Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1933/15 #1Usnesení ÚS ze dne 02.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
daň/daňová povinnost
Správní řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1933.15.1
Datum podání29.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

180/2005 Sb., § 7a

280/2009 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1933/15 ze dne 2. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky SOLAR PROJEKT LIBNÍČ, s. r. o., se sídlem Brno, Údolní 567/33, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Brno, Lidická 710/57, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2015 č. j. 1 Afs 43/2015-39 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2015 č. j. 62 Af 108/2013-37 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti

1. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 2. 2015 č. j. 62 Af 108/2013-37 zamítl žalobu stěžovatelky jako žalobkyně proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 26. 9. 2013 č. j. 23981/13/5000-14203-706599. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta odvolání stěžovatelky a potvrzena rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu jako správního orgánu prvního stupně ze dne 18. 2. 2013 č. j. 37524/13/4022-07000-303318 a č. j. 39934/13/4022-07000-303318 a ze dne 18. 3. 2013 č. j. 88683/13/4022-07000-303318. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 8. 4. 2015 č. j. 1 Afs 43/2015-39 zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu ze dne 17. 2. 2015.

2. Rozhodnutími správního orgánu prvního stupně byly podle § 237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuty stížnosti stěžovatelky na postup plátce E.ON Distribuce, a.s. při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření (tzv. solárního odvodu) za stěžovatelku jako poplatníka za období měsíců října, listopadu a prosince 2012. Tento odvod byl plátcem proveden na základě § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), v tehdy účinném znění (dále jen "zákon č. 180/2005 Sb.", s účinností od 1. 1. 2013 nahrazen zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů).

3. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2015 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2015, jakož i proti správnímu rozhodnutí ze dne 26. 9. 2013 se stěžovatelka bránila ústavní stížností ze dne 29. 6. 2015, ve které navrhla, aby Ústavní soud zrušil oba rozsudky, jakož i rozhodnutí správního orgánu. Namítala zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 4 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.

4. Stěžovatelka vyložila, že je vlastníkem Fotovoltaické elektrárny Libníč o instalovaném výkonu 3030 kW, nacházející se na pozemcích v katastrálním území Libníč, okres České Budějovice. Namítala, že právní úprava solárního odvodu představuje zásah do jejího legitimního očekávání ve vztahu k nabytí příjmů z vyrobené elektřiny. Provedla podrobné hodnocení závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a vyslovila názor, že v jejím případě došlo ke splnění nálezem vymezených podmínek, za kterých může mít výběr solárního odvodu v individuálních případech protiústavní dopad. Brojila proti tomu, že obecné soudy nerespektovaly požadavky práva Evropské unie a zasáhly do jejích základních práv, pokud nepředložily odpovídající předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, jakož i tím, že stěžovatelku namísto institutu stížnosti, který využila, odkázaly na úpravu prominutí daně; Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku doporučil stěžovatelce další vhodný postup vůči správním orgánům; tím se ovšem odchýlil od závěrů usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57.

II. Posouzení ústavní stížnosti

5. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

6. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

7. Ústavní stížností bylo vedle rozhodnutí obecných soudů obou stupňů napadeno rovněž předcházející rozhodnutí správního orgánu ze dne 26. 9. 2013. Přezkumem správního rozhodnutí se Ústavní soud zvlášť nezabýval, neboť k němu jsou primárně povolány soudy ve správním soudnictví; Ústavní soud se proto zaměřil toliko na přezkum napadených rozsudků obecných soudů.

8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Předmětem přezkumu v projednávané věci je způsob, jakým správní soudy posoudily rozhodnutí správních orgánů, jimiž byly zamítnuty stížnosti stěžovatelky jako vlastníka fotovoltaické elektrárny proti solárnímu odvodu, který od ní byl vybrán za období měsíců října, listopadu a prosince 2012, a to na základě § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb.

10. Ústavní soud konstatuje, že ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Nejvyšší správní soud, jakož i Krajský soud v Brně zejména dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy se adekvátně vypořádaly se všemi důkazy, jakož i s tvrzeními účastníků v řízení uplatněnými [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57) nebo ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371)].

11. Obecné soudy zejména náležitě zohlednily závěry konstantní judikatury týkající se problematiky solárních odvodů a vycházející z esenciálního nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (220/2012 Sb., N 102/65 SbNU 367), jímž byl zamítnut návrh skupiny senátorů na zrušení § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb. a navazujících ustanovení právních předpisů. Vycházely rovněž z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57 (3000/2014 Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz), kterým bylo v návaznosti na nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 vysloveno, že konkrétní dopady solárního odvodu nelze zohlednit v řízení o stížnosti na postup plátce daně, jakož ani v soudním řízení, které na ně navazuje, nýbrž jen prostřednictvím institutu prominutí daně (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 1273/14, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti usnesení č. j. 1 Afs 76/2013-57, a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 1157/14 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 732/13).

12. Správní soudy v projednávané věci poukázaly rovněž na nedávný nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2216/14, v němž byla analyzována navazující judikatura i postup dalších orgánů veřejné moci po vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1638/15). Řádně se vypořádaly i s žalobní námitkou porušení unijního práva a s návrhem na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru; nemohlo tak dojít k zásahu do stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na zákonného soudce.

13. Ve vztahu k nesouhlasu stěžovatelky se zavedením institutu solárního odvodu jako takového Ústavní soud uvádí, že ani v projednávané věci nemá důvodu odchylovat se od závěrů své početné judikatury vycházející z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, na jehož odůvodnění plně odkazuje. Pokud stěžovatelka vyslovila názor, že v jejím případě byly naplněny nálezem charakterizované podmínky, za kterých může mít výběr solárního odvodu v individuálních případech protiústavní dopad - jedná se o případný likvidační (rdousící) efekt solárního odvodu či o zasažení samotné majetkové podstaty výrobce, pak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že toto své tvrzení v ústavní stížnosti uplatnila toliko ve zcela obecné rovině a aniž by jakýmkoli způsobem doložila, v čem spatřuje naplnění traktovaných podmínek v jejím individuálním případě; již sama tak vyloučila bližší přezkum této námitky.

14. Ústavní soud neshledal vykročení z ústavního rámce činnosti obecných soudů ani v té části odůvodnění napadeného rozsudku ze dne 8. 4. 2015, v níž Nejvyšší správní soud v reakci na otázku samotné stěžovatelky vznesenou v kasační stížnosti věnoval pozornost rozboru možného postupu stěžovatelky při dalším jednání se správními orgány; vyšel přitom z usnesení č. j. 1 Afs 76/2013-57 a reflektoval závěry navazující rozhodovací praxe vrcholných soudů. Ani tímto nemohlo dojít k zásahu do práva na zákonného soudce; ba naopak Nejvyšším správním soudem byly nad rámec vlastního soudního přezkumu poskytnuty dodatečné informace, které může stěžovatelka využít ve vlastní prospěch.

III. Závěr

15. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru