Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1938/14 #1Usnesení ÚS ze dne 18.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důk... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.1938.14.1
Datum podání05.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 120, § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1938/14 ze dne 18. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2011 č. j. 35 C 87/2010-181, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15 1. 2013 č. j. 15 Co 245/2012-207 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18 3. 2014 č. j. 21 Cdo 358/2014-276, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalované o zaplacení částky 3.665.896 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, na jehož základě napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, na jehož základě bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR rozhodnuto tak, že se dovolání stěžovatele odmítá. Stěžovatel se po žalované těchto částek domáhal proto, že měla nesprávně zaúčtovávat do účetnictví stěžovatele různé účetní doklady, čímž mu měla způsobovat škodu. Obecné soudy shledaly, že požadavek stěžovatele na úhradu těchto částek je nedůvodný a i kdyby důvodný byl, tak je jeho nárok promlčený, neboť se jedná o pohledávky z let 1997 - 1999.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy neprovedly všechny důkazy, které navrhoval, čímž porušily doktrínu Ústavního soudu o zákazu tzv. opomenutí důkazů. Podle stěžovatele tedy k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny v jeho případě došlo neprovedením jím navržených důkazů, dále tím, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a stejně tak i usnesení soudu dovolacího jsou v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. a § 169 odst. 4 občanského soudního řádu, a také tím, že se dovolací soud odmítl zabývat stěžovatelem namítaným porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel navrhl doplnit dokazování svým účastnickým výslechem a výslechem žalované. Provedení těchto důkazů stěžovatel navrhl proto, že by tyto důkazy bezesporu prokázaly důvodnost jeho žaloby. Odvolací soud se ve svém rozsudku ze dne 15. 1. 2013 vůbec nevypořádal s odvolací námitkou stěžovatele, že soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 29. 11. 2011 na straně 6 uvedl, co stěžovatel jako účastník nalézacího řízení vypověděl při svém výslechu, přestože stěžovatel v rámci nalézacího řízení vůbec vyslechnutý nebyl. Pokud soud prvního stupně tento výslech stěžovatele jako důkaz použil, došlo tím podle stěžovatele k porušení příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Rozhodnutí dovolacího soudu pak obsahuje pouze obecný odkaz na zákonná ustanovení občanského soudního řádu, aniž by bylo konkretizováno, jakou souvislost mají tato zákonná ustanovení s dovoláním podaným stěžovatelem.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Neprovedení účastnických výslechů soud odůvodnil tím, že jejich provedení by bylo nadbytečné, nejedná se tedy o tzv. "opomenutý důkaz", neboť jeho neprovedení bylo odůvodněné. Rovněž stěžovatelovy výhrady proti formulacím či k rozporu postupu soudu s občanským soudním řádem nemají ústavněprávní relevanci.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru