Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 190/98Nález ÚS ze dne 09.03.1999K náležitostem návrhu na zahájení konkursního řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
konkurz a vyrovnání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 37/13 SbNU 261
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.190.98
Datum podání23.04.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 12a, § 4 odst.2, § 4 odst.4

94/1996 Sb., čl. VII

99/1963 Sb., § 43 odst.1, § 43 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 190/98 ze dne 9. 3. 1999

N 37/13 SbNU 261

K náležitostem návrhu na zahájení konkursního řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti stěžovatele MaDaS, spol. s r.o., proti usnesení

Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 1997, sp. zn.

14 K 150/94, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5.

2. 1998, sp. zn. 2 Ko 100/97, takto:

Usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 10. 6.

1997, sp. zn.14 K 150/94, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze

dne 5. 2. 1998, sp. zn. 2 Ko 100/97, se zrušují.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 10. 6. 1997, sp. zn. 14 K 150/94, rozhodl

Krajský obchodní soud v Ostravě k návrhu navrhovatelů Ž.P. s.p. se

sídlem v Prostějově a MaDaS spol. s r.o. se na prohlášení konkurzu

na majetek odpůrce, obchodní společnosti MaD-M., spol. s r.o. se

tak, že se řízení zastavuje. Návrh stěžovatele (navrhovatele č.

2) MaDaS, spol. s r.o. na prohlášení konkurzu, který podal dne 7.

9. 1995, byl za podmínek § 4 odst. 4 zák. č. 328/1991 Sb.,

o konkurzu a vyrovnání (dále jen "zákon"), považován za

přistoupení k řízení, neboť již dříve - návrhem doručeným soudu

dne 27. 9. 1994 - se prohlášení konkurzu domáhal navrhovatel č.

1 (Železárny Prostějov, s.p.).

Toto rozhodnutí Krajský obchodní soud v Ostravě odůvodnil

tak, že stěžovatel (i další navrhovatel) byli vyzváni, aby podle

§ 4 odst. 2 doplnili návrh ve smyslu novely zákona provedené

zákonem č. 94/1996 Sb., kterým se mění a doplňují zákon č.

328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších

předpisů, zákon č. 445/1991 Sb., o živnostenském podnikání

(živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů,

a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších

předpisů, o uvedení skutečností osvědčujících, že odpůrce má

majetek postačující k úhradě nákladů konkurzu. Pro případ

nesplnění této povinnosti byli poučeni podle § 43 odst. 2

občanského soudního řádu tak, že řízení bude zastaveno, jestliže

vytčená vada nebude ve stanovené lhůtě odstraněna. Stěžovatel svým

podáním ze dne 27. 2. 1997 reagoval na výzvu soudu dopisem, v němž

uvedl, že v době podání návrhu v roce 1995 měl odpůrce v majetku

"nemovitosti", avšak v průběhu doby byl jeho nemovitý majetek

"převeden" a proto stěžovatel navrhl zamítnutí návrhu na konkurs

"pro nedostatek majetku". Krajský obchodní soud v Ostravě však

dovodil, že stěžovatel neodstranil tvrzenou vadu svého podání

a soud proto nemohl pro tento nedostatek v řízení dále pokračovat.

V odvolání proti tomuto usnesení stěžovatel mimo jiné

zdůraznil, že v době podání návrhu na konkurs, tj. 7. 9. 1995,

nebylo jeho náležitostí osvědčení, že odpůrce má majetek

postačující k úhradě nákladů konkurzu, neboť zák. č. 94/1996 Sb.

- který tuto náležitost zakotvuje - nabyl účinnosti až dnem 1. 6.

1996.

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. 2. 1998, sp. zn.

2 Ko 100/97, rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Ostravě

potvrdil. Vycházel přitom jednak z toho, že ustanovení čl. V.

zákona č. 94/1996 Sb. stanoví, že tento zákon platí i pro řízení

zahájená před jeho účinností, přičemž právní účinky úkonů, které

nastaly dříve, zůstávají zachovány, jednak ze subsidiárního

a přiměřeného použití ustanovení občanského soudního řádu na

řízení o konkursu a vyrovnání (§ 3 odst. 1 zákona ve znění platném

po 1. 6. 1996). Dále uvedl, že podle ustanovení § 4 odst. 2

citovaného zákona ve znění zákona č. 94/1996 Sb. musí navrhovatel

- jde-li o návrh věřitele - doložit náležitosti návrhu na zahájení

konkursního řízení, tj., že má proti dlužníkovi splatnou

pohledávku, a uvést okolnosti, které osvědčují, že dlužník je

v úpadku a že má majetek postačující k úhradě nákladů konkursu.

K návrhu je navrhovatel povinen připojit listiny, kterých se

v návrhu dovolává. Následně poukázal na to, že návrh stěžovatele

ze dne 7. 9. 1995 (doplněný podáním ze dne 27. 2. 1997) neobsahuje

jednu z podstatných náležitostí návrhu na zahájení konkurzního

řízení uvedenou v ust. § 4 odst. 2 zákona ve znění pozdějších

předpisů, tedy okolnosti, které by osvědčovaly, že dlužník má

majetek postačující k úhradě nákladů konkurzu, byť byl navrhovatel

náležitě poučen o tom, že soud řízení zastaví, pokud nebude moci

pro tento nedostatek návrhu v řízení pokračovat.

Citovaná usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě

a Vrchního soudu v Olomouci napadl stěžovatel ústavní stížností,

ve které uvádí, že jimi bylo nepřípustně zasaženo do jeho práva na

soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 95 Ústavy České

republiky.

Stěžovatel zejména poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu

v Praze ze dne 17. 1. 1997, sp. zn. 4 Ko 318/96, jehož odůvodnění

bylo uveřejněno v časopisu Soudní judikatura, 1. ročník, č. 11/97

pod č. 90 na s. 263 - 264; tam uvedená právní věta konstatuje, že

"Podmínkou pro prohlášení konkursu (12a odst. 1 zákona č.

328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších

předpisů) není, aby bylo osvědčeno, že dlužník má majetek

postačující k úhradě nákladů konkursu". Stěžovatel uvedl, že

z odůvodnění tohoto rozhodnutí je patrno, že "jde o obdobnou

problematiku, kdy navrhovatel se domáhal prohlášení konkurzu na

majetek dlužníka před účinností novely zákona zákonem č.

94/1996". Kromě toho připomněl, že daná problematika je soudy

různě vykládána a rozhodování není jednotné.

Nesprávnost napadených usnesení Krajského obchodního soudu

v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci spatřuje stěžovatel v tom,

že nebyla respektována zásada, že soudce je při rozhodování vázán

zákonem. Proto řízení nemělo být zastaveno, ale mělo být

rozhodnuto ve věci samé.

Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby byla usnesení Vrchního

soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 1998, sp. zn. 2 Ko 100/97,

a usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 10. 6.

1997, sp. zn. 14 K 150/94, zrušena a prohlásil, že na ústním

jednání před Ústavním soudem netrvá.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje

všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání

a rozhodnutí ve věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Vrchní

soud v Olomouci a Krajský obchodní soud v Ostravě. Vedlejší

účastník řízení Železárny Prostějov, s.p. - nyní Hanácké železárny

a pérovny, a.s. - se k ústavní stížnosti nevyjádřil a na ústním

jednání netrvá.

Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření odkázal na

odůvodnění jím vydaného napadeného usnesení. Opětovně konstatoval,

že novela zákona o konkursu a vyrovnání (zákon č. 94/1996 Sb.)

v ust. § 4 odst. 2 s účinností od 1. 6. 1996 upravila náležitosti

návrhu věřitele tak, že navrhovatel musí doložit, že má vůči

dlužníkovi splatnou pohledávku a uvést okolnosti, které osvědčují,

že dlužník je v úpadku a že má majetek postačující k úhradě

nákladů konkursu. Vzhledem k tomu, že zákon č. 94/1996 Sb.

v přechodném ustanovení čl. V odst. 1 stanovil, že tento zákon

platí i pro řízení zahájená před jeho účinností a že právní účinky

úkonů, které nastaly dříve, zůstávají zachovány, postupoval podle

názoru Vrchního soudu soud prvního stupně správně, jestliže se

pokusil neúplné návrhy navrhovatelů doplnit postupem podle § 43

o.s.ř., neboť návrh věřitele musí obsahovat údaje, z nichž lze

usuzovat, že dlužník jistý majetek má. Z textu citovaného zákona

totiž nevyplývá, že postačí tvrzení v návrhu věřitele, že dlužník

žádný majetek nemá, popř., že jeho majetek k úhradě nákladů

konkursu nepostačuje.

Vrchní soud dále uvedl, že při svém rozhodování vzal v úvahu

i to, že zákon č. 94/1996 Sb. stanovil novou náležitost návrhu

věřitele, kterou zákon v době zahájení řízení neobsahoval.

Ustanovení zákona ve znění pozdějších předpisů o náležitostech

návrhu jsou však ustanoveními procesními a nikoliv hmotněprávními.

Vrchní soud se v této souvislosti zabýval otázkou retroaktivity

v českém právním řádu a konstatoval, že "obecný zákaz

retroaktivity zákonů výslovně stanoven není" a že za výslovné

vyjádření této zásady pro trestní právo je pokládán čl. 40 odst.

6 Listiny (a současně odkazuje na Knapp, V.: Teorie práva,

C.H.Beck, Praha 1996, str. 208), který zakotvuje zpětnou účinnost

právní úpravy ve prospěch pachatele. Z uvedeného dovozuje, že "na

již existující právní vztahy lze vztáhnout účinky podle zákonů,

které nabyly platnosti a účinnosti po vzniku posuzovaných právních

vztahů. Za tohoto právního stavu nelze dovodit, že by zpětná

účinnost procesních norem a přechodného ustanovení článku V zákona

č. 94/1996 Sb. byla protiústavní".

Vrchní soud dále poukázal na čl. 36 odst. 1 Listiny, který

stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva

u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech

u jiného orgánu. Ustanovení § 4 odst. 2 zákona v platném znění

upravuje náležitosti návrhu a tedy postup věřitele, který chce

dosáhnout prohlášení konkursu na majetek dlužníka. K zastavení

řízení o návrhu stěžovatele vedlo právě to, že nebyly splněny

zákonem stanovené podmínky tohoto postupu.

Vrchní soud v Olomouci dovodil, že rozhodnutím žádného z obou

soudů nebylo "zasaženo" právo stěžovatele podle čl. 36 Listiny

a ani nebyl porušen čl. 95 Ústavy České republiky, neboť oba soudy

se řídily zákonem ve znění pozdějších předpisů. Z toho důvodu

navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a prohlásil, že souhlasí s tím,

aby bylo od ústního jednání upuštěno.

Krajský obchodní soud ve svém vyjádření konstatoval, že

vydání rozhodnutí o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro

nedostatek majetku je závažným rozhodnutím a "je proto vázáno na

zjištění majetkových poměrů dlužníka, což může následovat až na

základě řádného procesního návrhu. Nemůže být proto vydáno jako

důsledek nesplnění jedné z náležitostí návrhu". Krajský obchodní

soud při rozhodování o předmětném návrhu proto vycházel z toho, že

návrh nesplňuje procesní náležitosti, a to ani po výzvě

k odstranění vad návrhu učiněné podle § 42 odst. 4 o.s.ř. Vzhledem

k tomu, že se jednalo o takové vady, pro které nebylo možné

v řízení pokračovat, bylo vydáno usnesení o zastavení řízení podle

§ 43 odst. 2 o.s.ř.

Krajský obchodní soud na ústním jednání netrvá.

Vzhledem k nejednotné judikatuře Vrchního soudu v Praze

a Vrchního soudu v Olomouci, na niž poukázal stěžovatel a se

zřetelem k závažnosti otázky, která má význam pro řešení ústavní

stížnosti, byl podle § 49 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním

soudu"), požádán o vyjádření Nejvyšší soud ČR.

Nejvyšší soud ČR v prvé řadě odkázal na bod VII. stanoviska

občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR

k výkladu některých ustanovení zákona ve znění pozdějších

předpisů, které bylo později publikováno pod č. 52/1998 ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud ČR zejména

formuloval právní větu, že "osvědčení úpadku dlužníka a osvědčení

majetku dlužníka, postačujícího k úhradě nákladů konkursu, není

náležitostí návrhu na prohlášení konkursu, ani podmínkou

konkursního řízení". Ukládá-li totiž ustanovení § 4 odst. 2 věty

první zákona ve znění pozdějších předpisů věřiteli, aby v návrhu

na prohlášení konkursu uvedl okolnosti, které osvědčují, že

dlužník je v úpadku, a že má majetek postačující k úhradě nákladů

konkursu, vymezuje tím obsahové náležitosti návrhu. Povinnost

uvést okolnosti způsobilé osvědčit úpadek a majetkové poměry

dlužníka v návrhu nelze proto zaměňovat s jejich vlastním

osvědčením. Požadavku tohoto ustanovení - podle stanoviska

Nejvyššího soudu ČR - vyhovuje i tvrzení, že dlužník žádný majetek

ve skutečnosti nemá. To však platí jen tehdy, je-li z návrhu

patrno, že věřitel jeho podáním nesleduje poměrné uspokojení své

pohledávky z dlužníkova majetku, nýbrž je srozuměn se zamítnutím

návrhu podle ustanovení § 12a odst. 3 uvedeného zákona.

Podle citovaného stanoviska závěr soudu, že úpadek dlužníka

nebyl osvědčen, se projeví zamítnutím návrhu, avšak v žádném

případě nelze z tohoto závěru zpětně usuzovat na vady návrhu na

prohlášení konkursu, eventuálně dovozovat, že za dané situace

nejsou splněny podmínky pro další pokračování v konkursním řízení.

Jestliže se v ustanovení § 12a odst. 1 zákona ve znění pozdějších

předpisů hovoří o splnění "zákonem stanovených podmínek" pro

prohlášení konkursu, mají se tu zjevně na mysli podmínky

(předpoklady), za nichž lze návrhu věcně vyhovět, nikoli tedy

podmínky řízení, které vymezují situace, za nichž lze ve věci

jednat (v řízení pokračovat). Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR

je též nepochybné, že ze závěru, podle kterého existence majetku

dlužníka nebyla osvědčena, jejž soud činí až v průběhu řízení,

nelze ani zde zpětně usuzovat na vadu návrhu na prohlášení

konkursu a rovněž se tím nezakládá překážka, jež by bránila

dalšímu pokračování konkursního řízení (nejde o nedostatek

podmínky řízení).

Od 1. 6 . 1996 nelze podle tohoto stanoviska po navrhovateli

(ať již jím je věřitel, dlužník nebo jiná osoba) požadovat, aby

osvědčil, že dlužník má majetek postačující k úhradě nákladů

konkursu, neboť ust. § 12a zákona ve znění pozdějších předpisů

neváže zamítnutí návrhu k neexistenci (nedoložení) majetku, který

k úhradě nákladů konkursního řízení postačuje, nýbrž pojí je až

k závěru soudu, že nedostatek takového majetku je zřejmý. Bude-li

tedy mít soud o (ne)existenci majetku dlužníka postačujícího

k úhradě nákladů konkursního řízení pochybnosti, je vyloučeno, aby

návrh na prohlášení konkursu podle ust. § 12a odst. 3 zákona ve

znění pozdějších předpisů zamítl. Uvedenou obsahovou změnu ostatně

dokládá také důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 94/1996

Sb., podle které soud zamítne návrh na prohlášení konkursu jen při

zřejmém nedostatku potřebného majetku. Nejvyšší soud ČR proto

poukázal na nepřesnost úvahy Krajského soudu v Hradci Králové ve

věci sp. zn. 28 K 1034/95, podle níž "...navrhovatel nijak

neosvědčil, že má dlužník majetek postačující k úhradě nákladů

konkursu" a konstatoval, že správně naopak postupoval Vrchní soud

v Praze ve věci sp. zn. 4 Ko 318/96, jestliže "existenci majetku

dlužníka, postačujícího k úhradě nákladů konkursu, za podmínku pro

prohlášení konkursu nepokládal".

Ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadenými

usneseními Vrchního soudu v Olomouci a Krajského obchodního soudu

v Ostravě bylo nepřípustně zasaženo do jeho práva na soudní

ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny ve spojení s čl. 95 Ústavy

České republiky. Tím má zřejmě na mysli především ustanovení

odstavce prvního čl. 36 Listiny, podle kterého se každý může

domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Stěžovatel zejména uvedl, že na výzvu Krajského obchodního

soudu v Ostravě k doplnění návrhu ve smyslu ustanovení § 4 odst.

2 zákona ve znění novely (zákon č. 94/1996 Sb.), o uvedení

skutečností osvědčujících, že odpůrce má majetek postačující

k úhradě nákladů konkursu, reagoval sdělením, že v době podání

návrhu (tj. před účinnosti uvedené novely zákona), odpůrce majetek

měl, ale tehdy se tato skutečnost v návrhu na prohlášení konkursu

neuváděla. V průběhu doby však byl majetek odpůrce převeden

a o jeho ostatním majetku stěžovatel "vědomost neměl".

Ústavní soud proto musel nejprve posoudit, zda na návrh

podaný za účinnosti zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu

a vyrovnání, v době před jeho novelizací provedenou zákonem č.

94/1996 Sb. (tj. před 1. 1. 1996), lze aplikovat i obsahové

náležitosti podání vyžadované ustanovením § 4 odst. 2 cit. zákona

ve znění zákona č. 94/1996 Sb. Následně Ústavní soud uvažoval, zda

v řízení před obecným soudem zahájeném ještě před platností

a účinnosti zákona č. 94/1996 Sb., trpěl návrh vadami podání ve

smyslu ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř., a tedy, zda byl dán důvod

pro postup obecného soudu podle ustanovení odst. 2 věty první

tohoto předpisu, který ukládá soudu zastavení řízení, pokud přes

výzvu předsedy senátu není podání opraveno nebo doplněno.

Ústavní soud v souladu s ustálenou judikaturou respektuje

skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu

zpravidla nepřísluší přehodnocovat právní posouzení souzených

věcí, pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod

stěžovatelů zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními

smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. V souzené věci však Ústavní soud

shledal, že interpretací a aplikací citovaných zákonů obecnými

soudy stěžovatelovo právo na spravedlivý proces porušeno bylo.

Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb.,

o konkursu a vyrovnání, ve znění platném a účinném do 1. 6. 1996,

bylo třeba - jde-li o návrh věřitele na prohlášení konkursu

- doložit, že navrhovatel má proti dlužníkovi pohledávku, i když

není ještě splatná, a uvést okolnosti, které nasvědčují tomu, že

dlužník je v úpadku. Ze zákona č. 94/1996 Sb., který podle jeho

čl. VII nabyl účinnosti dnem 1. 6. 1996, plyne, že navrhuje-li

věřitel, aby byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs, musí mimo

jiné doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku a uvést

okolnosti, které osvědčují, že dlužník je v úpadku a že má majetek

postačující k úhradě nákladů konkursu. Podle ustanovení čl.

V odst. 1 zákona č. 94/1996 Sb. platí tento zákon i pro řízení

zahájená před jeho účinností; právní účinky úkonů, které nastaly

dříve, zůstávají zachovány.

V souzené věci takovým procesním úkonem, jehož právní účinek

- tj. zahájení konkursního řízení - nastal ještě před účinností

zákona č. 94/1996 Sb., byl i návrh stěžovatele (věřitele), který

podal ve formě přistoupení k návrhu navrhovatele č. 1 již dne 7.

9. 1995, tedy před účinností právní úpravy podle zákona č.

94/1996 Sb. Proto Krajský obchodní soud v Ostravě, který obsah

návrhu posuzoval podle novelizované právní úpravy -av souladu

s ní vyzval stěžovatele k doplnění návrhu - postupoval nesprávně,

když v odůvodnění svého usnesení uvedl, že navrhovatel č. 2

(stěžovatel) podáním ze dne 27. 2. 1997 neodstranil vadu svého

podání a soud proto nemohl dále pokračovat pro tento nedostatek

v řízení. Stejně tak nepřesně postupoval Vrchní soud v Olomouci,

jestliže shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že také

návrh stěžovatele ze dne 7. 9. 1995, doplněný podáním ze dne 27.

2. 1997, neobsahuje jednu z podstatných náležitostí návrhu na

zahájení konkursního řízení uvedenou v ustanovení § 4 odst. 2 věty

první zákona ve znění pozdějších předpisů, totiž okolnosti, které

osvědčují, že dlužník má majetek postačující k úhradě nákladů

konkursu.

Opačný názor týkající se výkladu čl. V zákona č. 94/1996 Sb.

ostatně vyslovil i Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne

17. 1. 1997, sp. zn. 4 Ko 318/96 (In: Soudní judikatura 11/97, s.

263n.). Tohoto judikátu se dovolává i stěžovatel a shodný názor

sdílí i Ústavní soud. Tomu odpovídá i obsah vyjádření Nejvyššího

soudu ČR, které bylo v souzené věci podáno.

Oba obecné soudy proto nesprávně dovodily, že za dané

procesní situace nebylo možné v řízení pokračovat. Vzhledem

k tomu, že osvědčení existence majetku dlužníka nebylo náležitostí

návrhu na prohlášení konkursu, nebyl dán důvod, aby bylo řízení

zastaveno a aby obecné soudy postupovaly podle ustanovení § 43

odst. 2 věty první o.s.ř.

Ústavní soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že napadenými

usneseními Krajského obchodního soudu v Ostravě a Vrchního soudu

v Olomouci bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý

proces, vyplývající především z čl. 36 odst. 1 Listiny.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a usnesení

Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 1997, sp. zn.

14 K 150/94, a usnesení Vrchníhosoudu v Olomouci ze dne 5. 2.

1998, sp. zn. 2 Ko 100/97, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. března 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru