Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1927/13 #1Usnesení ÚS ze dne 13.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
kupní smlouva
Trestní řízení
odnětí/vydání věci
odpovědnost/orgánů veřejné moci
vlastnické právo/nabytí
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1927.13.1
Datum podání20.06.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 78, § 80 odst.1

40/1964 Sb., § 420 odst.1

513/1991 Sb., § 446

82/1998 Sb., § 8 odst.3, § 8 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1927/13 ze dne 13. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Kubešky, zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem České Budějovice, Na Sadech 21, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, č. j. 28 Cdo 1208/2012-417, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2011, č. j. 35 Co 468/2009-402, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 6. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i zásady zakotvené v čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny.

II.

2. Stěžovatel zakoupil na základě kupní smlouvy ze dne 19. 10. 2000, uzavřené dle § 409 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "obchodní zákoník"), osobní automobil, a to za kupní cenu ve výši 380.000,- Kč.

3. Dne 22. 3. 2001 byl stěžovatel Policií České republiky vyzván k vydání tohoto automobilu pro účely trestního řízení, což stěžovatel učinil. V rámci trestního řízení bylo následně zjištěno, že předmětný automobil byl dne 7. 9. 2000 odcizen rakouské státní občance. Usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Obvodního úřadu pro vyšetřování pro Prahu 3, ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. OV3-951/2000, bylo rozhodnuto o vydání vozidla pojišťovně Wüstenrot se sídlem Eichenstrasse 38, Wien, Rakousko (dále jen "pojišťovna"), která hradila poškozené pojistné plnění, a to s odůvodněním, že vozidla již není pro účely trestního řízení zapotřebí a zároveň není pochyb o právu pojišťovny na vozidlo. Toto usnesení stěžovatel napadl stížností, o níž bylo rozhodnuto usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 1 Zt 1997/2000, tak, že stížnost byla zamítnuta.

4. Právě uvedená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení stěžovatel napadl ústavní stížností, přičemž zároveň navrhl, aby Ústavní soud odložil jejich vykonatelnost. Tomuto návrhu Ústavní soud vyhověl a svým usnesením ze dne 2. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 408/01, vykonatelnost těchto rozhodnutí odložil. Nálezem ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 408/01, pak Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Odkázal přitom na ustanovení § 80 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, v tehdy účinném znění (dále jen "trestní řád"), podle něhož není-li věc, která byla podle § 78 vydána nebo podle § 79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Takové pochybnosti o právu na věc pak dle názoru Ústavního soudu existovaly s přihlédnutím k existenci kupní smlouvy ze dne 19. 10. 2000, uzavřené podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku (jehož § 446 umožňoval nabytí vlastnického práva kupujícím i v případech, kdy prodávající nebyl vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem prodeje). Orgány činné v trestním řízení proto dle názoru Ústavního soudu nemohly do vyřešení otázky vlastnického práva k vozidlu samy rozhodnout o vydání věci, ale měly postupovat dle § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu, tedy uložit vozidlo do úschovy a upozornit subjekty, které si na vozidlo činily nárok, aby jej uplatnily v řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Předmětné vozidlo však bylo dne 13. 7. 2001 (tedy ještě před vydáním usnesení, jímž Ústavní soud odložil vykonatelnost rozhodnutí napadených ústavní stížností), orgány činnými v trestním řízení pojišťovně vydáno. Stěžovatel se proto obrátil na Ministerstvo spravedlnosti se svou žádostí o náhradu škody způsobenou mu nezákonným rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v tehdy účinném znění (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Protože Ministerstvo spravedlnosti žádosti stěžovatele nevyhovělo, uplatnil stěžovatel svůj nárok na náhradu škody za odňaté vozidlo u soudu.

6. Obvodní soud pro Prahu 2 poté, co jeho původní rozhodnutí ve věci bylo odvolacím soudem zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, rozhodl o žalobě stěžovatele svým rozsudkem ze dne 3. 6. 2009, č. j. 16 C 54/2004-337, tak, že žalobu zamítl. Závěr o tom, že žaloba má být zamítnuta, pak soud prvního stupně odůvodnil tím, že stěžovatel, přestože si byl vědom, komu bylo předmětné vozidlo vydáno, nepodal v občanskoprávním řízení žalobu vůči tomuto subjektu, i když mu v tomto postupu objektivně žádná skutečnost nebránila. Nárok na náhradu škody může být totiž vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen mu plnit. Vzhledem k uvedenému soud uzavřel, že nebyl naplněn jeden ze zákonných předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a to vznik škody.

7. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 8. 12. 2009, č. j. 35 Co 468/2009-364, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když uvedl, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. je v daném případě vyloučena s ohledem na to, že po zrušení rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o vydání vozidla Ústavním soudem je třeba vyčkat nového rozhodnutí policejního orgánu. Toto rozhodnutí však bylo následně s poukazem na nesprávnost uvedeného právního názoru zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, č. j. 28 Cdo 774/2010-381, a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.

8. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 22. 11. 2011, č. j. 35 Co 468/2009-402, následně rozhodnutí soudu prvního stupně opětovně potvrdil, neboť dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, a sice že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím může být úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen mu plnit. Stěžovatel byl dle názoru odvolacího soudu již v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 408/01, upozorněn, že rozhodnutí učiněné dle § 80 odst. 1 trestního řádu nemá z hlediska věcného ani závazkového práva žádný konstitutivní ani deklaratorní účinek. Stěžovatel přitom dle odvolacího soudu neprokázal, že není možné domoci se vydání automobilu nebo peněžité náhrady na subjektu, kterému byl automobil vydán, a tedy neprokázal vznik škody. Námitky stěžovatele týkající se důvodu, proč nárok proti pojišťovně neuplatnil, pak odvolací soud označil za irelevantní, když pro vznik škody není dle názoru tohoto soudu rozhodné, zda by stěžovatel byl nucen uplatnit svůj nárok proti pojišťovně v České republice či v zahraničí a s jakou finanční náročností.

9. Dovolání stěžovatele bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, č. j. 28 Cdo 1208/2012-417, zamítnuto, neboť dovolací soud jej neshledal důvodným.

III.

10. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2011, č. j. 35 Co 468/2009-402, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, č. j. 28 Cdo 1208/2012-417, stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní zpochybnil právní názor odvolacího soudu, že jeho nároku na náhradu škody nelze vyhovět, neboť v řízení neprokázal, že není možné domoci se vydání vozidla, které bylo předmětem nezákonného rozhodnutí, na subjektu, jemuž bylo tímto rozhodnutím vydáno. Podle názoru stěžovatele tento názor odvolacího soudu, který potvrdil též soud dovolací, není správný, a to zejména z toho důvodu, že to jsou soudy, které mají povinnost zjistit a znát právo cizího státu a dále povinnost z této skutečnosti dovodit, zda se stěžovatel mohl domoci svého práva v Rakousku či nikoli (tedy zda by stěžovatel mohl být s ohledem na rakouskou právní úpravu nabytí vlastnického práva od neoprávněného úspěšný či nikoli). Stěžovatel v této souvislosti upozornil též na to, že od vydání vozidla do Rakouska uplynulo již více než 10 let a stěžovatel nemá tušení, kdo je nyní vlastníkem vozidla, a tedy vůči komu by měl své právo žalobou uplatnit, resp. zda vozidlo vůbec ještě existuje. Stěžovateli dle jeho názoru škoda prokazatelně vznikla, když vozidlo bylo vydáno neoprávněné osobě, v důsledku čehož se dostalo mimo jurisdikci České republiky, a to na základě protiústavních rozhodnutí jejích orgánů. Stěžovatel dle svého tvrzení navíc není ani finančně schopen uplatnit své právo u soudů v Rakousku, příp. jinde v zahraničí. Požadavek soudů, aby uplatnil své právo v zahraničí, proto stěžovatel považuje za neproporcionální zásah do svých práv.

IV.

11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 26. 2. 2014 vyslovil přesvědčení, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v řízení před obecnými soudy nedošlo, neboť toto porušení nelze spatřovat v okolnosti, že stěžovatel nesouhlasí s hodnocením skutkových okolností soudy nižších stupňů a jejich právními názory. Z rozhodnutí napadených ústavní stížností je dle názoru dovolacího soudu naopak zřejmé, že stěžovateli nebylo upřeno právo domáhat se náhrady škody způsobené mu nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím, ale pouze nebylo shledáno, že by za daných skutkových okolností mohlo v důsledku stěžovatelem namítaných pochybení orgánů veřejné moci dojít ke vzniku tvrzené škody pozbytím vlastnického práva k vozidlu. Dovolací soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, příp. jako nedůvodná zamítnuta.

12. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 24. 2. 2014 uvedl, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti převážně pouze opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před obecnými soudy a která nebyla dovolacím ani odvolacím soudem shledána důvodnou. Odvolací soud proto pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, příp. zamítnuta.

13. Ministerstvo spravedlnosti jako vedlejší účastník řízení se k ústavní stížnosti přes výzvu Ústavního soudu nevyjádřilo, v důsledku čehož se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení.

14. Stěžovatel ve své replice ze dne 13. 8. 2014 vyslovil svůj nesouhlas se závěrem dovolacího soudu, dle něhož nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v právních názorech obecných soudů. Dále uvedl, že setrvává na podané ústavní stížnosti.

V.

15. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí, vyjádření účastníků řízení, jakož i spisového materiálu, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

16. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je především polemika stěžovatele s právním názorem obecných soudů, podle něhož ve věci není dáno právo stěžovatele na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., neboť stěžovatel v řízení neprokázal, že by jeho právo na vrácení automobilu či zaplacení peněžitého ekvivalentu od subjektu, kterému bylo vozidlo vydáno, není a už ani nemůže být uspokojeno, a tedy neprokázal existenci škody jako jeden z předpokladů odpovědnosti státu za její vznik. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je ryze záležitostí obecných soudů. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů a jimi provedený výklad podústavních právních předpisů jsou věcně správné či nikoli. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, dospěl-li by k závěru, že obecnými soudy učiněný výklad právního předpisu nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

17. Pochybení výše naznačeného charakteru, které by jedině mohlo vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že odvolací i dovolací soud ve svých rozhodnutích řádně a přesvědčivě vysvětlily, z jakého důvodu mají za to, že pro úspěšné uplatnění práva na náhradu škody vůči státu dle zákona č. 82/1998 Sb. je třeba, aby bylo prokázáno, že poškozený se ochrany svého práva nemůže domoci jinak, např. prostřednictvím vlastnické žaloby, a to i v případech, kdy by se poškozený musel se svou žalobou obrátit na soudy v zahraničí. Ústavní soud pak tyto právní závěry považuje za ústavně konformní, což již v minulosti konstatoval např. ve svém usnesení ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 3892/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz, které bylo vydáno ve skutkově a právně obdobné věci.

18. Ústavní soud má dále za to, že obecné soudy reagovaly též na všechny stěžovatelem v řízení uplatněné námitky týkající se důvodu neuplatnění jeho nároku proti pojišťovně, přičemž podrobně vysvětlily, proč jím uváděné důvody nelze považovat za právně významné, přičemž Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu v této souvislosti v podrobnostech odkazuje.

19. Na výše uvedených závěrech nemůže dle názoru Ústavního soudu nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že obecné soudy měly s přihlédnutím k tomu, že v řízení před nimi namítal, že se svého vlastnického práva před rakouskými soudy domoci nemůže, zabývat otázkou, zda by žaloba stěžovatele podaná v Rakousku mohla být s přihlédnutím k ustanovení § 367 ABGB (jímž je v rakouském právu upravena otázka nabytí vlastnického práva od neoprávněného) úspěšná či nikoli. Stěžovatel v této souvislosti uváděl, že soudy jsou vázány zásadou iura novit curia, přičemž tuto zásadu je dle stěžovatele třeba s přihlédnutím k právním závěrům vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1143/2006, vztáhnout nejen na právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky, ale též na právní předpisy cizího státu. Tato námitka však z pohledu Ústavního soudu není způsobilá ovlivnit výsledek řízení o ústavní stížnosti již z toho důvodu, že ji nelze považovat za přípustnou, neboť jak bylo Ústavním soudem z vyžádaného spisového materiálu zjištěno, tato námitka nebyla stěžovatelem v řízení před obecnými soudy vznesena, a to ani při žádném z jednání, která ve věci proběhla, ani v žádném z četných opravných prostředků, jež stěžovatel k ochraně svých práv uplatnil (obdobně viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1250/09 ze dne 11. 10. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy se tedy s touto námitkou nemohly vypořádat a z hlediska zásady subsidiarity se jí proto nyní nemůže zabývat ani Ústavní soud.

20. Obiter dictum pak Ústavní soud uvádí následující.

21. Ústavní soud se předně domnívá, že názor stěžovatele, že soudy v občanském soudním řízení sporném jsou povinny samy z úřední povinnosti (tedy bez toho aniž by takový postup byl účastníkem řízení navržen) zjišťovat obsah cizího práva a zkoumat, zda by účastník mohl být v případném řízení vedeném v zahraničí úspěšný či nikoli, není správný. To proto, že sporné řízení, jímž je i řízení o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státních orgánů, je ovládáno zásadou projednací, která znamená přenesení odpovědnosti za výsledek řízení na samotné účastníky. Je tedy věcí účastníků řízení, aby dostáli povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, tedy tvrdili všechny pro věc rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání označili důkazní prostředky, příp. soudu navrhli konkrétní procesní postup [srov. § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb, občanský soudní řád (dále jen "občanský soudní řád"), ve znění pozdějších předpisů]. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že stěžovatel byl při jednání před soudem prvního stupně dne 26. 5. 2008 tímto soudem poučen dle § 118a odst. 1 občanského soudního řádu, když jej soud vyzval, aby doplnil svá skutková tvrzení o tvrzení, z jakého důvodu se nemůže domoci ochrany svého vlastnického práva proti subjektu, jemuž bylo vozidlo vydáno, a zároveň aby navrhl důkazy k prokázání těchto svých tvrzení, k čemuž mu byla stanovena lhůta jednoho měsíce. Stěžovatel tak měl možnost v řízení uplatnit svou námitku týkající se právní úpravy nabývání vlastnického práva od neoprávněného v Rakousku, přičemž mohl též navrhnout, aby soud příslušné právní předpisy opatřil (takový postup byl stěžovatelem navržen, šlo-li o otázku rakouské právní úpravy soukromého pojištění věci, přičemž soud tomuto návrhu vyhověl, příslušné právní předpisy opatřil a zajistil jejich překlad). Pokud tak však stěžovatel ke své škodě neučinil, když předmětnou námitku uplatnil až v řízení před Ústavním soudem, nemůže se nyní ochrany svých práv dle názoru Ústavního soudu domáhat cestou ústavní stížnosti.

22. Ústavní soud považuje za důležité upozornit též na to, že stěžovatel by byl nucen domáhat se svého práva vlastnickou žalobou v Rakousku, čemuž se stěžovatel bránil, i v případě, že by předmětné vozidlo nebylo orgány činnými v trestním řízení pojišťovně vydáno. To proto, že i v případě, že by vozidlo bylo orgány činnými v trestním řízení uloženo do úschovy, musel by se stěžovatel jako osoba činící si na věc nárok domáhat svého práva nejprve občanskoprávní žalobou směřující proti rakouské pojišťovně, a tedy v Rakousku [k tomu srov. § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním"), resp. čl. 2 odst. 1 ve spojení s čl. 60 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení Brusel I"), podle něhož by pravomoc soudu byla určena, bylo-li by řízení zahájeno po 1. 5. 2004]. Nutnosti uplatnit své právo žalobou v Rakousku by se tak stěžovatel mohl vyhnout pouze v případě, že by své právo k věci cestou občanského soudního řízení vůči němu dříve uplatnila pojišťovna, neboť v takovém případě by v pozici žalovaného subjektu vystupoval stěžovatel a řízení ve věci by tak bylo vedeno před českými soudy (srov. § 37 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním a čl. 2 odst. 1 nařízení Brusel I).

23. Podle názoru Ústavního soudu konečně není ani zřejmé, že by stěžovatel nemohl být se svou žalobou v Rakousku s přihlédnutím k ustanovení § 367 ABGB úspěšný, jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, neboť není ani jasné, zda by rakouské soudy posuzovaly věc podle práva rakouského či by rozhodným v dané věci bylo právo české. Byť Ústavnímu soudu není známa rakouská kolizní právní úprava, podle níž by rakouské soudy byly povinny rozhodné právo určit (srov. KUČERA, Zdeněk. Mezinárodní právo soukromé. 7. vyd. Brno: nakladatelství Doplněk, 2009, str. 157), odkazuje v této souvislosti na tehdy účinnou kolizní právní úpravu obsaženou v zákoně o mezinárodním právu soukromém a procesním, podle jehož § 6 by rozhodným v otázkách vzniku a zániku věcných práv bylo právo místa, kde věc byla v době, kdy nastala skutečnost, která zakládá vznik nebo zánik tohoto práva, tedy v daném případě právo České republiky. Třebaže nelze vyloučit, že rakouská kolizní právní úprava zakotvovala pro tyto otázky jiného hraničního určovatele, není možné vyloučit ani to, že i dle rakouské právní úpravy by pro posouzení sporu bylo rozhodné právo české a úspěchu stěžovatele ve sporu by tedy ustanovení § 367 AGBG nemohlo bránit. Ústavní soud však není ze své pozice, kdy není součástí soustavy obecných soudů, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti, oprávněn se touto otázkou blíže zabývat, navíc za situace, kdy stěžovatel předmětnou námitku v řízení před obecnými soudy vůbec nevznesl, jak již bylo uvedeno výše.

VI.

24. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2015

Ludvík David v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru