Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1935/10 #1Usnesení ÚS ze dne 21.05.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříkDokazování
Poučovací povinnost
Restituce
restituční nárok
osoba/oprávněná
restituční titul
příděl
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.1935.10.1
Datum podání07.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.p

229/1992 Sb., § 6 odst.1 písm.r

99/1963 Sb., § 118a odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1935/10 ze dne 21. 5. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti V. P., zast. JUDr. Petrou Olmrovou Nykodýmovou, advokátkou, sídlem 17. listopadu 230, Říčany, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.5.2010, č.j. 28 Cdo 4029/2008-186, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 28.4.2008, č.j. 30 Co 539/2006-159, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel napadl podanou ústavní stížností v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") s přesvědčením, že postupem obou soudů byla porušena jeho ústavně garantovaná práva, konkrétně čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který garantuje všem účastníkům v soudním řízení rovné zacházení, čl. 38 odst. 2 Listiny, který garantuje právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, a v této souvislosti čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), který garantuje každému právo na spravedlivý proces.

V další části stěžovatel zrekapituloval průběh řízení před správními orgány a obecnými soudy. Zejména informoval, že uplatnil restituční nárok podle zákona o půdě k nemovitostem, které tvořily soubor pozemků a budov patřící k usedlosti č.p. X v obci N., jejichž původním vlastníkem byl jeho strýc K. P. získavší je přídělem převzatým k 1.10.1947. Podle stěžovatele jeho strýc převedl majetek na stát pod nátlakem. Pozemkový úřad restituční žádosti vyhověl s odůvodněním, že byl naplněn restituční důvod uvedený v § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, a to jednáním představitelů družstva a následně i orgánů státu v rámci násilné kolektivizace. Obec Nová Ves podala proti rozhodnutí pozemkového úřadu opravný prostředek, na jehož základě krajský soud rozhodnutí zrušil, poté pozemkový úřad rozhodl opětovně o vydání, tentokrát na základě § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, kdy vyšel z toho, že stát nebyl schopen prokázat právní titul nabytí předmětných nemovitostí, tudíž je získal bez právního důvodu. Obec Nová Ves podala znovu žalobu, Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") ji zamítl, na základě odvolání obce pak krajský soud sice uznal stěžovatele za oprávněnou osobu podle zákona o půdě, nicméně žalobu shledal důvodnou, protože nebyl prokázán restituční důvod; z tohoto důvodu změnil prvostupňový rozsudek tak, že rozhodnutí správního orgánu v rozsahu nahradil svým odlišným rozhodnutím. Poté stěžovatel v ústavní stížnosti reprodukoval podstatný obsah dovolání, zejména upozornil na nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 obč. soudního řádu v odvolacím řízení, na zmatečnost odůvodnění ohledně provedení některých listinných důkazů, přičemž tyto výhrady považuje za porušení ústavně garantovaného práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny. Nejvyšší soud se - podle stěžovatelova názoru - s vytýkanými vadami nevypořádal dostatečně; stěžovatel s nimi podrobně polemizuje, přičemž je rozděluje na vady řízení, vady skutkového zjištění a vady právního posouzení.

Vzhledem ke svému přesvědčení o porušení výše uvedených ústavně garantovaných práv stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 37 odst. 3 Listiny

Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.

Čl. 38 odst. 2 Listiny:

Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

II.

Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení; vyjádření vedlejších účastníků nežádal, a to s ohledem na charakter výtek stěžovatele zaměřených výlučně k postupu obecných soudů. Ústavní soud dále poznamenává, že původně vystupovala také v řízení společnost Farma MLV, s.r.o., v likvidaci, sídlem Nová Ves 1, vzhledem k tomu, že tato společnost byla vymazána z obchodního rejstříku, nemohla se stát vedlejším účastníkem v řízení o ústavní stížnosti.

Krajský soud lapidárně uvedl, že z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel zpochybňuje skutkové i právní posouzení věci odvolacím soudem. On setrvává na svých závěrech vyjádřených v odůvodnění svého rozhodnutí, nadále na ně odkazuje. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.

Nejvyšší soud upozornil, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě reprodukuje argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy a že z jejího obsahu se nepodává zřetelný přesvědčivý závěr, v čem mělo dojít ke zkrácení základních práv stěžovatele. Ve věci samé odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a požádal, aby bylo považováno za součást tohoto vyjádření, návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti také nevyslovil.

Vyjádření účastníků zaslal Ústavní soud na vědomí a k případně replice, společně se žádostí, zda trvá na ústním jednání, stěžovateli. Právní zástupkyně stěžovatele reagovala toliko sdělením, že na ústním jednání netrvá.

III.

Z předložených podkladů a ze spisu okresního soudu sp.zn. 18 C 186/2004 zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti:

Obec Nová Ves se žalobou doručenou okresnímu soudu dne 18.5.2004 domáhala nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel je vlastníkem souboru nemovitostí v kat. úz. Nová Ves. Žalobkyně zpochybňovala posouzení listiny označené jako "žádost o bezplatné zajištění podkladů" coby řádné uplatnění restitučního nároku a napadala důvodnost překvalifikování restitučního titulu. Dne 3.6.2004 podal proti stejnému rozhodnutí pozemkového úřadu žalobu také Pozemkový fond ČR. Po spojení ke společnému řízení a po provedeném dokazování vydal okresní soud dne 10.5.2006 rozsudek č.j. 18 C 186/2004-102, kterým žalobu zamítl shledav, že restituční nárok stěžovatele byl podán včas u příslušného orgánu, je z něj patrné, čeho se domáhá, že je dán restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Proti rozsudku podala obec Nová Ves odvolání (později se odvolaly i P. K. a B. Ž.). Po doplnění dokazování vydal krajský soud dne 28.4.2008 rozsudek č.j. 30 Co 539/2006-159, kterým změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že zčásti změnil rozhodnutí pozemkového úřadu, že stěžovatel není vlastníkem individualizovaných nemovitostí. Krajský soud dovodil, že odevzdání přídělu proběhlo dobrovolně, tudíž nebyl dán restituční titul; akcentoval, že z listin z padesátých let vyplývá, že právní předchůdce stěžovatele K. P. dobrovolně zemědělský majetek získaný přídělem vrátil, i když se nezachovala přímo písemná dohoda o vrácení přídělu, tento závěr podporují listiny obsažené jak ve spise Národního pozemkového fondu, tak spisu Lidového soudu, které v žádném ohledu nenasvědčují okolnosti o nedobrovolné vůli odcházejícího přídělce vrátit nemovitosti (svědčí o tom doklady o zúčtování odcházejícího přídělce učiněné zápisem ze dne 25.3.1955, dopisy ze strany tehdejšího ONV v Liberci zmiňující se o zápise o odevzdání zemědělské usedlosti č.p. XaYv kat. úz. Nová Ves - v podrobnostech srov. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 2 dole a na str. 3). Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, v němž vytýkal vady řízení spočívající v nedodržení poučovací povinnosti, ve způsobu provedení některých listinných důkazů, v nedostatečné opoře skutkových zjištění v provedeném dokazování (nepříznivý zdravotní stav stěžovatelova předchůdce) a v nesprávném právním posouzení (odvíjejícím se od nesprávných skutkových zjištění). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12.5.2010, č.j. 28 Cdo 4029/2008-186, dovolání zamítl. V odůvodnění rozebral jednotlivé stěžovatelovy námitky a shledal, že nejsou důvodné (str. 5 a 6 napadeného rozsudku). Konkrétně vysvětlil, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu projevil v průběhu řízení, nikoli až při rozhodování, a konstatoval, že k takové vadě nedošlo, tj. účastníkovi řízení nebyla odňata možnost jednat před soudem. Objasnil též povahu vadných skutkových zjištění, ani takovou námitku neshledal důvodnou; stejně jako tvrzení o údajném nesprávném právním posouzení, k čemuž doplnil odkazy na relevantní judikaturu týkající se podmínek jednostranného vzdání se přídělu zemědělské usedlosti, které není restitučním titulem. Přitom výslovně připomenul výklad restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. r) zák. č. 229/1991 Sb., že vzdání se přídělu zemědělské usedlosti, k němuž došlo např. v roce 1955, lze posoudit jako jednostranný právní úkon ve smyslu tehdy platného ustanovení § 132 odst. 1 obč. zákoníku. Takový přechod majetku sám o sobě není důvodem pro vydání nemovitosti podle § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ledaže by bylo plně prokázáno, že se tak stalo za podmínek uvedených v § 6 odst. 1 písm. r) zák. č. 229/1991 Sb.

IV.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s předloženými podklady a se soudním spisem dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jejich základního práva na soudní a jinou právní ochranu (právo na spravedlivý proces) a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.

K namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný, event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, příp. by mu bylo znemožněno bránit se vůči žalobě směřující proti němu. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele uplatňovat svoje procesní práva v řízení o žalobě posuzující jeho tvrzený restituční nárok. Stěžovatel však musí respektovat, že předpokladem úspěšnosti jeho obrany vůči žalobě podané podle V. části obč. soudního řádu nemohl být jen soubor tvrzení o existenci jeho restitučního nároku, ale skutečná existence uplatněného nároku a důkaz o něm. Podstatu ústavní stížnosti (včetně sporu před obecnými soudy) tak tvoří posouzení, zda byly naplněny objektivní a subjektivní podmínky restituce majetku a zda neexistují zákonné překážky pro jeho vydání. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát a opakovaně zdůraznil, že v restitučních záležitostech je nezbytné postupovat citlivě, se snahou o nápravu křivd vyvolaných předchozím totalitním režimem (např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 10/2000). Tento závěr je v souladu s konstantní rozhodovací praxí Ústavního soudu myšlenkově navazující na nález Ústavního soudu ČSFR ve věci sp. zn. I. ÚS 597/92, v němž se dovozuje, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat v řízení podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Uspokojení restitučního nároku ovšem musí respektovat ústavní i zákonné předpoklady; jejich vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případně tím, kdo od něho odňaté věci, za určitých podmínek, získal. Nejsou-li tyto předpoklady v konkrétním případě naplněny (jak tomu bylo ve věci stěžovatele), je požadavek na vydání majetku v minulosti získaného státem nedůvodný.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2012

Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru