Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 194/21 #1Usnesení ÚS ze dne 30.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Trutnov
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkkupní smlouva
vlastnické právo/přechod/převod
Dobrá víra
Předkupní právo
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.194.21.1
Datum podání23.01.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 1124, § 1107, § 984


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 194/21 ze dne 30. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Anety Kulíkové, zastoupené Mgr. Ing. Danielem Dunčou, advokátem, sídlem Kampelíkova 534/11, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2020 č. j. 33 Cdo 1480/2020-105, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. března 2020 č. j. 21 Co 21/2020-72 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. října 2019 č. j. 15 C 208/2019-42, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a Haničky Wolfové, zastoupené Mgr. Jiřím Rejlem, advokátem, sídlem Svatojanské náměstí 47, Trutnov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se vedlejší účastnici nepřiznává.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 1. 2021, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Současně navrhla, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost těchto rozsudků s ohledem na riziko nevratné ztráty jejího vlastnického práva.

II.

Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 3. 2020 č. j. 21 Co 21/2020-72 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 10. 2019 č. j. 15 C 208/2019-42, kterým se nahrazuje projev vůle stěžovatelky, aby uzavřela s vedlejší účastnicí kupní smlouvu, kterou dojde k prodeji spoluvlastnických podílů v rozsahu jedné čtvrtiny na ve výroku tohoto rozsudku specifikovaných pozemcích v obci N., a to za kupní cenu ve výši 109 000 Kč. Následně podané dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zamítl rozsudkem ze dne 29. 10. 2020 č. j. 33 Cdo 1480/2020-105.

3. Podle skutkových zjištění obecných soudů převedl Miloslav Kuhn jako prodávající předmětné spoluvlastnické podíly kupní smlouvou ze dne 2. 3. 2018 za cenu 109 000 Kč, aniž by je nabídl ostatním spoluvlastníkům, tedy vedlejší účastnici a Jaroslavu Kuhnovi. Nabyvatelem spoluvlastnických podílů se na základě uvedené kupní smlouvy stal Václav Kulík jako kupující. Poté, co Jaroslav Kuhn na základě dohody o výkonu předkupního práva ze dne 12. 12. 2018 přenechal svůj nárok plynoucí z předkupního práva vedlejší účastnici, tato dopisem ze dne 3. 1. 2019, který měl být doručen dne 7. 1. 2019, vyzvala Václava Kulíka, aby jí předmětné spoluvlastnické podíly za výše uvedenou cenu prodal. Václav Kulík je ovšem následně převedl kupní smlouvou ze dne 23. 1. 2019 stěžovatelce, která je jeho dcerou.

4. Podle Nejvyššího soudu Miloslav Kuhn tím, že nenabídl spoluvlastnické podíly na pozemcích ostatním spoluvlastníkům, porušil povinnost podle § 1124 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2020 (dále jen "občanský zákoník"). Tato povinnost vyplývala přímo ze zákona a byla spjata s věcí, k níž se toto předkupní právo vztahovalo. Vedlejší účastnice se tak jako spoluvlastnice uvedených pozemků podle § 2144 odst. 1 občanského zákoníku mohla domáhat vůči Václavu Kulíkovi jako právnímu nástupci původního spoluvlastníka, aby jí jeho spoluvlastnický podíl byl za příslušnou úplatu převeden. Toto právo vůči němu také uplatnila, čímž se spoluvlastnické podíly staly zatíženy závadou nezapsanou ve veřejném seznamu ve smyslu § 1107 odst. 1 občanského zákoníku, kterou by další nabyvatel přejímal za podmínky, že ji měl nebo mohl z okolností zjistit, tedy nebyl-li by v dobré víře, že věc není závadou zatížena. Obecné soudy měly za to, že stěžovatelka věděla, resp. při zachování běžné opatrnosti měla vědět, že její otec nabyl spoluvlastnický podíl od jednoho z původních spoluvlastníků, tedy, že sám nebyl původním spoluvlastníkem ani osobou blízkou jinému spoluvlastníkovi. Tyto skutečnosti ji měly vést k obezřetnosti při uzavírání kupní smlouvy s otcem, k ověření, zda při nabytí spoluvlastnických podílů ze strany otce byly splněny všechny zákonné podmínky, včetně respektování předkupního práva ostatních spoluvlastníků. Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatelka v okamžiku uzavření kupní smlouvy nebyla v dobré víře o tom, že podíly pozemků nejsou zatíženy závadou, a tudíž tuto závadu přejala. Vedlejší účastnice po ní proto mohla požadovat uzavření navrhované kupní smlouvy.

III.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá, že při posouzení její dobré víry měla být zohledněna zásada materiální publicity údajů v katastru nemovitostí podle § 984 odst. 1 občanského zákoníku. Z těchto údajů bylo možné zjistit, že nemovitosti jsou ve spoluvlastnictví otce stěžovatelky a dalších osob, tedy případnou existenci vzájemného předkupního práva mezi těmito osobami, nikoli však další okolnosti, o nichž měl údajně vědět její otec. Skutečnost, že stěžovatelka a její otec jsou osobami blízkými, sama o sobě nevylučuje její dobrou víru; naopak o ní může svědčit, protože podle obecné zkušenosti si mohou osoby blízké důvěřovat. V soukromoprávních vztazích mezi blízkými osobami převádějícími spoluvlastnický podíl na nemovitosti nelze považovat za standard zpětné ověřování dodržení nabídkové povinnosti původních převodců, když navíc samotný převod s ohledem na postavení smluvních stran takové povinnosti nepodléhá. Dobrou víru stěžovatelky nemá zpochybňovat ani datum uzavření kupní smlouvy, které nelze dávat do souvislosti s datem údajného doručení výzvy k převodu spoluvlastnického podílu. Vedlejší účastnice v průběhu vkladového řízení ani po provedení vkladu nepodnikla žádné kroky, které by činily údajné porušení jejího předkupního práva z veřejného seznamu zřejmým.

6. Ustanovení § 1107 odst. 1 občanského zákoníku se podle stěžovatelky na "závazek z porušení předkupního práva" neuplatní. Ten totiž z povahy věci nevázne na převáděné věci, nýbrž jde pouze o závazek mezi oprávněným a porušitelem. V tomto ohledu je odůvodnění napadených rozhodnutí zcela nedostatečné. Nejvyšší soud spojil okamžik vzniku údajné závady na věci s okamžikem uplatnění práva na převod podílu, aniž by předchozí řízení poskytovalo dostatečný základ pro závěr, že takový okamžik vůbec nastal. Dopis, jímž vedlejší účastnice údajně uplatnila právo na převod podílu, neměl být otci stěžovatelky nikdy doručen. Místo toho byl doručen jiné osobě (údajné sousedce), což je skutečnost, kterou se krajský soud odmítl zabývat. Otázkou, zda se předkupník může domáhat převodu pouze vůči porušiteli předkupního práva anebo také vůči dalším nabyvatelům, se pak Nejvyšší soud nezabýval s poznámkou, že na ní není napadený výrok rozsudku krajského soudu postaven.

7. Závěrem stěžovatelka zdůraznila, že předmětné předkupní právo bylo v občanském zákoníku znovu zavedeno v období od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020. Poté bylo opět zrušeno a zachováno pouze pro specifické právní stavy s šestiměsíční lhůtou pro uplatnění. Převod na osobu blízkou byl i v minulosti výjimkou z předkupního práva. Stěžovatelka měla "smůlu", že její otec uzavřel kupní smlouvu až v únoru 2018. Obecné soudy se dopustily hrubé nespravedlnosti, jestliže upřednostnily právo vedlejší účastnice, které zákon přiznával pouze po krátkou dobu, před vlastnickým právem stěžovatelky, založeným na její dobré víře a principu materiální publicity katastru nemovitostí, které jsou trvalými pilíři civilněprávní úpravy.

IV.

Shrnutí řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 15 C 208/2019 a vyzval účastníky a vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 22. 2. 2021 uvedl, že v posuzované věci řešil otázku, za jakých podmínek založilo uplatnění práva spoluvlastníka na převod podílu věci nemovité podle § 2144 odst. 1 občanského zákoníku jinou závadu, kterou nabyvatel přejímá s vlastnictvím podílu ve smyslu § 1107 odst. 1 občanského zákoníku, a stručně zopakoval své závěry. Stěžovatelka v okamžiku uzavření kupní smlouvy nebyla v dobré víře, že podíly pozemků nejsou zatíženy závadou. Krajský soud a okresní soud ve svých vyjádřeních z 11. 2. 2021 a 17. 2. 2021 odkázaly na odůvodnění napadených rozsudků.

10. Vedlejší účastnice má za to, že obecné soudy v posuzované věci nepostupovaly svévolně ani neinterpretovaly podústavní právo způsobem, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Z jejího vyjádření ze dne 2. 3. 2021 se podává, že stěžovatelka námitku nedoručení dopisu jejímu otci uplatnila až v odvolání, tedy po koncentraci řízení, pročež k ní krajský soud nemohl přihlédnout. Její tvrzení, že zásilka byla nepochopitelně předána obyvatelce sousedního bytu, je nepravdivé a ryze účelové. Šlo o dlouholetou družku jejího otce, což je v obci, kde oba bydlí, známo. Vedlejší účastnice se podrobně vyjádřila i k otázce dobré víry stěžovatelky a shrnula důvody, pro které obstojí závěr, že na stěžovatelku přešla závada v podobě povinnosti převést věc za příslušnou úplatu vedlejší účastnici. Nadto se domnívá, že s převodem spoluvlastnického podílu přechází závazek z porušení předkupního práva jakožto závada váznoucí na věci automaticky. Tento názor má podporovat i ustálená judikatura dovolacího soudu vztahující se ke srovnatelné právní úpravě předkupního práva podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. 33 Cdo 3982/2009 a usnesení ze dne 27. 3. 2021 sp. zn. 33 Cdo 428/2010). Napadená rozhodnutí by proto byla správná i v případě, že by použití § 1107 odst. 1 občanského zákoníku na zjištěný skutkový stav bylo nesprávné. Přisvědčit argumentaci o přednosti dobré víry stěžovatelky by znamenalo jednoduchý návod, jak se vyhnout povinnosti vyplývající ze zákonného předkupního práva spoluvlastníka. Stačilo by převést nemovitost na osobu blízkou a v kupní smlouvě uvést prohlášení, že na spoluvlastnickém podílu nevázne žádná závada. Takovýto postup by ovšem vykazoval znaky zjevného zneužití práva a rozhodně by neměl požívat právní ochrany. Vedlejší účastnice se nedomnívá, že by na věc bylo možné použít judikaturu týkající se nabytí věci od nevlastníka. Stejně tak na věc nedopadá § 984 odst. 1 občanského zákoníku. Předmětná zákonná úprava předkupního práva sice platila jen krátce, to však nemění nic na tom, že je třeba ji v posuzované věci použít. Závěrem vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uložil stěžovatelce povinnost zaplatit jí náhradu nákladů řízení.

11. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce, která podáním ze dne 25. 3. 2021 využila možnosti na ně reagovat. Nadále je přesvědčena, že závěr o uplatnění předkupního práva ze strany vedlejší účastnice postrádá potřebný skutkový základ. Za této situace nelze uvažovat o tom, že závazek z porušení předkupního práva přešel na stěžovatelku coby závada váznoucí na věci, kterou by byla podle § 1107 odst. 1 občanského zákoníku povinna a schopna z okolností zjistit. Tvrzení, že dopis byl doručen jiné osobě, uplatnila stěžovatelka až ve svém odvolání, neboť se o tom dozvěděla teprve z přípisu poskytovatele poštovních služeb ze dne 9. 12. 2019. Potřebný skutkový základ nemá ani závěr o nedostatku dobré víry stěžovatelky a za přiléhavé nelze označit ani odkazy na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu.

V.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatelka neměla k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

VI.

Vlastní posouzení

13. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

15. Námitky stěžovatelky směřují proti skutkovým zjištěním i navazujícím právním závěrům obecných soudů. Předně je třeba uvést, že rozsudek krajského soudu postrádá alespoň stručné vypořádání se s námitkou, že vedlejší účastnice předkupní právo u otce stěžovatelky nikdy neuplatnila, o čemž měl svědčit údaj o osobě, která převzala její zásilku. Na tuto námitku, která byla uplatněna v odvolacím řízení, reagovala i vedlejší účastnice. Uvedený nedostatek odůvodnění nicméně nemohl zpochybnit výsledek řízení jako celku. I kdyby totiž uvedený údaj umožňoval odlišné posouzení skutkové otázky, zda otec stěžovatelky obdržel výzvu vedlejší účastnice k uzavření kupní smlouvy, k čemuž Ústavní soud na tomto místě nezaujímá žádné stanovisko, v důsledku koncentrace řízení by se tak stalo opožděně. Nešlo o skutečnost či důkaz, který nastal (vznikl) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně [§ 205a písm. f) občanského soudního řádu]. Údaj o převzetí zásilky bylo možné zjistit již v době, kdy bylo vedeno řízení před soudem prvního stupně. Závěr obecných soudů, že otec stěžovatelky obdržel výzvu vedlejší účastnice, podle Ústavního soudu nelze považovat za jsoucí v extrémním rozporu s provedenými důkazy a tvrzeními účastníků řízení.

16. Ústavní soud dále konstatuje, že právnímu posouzení žalobou uplatněného nároku vedlejší účastnice za použití § 1107 odst. 1, § 1124 odst. 1 a § 2144 odst. 1 občanského zákoníku, které provedl dovolací soud, nelze z ústavněprávního hlediska (zejména z hlediska zásad spravedlivého procesu) nic vytknout a lze na ně v plném rozsahu odkázat. Samotná skutečnost, že zákonná úprava předkupního práva podle § 1124 odst. 1 občanského zákoníku byla účinná jen v období od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020, nemění nic na tom, že jde o zákonnou úpravu použitelnou na právní jednání nastalá v tomto období a obecné soudy jí byly vázány. Pro závěr o existenci povinnosti stěžovatelky z porušení předkupního práva, jehož se měl dopustit vůči vedlejší účastnici původní spoluvlastník Miloslav Kuhn, bylo podle § 1107 odst. 1 občanského zákoníku rozhodné, zda stěžovatelka "závadu váznoucí na věci", která není zapsána ve veřejném seznamu, "měla a mohla z okolností zjistit", tedy zda byla v tomto ohledu v dobré víře. Stěžovatelka sice nabyla spoluvlastnický podíl k předmětným pozemkům od svého otce, přesto si měla být vědoma toho, že ten se stal spoluvlastníkem na základě kupní smlouvy z 2. 3. 2018, kdy podle zákona náleželo ostatním spoluvlastníkům předkupní právo, které nebylo zapsáno v katastru nemovitostí. Nebylo tedy možné zcela vyloučit, že některý z nich toto právo vůči otci stěžovatelky řádně uplatnil a že tato závada "vázla" na spoluvlastnických podílech a stěžovatelka ji jejich následným nabytím přejala. Již s ohledem na relativně krátkou dobu, která uplynula od nabytí spoluvlastnického podílu otcem stěžovatelky, nebylo možné dovodit její dobrou víru jen na základě toho, že z údajů v katastru nemovitostí předkupní právo přímo nevyplývalo a že součástí kupní smlouvy ze dne 23. 1. 2019 bylo prohlášení o neexistenci práv třetích osob. Odlišný výklad by otevřel široký prostor pro obcházení zákonem stanoveného předkupního práva. Ani v těchto závěrech obecných soudů tak nelze spatřovat žádné "kvalifikované" pochybení, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo jiného jejího ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.

17. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky (výrok I.). Návrhu vedlejší účastnice na přiznání náhrady nákladů řízení nevyhověl. Podle § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nese účastník nebo vedlejší účastník tyto náklady zásadně sám, přičemž v posuzované věci Ústavní soud neshledal odůvodněný případ ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v němž by podle výsledku řízení mohl uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (výrok II.). O návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodnutím o ústavní stížnosti se stal tento návrh bezpředmětným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2021

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru