Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 19/97Nález ÚS ze dne 07.01.1998K obsahové stránce sdělení obvinění a tzv. "útěkové vazbě"

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdaň/nedoplatek
vazba/důvody
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 2/10 SbNU 15
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.19.97
Datum podání17.01.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 10

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.1 písm.c, čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 148 odst.3

141/1961 Sb., § 160 odst.1, § 65 odst.2, § 67, § 67 odst.1

182/1993 Sb., § 30 odst.2

283/1993 Sb., § 11 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 19/97 ze dne 7. 1. 1998

N 2/10 SbNU 15

K obsahové stránce sdělení obvinění a tzv. "útěkové vazbě"

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci stěžovatele R. V. proti

opatření vyšetřovatele Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování

- sdělení obvinění ze dne 10. 4. 1996, ČVS: KVV-216/30-96, proti

usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. 4. 1996, sp. zn. 7 Nt

3838/96, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5.

1996, sp. zn. 9 To 352/96, proti usnesení Městského soudu v Brně

ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. 7 Nt 4384/96, proti usnesení Krajského

soudu v Brně ze dne 11. 11. 1996, sp. zn. 9 To 913/96, proti

usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. 7 Nt

4385/96, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11.

1996, sp. zn. 9 To 916/96, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 10. 4. 1996 bylo stěžovateli sděleno obvinění z trestného

činu "zkrácení daně a jiného poplatku" podle ustanovení § 148

odst. 1 a 3 trestního zákona. Tohoto trestného činu se měl

dopustit tím, že jako jediný společník a jednatel firmy C., spol.

s r.o., Z. za období od 4. 1. 1994 do 29. 12. 1994 sám nebo

prostřednictvím několika blízkých osob zaměstnaných v této firmě

prováděl dovoz motorové nafty a benzínu z firmy Slovnaft

Bratislava, přičemž tento dovoz zajišťovali na základě smluv

soukromí dopravci. Stěžovatel nebo pověřený pracovník firmy prý

uváděli jako příjemce odběratele v ČR, čímž se stěžovatel vyhýbal

daňové povinnosti. Řidiči přepravních společností totiž od

stěžovatele nebo pověřeného pracovníka dostávali pokyn

nedostavovat se na vnitrostátní celnici s odůvodněním, že celní

záležitosti vyřídí oni sami. Řidičům byly odebírány doklady,

příslušné k neproclenému zboží, a byly vystaveny doklady nové,

konkrétně dodací listy a faktury znějící na firmu C. Zboží,

opatřené těmito novými doklady, řidiči rozváželi konečným

spotřebitelům na celém území ČR. Toto zboží bylo placeno firmě C.

i s daní, kterou je zatíženo, a z takto získaných prostředků

nebyla Finančnímu úřadu Z. odvedena žádná částka, neboť firma

C. v uvedeném období nepodala daňové přiznání, do firmy nevpustila

pracovníky finančního úřadu a na výzvu nepředložila žádné účetní

doklady. Na podkladě jednotlivých dovozů a celních faktur provedl

Finanční úřad Z. výpočet nejnižší prodejní ceny a takto vypočtená

"daň ze zisku" prý činí částku nejméně 130 581 780,- Kč ke škodě

ČR, která dosud nebyla uhrazena.

Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. 4. 1996, sp. zn.

7 Nt 3838/96, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených

v ustanovení § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu. K tomuto

závěru došel soud zejména na základě skutečnosti, že stěžovatel je

stíhán pro závažnou trestnou činnost majetkového charakteru, za

kterou je vzhledem k výši způsobené škody (nejméně 130 581 780,-

Kč) ohrožen vysokým trestem odnětí svobody v rámci trestní sazby

od pěti do dvanácti let. Stěžovatel se prý dále zdržuje na více

místech a má kontakty na Slovensko, což údajně odůvodňuje obavu,

že by se v případě ponechání na svobodě pokusil uprchnout nebo se

skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání a hrozícímu vysokému

trestu. K vazebnímu důvodu podle písm. b) citovaného ustanovení

soud uvedl, že vyšetřování rozsáhlé trestné činnosti stěžovatele

je teprve na samotném počátku, bude třeba zajistit velké množství

dokladů jeho firmy a zjistit, které další osoby se podílely na

trestné činnosti. Podle názoru soudu proto hrozí důvodná obava, že

by se stěžovatel pokusil působit na svědky dosud nevyslechnuté

soudem či jinak mařit objasňování skutečností důležitých pro

trestní řízení. K tzv. předstižné vazbě podle písm. c) citovaného

ustanovení soud uvedl, že stěžovatel se trestné činnosti dopouštěl

po delší časové období a je proto důvodná obava, že by v trestné

činnosti pokračoval.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 1996, sp. zn.

9 To 352/96, bylo výše uvedené usnesení Městského soudu v Brně

zrušeno a stěžovatel byl vzat do vazby toliko z důvodů, obsažených

v ustanovení § 67 písm. a) a b) trestního řádu. V odůvodnění svého

usnesení krajský soud uvedl, že Městský soud v Brně správně

dovodil existenci vazebních důvodů podle písm. a) a b) citovaného

ustanovení, neztotožnil se však s jeho závěry ohledně vazebního

důvodu v případě tzv. předstižné vazby. Podle obsahu spisového

materiálu totiž stěžovatel dosud nebyl soudně trestán, nebylo

dostatečně zjištěno, zda a jakým způsobem splnil svou daňovou

povinnost za uplynulý rok a obavy z pokračování v páchání trestné

činnosti prý tedy nebyly dostatečně konkretizovány.

Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 1996, sp. zn.

7 Nt 4384/96, byla podle ustanovení § 71 odst. 2 trestního řádu

lhůta trvání stěžovatelovy vazby prodloužena do 10.4. 1997.

V odůvodnění svého usnesení Městský soud v Brně uvedl, že důvody

tzv. útěkové a koluzní vazby trvají i nadále a že nenastaly

skutečnosti, které by svědčily ve prospěch změny či zániku těchto

vazebních důvodů. Návrh krajského státního zástupce na prodloužení

doby trvání vazby shledal soud zcela důvodným, neboť v dané věci

je prý předmětem šetření rozsáhlá trestná činnost stěžovatele

s výraznou škodou. Z příslušného spisového materiálu soud zjistil,

že dne 10. 4. 1996 byla v sídle firmy C. provedena prohlídka,

během níž však byly zjištěny pouze sporadické zbytky dokladů

jejího účetnictví. S ohledem na tuto skutečnost je nutno provést

výslech celé řady odběratelů této firmy, získat od nich kopie

příslušných dokladů a ve 270 případech je třeba přistoupit

k dožádání po celém území ČR ohledně výslechu těchto obchodních

partnerů. Po kompletaci účetních dokladů bude nezbytné přibrat

znalce z oboru ekonomika k přezkoumání účetnictví firmy. Rovněž je

třeba analyzovat tok finančních prostředků firmy C.

Kriminalistickému ústavu byly předloženy ke zpracování znaleckého

posudku dvě počítačové jednotky, které byly zajištěny v rámci

přípravného řízení. Ve věci se dosud nepodařilo vyslechnout dva

klíčové svědky "ve vztahu k oprávněnosti odklonu přepravců od

stanovených tras na vnitrostátní celnice", neboť tito svědkové se

již dvakrát nedostavili k výslechu. Nezbytným se jeví také

provedení výslechu oprávněných pracovníků firmy Slovnaft

Bratislava a ověření plateb u této firmy a oprávněnosti odběru

předmětného zboží jinými osobami z kvóty C. Ve věci je rovněž

třeba prověřit činnost dalších osob, které měly působit ve funkci

prostředníků-odběratelů či dodavatelů zboží. Ze všech uvedených

důvodů proto soud dospěl k závěru, že navrhovaná lhůta prodloužení

vazby do 10. 4. 1997 je zcela úměrná rozsahu úkonů, které je ve

věci nutno provést a soud neshledal, že by v dané věci ze strany

orgánů činných v trestním řízení došlo k neoprávněným průtahům při

provádění jednotlivých úkonů.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 1996, sp. zn.

9 To 913/96, bylo výše uvedené usnesení Městského soudu v Brně

zrušeno a zároveň bylo rozhodnuto o prodloužení lhůty trvání

stěžovatelovy vazby do 10. 4. 1997 "s tím, že je dán důvod vazby

podle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu". V odůvodnění svého

usnesení krajský soud uvedl, že Městský soud v Brně blíže

nezkoumal důvody stěžovatelovy vazby a přešel je obecným

konstatováním, že po zhodnocení dosavadního průběhu přípravného

řízení ve smyslu ustanovení § 67 písm. a) a b) trestního řádu

i nadále trvají. Podle názoru krajského soudu stále trvá vazební

důvod podle písm. a) citovaného ustanovení, neboť stěžovatel je

stíhán pro závažný trestný čin, ohrožený trestní sazbou od 5 do

12 let odnětí svobody. Z dosavadního průběhu trestního řízení lze

prý dovozovat důvodné podezření, že stěžovatel po případném

propuštění z vazby na svobodu uprchne nebo se bude skrývat, neboť

se v místě svého trvalého bydliště nezdržoval, uskutečňoval

obchody ve vztahu k cizině a má partnery, kteří by mu byli schopni

vytvořit zázemí k dlouhodobému pobytu mimo území České republiky.

Ohledně vazebního důvodu podle písm. b) citovaného ustanovení

trestního řádu však krajský soud zastává názor, že v dané věci již

byly zajištěny veškeré možné listinné důkazy a potřebné účetní

doklady a že na nich již stěžovatel nemůže nic měnit. Protože se

prý nedá ani předpokládat, že by mohl ovlivňovat pracovníky

Finančního úřadu v Z., je krajský soud přesvědčen, že tento

vazební důvod již zanikl. K námitkám stěžovatele ohledně sděleného

obvinění soud uvedl, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by

trestní řízení probíhalo protiprávně. Pokud jde o odmítnutí

stěžovatelovy žádosti o nahlédnutí do vyšetřovacího spisu, odkázal

soud na ustanovení § 65 odst. 2 trestního řádu, podle něhož prý

soud není oprávněn ve stádiu přípravného řízení přezkoumávat, zda

jsou dány závažné důvody pro odepření nahlédnutí do spisu.

Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 1996, sp. zn.

7 Nt 4385/96, byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění

z vazby na svobodu. Podle názoru soudu jsou i nadále dány vazební

důvody podle ustanovení § 67 písm. a) a b) trestního řádu. Při

hodnocení průběhu přípravného řízení soud dospěl k závěru, že

s přihlédnutím k rozsahu i charakteru stěžovatelovy trestné

činnosti není namístě vyhovět jeho žádosti o propuštění z vazby na

svobodu, neboť vazební důvody trvají a propuštěním na svobodu by

byl zmařen účel, pro nějž byl do vazby vzat.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 1996, sp. zn.

9 To 916/96, bylo výše uvedené usnesení Městského soudu v Brně

zrušeno a rozhodnuto o tom, že se stěžovatelova žádost

o propuštění z vazby na svobodu zamítá, neboť důvody vazby uvedené

v ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu u něho trvají i nadále.

V odůvodnění svého usnesení soud uvedl, že podle usnesení

Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 1996, sp. zn. 9 To 913/96,

u stěžovatele nadále trvá pouze vazební důvod podle písm. a)

citovaného ustanovení. V této části je prý napadené usnesení

Městského soudu v Brně správné. Městský soud v Brně však údajně

nepostupoval v souladu s ustanovením § 72 odst. 1 trestního řádu,

podle něhož jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat

vazební důvody, a to nejen z hlediska jejich trvání, ale

i případné změny, takže nezjistil, že vazební důvod podle písm. b)

citovaného ustanovení již zanikl.

II.

V záhlaví uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní

stížností, v níž zejména uvedl, že jimi byla porušena jeho

základní práva, zakotvená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 5

odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod (dále jen "Úmluva").

K porušení práva na spravedlivý proces údajně došlo již

způsobem vymezení skutku, za který je stěžovatel stíhán a který je

považován za trestný čin. Ze sdělení obvinění prý totiž pouze

vyplývá, že stěžovatel jako jediný společník a jednatel firmy

C. v období od 4. 1. 1994 do 29. 12. 1994 prováděl dovoz pohonných

hmot ze Slovenské republiky. Takové jednání však podle názoru

stěžovatele nemůže být nedovolené, popř. trestné, neboť jsou zde

spojovány aktivity právnické a fyzické osoby, přičemž obvinění

spočívající v tom, že firma C. za uvedené období nepodala daňové

přiznání, do firmy nevpustila pracovníky finančního úřadu

a nepředložila účetní doklady, je namířeno proti C., spol. s r. o.

a není uvedeno, jak se na tomto skutku podílel stěžovatel. Časové

období 4. 1. 1994 až 29. 12. 1994 se prý nijak nekryje s obdobími,

rozhodnými pro podávání daňových přiznání, takže skutek není

vymezen ani reálným časem. V tomto směru stěžovatel poukazuje na

rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva o stížnosti č.

6728/74 ve věci Heaton C/A Spojené království z roku 1978, v němž

se uvádí, že "úkolem komise a soudu je určit, zda zatčení bylo

zákonné, nikoliv zda bylo oprávněné." Stěžovatel tvrdí, že jeho

zatčení nebylo zákonné a že zákonné není ani jeho trestní stíhání.

Pokud se ve sděleném obvinění hovoří o "dani ze zisku", je

obvinění nesrozumitelné, neboť tento typ daně český právní řád

nezná. Tím došlo podle přesvědčení stěžovatele k porušení principu

sine lege - sine culpa a na tom nic nemění ani sdělení krajské

státní zástupkyně, že je tím míněna daň z příjmu.

Podle názoru stěžovatele nespolupráce s finančním úřadem

nijak nesouvisí s jeho předchozím postupem jako jednatele firmy C.

Sdělení obvinění prý obsahuje popis způsobu dovozu pohonných hmot

firmou C. ze Slovenska do ČR a dále údaj, že ke zkrácení daně

došlo jejím nezaplacením ze strany C. a odmítáním spolupráce

s finančním úřadem. Tvrzení, obsažená ve sdělení obvinění,

stěžovatel pokládá za zcela účelová a z hlediska práva na

spravedlivý proces nepřijatelná, neboť prý pro dokazování toho,

zda byl spáchán trestný čin podle § 148 trestního zákona, je

významnou pouze skutečnost, zda společnost C. skutečně odepřela

zaplatit daň, zda ignorovala součinnost s finančním úřadem a zda

k tomu došlo úmyslným jednáním konkrétní fyzické osoby. Naprosto

nadbytečným bylo zjišťování všeho, co souvisí s konkrétními dovozy

pohonných hmot. Proto je zbytečný i výslech těch svědků, kteří se

mohou vyjádřit pouze ke způsobu dovozu pohonných hmot do ČR

a nemají žádné informace o vyřizování daňových záležitostí firmou

C. Ohledně údajné manipulace s doklady, kterou mají tito svědci

potvrdit, stěžovatel uvádí, že v této věci není trestně stíhán

a že skutek, kterého se měl dopustit, je vymezen zcela jiným

způsobem. Z toho tedy vyplývá, že vyšetřování je směřováno ke

zjištění skutečností, které by mohly odůvodňovat závěr o spáchání

jiného trestného činu, popř. obdobného trestného činu, ale zcela

jiným jednáním. V souzené věci je prý tedy šetřeno něco, co

s podstatou obvinění vůbec nesouvisí, čímž dochází ke zcela

zbytečným průtahům. V tom stěžovatel spatřuje i porušení čl. 38

odst. 2 Listiny.

Podle přesvědčení stěžovatele z výslechů nejvýznamnějších

svědků plyne, že společnost C. součinnost s finančním úřadem

neodpírala a že k nezaplacení daně došlo jen proto, že chyběly

příslušné podklady a existovala proto obava ze špatného výpočtu

daně a z možného obvinění, že daň byla úmyslně krácena. Stěžovatel

prý v této souvislosti žádnou aktivitu nevyvíjel, neboť

vyřizováním daňových věcí byli pověřeni jeho podřízení, do jejichž

činnosti on sám nezasahoval.

Podle názoru stěžovatele vzhledem k neexistenci "reálných

důkazů" o jeho trestné činnosti nemělo být trestní stíhání vůbec

zahajováno. Pokud se tak již stalo, mělo být "vymezeno v souladu

s trestním řádem" tak, aby bylo od počátku zřejmé, co je vlastně

předmětem trestního stíhání.

Stěžovatel dále namítá, že jeho obhájcům bylo umožněno

nahlédnout do vyšetřovacího spisu až počátkem listopadu 1996,

ačkoliv trestní stíhání bylo vedeno již od 10. 4. 1996. Teprve

koncem listopadu prý tedy stěžovatel mohl zjistit, z jakých důvodů

a na základě jakých podkladů bylo proti němu trestní stíhání

zahájeno. Z dokladů však pouze vyplývá, že firma C. dovážela

pohonné hmoty, což je zcela legální. Tvrzení o tom, že firma C.

nedovoleně manipulovala s dodacími listy a s fakturami, zůstává

v těchto materiálech nedoloženo. Nebylo prý nijak zjištěno, jakým

způsobem se na trestném jednání podílel stěžovatel; údajné

zkrácení daně o 130.581.780 Kč je prý vypočteno spekulačním

odhadem, neboť není jasné, z jakých podkladů se vycházelo a nijak

nebyly zohledňovány odpočitatelné položky.

Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno nejen jeho právo na

spravedlivý proces, nýbrž i čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť obvinění

bylo fakticky vzneseno vůči právnické osobě a nikoliv proti němu.

On sám byl v procesu znevýhodněn a byl proti němu zneužíván

trestní zákon. Důkazem toho je prý i skutečnost, že stěžovatel je

"dalším v sérii pokusů o trestní postih jakéhosi daňového úniku",

vedených zcela účelově, a to v souvislosti s věcí obchodní

společnosti H.

Porušen prý byl i odst. 5 citovaného ustanovení, podle něhož

nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou

zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Protiprávností trestního

stíhání proti stěžovateli spočívající v tom, že vůči němu

neexistují dostatečné důkazy, došlo prý i k porušení čl. 5 odst.

1 písm. d) Úmluvy [pozn.: je zřejmě míněn čl. 5 odst. 1 písm. c)],

umožňujícího zbavení svobody osoby za účelem předvedení před

příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného

činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné

zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho

spáchání.

Při rozhodování o důvodech stěžovatelovy vazby se prý soudy

nezabývaly právní kvalifikací jeho jednání, tj. nepřezkoumávaly

důvodnost trestního stíhání jako takového. Tento postup je

v rozporu s požadavkem zákonnosti zbavení svobody, neboť

rozhodnutí o vazbě má být přijímáno za situace, kdy existuje

alespoň důvodné podezření z toho, že byl trestný čin spáchán.

V dané věci prý soudy postupovaly ryze mechanicky a formalisticky,

protože soudci toliko převzali právní kvalifikaci jednání

stěžovatele, kterou určil vyšetřovatel. Touto interpretací by se

prý - ve svých důsledcích - mohlo dospět k absurdním závěrům,

kdyby např. trestní stíhání bylo zjevně nedůvodné, soudce by se

však musel fakticky rozhodnout bez ohledu na okolnosti případu,

protože by byl vázán zvolenou právní kvalifikací. Závěr

o důvodnosti vazby tedy nemůže být pouhým konstatováním, že byly

splněny formální podmínky, tj. že bylo sděleno obvinění a že "je

dána" právní kvalifikace s hrozbou přísného trestu.

U vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu by se

podle názoru stěžovatele mělo uvažovat jen o takové výši trestu,

která reálně hrozí. Jinak řečeno, i přes formálně řádně zahájené

trestní stíhání by měl soud vzít v úvahu okolnosti konkrétního

případu, posoudit, zda fakticky hrozí uložení vysokého trestu,

a tento závěr respektovat při rozhodování o vazbě. Stěžovatel dále

namítl, že zákon [ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu] kromě

hrozby vysokého trestu vyžaduje i obavu, že obviněný uprchne nebo

se bude skrývat. Tuto obavu soud zdůvodnil tím, že se stěžovatel

nezdržuje v místě trvalého bydliště a že má kontakty se

zahraničím. K tomu stěžovatel uvádí, že pochybnosti o jeho trvalém

bydlišti jsou spekulativní, neboť žije se svojí rodinou na jednom

stálém místě a při posuzování jeho trvalého pobytu není

rozhodující přihláška k trvalému pobytu nebo vyznačení trvalého

pobytu v průkazu totožnosti. Úvahu soudu o souvislosti

stěžovatelových obchodů v zahraničí s možností jeho případného

odchodu mimo území republiky označuje za nepodloženou reálnými

důkazy, účelovou a nelogickou. K pobytu v zahraničí prý totiž není

nutné mít kontakty, ale pouze dostatek peněz. Z tohoto pohledu by

musela být dána obava z útěku u každého obviněného, disponujícího

určitými finančními prostředky, což je "zřejmý nonsens". V souzené

věci prý navíc nebyly soudu předloženy žádné důkazy o tom, jaké

obchody stěžovatel provozuje a jaké má obchodní partnery a celá

úvaha je proto pouhou spekulací.

Stěžovatel proto navrhl, aby v záhlaví citovaná rozhodnutí

byla zrušena a prohlásil, že trvá na ústním jednání před Ústavním

soudem.

III.

Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost

splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic

nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Městský

soud v Brně, Krajské státní zastupitelství v Brně a Krajský úřad

vyšetřování Policie ČR. Krajský soud v Brně se jako účastník

řízení k ústavní stížnosti nevyjádřil, byť byl k tomu vyzván.

Městský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

stručně popsal dosavadní průběh trestního řízení proti stěžovateli

a uvedl, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Krajské státní zastupitelství v Brně ve svém vyjádření

nesouhlasilo s názorem, že vymezení skutku bylo nedostatečné,

neboť skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku

a podobné dávky podle § 148 odst. 1 a 3 trestního zákona nehovoří

o zkrácení konkrétní daně, nýbrž obecně o zkrácení daně. Ve

sdělení obvinění stěžovateli je uvedeno, že z transakcí s ropnými

produkty nebyla za zdaňovací období 1994 Finančnímu úřadu Z.

odvedena žádná částka a na základě tohoto obvinění je možné

stěžovatele stíhat "za jakoukoli daň", kterou v rámci obchodů - ve

sdělení obvinění popsaných - úmyslně zkrátil. Tento úmysl byl prý

dovozován ze skutečnosti, že stěžovatel na výzvy finančního úřadu

nereagoval již v roce 1993 a daň zaplatil až po obstavení

veškerého majetku. V roce 1994 stěžovatel postupoval stejně

s vědomím, že v momentě, kdy na něm finanční úřad začne za firmu

C. vymáhat daně, prodá tuto firmu jiné osobě a tím na ni převede

i daňové závazky. To se prý také stalo, neboť současným majitelem

firmy C. je L. Č., který ji koupil v prosinci 1995 v takovém

stavu, že firma na svých účtech na úhradu daní neměla dostatek

finančních prostředků. Po L. Č. je vyhlášeno bezúspěšné pátrání.

Ke stěžovatelově námitce ohledně výslechů pracovníků

finančního úřadu a firmy C. státní zastupitelství uvádí, že

vyšetřovatel nikdy výslech těchto svědků neodmítl a v odložení

jejich výslechu na pozdější dobu z důvodů lepšího seznámení se

s věcí nelze spatřovat nic protizákonného. Rovněž výslechy

majitelů přepravních firem a řidičů prý byly zcela opodstatněné,

neboť poskytly informace o důležitých okolnostech jednání

stěžovatele.

Důvody vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu prý trvají

i nadále, neboť stále existuje důvodná obava, že obviněný uprchne

nebo se bude skrývat, neboť mu hrozí vysoký trest odnětí svobody.

Stěžovatel má s velkou pravděpodobností uloženy značné finanční

prostředky v zahraničí a tato skutečnost je v současnosti

prověřována, neboť podle zpráv státních orgánů Rakouské republiky

je stěžovatel důvodně podezřelý z rozsáhlé majetkové trestné

činnosti v Rakousku. Stěžovatel má u svých dřívějších obchodních

partnerů značné množství dluhů a poškození uvádějí, že se jim

stěžovatel vyhýbá a není možné jej zastihnout. Podle informací

Okresního soudu ve Zlíně prý stěžovatel navíc svůj majetek převádí

na příbuzné, čemuž však nelze zabránit. Uvedené skutečnosti tak

dostatečně odůvodňují obavu, že by se stěžovatel po propuštění

z vazby na svobodu vyhýbal trestnímu stíhání tím, že by uprchl

nebo by se skrýval.

Krajské státní zastupitelství se proto nedomnívá, že by dosud

provedeným vyšetřováním byla porušena stěžovatelova lidská práva

tak, jak uvádí v ústavní stížnosti. Státní zastupitelství netrvá

na ústním jednání před Ústavním soudem.

Krajský úřad vyšetřování Policie ČR ve svém vyjádření

zastává názor, že k omezení osobní svobody u stěžovatele došlo

v souladu se zákonem a za přítomnosti obhájce "na plnou moc".

K sdělení obvinění krajský úřad uvádí, že předložený realizační

materiál obsahoval skutečnosti, které nasvědčovaly spáchání

trestného činu a ve sdělení obvinění byl skutek popsán tak, aby

nemohl být zaměněn za skutek jiný. Obvinění bylo stěžovateli

sděleno pouze pro zkrácení daně z příjmů. Pokud v něm byla uvedena

"daň ze zisku", došlo k záměně s daní z příjmů, avšak stěžovatel

prý i chybnému výrazu porozuměl. Sdělení obvinění údajně není

formou rozhodnutí v trestním řízení a proto je není možno

přezkoumávat z podnětu opravného prostředku. K náležitostem

žalobního návrhu podle ustanovení § 177 odst. 1 písm. c) trestního

řádu krajský úřad uvedl, že v souzené věci je skutek popsán tak,

že nemůže být zaměněn s jiným, ale vyšetřování není dosud skončeno

a ve věci není rozhodnuto. Současný postup je prý plně v souladu

s ustanovením § 2 odst. 5 trestního řádu, tak, aby byl zjištěn

skutkový stav věci a nebyly o něm pochybnosti a důkazy jsou

opatřovány v prospěch i neprospěch stěžovatele. Postup

vyšetřovatele byl několikrát přezkoumán nezávislým soudem. Krajský

úřad vyšetřování konečně uvedl, že netrvá na ústním jednání před

Ústavním soudem.

IV.

Ústavní stížnost není důvodná.

1) Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že napadenými

rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl.

8 odst. 2 Listiny, v čl. 38 odst. 2 Listiny, v čl. 5 odst. 1 písm.

c) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Podle čl. 8 odst. 2 Listiny "nikdo nesmí být stíhán nebo

zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.

Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát

smluvnímu závazku."

Čl. 38 odst. 2 Listiny zakotvuje, že "každý má právo, aby

jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho

přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem."

Podle čl. 5 odst. 1 Úmluvy "každý má právo na svobodu

a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě

následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením

stanoveným zákonem: c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody

osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné

podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody

k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu

nebo v útěku po jeho spáchání".

Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy "každý má právo na to, aby jeho

záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě

projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který

rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo

o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek

musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být

vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti,

veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické

společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana

soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za

zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem,

veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti".

Stěžovatel se domnívá, že k porušení citovaných ustanovení

došlo již sdělením obvinění dne 10. 4. 1996, neboť jím prý byly

spojeny aktivity fyzické a právnické osoby, špatně byl vymezen

skutek, za který je stíhán, uváděné časové období se nekryje

s obdobími rozhodnými pro podávání daňových přiznání a byl v něm

použit nesrozumitelný a neexistující pojem "daně ze zisku".

Podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu musí záznam

o sdělení obvinění obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být

zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto

skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán. Jak

Ústavní soud zjistil, všechny tyto zákonné náležitosti uvedené

sdělení obvinění obsahuje. Pokud stěžovatel namítá, že

vyšetřovatel spojil aktivity právnické a fyzické osoby, tj. firmy

C. a stěžovatele, což je prý nepřípustné, dopouští se omylu. Je

sice nepopiratelnou skutečností, že právní řád ČR vychází

v oblasti trestního práva z individuální odpovědnosti fyzických

osob a nezná trestní odpovědnost osob právnických, na druhé straně

by však bylo absurdní tvrdit, že se fyzická osoba nemůže dopustit

trestného činu svými aktivitami v rámci činnosti právnické osoby.

Jinak řečeno, pokud byl stěžovatel jediným společníkem

a jednatelem společnosti C., z jejíž činnosti vyplývala jednání,

vymezená ve sdělení obvinění, nelze dovozovat, že vyšetřovatel

spojil aktivity fyzické a právnické osoby a že obvinění, směřující

proti stěžovateli, mělo být ve skutečnosti namířeno proti firmě C.

Podstata obvinění spočívá v tom, že stěžovatel prý zmíněnou firmu

využíval a jejím prostřednictvím konal činnost, která je mu

přičítána za vinu.

Rovněž nelze souhlasit s námitkou stěžovatele, že se období

od 4. 1. 1994 do 29. 12. 1994 nekryje s obdobími rozhodnými pro

podávání daňových přiznání a že tedy skutek není vymezen ani

reálným časem. Ze sdělení obvinění totiž vyplývá, že v uvedeném

období zřejmě došlo k činnosti, která je stěžovateli dávána za

vinu, tj. k dovozu ropných produktů ze Slovenska spojenému

s manipulací celních a daňových dokumentů. Proto Ústavní soud ani

tuto stěžovatelovu námitku neshledává důvodnou.

Pokud se ve sdělení obvinění hovoří o "dani ze zisku", je

nutno dát stěžovateli za pravdu v tom, že tento typ daně právní

řád ČR nezná. Uvedený omyl ostatně přiznává ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti i krajský úřad vyšetřování. Z obvinění je však

zřejmé, jaký druh daně byl ve skutečnosti zamýšlen a že

vyšetřovatel v tomto směru použil nesprávného výrazu, což však

v kontextu věci nelze považovat za zásadní chybu. Nelze se tedy

ztotožnit s názorem stěžovatele, že uvedený přepis znamená

porušení principu sine lege - sine culpa. (Stěžovatel má patrně na

mysli zásadu "nullum crimen sine lege", popř. zásadu "nullum

crimen, nulla poena sine culpa".) Stěžovateli bylo totiž sděleno

obvinění z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky

podle ustanovení § 148 odst. 1 a 3 trestního zákona, ve sdělení

obvinění byla jasně vymezena činnost, pro kterou je stěžovatel

stíhán a omyl, kterého se vyšetřovatel dopustil v označení

příslušné daně, jež měla být krácena, nezpochybňuje sdělení

obvinění jako celek a nečiní dosavadní proces v jeho komplexu

nespravedlivým.

Rovněž nelze akceptovat názor stěžovatele, že v souzené věci

došlo ke zbytečným průtahům (a tím i k porušení čl. 38 odst. 2

Listiny), neboť prý orgány činné v trestním řízení vyšetřovaly

naprosto zbytečné skutečnosti, které s údajnou trestnou činností

stěžovatele nijak nesouvisely a týkaly se konkrétních dovozů

pohonných hmot. V rámci každého přípravného řízení trestního je

povinností orgánů činných v trestním řízení provést důkazy, které

umožňují co možná nejúplnější a nejobjektivnější posouzení věci.

Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocování provedených

důkazů ani hodnocení toho, zda shromažďování konkrétních důkazů je

možno pokládat za účelné či nikoliv. Přesto lze konstatovat, že

z povahy souzené věci vyplývá oprávněnost snahy vyšetřovatelů

Policie ČR o celkové zmapování činnosti společnosti C., která je

s osobou stěžovatele úzce spojena. Provedeným dokazováním se

vyšetřovatelé snažili získat důkazy, svědčící nejen o celkovém

rozsahu trestné činnosti, ale také o možné výši škod, o trestné

činnosti související apod. Nelze opomenout ani skutečnost, že

souzená věc je velmi komplikovaná, nejen z hlediska věcného, nýbrž

i z hlediska právního posouzení, takže je namístě provádět

vyšetřování přiměřeně rozsáhlým způsobem.

Pokud stěžovatel uvádí, že nevyvíjel žádnou aktivitu v tom

směru, aby úmyslně krátil daň, a že vyřizováním daňových věcí byli

pověřeni jeho podřízení, do jejichž činnosti nezasahoval, nezbývá

než konstatovat, že posuzování této otázky v zásadě přísluší

orgánům činným v trestním řízení a nikoliv Ústavnímu soudu, který

se k ní v této fázi řízení ani vyjadřovat nemůže. Obdobně se

Ústavní soud nemůže vyjadřovat k obecné stěžovatelově námitce, že

prý proti němu neexistují dostatečné důkazy.

Stěžovatel dále namítá, že jeho obhájcům bylo odepřeno včas

nahlédnout do vyšetřovacího spisu, což jim bylo umožněno až

počátkem listopadu 1996, přestože trestní stíhání bylo vedeno už

od 10. 4. 1996. Je pravda - jak Ústavní soud zjistil z příslušného

vyšetřovacího spisu - že dne 30. 4. 1996 a 16. 5. 1996 obhájci

stěžovatele podle ustanovení § 65 odst. 1 trestního řádu skutečně

požádali o umožnění nahlédnout do vyšetřovacího spisu, avšak toto

právo jim vyšetřovatel odepřel a jeho rozhodnutí posléze potvrdil

i státní zástupce. Uvedený postup Ústavní soud neshledal

protiústavním, neboť podle ustanovení § 65 odst. 2 trestního řádu

může v přípravném řízení státní zástupce, vyšetřovatel nebo

policejní orgán právo nahlédnout do spisů ze závažných důvodů

odepřít. Závažnost důvodů je na žádost osoby, jíž se odepření

týká, státní zástupce povinen urychleně přezkoumat. Jak již

Ústavní soud uvedl, v souzené věci bylo toto zákonné ustanovení

dodrženo. Uplatněným závažným důvodem napadeného postupu byl stav

vyšetřování, které se nacházelo na samotném počátku. Je zřejmé, že

orgány činné v trestním řízení se obávaly toho, že by umožněním

nahlédnutí do spisu stěžovateli, resp. jeho obhájcům, v této fázi

řízení, mohl být ohrožen průběh přípravného řízení. Ani v těchto

rozhodnutích tedy Ústavní soud nespatřuje porušení stěžovatelových

základních práv, takže i v tomto směru je ústavní stížnost

nedůvodná.

Srovnatelným způsobem Ústavní soud argumentoval i v nálezu,

sp. zn. III. ÚS 62/95, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního

soudu ČR, sv. 4, str. 243 a násl.).

Podle názoru stěžovatele soudy dále pochybily tím, že

nepřezkoumávaly důvodnost trestního stíhání jako takového, ale

pouze mechanicky převzaly právní kvalifikaci, kterou určil

vyšetřovatel. S tímto míněním se Ústavní soud neztotožňuje.

Z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9.

10. 1996, sp. zn. 7 Nt 4384/96, např. vyplývá, že se soud velmi

podrobně zabýval návrhem na prodloužení stěžovatelovy vazby,

uvedl, jaké důkazy a výslechy je nutno ještě provést, upozornil na

"pouze sporadické zbytky dokladů účetnictví" společnosti C.

a jejich nutnou kompletaci apod. Tento příklad názorně ukazuje, že

soudy věci věnovaly značnou pozornost a nelze tvrdit, že pouze

pasivně přijímaly závěry vyšetřovatele. O tom ostatně svědčí

i skutečnost, že Krajský soud v Brně svými dvěma usneseními (ze

dne 16. 5. 1996, sp. zn. 9 To 352/96 a ze dne 11. 11. 1996, sp.

zn. 9 To 913/96) postupně zrušil předchozí usnesení Městského

soudu v Brně (viz výše), a uvedl, že vazební důvody podle

ustanovení § 67 písm. c) a poté i podle písm. b) trestního řádu

již zanikly. Z toho vyplývá, že obecné soudy odpovědně posuzovaly

i trvání jednotlivých vazebních důvodů. Lze proto dovodit, že pro

stěžovatelův názor nelze v obsahu spisu nalézt seriózní

opodstatnění.

K samotnému vazebnímu důvodu podle ustanovení § 67 písm. a)

trestního řádu je nutno uvést, že v souzené věci je nepochybně

naplněna podmínka hrozby vysokého trestu, a to z objektivního

i subjektivního hlediska, neboť stěžovateli hrozí trest odnětí

svobody v rámci trestní sazby od 5 do 12 let (odnětí svobody).

Pokud jde o posuzování obavy, že obviněný uprchne nebo se bude

skrývat, Ústavní soud obecně souhlasí s názorem stěžovatele, že

není rozhodující přihláška k trvalému pobytu nebo vyznačení

trvalého pobytu v průkazu totožnosti, jestliže se tam obviněný

nezdržuje (srov. též Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád - komentář,

C.H. Beck, 1. vyd., 1995, str. 263). Pokud však v souzené věci

obecné soudy došly k závěru, že na základě konkrétních skutečností

tento vazební důvod naplněn byl, nevidí Ústavní soud příčinu, proč

by měl jejich závěr zpochybňovat. Jak vyplývá z odůvodnění

napadených usnesení, obecné soudy se nesoustředily pouze na

otázku, zda stěžovatel žije v místě svého trvalého bydliště, nýbrž

poměrně podrobně posuzovaly konkrétní okolnosti i celkový rámec

daného případu, takže jejich závěry s ústavními právy stěžovatele

nejsou v rozporu.

2) Ústavní soud se musel vypořádat i s tvrzeními stěžovatele,

obsaženými ve stěžovatelově podání, doručeném Ústavnímu soudu až

dne 29. 10. 1997 a označeném jako "vyjádření navrhovatele k podání

Krajského státního zastupitelství v Brně" (které je citovano výše)

a dále s vyjádřením, jež přednesl zástupce stěžovatele při ústním

jednání před Ústavním soudem, konaném dne 30. 10. 1997.

K uvedeným námitkám stěžovatele Ústavní soud obecně uvádí, že

většina z nich pouze opakuje stěžovatelovu argumentaci, obsaženou

v ústavní stížnosti, a Ústavní soud se s nimi vypořádává na jiném

místě svého rozhodnutí.

Jinak stěžovatel v tomto podání a v ústním přednesu v prvé

řadě namítl, že k vyjádření Krajského státního zastupitelství

v Brně z procesního hlediska nemělo být vůbec přihlíženo, neboť je

podepsáno pouze státní zástupkyní, přestože z ustanovení § 11

odst. 2 zákona č. 283/1993, o státním zastupitelství, plyne, že za

státní zastupitelství jedná jeho vedoucí nebo jím pověřený státní

zástupce, což prý v tomto případě splněno nebylo. K tomu lze

uvést, že žádosti o vyjádření k ústavní stížnosti jsou vždy

zasílány instituci, která je účastníkem nebo vedlejším účastníkem

řízení. V rámci ní pak vyjádření zpravidla zpracovává ten její

zaměstnanec, který je s věcí nejvíce seznámen a může se k ní proto

co možná nejfundovaněji vyjádřit. Rovněž v souzené věci Ústavní

soud vychází z toho, že v rámci krajského státního zastupitelství

vyjádření k ústavní stížnosti vypracovala ta státní zástupkyně,

která byla o celé věci nejlépe informována. Je však zřejmé, že

Ústavní soud nejedná s konkrétní státní zástupkyní, nýbrž se

státním orgánem, za který v dalším řízení jedná jeho vedoucí nebo

jím pověřený státní zástupce v souladu s citovaným zákonným

ustanovením. Stěžovatelova procesní námitka je proto nedůvodná

a Ústavnímu soudu nic nebrání v tom, aby k vyjádření státního

zastupitelství při svém rozhodování přihlédl (k tomu srov. i § 49

odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Stěžovatel dále namítá, že vyšetřovatel ve sdělení obvinění

ze dne 10. 4. 1996 ignoroval subjektivní stránku trestného činu

a v této souvislosti se odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn.

I. ÚS 46/96 (in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv.

5., C.H. Beck, Praha 1996, str. 363 a násl.), v němž je - mimo

jiné - vysloven požadavek, aby v případě úmyslného trestného činu

byla v záznamu o sdělení obvinění uvedena i subjektivní stránka

trestného činu, tedy zavinění. V tomto směru se však dopouští

omylu. V souzené věci totiž Ústavní soud shledal, že se jedná

o podstatně odlišnou situaci, než tomu bylo v citovaném nálezu sp.

zn. I. ÚS 46/96, protože v napadeném sdělení obvinění ze dne 10.

4. 1996 se o subjektivní stránce trestného činu hovoří. Stěžovatel

je např. obviněn z toho, že dával pokyn do Slovnaftu Bratislava

k uvedení příjemce v rámci ČR, "čímž dochází k vyhnutí se daňové

povinnosti", a že je vydán řidičům přepravních společností pokyn

k nedostavení se na vnitrostátní celnici atd. Z obsahu sdělení

obvinění jednoznačně plyne, že tyto, byť ne zcela přesné

formulace, se vztahují k osobě stěžovatele. Jak dále vyplývá ze

sdělení obvinění, nelze přehlédnout ani celkový kontext daného

případu, neboť bez významu není ani skutečnost, že stěžovatel byl

jediným společníkem a jednatelem firmy C. spol. s r. o.

V předmětném sdělení obvinění tedy subjektivní stránka trestného

činu obsažena je a stěžovatelova námitka v tomto směru není

důvodná, protože ve své podstatě přeceňuje - se zřetelem ke všem

okolnostem věci - stylistickou přesnost sdělení obvinění

a nepřihlíží k jeho skutečnému a zcela srozumitelnému obsahu.

Rovněž nedůvodnou je stěžovatelova námitka, týkající se

údajné protizákonnosti vazebního důvodu podle ustanovení § 67

písm. a) trestního řádu. Ústavní soud souhlasí s tím, že za

dostačující pro naplnění tohoto vazebního důvodu nelze považovat

samu hrozbu uložení vysokého trestu, nýbrž že je nutno vazbu

odůvodnit některou další konkrétní skutečností, týkající se

zejména osoby pachatele nebo okolností případu, které

v souvislosti s předpokládanou citelnou sankcí obavu z útěku

odůvodňují. Jak však Ústavní soud uvádí na jiném místě tohoto

rozhodnutí (str. 25), v souzené věci obecné soudy otázku naplnění

uváděného vazebního důvodu posuzovaly dostatečně pečlivě

a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu. Ani tuto

stěžovatelovu námitku proto nelze akceptovat.

Stěžovatel dále uvádí, že z vyjádření krajského státního

zastupitelství sice vyplývá, že "klíčovou větou" ze sdělení

obvinění ze dne 10. 4. 1996 je druhý a třetí řádek zdola, tato

"klíčová věta" prý však není obsažena ve sdělení obvinění ze dne

6. 3. 1997. To je prý logický rozpor. K tomu Ústavní soud

konstatuje, že tvrzení o "klíčových větách" ve sdělení obvinění

lze chápat pouze jako subjektivní názor krajského státního

zastupitelství, popř. stěžovatele, nelze je však posuzovat jako

objektivně existující a relevantní kategorii v souzené věci, neboť

sdělení obvinění je nutno hodnotit v celém jeho komplexu

a s přihlédnutím k jeho vzájemné obsahové provázanosti. Ani bez

této výhrady však není možné stěžovatelovu tvrzení přisvědčit,

neboť z části obvinění ze dne 10. 4. 1996, označené za "klíčovou",

vyplývá, že Finančnímu úřadu Z. nebyla ze získaných prostředků

odvedena žádná částka, neboť firma C. za uvedené období nepodala

daňové přiznání a ve sdělení obvinění ze dne 6. 3. 1997 je - mimo

jiné - řečeno, že České republice nebyla za uvedené období

odvedena spotřební daň a daň z přidané hodnoty v konkrétní výši.

Z uvedeného je zřejmé, že mezi oběma sděleními obvinění neexistuje

zásadní rozpor a že rozdíl mezi nimi spočívá spíše ve větší

konkrétnosti (pozdějšího) sdělení obvinění ze dne 6. 3. 1997, což

je s přihlédnutím k vývoji přípravného řízení trestního nutno

považovat za zcela přirozené.

Rovněž námitka, brojící proti údajné změně vazebních důvodů

a proti překvalifikaci trestného činu, za nějž je stěžovatel

stíhán, je nedůvodná. Jak vyplývá z obsahu spisu, byla na

stěžovatele nejprve uvalena vazba z důvodu ustanovení § 67 písm.

a) a b) trestního řádu, později byl vazební důvod podle písm. b)

citovaného ustanovení zrušen. Tato skutečnost, stejně jako určitá

dynamika v důrazu na jednotlivé vazební důvody, jejich vývoj

a změna právní kvalifikace jednotlivých skutků, jsou jevy zcela

přirozené, odpovídající jednotlivým vývojovým fázím přípravného

řízení trestního a nelze v nich samých nalézt zásah protiústavní.

Z hlediska ústavnosti nelze akceptovat ani údaj zástupce

stěžovatele, že "do dnešního dne nebyl klient k celé věci

vyslechnut". Při ústním jednání u Ústavního soudu on sám

i stěžovatel svá tvrzení změnili a uvedli, že k výslechu došlo,

a to dvakrát nebo třikrát, vždy po dobu asi 30 nebo 40 minut.

Ostatně to vyplývá z dokladů o výsleších stěžovatele, které

předložil Ústavnímu soudu jako přílohu svého podání ze dne 21.

11. 1997. V souzené věci tedy námitka stěžovatele nespočívá v tom,

že stěžovatel nebyl vyslechnut vůbec - jak ji původně přednesl

jeho zástupce - nýbrž ve skutečnosti směřuje toliko k otázce

rozsahu a četnosti jeho výslechů. V této souvislosti Ústavní soud

konstatuje, že uvedený fakt zřejmě souvisí s průběhem a složitostí

věci, kdy nelze přehlédnout ani to, že celá řada důkazů byla

obstarávána ze zahraničí (Slovenska). Proto Ústavní soud ani

v tomto směru nemá za to, že by orgány činné v trestním řízení

postupovaly v rozporu s Ústavou a s předpisy práva trestního.

3) a/ Stěžovatel dále doplnil svoji ústavní stížnost přípisem

ze dne 23. 12. 1997, jímž částečně rozšířil svou argumentaci,

obsaženou v původních podáních. Ústavní soud však shledal, že

stěžovatel většinu námitek uplatnil již dříve a Ústavní soud se

jimi zabývá na jiném místě (jde např. o námitku údajného

nevyslechnutí stěžovatele - str. 30, o námitku "ignorování"

subjektivní stránky trestného činu - str. 27, atd.). Ostatní

stěžovatelovy námitky nemají v této fázi řízení ústavněprávní

povahu, neboť se jedná o věc, která se nachází ve stádiu

přípravného řízení trestního a tyto námitky jsou, popř. teprve

budou, předmětem dalšího vyšetřování a odborného posouzení znalců

z příslušného vědního oboru (např. otázka přesné klasifikace

a výše předmětných daní, součinnost s orgány daňové kontroly

apod.).

b/ Stěžovatel konečně při posledním ústním jednání poukázal na

údajnou nezodpovědnost přístupu státu k jeho trestní věci, neboť

příslušné krajské státní zastupitelství v návrhu ze dne 19. 12.

1996 na "další prodloužení vazby" tvrdilo, že se stěžovatel

vyhýbal poškozeným osobám a nelze jej zastihnout, byť byl ve

skutečnosti v té době již 18 měsíců ve vazební věznici. Je

nepochybné, že by tato formulace - pokud k jejímu použití došlo

- byla zcela neadekvátní, leč v kontextu daného případu by

nečinila probíhající trestní řízení jako celek nespravedlivým.

Ostatně přednesená námitka se týká procesních úkonů, jež byly

provedeny až po podání vlastní ústavní stížnosti, kterou řeší

Ústavní soud v tomto řízení.

Závěrem tedy Ústavní soud konstatuje, že napadenými

rozhodnutími nebyla porušena stížností uváděná základní práva nebo

svobody stěžovatele. Protože ani Ústavní soud neshledal, že by

jimi byla porušena jiná základní práva nebo svobody stěžovatele,

zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách

podle čl. 10 Ústavy, byla ústavní stížnost zcela zamítnuta.

V.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že v podání ze dne 7. 7.

1997 (označeném jako "doplnění ústavní stížnosti") navrhl

stěžovatel zrušení dalších rozhodnutí a opatření, a to rozhodnutí

Městského soudu v Brně ze dne 24. 2. 1997, č.j. Nt 3572/97-14,

a rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 1997, sp. zn. 9

To 406/97, rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 1997,

č.j. Nt 3730/97-8, a rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 9.

6. 1997, sp. zn. 9 To 405/97, usnesení Policie ČR - Krajský úřad

vyšetřování v Brně ze dne 4. 3. 1997 a 9. 6. 1997, č.j.

ČVS:KVV-216/30-96, opatření vyšetřovatele - sdělení obvinění

Policie ČR - Krajský úřad vyšetřování v Brně ze dne 6. 3. 1997,

č.j. ČVS:KVV-216/30-96, opatření vyšetřovatele - sdělení obvinění

Policie ČR - Krajský úřad vyšetřování v Brně ze dne 8. 4. 1997,

č.j. ČVS:KVV-216/30/96, opatření vyšetřovatele - sdělení obvinění

Policie ČR - Krajský úřad vyšetřování v Brně ze dne 9. 6. 1997,

č.j. ČVS:KVV-216/30/96. Šlo o další rozhodnutí obecných soudů

o zamítnutí nových žádostí stěžovatele o propuštění z vazby

a o prodloužení vazby, o usnesení Policie ČR o spojení trestní

věci stěžovatele s trestními věcmi jiných obviněných a o opatření

vyšetřovatele - nová sdělení obvinění z trestného činu označeného

v doplnění ústavní stížnosti jako "organizátorství pokračujícího

trestného činu zkrácení daně, poplatků a jiné dávky podle § 10

odst. 1 lit. a) k § 148 odst. 1, 3 tr. zákona". V tzv. doplnění

ústavní stížnosti byla tedy napadena jiná rozhodnutí, popř. zásahy

orgánů veřejné moci než v původní ústavní stížnosti, došlé

Ústavnímu soudu dne 20. 1. 1997. Ústavní soud posoudil doplnění

ústavní stížnosti ze dne 7. 7. 1997 podle jeho obsahu a z tohoto

hlediska je považuje za novou ústavní stížnost, jež bude

projednávána samostatně.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze

odvolat.

V Brně dne 7. ledna 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru