Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1936/11 #1Usnesení ÚS ze dne 18.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Příbram
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
Trest
trestný čin/ublížení na zdraví
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1936.11.1
Datum podání02.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 221, § 202

141/1961 Sb., § 254 odst.1, § 125 odst.1, § 134 odst.2, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1936/11 ze dne 18. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti F. B., zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, advokátem se sídlem v Praze 9, Ocelářská 35/1354, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. února 2011 sp. zn. 3 T 116/2009, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2011 sp. zn. 12 To 136/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva zaručeného čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že v trestním řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a trestní předpisy tím, že za trestný čin ublížení na zdraví a výtržnictví mu byl uložen neúměrně vysoký trest. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl množství námitek, jež se především týkaly postupu soudu prvního stupně v době vydání trestního příkazu a v době hlavního líčení. Stěžovatel poukazoval na zcela odlišné závěry soudu co do hodnocení důkazů, okolností případu a osoby pachatele. Stěžovatel dále tvrdil, že v hlavním líčení nebyly prováděny žádné nové důkazy, avšak pouze ty, které byly provedeny v přípravném řízení; do projednávané věci tak nebyly vneseny žádné nové skutečnosti či okolnosti, které by odůvodňovaly přísnější postih pachatele.

Stěžovateli byl uložen citelně přísnější nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by soud prvního stupně v rozsudku zdůvodnil, co ho k tomu vedlo. Stěžovatel tvrdil, že nalézací soud přikládal v různých fázích trestního řízení bez rozumného vysvětlení rozdílnou váhu jednotlivým důkazům v neprospěch stěžovatele.

Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil výše označená rozhodnutí a poukázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 213/2000 s odůvodněním, že uložení přísnějšího trestu nemůže být založeno na libovůli soudu a musí odpovídat zjištěným skutečnostem známým mu již v době rozhodování trestním příkazem.

II.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisem Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 3 T 116/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a přiložených listin, na stěžovatele byla dne 23. června 2009 (č. l. 88) u Okresního soudu v Příbrami podána obžaloba pro blíže popsané jednání ublížení na zdraví a výtržnictví s rasovým kontextem.

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. října 2009 3 T 116/2009-104 byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem výtržnictví dle § 202 odst. 1 tr. zák. [pozn. zkratka "tr. zák." označuje v textu tohoto rozhodnutí zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se těchto trestných činů dopustil tím, že dne 27. srpna 2008 v době kolem 17,00 hod na návsi v obci Počepice, okr. Příbram, doběhl zde procházejícího B. P., který je tmavé pleti a se slovy "já tě zabiju ty černá svině" nezletilého kovovým obuškem o délce cca 50 cm dvakrát udeřil do pravého ramene a jedenkrát do levé ruky v oblasti prstů a způsobil mu zlomeninu 5. záprstní kůstky levé ruky, podkožní výron krevní na malíkové straně levé ruky a pohmožděninu ramene s dobou léčení do 30. září 2008, přičemž se tohoto skutku dopustil před dalšími nejméně pěti osobami, které stály opodál. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu bylo uloženo nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, územní pracoviště Příbram, škodu ve výši 2 234,- Kč.

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. března 2010 (12 To 63,/2010-142), k odvolání stěžovatele a státního zástupce v neprospěch stěžovatele zrušil napadené rozhodnutí dle § 258 odst. 1 písm. a), b) c) tr. řádu v celém rozsahu a podle § 260 tr. řádu věc vrátil státnímu zástupci k došetření.

Na stěžovatele byla dne 26. srpna 2010 (č. l. 213) u Okresního soudu v Příbrami podána obžaloba pro výše popsané jednání.

Trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. září 2010 (3 T 116/2010-217) byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem výtržnictví dle § 202 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu bylo uloženo nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, územní pracoviště Příbram škodu ve výši 2 234,- Kč. Proti tomuto trestnímu příkazu podal odpor státní zástupce i stěžovatel a ve věci tak bylo nařízeno hlavní líčení.

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. února 2011 (3 T 116/2009-255), ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2011 (12 To 136/2011-290), v právní moci ke dni 20. dubna 2011, byl uznán vinným pro specifikovaný skutek, kterého se dopustil před dalšími nejméně pěti osobami, které stály opodál, čímž spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a trestný čin výtržnictví dle § 202 odst. 1 tr. zák., byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a šesti měsíců, pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

III.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel v celém rozsahu již v odvolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v tomto opravném prostředku i v rámci obhajoby v průběhu soudního řízení.

Ústavní soud zdůrazňuje ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že stěžovatelova skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu přijímání odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládajícími vykročení z mezí ústavních kautel (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 272/01, N 93/34 SbNU 9, sp. zn. II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165). Takové vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo.

Odvolací soud v souladu s § 254 odst. 1 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, jakož i správnost postupu řízení, které jeho vydání předcházelo. Odvolací soud se věcí stěžovatele zabýval již podruhé, kdy rozsudek zrušil a věc vrátil státnímu zástupci k dořešení. Považoval za potřebné, aby bylo doplněno dokazování za účelem zjištění dalších časových a místních souvislostí, aby došlo k odstranění pochybností o osobě útočníka.

V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že nalézací soud rozvedl důkazy ve věci provedené a přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovému zjištění týkajícímu se výroku o vině stěžovatele. Jsou zde jednoznačně zjištěná a bezpečně prokázaná fakta svědčící o vině stěžovatele, který se vůči poškozenému (14 letému chlapci) dopustil ublížení na zdraví a způsobil mu zranění, které vyžadovalo delší dobu léčení, a také pohnutkou k činu - jednalo se o nevyprovokovaný útok z rasových pohnutek. Byly opakovány výslechy svědkyně A. a přistoupeno k výslechu utajených svědků (N., S., M., B.) za přítomnosti obhájce stěžovatele a policejním orgánem byli vedeni k tomu, aby vypovídali k okolnostem významným pro rozhodování o vině. Odvolací soud konstatoval, že soud nalézací se věcí stěžovatele poměrně pečlivě zabýval, provedené důkazy hodnotil samostatně i ve všech vzájemných souvislostech v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu a své rozhodnutí řádně odůvodnil dle § 125 odst. 1 tr. řádu. Z obsahu odůvodnění je zřejmé, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a naprosto přehledně a logicky vysvětlil, proč uvěřil ostatním slyšeným svědkům. Zabýval se podrobně obhajobou stěžovatele a mimořádnou pozornost věnoval vyvrácení tvrzení stěžovatele, že jeho vina nebyla prokázána nade vší pochybnost.

Odvolací soud logicky a způsobem nevyvolávajícím pochybnosti vysvětlil zákonným způsobem i výrok o trestu, který stěžovatel považuje za nepřiměřeně přísný a naproti tomu státní zástupce za nepřiměřeně mírný. Nepodmíněný trest odnětí svobody byl stěžovateli uložen s ohledem na předchozí speciální recidivu ve smyslu rasově motivovaných útoků. Stěžovatel se na útok připravil tím, že měl zbraň (teleskopický obušek), vybral si mladšího chlapce, který místem procházel, nikterak ho neprovokoval a snažil se maskovat motorkářskou přilbou. Intenzita úderů obuškem byla natolik silná, že způsobil napadenému chlapci předmětné poranění a dále stěžovatel útok doprovázel slovním vyjádřením, o jehož smyslu nelze mít žádné pochybnosti. Žádná polehčující okolnost na straně stěžovatele není dána, naopak přitěžující okolností na jeho straně je i to, že se tohoto jednání dopustil ve lhůtě podmíněného odsouzení za jiné závažné jednání a krátkou dobu poté, co byl za jiný rasově motivovaný trestný čin odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Ve věci stěžovatele neměla žádný vliv pohrůžka trestem, ale ani posílení trestní represe. Odvolací soud konstatoval, že z tohoto úhlu pohledu se jeví trest uložený nalézacím soudem v dolní polovině trestní sazby jako nepřiměřeně mírný, a proto nemohl výrok o trestu obstát. Dle ustanovení § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil a to ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí rozvedl, jakými úvahami byl veden při ukládání trestu (str. 5-6 rozsudku). Zohlednil, že jednání stěžovatele bylo řádně prokázáno a vzal v úvahu i dopad uloženého trest ve smyslu generální prevence v situaci, kdy páchání rasově motivovaných trestných činů je významně rozšířené. Stěžovateli uložil trest odnětí svobody již mírně v horní polovině zákonné sazby a vyložil, proč státním zástupcem navrhované ještě důraznější zpřísnění trestu by v kontextu předchozích odsouzení již bylo nepřiměřeně přísné. Před spácháním skutku na něj ještě nebylo výkonem trestu odnětí svobody působeno, přičemž přihlédl i k době tří let, která uplynula od spáchání skutku.

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů vztahující se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti a vyvození skutkových zjištění z provedených důkazů ve vztahu ke stěžovateli věnovaly soudy dostatečnou pozornost. Ústavní soud nezjistil žádné vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo jeho výjimečný zásah do právního stavu, který byl zjednán pravomocnými rozhodnutími obecných soudů.

Ústavní soud konstatuje, že se všemi námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti se zákonným způsobem již vypořádaly soudy prvního i druhého stupně a své závěry v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. řádu odůvodnily. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se těmito námitkami znovu zabývat, s odůvodněními napadených rozhodnutí obecných soudů se ztotožňuje a dále na tato odkazuje. Nebylo možno učinit závěr o tom, že postupem obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a nebylo zjištěno ani porušení dalších ústavně zaručených práv namítané stěžovatelem, ani zásah do jiných práv či svobod garantovaných Ústavou, Listinou a Úmluvou.

Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2011

Vojen Güttler v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru