Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1937/16 #1Usnesení ÚS ze dne 31.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Liberec
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/žaloba pro zmatečnost
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
žaloba/pro zmatečnost
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.1937.16.1
Datum podání16.06.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 229 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1937/16 ze dne 31. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatelky M. R., nar t. č. umístěna v ústavní péči dětského domova, zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem Husova 242/9, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 19 EC 55/2011-36 ze dne 7. 1. 2013, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 6. 2016, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu v Liberci (dále též "okresní soud") s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva, chráněná čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

Z obsahu přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem č. j. 19 EC 55/2011-36 ze dne 7. 1. 2013 okresní soud uložil nezletilé stěžovatelce (v okamžiku zahájení soudního řízení bylo stěžovatelce jedenáct let a ke dni jeho skončení let třináct) povinnost zaplatit Dopravnímu podniku měst Liberce a Jablonce nad Nisou, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"), částku 1 008 Kč s příslušenstvím společně s náklady řízení ve výši 3 446 Kč. Dle připojeného odůvodnění měla stěžovatelka dne 3. 2. 2010, kdy jí bylo deset let, cestovat linkou č. 12 městské hromadné dopravy, provozované vedlejší účastnicí, bez platného jízdního dokladu. Žalovaná částka tak představovala nezaplacené jízdné a přirážku k němu. Po celou dobu řízení byla stěžovatelka zastoupena zákonnou zástupkyní - svou matkou, které byl rozsudek okresního soudu doručen fikcí dne 21. 1. 2013.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v průběhu svého pobytu v dětském domově, který se datuje již od 19. 11. 2013, získala náhodně vědomost o exekuci vedené proti ní. Začala tedy pátrat po tom, na základě jakého titulu byla exekuce nařízena, přičemž o napadeném rozsudku se dozvěděla teprve dne 24. 5. 2016, kdy jí byl na základě její žádosti, resp. její právní zástupkyně, doručen. Stěžovatelka namítala, že jí byla v důsledku nesprávného postupu okresního soudu odňata možnost jednat před soudem, účastnit se na řízení a domoci se v něm svých práv, uvádět skutková tvrzení ve svůj prospěch, navrhovat k jejich prokázání důkazy a vyjadřovat se ke všem skutečnostem a prováděným důkazům. Dle stěžovatelky okresní soud pochybil, když nejednal přímo s ní, nýbrž toliko s její matkou jakožto její zákonnou zástupkyní, přestože soudu musely být známy okolnosti, které zastoupení matkou vylučovaly. Takovou okolností bylo především riziko střetu zájmů, kdy by to byla právě matka, kdo by v případě neúspěchu měl z titulu rodičovské zodpovědnosti povinnost příslušnou částku za stěžovatelku uhradit. O nedostatečnosti zastoupení stěžovatelky svědčil dle jejího názoru i přístup její matky, která se bez omluvy nedostavila k nařízenému jednání, ani žádným jiným způsobem v řízení se soudem nekomunikovala a práva a zájmy nezletilé stěžovatelky nijak nehájila. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že soud neměl v řízení pokračovat bez toho, aby byla buď zastoupena otcem, jemuž byla krátce po zahájení předmětného soudního řízení svěřena do péče a u nějž existovala vyšší míra pravděpodobnosti, že jí bude řádně zastupovat, anebo aniž by jí byl ustanoven opatrovník. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3598/14 a II. ÚS 2748/15. Stěžovatelka rovněž okresnímu soudu vytkla, že jí samotnou o zahájení a průběhu řízení nijak neinformoval a že jí nebylo umožněno se do něj případně zapojit, kterýžto postup je v rozporu se závěry Ústavního soudu vyjádřenými v nálezu sp. zn. I. ÚS 3304/13.

Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 19 EC 55/2011, s jehož obsahem koresponduje výše uvedené shrnutí, a vyzval okresní soud a vedlejší účastnici řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Této možnosti využil pouze okresní soud, který stručně popsal předmět a průběh řízení a dále uvedl, že dle centrální evidence obyvatel byli v té době stěžovatelka, její matka i otec hlášeni k pobytu na stejné adrese. Okresní soud potvrdil, že se zákonná zástupkyně stěžovatelky jednání soudu neúčastnila a že jí byly písemnosti doručovány náhradním způsobem dle tehdy platného zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V podrobnostech okresní soud odkázal na obsah spisového materiálu.

Ústavní soud předmětné vyjádření již nezasílal stěžovatelce k replice, protože toto nepřináší žádné nové skutečnosti či argumenty, které by mohly mít vliv na vlastní posouzení ústavní stížnosti.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání návrhu, je povinen zkoumat, zda tento splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V citovaných ustanoveních zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž přináleží všem orgánům veřejné moci, zejména pak obecné justici (srov. čl. 4 Ústavy České republiky).

Stěžovatelka k otázce přípustnosti ústavní stížnosti uvedla, že proti napadenému rozsudku nebylo možno podat odvolání a s ohledem na právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) ani žalobu pro zmatečnost, neboť z citovaného nálezu vyplývá, že zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze namítat pouze v rámci tříleté objektivní lhůty dle § 234 odst. 2 o. s. ř., která však stěžovatelce uplynula dříve, než se o napadeném rozsudku dozvěděla. V přípise ze dne 23. 12. 2016 stěžovatelka svou argumentaci dále doplnila v tom smyslu, že žaloba pro zmatečnost nebyla přípustná ani z důvodu uvedeného v § 229 odst. 3 o. s. ř., jelikož tuto je nutno dle § 234 odst. 1 o. s. ř. podat ve lhůtě tří měsíců od doručení rozhodnutí. Počátek lhůty je dle názoru stěžovatelky přitom nutno odvíjet ode dne, kdy byl rozsudek doručen její matce, s níž nalézací soud jednal jako se zástupkyní stěžovatelky.

Ústavní soud k tomu uvádí následující: Dle ustanovení § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř lze žalobu pro zmatečnost podat tehdy, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat a nebyl řádně zastoupen. Podle § 229 odst. 3 téhož předpisu může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem; totéž platí, jde-li o pravomocný rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné podle § 202 odst. 2 o. s. ř.

V souladu se shora zmiňovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016 Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že po uplynutí tříleté objektivní lhůty, stanovené v § 234 odst. 2 o. s. ř., nelze žalobu pro zmatečnost podanou z důvodu dle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. považovat za efektivní procesní prostředek k ochraně práv stěžovatelky. Jinak je tomu ovšem u zmatečnostního důvodu dle § 229 odst. 3 o. s. ř.

Jednou ze stěžejních námitek stěžovatelky představuje tvrzení, že si probíhajícího soudního řízení vůbec nebyla vědoma. Nemohla v něm proto hájit své zájmy a o tom, že jí soud uložil povinnost k peněžitému plnění, se dozvěděla až v průběhu exekučního řízení. Ústavní soud má za to, že takto formulovaná námitka je plně podřaditelná pod pojem "odnětí možnosti jednat před soudem" a tedy i pod zmatečnostní důvod dle § 229 odst. 3 o. s. ř. Citované ustanovení totiž nedopadá jen na případy, kdy soud opomene učinit vůči účastníkovi konkrétní úkon (například jej neuvědomí o datu jednání), nýbrž i na případy, kdy soud s dotyčnou osobou vůbec jako s účastníkem nejedná a tato osoba není o probíhajícím řízení informována.

Možnost podřazení předmětných námitek pod zmatečnostní důvod dle § 229 odst. 3 o. s. ř. ostatně Ústavní soud zmínil již v nálezu sp. zn. I. ÚS 3598/14 (bod 25). Tam byl ovšem předmětem řízení o ústavní stížnosti rozsudek soudu prvního stupně vydaný dne 24. 3. 2010, na nějž bylo nutno s ohledem na čl. II odst. 6 zákona č. 404/2012 Sb. aplikovat ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, které umožňovalo napadnout toliko pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu (nikoliv soudu prvního stupně). Ústavní soud byl tedy v nálezu nucen konstatovat, že stěžovatelce tento opravný prostředek nenáležel.

V nyní projednávané věci je však situace odlišná, neboť napadený rozsudek okresního soudu byl vydán dne 7. 1. 2013, a proto je třeba přípustnost žaloby pro zmatečnost posuzovat dle § 229 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, které podání žaloby pro zmatečnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně výslovně připouští. Je tedy zřejmé, že žaloba pro zmatečnost představovala procesní prostředek způsobilý k ochraně stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Ústavní soud se nicméně, s ohledem na teze vyjádřené např. v bodě 24 nálezu sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016, dále zabýval otázkou, zda stěžovatelka měla možnost tento procesní prostředek efektivně uplatnit.

Dle § 234 odst. 1 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, musí být žaloba pro zmatečnost podána ve lhůtě tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí. Objektivní lhůtu zákon v tomto případě nestanoví. Stěžovatelka se domnívala, že běh tříměsíční lhůty k podání žaloby pro zmatečnost je třeba odvozovat od okamžiku doručení napadeného rozsudku zákonnému zástupci. S tímto názorem se však Ústavní soud neztotožnil.

Jestliže je smyslem ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. zachování práva účastníka podílet se na soudním řízení a jestliže porušení tohoto práva spočívá v konkrétním případě v tom, že účastník se o probíhajícím řízení vůbec nedozví, pak je pochopitelně nutno lhůtu pro podání žaloby pro zmatečnost odvozovat od okamžiku, kdy bylo rozhodnutí doručeno tomu účastníku, do jehož práva účastnit se projednávání věci mělo být zasaženo.

Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. 12. 2014 (N 217/75 SbNU 431) konstatoval, že z pohledu ústavních práv nezletilých dětí je nutno zajistit, aby v soudním řízení, jehož jsou účastníky, požívaly dostatečné ochrany, která je zpravidla, není-li zde konflikt zájmů, zaručena jejich zastoupením zákonným zástupcem. Zároveň však musí být děti od jisté věkové hranice do řízení zapojeny a soudy nemohou komunikovat pouze s jejich zákonným zástupcem nebo opatrovníkem. Ať již se zapojení zákonných zástupců dětí bude dít postupem podle § 22 nebo § 23 o. s. ř., je třeba, aby soud doručoval i takto zastoupenému nezletilému účastníkovi, aby tento mohl vykonávat své právo participovat na řízení, které se jej dotýká.

Ústavní soud si je vědom, že v kauze jím projednávané pod sp. zn. I. ÚS 1041/14 figuroval nezletilý účastník starší 15 let, tato skutečnost by ovšem neměla mít vliv na to, že minimálně stejné ochrany se musí dostat i nezletilým účastníkům řízení mladším 15 let, u nichž panuje nepřímá úměra mezi mírou zranitelnosti a jejich věkem. Aplikováno na posuzovaný případ, jestliže existuje povinnost soudu doručit písemnosti, včetně konečného rozhodnutí ve věci, nezletilému staršímu 15 let, což má za následek, že běh lhůty k podání žaloby pro zmatečnost se odvíjí od okamžiku, kdy je rozhodnutí doručeno jemu osobně a nikoliv zákonnému zástupci, pak je třeba toto beneficium vztáhnout rovněž na nezletilého účastníka mladšího 15 let (obdobně se Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. I. ÚS 3966/14 ze dne 19. 12. 2016). V opačném případě by "mladší" nezletilý reálně neměl proti formálnímu zastoupení zákonným zástupcem žádnou jinou možnost ochrany než ústavní stížnost, neboť tříměsíční lhůta dle § 234 odst. 1 o. s. ř. by téměř vždy uplynula, aniž by se nezletilý o soudním řízení vůbec dozvěděl. Bylo by přitom v rozporu s principem subsidiarity ústavní stížnosti, aby se rozhodování ve věcech formálního zastoupení nezletilých koncentrovalo u Ústavního soudu a aby tak fakticky probíhalo zcela mimo soustavu obecných soudů. Kromě toho by takový postup, s ohledem na povinné právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem, kladl na nezletilé mnohem vyšší nároky, než je tomu v případě řízení o žalobě pro zmatečnost.

Ze všech těchto důvodů má Ústavní soud za to, že žalobu pro zmatečnost dle § 229 odst. 3 o. s. ř. je třeba považovat za efektivní procesní prostředek k ochraně práv stěžovatelky, který je v souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu povinna před podáním ústavní stížnosti vyčerpat. Stěžovatelka měla reálnou možnost tento opravný prostředek využít, neboť tříměsíční lhůta k podání žaloby pro zmatečnost počala běžet dne 24. 5. 2016, kdy jí byl rozsudek okresního soudu na její žádost doručen (v té době již také byla právně zastoupena advokátkou). Pokud stěžovatelka v nyní přezkoumávané věci žalobu pro zmatečnost nepodala, je její návrh adresovaný Ústavnímu soudu - z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv - nepřípustný.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2017

Tomáš Lichovník v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru