Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1911/13 #1Usnesení ÚS ze dne 19.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1911.13.1
Datum podání18.06.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

142/1947 Sb., § 6 odst.1

229/1991 Sb.

42/1992 Sb., § 14 písm.b)

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1911/13 ze dne 19. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Alfonse Kropáče, CSc. a 2) Růženy Staňové, obou zastoupených JUDr. Dagmar Strejčkovou, advokátkou se sídlem Borkovany 98, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, č. j. 29 Cdo 3856/2011-356, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní soud obdržel dne 18. 6. 2013 návrh stěžovatelů na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že se jím cítí být dotčeni na svých ústavně zaručených právech. Namítají porušení práv dle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelů proti žalovanému Zemědělskému družstvu Palava Pavlov o zaplacení "transformačního" podílu ve výši 293 832,- Kč.

3. Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 14. 10. 2008, č. j. 9 C 1594/95-266, žalobu stěžovatelů zamítl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami podle § 14 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů o vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen "transformační zákon"), neboť nebyli vlastníky předmětných pozemků, za jejichž užívání žalovaným, resp. předchůdcem žalovaného JZD Milovice do roku 1982, se domáhali nároku na majetkový podíl vyplacením jeho finanční hodnoty. Vlastnické právo k předmětným pozemkům pozbyli předchůdci stěžovatelů (prarodiče), a to odnětím bez náhrady dle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, což bylo důvodem restitučního nároku podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. na vydání takových pozemků, přičemž nárok byl vzhledem k nemožnosti vydání předmětných pozemků jako zastavěných (zaplavených jako součást vodního díla Nové Mlýny) uspokojen stěžovatelům vydáním náhradního pozemku.

4. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2011, č. j. 14 Co 283/2009-302, byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrzen.

5. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, č. j. 29 Cdo 3856/2011-356, bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto. Dovolání bylo přípustné pouze z důvodů dle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), avšak dovolatelé (stěžovatelé) nepředložili žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Dovolatelé nezpochybňují závěr odvolacího soudu, že se nikdy nestali spoluvlastníky pozemků užívaných právním předchůdcem žalovaného a nespadají tak do okruhu oprávněných osob dle § 14 písm. b) transformačního zákona, neboť předchůdci stěžovatelů pozbyli vlastnické právo k nim odnětím bez náhrady dle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy. Proto nemohl být ani předmětem dovolacího přezkumu.

6. Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, č. j. 29 Cdo 3856/2011-356, podávají stěžovatelé ústavní stížnost.

II.

7. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatelé rekapitulují dosavadní průběh řízení. Uvádějí, že podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), byl restituentům vrácen znárodněný zemědělský majetek - zemědělské pozemky v katastrálním území Milovice, a to tak, že vydán byl pouze pozemek o výměře 2 129 ha a za ostatní pozemky o celkové výměře 19 142 ha, které být vydány nemohly z důvodu zastavěnosti Vodním dílem Nové Mlýny, byly poskytnuty z Pozemkového fondu ČR náhradní pozemky.

8. Stěžovatelé se žalobou domáhali rovněž tzv. transformačního podílu podle transformačního zákona, za užívání předmětných pozemků do doby výstavby Vodního díla Nové Mlýny. Mají za to, že nemožnost vydání předmětných zatopených pozemků z důvodů zastavěnosti Vodním dílem Nové Mlýny neznamená neuznání vlastnictví a vrácení znárodněného majetku, když Pozemkový úřad OÚ v Břeclavi nabídl za pozemky "nevydatelné" pozemky ve vlastnictví státu z Pozemkového fondu ČR, čímž fakticky přiznal vlastnický vztah k těmto pozemkům jako podklad pro vydání náhradních pozemků. Vytýkají soudům, že se touto skutečností ve vztahu k jejich nároku na majetkové podíly vůbec nezabývaly. Stav "nevydatelnosti" vznikl až v roce 1982, kdy započala výstavba Vodního díla Nové Mlýny, to však nemělo vliv na vlastnický vztah k těmto pozemkům, které nepochybně do roku 1982 užívalo žalované družstvo. Považují za nesprávný závěr obecných soudů, podle kterého se stěžovatelé nikdy nestali vlastníky pozemků, které byly užívány jejich právním předchůdcem, a tedy ani nespadají do okruhu oprávněných osob podle transformačního zákona.

III.

9. Ústavní soud konstantně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.

10. Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).

11. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.

12. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje zvláštní kategorii návrhů, a to jsou návrhy zjevně neopodstatněné. Ústavní soud o takovém návrhu může rozhodnout zpravidla i pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí a samotné ústavní stížnosti. Po přezkoumání ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i spisu Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 9 C 1594/95, který si za tím účelem vyžádal, dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti návrhu stěžovatelů.

13. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy, tedy zejména soud prvního stupně a následně soud odvolací, své právní názory velmi podrobně a přesvědčivě odůvodnily, jejich rozhodnutí jsou srozumitelná, právní názory mají oporu ve skutkovém stavu a Ústavní soud k nim nemá žádných výhrad. Stěžovatelé staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, k čemuž však Ústavní soud, jak již bylo shora uvedeno, není povolán.

14. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé zejména dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecné soudy opřely rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

15. Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatelů k závěrům obecných soudů ve vztahu k jejich tvrzenému nároku na transformační podíl dle transformačního zákona. Stěžovatelé však přitom směšují zákonné předpoklady nároku vyplývajícího z právní úpravy podle zákona č. 229/1991 Sb. a nároku dle transformačního zákona. Domnívají se, že pokud jim bylo v restitučním řízení dle zákona č. 229/1991 Sb. vlastnické právo k předmětným pozemkům uznáno tím, že jim byly částečně vráceny pozemky a dále poskytnuty náhradní pozemky za pozemky "nevydatelné", došlo tím fakticky k přiznání vlastnického práva, a proto splňují předpoklady i pro přiznání nároku na transformační podíl dle transformačního zákona.

16. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelé nesplnili zákonné předpoklady, aby se mohli vůbec stát oprávněnými osobami podle § 14 písm. b) transformačního zákona, podle kterého "oprávněnými osobami jsou vlastníci půdy a vlastníci ostatního majetku užívaného družstvem o hodnotě nejméně 30 000 Kč, pokud se písemně přihlásí u družstva do tří měsíců od účinnosti tohoto zákona a současně prokáží, že jejich majetek družstvo převzalo, užívá nebo užívalo ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví".

17. Ústavní soud z rozhodnutí obecných soudů, jakož i z připojeného spisu nalézacího soudu zjistil následující skutečnosti. Předmětné pozemky, z nichž nyní stěžovatelé uplatňují nárok na transformační podíl, nabyli do vlastnictví prarodiče stěžovatelů kupní smlouvou ze dne 21. 10. 1926. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 4. 6. 1948, č. j. 60.147/48-IX/R12, jim bylo sděleno, že majetek je předmětem revize, první pozemkové reformy a nemovitý majetek přesahující výměru 15 ha se přejímá státem. Výměrem MNV č. j. 551-21/VII-1950, ze dne 21. 7. 1950, došlo ke skutečnému převzetí nemovitostí. Převzetím podle § 6 odst. 1 zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, přešly nemovitosti do vlastnictví státu. Pozemky byly odebrány bez náhrady postupem uvedeným v § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. Protože tyto pozemky tvoří součást Vodního díla Nové Mlýny, nebylo možno je vydat dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Stěžovatelům byl jako náhrada převeden na základě smlouvy ze dne 28. 11. 2001, uzavřené s Pozemkovým fondem České republiky, jiný pozemek o příslušné výměře. Tzn. nároku stěžovatelů dle zákona č. 229/1991 Sb. bylo vyhověno.

18. Ustanovení § 14 transformačního zákona vymezuje oprávněné osoby z hlediska nároku na majetkový podíl v družstvech. Stanoví, že oprávněnými osobami jsou a) členové družstva, pokud byli členy družstva k 30. listopadu 1991, b) vlastníci půdy a vlastníci ostatního majetku užívaného družstvem o hodnotě nejméně 30 000 Kč, pokud se písemně přihlásí u družstva do tří měsíců od účinnosti tohoto zákona a současně prokáží, že jejich majetek družstvo převzalo, užívá nebo užívalo ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví, c) občané, kterým se podíl na jmění družstva stanoví podle zvláštních předpisů. Stěžovatelé, ani jejich předchůdci, nebyli členy družstva, proto nemohou být oprávněnými osobami ve smyslu § 14 písm. a). Rovněž nemohou být oprávněnými osobami ani podle § 14 písm. c). Stěžovatelé však nemohou být oprávněnými osobami ani podle § 14 písm. b), neboť pro tuto kategorii se vyžaduje vlastnictví půdy nebo ostatního majetku užívaného družstvem v hodnotě nejméně 30 000,- Kč, písemná přihláška u družstva v zákonem stanovené lhůtě a prokázání, že žalovaný převzal, užíval nebo užívá ke dni účinnosti transformačního zákona (tj. 15. 5. 1990) jejich majetek.

19. Obecnými soudy přijaté závěry, že předchůdcům stěžovatelů bylo rozhodnutím ze dne 4. 6. 1948 odňato vlastnické právo k předmětným pozemkům a pokud je tedy vedlejší účastník v minulosti užíval, pak užíval pouze pozemky ve vlastnictví státu, případně jiných přídělců, nikoli však pozemky předchůdců stěžovatelů, považuje Ústavní soud za věcně přiléhavé a ústavně konformní. Je třeba souhlasit s obecnými soudy, že se stěžovatelům nepodařilo prokázat tvrzení o jejich vlastnictví k pozemkům od doby jejich odnětí právním předchůdcům do účinnosti transformačního zákona. Nemohli tak prokázat ani skutečnost, že vedlejší účastník převzal, užíval nebo užívá jejich majetek.

20. Ústavní soud podotýká, že oba předpisy, tedy zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (transformační zákon), stanoví odlišné předpoklady pro určení oprávněných osob. Skutečnost, že bylo podle zákona č. 229/1991 Sb. stěžovatelům vyhověno a byly jim vydány předmětné nemovitosti, však automaticky neznamená, že jim bude vyhověno i z hlediska zákona transformačního. Ze znění § 14 písm. b) transformačního zákona je přitom zřejmé, že na postavení stěžovatelů nedopadá, neboť stěžovatelé se nikdy nestali a ani nemohli stát vlastníky předmětných pozemků. Vlastníkem těchto pozemků se stal na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 4. 6. 1948, č. j. 60.147/48-IX/R12, stát, jenž je následně rozdělil přídělcům, kteří je vnesli do družstva. Stěžovatelé se tak nemohou platně domáhat podílu dle transformačního zákona, neboť by tak fakticky čerpali výhody z vlastnického práva jiných subjektů, kteří pozemky vložili do družstva.

21. Závěrem Ústavní soud podotýká, že smyslem restitučního zákonodárství není plné odstranění všech majetkových křivd z dob minulých, jak se stěžovatelé mylně domnívají. Ve stanovisku pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, Ústavní soud zdůraznil, že ačkoliv nastolil tendenci odčiňovat křivdy v co možná nejširším rozsahu, vždy k tomu musí docházet v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění těchto křivd přijaty, a vždy s ohledem na státem legitimovanou vůli k nápravě těch křivd. Tato vůle státu je jasně vymezena právě restitučními zákony a jen ve věcném a časovém rozsahu těmito zákony určeném je náprava přípustná.

22. Ústavní soud rovněž upozornil, že k přijetí předpisů upravujících restituční nároky zákonodárce nebyl povinován; Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo tedy svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, neboť jeho vlastnická práva i vlastnická práva osob, které v mezidobí tento majetek nabyly, nejsou závislá na protiústavních normách nebo postupech, které je původně zakládaly. Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného (srov. stanovisko pléna ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, nález ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04). Restitučními předpisy předpokládaná změna v rozdělení majetku je tedy cílená a zákonodárcem přesně vymezená.

23. Výklad obecných předpisů, který by vedl k rozšíření majetkových restitucí nad rámec nároků vyplývajících z restitučních předpisů, proto nelze akceptovat (srov. nález ze dne 23. 2. 2005 sp. zn. II. ÚS 114/04, nález ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 1255/13).

24. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2015

Ludvík David v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru