu, kdy předmětný majetek přešel na stát. Podle jeho

názoru ohledně tohoto majetku neproběhlo žádné konfiskační řízení,

neboť nebyla vydána žádná vyhláška o jeho konfiskaci podle dekretu

č. 12/1945 Sb. V zemských deskách je pouze poznámka s datem 10.

7. 1945 týkající se výměru Zemského národního výboru v Praze

o zavedení národní správy podle § 15 dekretu prezidenta republiky

č. 5/1945 Sb. Neexistuje výměr okresního národního výboru

publikovaný veřejnou vyhláškou nebo doručený tehdejšímu vlastníku

panství D. o konfiskaci majetku, v němž by byl tento majetek

konkretizován. Z toho důvodu stěžovatel dovozuje, že v období do

roku 1948 majetek K. Z. na čs. stát nepřešel. Stalo se tak prý až

na základě rozhodnutí, které bylo vydáno podle zákona č. 169/1949

Sb., o zřízení vojenského výcvikového prostoru D. Tato skutečnost

vyplývá i ze sdělení Vojenské ubytovací a stavební správy ze dne

15. 1. 1993, č.j. 6279. Restituci majetku, který přešel do

vlastnictví státu na základě zákona č. 169/1949 Sb., řešila novela

zákona o půdě č. 183/1993 Sb., a proto stěžovatel podáním ze dne

23. 8. 1993 učinil výzvu k vydání předmětného majetku

u pozemkového úřadu i u povinné osoby, leč marně. Napadenými

rozhodnutími Okresního pozemkového úřadu v Karlových Varech

a Krajského soudu v Praze bylo tedy stěžovateli znemožněno

uplatnit vlastnické právo k majetku, "k jehož obnově má podle

zákona o půdě právo". Tím došlo k porušení článku 11 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož má

každý právo vlastnit majetek. Toto právo je absolutní a omezené je

pouze tak, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva

je možné pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za

náhradu.

Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po

stránce formální (§ 72 odst. 2, § 43 odst. 1 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání

ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu

v Praze ze dne 4. 4. 1996, sp. zn. 26 Ca 254/95, nabyl právní moci

dne 20. 5. 1996. Ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu dne 16.

7. 1996, přičemž byla podána k poštovní přepravě dne 15. 7. 1996,

takže ve smyslu ust. § 57 odst. 3 o.s.ř. je lhůta k podání ústavní

stížnosti zachována. Ani jiné formální nedostatky předložené

ústavní stížnosti nebyly zjištěny.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení i vedlejší

účastník řízení.

Krajský soud v Praze sdělil, že stěžovatel neuvedl v ústavní

stížnosti žádné nové námitky oproti podanému opravnému prostředku,

a proto odkázal na důvody obsažené v napadeném rozsudku. Krajský

soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

Okresní úřad Karlovy Vary - pozemkový úřad ve svém vyjádření

namítl, že v ústavní stížnosti je opakovaně chybně uvedeno, že

nemovitosti přešly na čs. stát až po roce 1948 dle zákona č.

169/1949 Sb., o vojenských újezdech. Nemovitosti, na něž byl

uplatněn nárok, však přešly na čs. stát dle dekretu prezidenta

republiky č. 12/1945 Sb., což potvrzuje konfiskační vyhláška

i další archivní doklady (seznam konfiskovaného zemědělského

majetku, seznam konfiskovaných parcel, návrh přídělu pozemků

a budov). Proto byl uplatněný nárok posuzován dle zákona č.

243/1992 Sb. Okresní úřad dále poukázal na to, že napadeným

rozhodnutím nebylo stěžovateli znemožněno uplatnit vlastnické

právo k zemědělskému majetku, ale bylo jím zamítnuto vydání

zemědělského majetku, na něž uplatnil nárok, neboť nebyly splněny

podmínky ust. § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Okresní pozemkový

úřad konečně souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

Česká republika - vojenská správa, zastoupená Vojenským

úřadem pro právní zastupování v Praze, jako vedlejší účastník

poukázala na závěry Krajského soudu v Praze vyslovené v odůvodnění

napadeného rozsudku, podle něhož nebylo prokázáno, že by K. Z.

splňoval "podmínky oprávněné osoby" podle ust. § 2 odst. 1 zákona

č. 243/1992 Sb. Již z toho důvodu nemohlo být přiznáno postavení

oprávněné osoby ani stěžovateli, který svůj restituční nárok

odvozuje od restitučního titulu svědčícího v prvé řadě K. Z.

Pokud jde o otázku právního důvodu přechodu majetku na stát,

jehož vydání se stěžovatel domáhá, je podle názoru vedlejšího

účastníka tímto právním důvodem již dekret prezidenta republiky č.

12/1945 Sb., neboť podle § 1 tohoto předpisu konfiskovaný majetek

přešel na stát již účinností tohoto dekretu, a nikoli až případným

správním rozhodnutím o subjektu, jehož majetek konfiskace stíhá,

popřípadě teprve postupem podle zákona č. 169/1949 Sb. Pozemkový

úřad, resp. soud, posoudil věc správně podle zákona č. 243/1992

Sb., a nikoli podle zákona č. 229/1991 Sb., jak se stěžovatel

domáhal.

Dále vedlejší účastník uvedl, že stěžovatel v ústavní

stížnosti namítá, že rozhodnutím pozemkového úřadu a soudu bylo

porušeno jeho právo "vlastnit věc", aniž by však specifikoval,

v čem porušení tohoto jeho práva spočívalo. V této souvislosti

poukázal vedlejší účastník na interpretaci rozsahu ochrany

vlastnického práva podle čl. 11 Listiny v praxi Ústavního soudu,

vyjádřenou např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 115/94 tak, že citovaným

ustanovením "je chráněno vlastnické právo již konstituované a tedy

již existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně". Z těchto

důvodů vedlejší účastník navrhl zamítnutí ústavní stížnosti

a souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

Pozemkový fond České republiky se podle ust. § 28 odst. 2

zákona č. 182/1993 Sb. postavení vedlejšího účastníka v řízení

vzdal.

Stěžovatel sdělil, že trvá na tom, aby jeho ústavní stížnost

byla veřejně projednána v ústním jednání.

Při prvním ústním jednání stěžovatel prohlásil, že neovládá

ani jazyk český, ani jazyk slovenský a že jeho mateřštinou je

jazyk německý. Proto Ústavní soud, vycházeje z čl. 37 odst. 3

Listiny, ustanovil v souzené věci tlumočníka jazyka německého.

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených

rozhodnutí (včetně řízení, které jim předcházelo) dospěl Ústavní

soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 26 Ca

254/95, vyplývá, že vyhláškou okresní správní komise v Kadani ze

dne 14. 11. 1945, č.j. 6427, bylo prokázáno, že K. Z. byl podle

§ 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. označen za

osobu německé národnosti a jeho majetek (panství D.) byl podle

citovaného ustanovení dnem vyhlášení dekretu č. 12/1945 Sb., tj.

dnem 23. 6. 1945, zkonfiskován pro účely pozemkové reformy.

Pátráním u Okresního archivu v Chomutově a Státního oblastního

archivu v Plzni nebyl zjištěn žádný doklad o udělení či odnětí

občanství K. Z. Z vyjádření právního zástupce stěžovatele v řízení

před soudem vyplývá, že K. Z. při sčítání lidu v roce 1933 uvedl

německou národnost a "zemřel v Německu jako Němec". Podle obsahu

spisu k tomu došlo dne 5. 11. 1989 v Möckmühlu, okres Heilbronn,

ve Spolkové republice Německo. Nepodařilo se tedy prokázat, že by

byl K. Z. osobou oprávněnou k vydání zkonfiskovaného majetku podle

dekretu č. 12/1945 Sb., splňující taxativně stanovené podmínky §

2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

čili osobou, která ztratila majetek podle citovaného dekretu, je

občanem České republiky a je osobou, která se neprovinila proti

československému státu a nabyla zpět občanství podle zákona č.

243/1992 Sb., nebo podle zákona č. 194/1949 Sb., nebo podle zákona

č. 34/1953 Sb., pokud se tak již nestalo ústavním dekretem

prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Proto ani stěžovatel není

oprávněnou osobou podle § 2 odst. 2 citovaného zákona. Za tohoto

stavu nebylo již třeba zjišťovat, zda sám stěžovatel splňuje

"podmínky oprávněné osoby" dle § 2 odst. 2 a § 11a odst. 1

citovaného zákona.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje tytéž

důvody, které uplatňoval již v původním řízení o vydání

předmětného majetku, neboť za rozhodující pro posouzení nároku na

restituci majetku je podle jeho názoru skutečnost, kdy tento

majetek přešel na čs. stát. Jeho argumentace se v tomto směru

soustředila na dvě základní otázky:

1) Stěžovatel v prvé řadě namítá, že v případě nárokovaného

zemědělského majetku neproběhlo řádné konfiskační řízení, neboť

ohledně předmětného majetku nebyla vydána žádná vyhláška

o konfiskaci majetku podle dekretu prezidenta republiky č.

12/1945 Sb. a neexistuje ani výměr okresního národního výboru

o konfiskaci.

2) Stěžovatel dále tvrdí, že k přechodu majetku na stát ve

skutečnosti došlo až po roce 1948 na základě rozhodnutí, které

bylo vydáno podle zákona č. 169/1949 Sb., o zřízení vojenského

výcvikového prostoru D..

Tato argumentace podle přesvědčení Ústavního soudu neobstojí.

ad 1) Pokud jde o první stěžovatelovu námitku popírající existenci

konfiskačního řízení, je toto tvrzení v očividném rozporu

s obsahem soudního i správního spisu. Jak již krajský soud

v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, vyhláškou okresní

správní komise v Kadani ze dne 14. 11. 1945, č.j. 6427, byl K. Z.

označen podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. za osobu německé

národnosti a jeho majetek byl podle citovaného ustanovení dnem

vyhlášení dekretu č. 12/1945 Sb., tj. dnem 23. 6. 1945,

zkonfiskován pro účely pozemkové reformy. Ústavní soud z dokladů

založených ve spise pozemkového úřadu zjistil, že citovaná

vyhláška obsahovala výčet všech osob v obci V., které podle § 1

odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. označila za osoby německé

národnosti, mezi nimiž byl uveden i K. Z. (U jeho jména je

uvedeno: "panství D."). Dále byla vydána vyhláška téže komise ze

dne 13. 11. 1945, č. 6427/45, která podle § 1 odst. 1 dekretu č.

12/1945 Sb. rovněž označila za osobu německé národnosti v obci D.

K. Z. V této vyhlášce se konstatuje, že "výše uvedené osobě byl

vyhlášením cit. dekretu zemědělský majetek v obci D. podle § 1

odst. 1 cit. dekretu zkonfiskován pro účely zemědělské reformy".

Obě tyto vyhlášky byly vyvěšeny na úřední desce po dobu 15 dnů.

U vyhlášky ze dne 13. 11. 1945 se tak stalo v době od 17. 11.

1945 do 12. 12. 1945 a u vyhlášky ze dne 14. 11. 1945 v době od

28. 11. 1945 do 14. 12. 1945. Je tedy zřejmé, že tzv. konfiskační

řízení proběhlo řádně, vyhláška o konfiskaci majetku K. Z. byla

doručena veřejnou formou a je zřejmé, že se tak stalo již v roce

1945, a nikoli po roce 1948, jak tvrdí stěžovatel.

ad 2) Z uvedeného zjištění současně plyne neopodstatněnost druhé

stěžovatelovy námitky, že požadovaný majetek přešel na stát až po

roce 1948 podle zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech.

Stěžovatel ostatně toto tvrzení neprokázal, neboť žádné rozhodnutí

či jiný důkaz v tomto směru nepředložil. Stěžovatelovo tvrzení

nelze opřít ani o zprávu Vojenské ubytovací a stavební správy

v Plzni ze dne 15. 1. 1993, č.j. 6279, které se stěžovatel

dovolává, neboť v ní se pouze uvádí, že vojenský výcvikový prostor

D. byl zřízen na základě zákona č. 169/1949 Sb., který v současné

době platí a je vyloučen z případů restituce dle zákona č.

229/1991 Sb.

Za tohoto stavu věci krajský soud právem konstatoval, že

zákonné podmínky pro vydání požadovaného majetku splněny nebyly.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil (např. ve

věcech sp. zn. I. ÚS 68/93, sp. zn. I. ÚS 108/93, sp. zn. II. ÚS

45/94, sp. zn. II. ÚS 92/95), že není třetí instancí v systému

všeobecného soudnictví, že není vrcholem obecných soudů, ani není

ve vztahu k těmto soudům nadřízeným (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR).

Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu

veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo

svoboda [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu].

Ústavní stížnost - jak již Ústavní soud konstatoval - však

spočívá právě v polemice s právními závěry Okresního úřadu

- pozemkového úřadu v Karlových Varech se závěry napadeného

rozsudku Krajského soudu v Praze a je svým obsahem i smyslem

prakticky shodná se stěžovatelovým opravným prostředkem proti

rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Karlových Varech.

Je proto třeba přisvědčit stanovisku krajského soudu, že jde

o námitky uplatněné již v předchozím řízení u správního orgánu

a u soudu, jimiž se odvolací soud nejen zabýval, ale v odůvodnění

svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Sám Ústavní

soud není v zásadě oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti

obecných soudů, pokud postupují ve shodě s obsahem hlavy páté

Listiny. Se zřetelem k tomu - i když to stěžovatel nenamítal

- Ústavní soud ještě zvažoval, zda napadenými rozhodnutími, či

v řízení, které jim předcházelo, nedošlo k porušení zásad

spravedlivého procesu, jež vyplývají z článku 36 a následujících

Listiny, popřípadě z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod. Ani v tomto směru však pochybení neshledal.

Skutečnost, že krajský soud potvrdil rozhodnutí Okresního

úřadu Karlovy Vary - pozemkového úřadu ze dne 5. 9. 1995, č.j. PÚ

1367/95-203, a po provedeném řízení vyslovil právní názor, s nímž

se stěžovatel neztotožňuje, není sama o sobě důvodem k ústavní

stížnosti a nelze proto namítat porušení článku 11 Listiny.

Krajský soud při rozhodování o opravném prostředku stěžovatele

zcela vyčerpávajícím způsobem objasnil, na základě jakých právních

úvah dospěl k závěru, že stěžovatel není oprávněnou osobou

k vydání majetku zkonfiskovaného podle dekretu prezidenta

republiky č. 12/1945 Sb. Pokud stěžovatel dovozuje, že postupem

okresního pozemkového úřadu a krajského soudu mu bylo znemožněno

uplatnit vlastnické právo k majetku, k jehož obnově má podle

zákona o půdě právo, čímž prý došlo k porušení čl. 11 Listiny,

nelze tento názor akceptovat. Článek 11 Listiny totiž chrání

vlastnické právo již konstituované, tedy již existující, a nikoli

pouze tvrzený nárok na ně. Tento názor zaujal Ústavní soud např.

ve věci sp. zn. I. ÚS 115/94 i v řadě věcí dalších. (Srov. Ústavní

soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, str. 295, C. H. Beck

Praha, 1995).

Teprve při ústním jednání u Ústavního soudu stěžovatel

namítl, že ke konfiskaci majetku K. Z. podle dekretu č. 12/1945

Sb. nedošlo i proto, že rozhodnutí o splnění jeho podmínek bylo

v kompetenci příslušného zemského národního výboru a nikoli ONV

v Kadani. I tuto námitku je třeba odmítnout. Je pravda, že podle

§ 3 odst. 2 citovaného dekretu - jehož se stěžovatel dovolává

- o tom, zdali fyzická nebo právnická osoba spadá pod ust. odst.

1 písm. a), b), rozhoduje příslušný zemský národní výbor.

Ustanovení odst. 1 § 3 citovaného dekretu - na něž odst. 2 téhož

ustanovení odkazuje - však hovoří o tom, které osoby "jest

považovat za zrádce a nepřítele Československé republiky". O tento

případ se však v souzené věci nejedná, neboť K. Z. byl majetek

konfiskován nikoli podle § 3 citovaného dekretu, nýbrž podle § 1

odst. 1 jako osobě německé národnosti. Uvedený dekret prezidenta

republiky je platnou součástí právního řádu České republiky.

Na základě těchto zjištění Ústavní soud dospěl k závěru, že

k porušení základního práva stěžovatele zaručeného v článku 11

Listiny, ani k porušení jiného základního práva nebo svobody

stěžovatele, napadenými rozhodnutími nedošlo.

Proto byla ústavní stížnost zcela zamítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 25. března 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru