Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 189/05 #2Nález ÚS ze dne 11.10.2006Spor o určení neexistence zástavního práva

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou práv... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
vlastnické právo/omezení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 184/43 SbNU 107
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.189.05.2
Datum vyhlášení11.10.2006
Datum podání31.03.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.4, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 470

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 189/05 ze dne 11. 10. 2006

N 184/43 SbNU 107

Spor o určení neexistence zástavního práva

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 11. října 2006 sp. zn. I. ÚS 189/05 ve věci ústavní stížnosti J. Č. a A. Č. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005 č. j. 21 Cdo 1640/2004-126 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2004 č. j. 13 Co 241/2002-98, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů proti vedlejšímu účastníkovi F. P. na určení neexistence zástavního práva.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé ve včas podané a obsáhlé ústavní stížnosti napadli v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně (dále též jen "krajský soud"), které byly vydány ve sporu o určení neexistence zástavního práva. V návrhu na zahájení řízení uvedli, že se u Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") domáhali vůči vedlejšímu účastníkovu určení, že zástavní právo na specifikovaných nemovitostech v katastrálním území Lukov u Zlína neexistuje. Žalobu odůvodnili tím, že mezi vedlejším účastníkem a dlužníkem (M. J.) k půjčce nikdy nedošlo, resp. nedošlo v den, kdy byla uzavřena zástavní smlouva, tudíž ani zástavní právo k jejich nemovitostem nikdy nevzniklo. Okresní soud žalobě stěžovatelů vyhověl, když dospěl k závěru, že časová posloupnost uzavření zástavní smlouvy a vzniku smlouvy o půjčce vylučuje akcesorický závazek, na jehož zajištění byla zástavní smlouva uzavřena. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal vedlejší účastník odvolání, přičemž v průběhu odvolacího řízení se na předsedu krajského soudu obrátila Nadace Josefa Plívy se stížností na průtahy řízení a z jejího podání vyplynulo, že peníze měla poskytnout tato nadace. Stěžovatelé dále zdokladovali, že dědické řízení po zemřelém dlužníkovi bylo pravomocně skončeno usnesením o jeho zastavení. Protože dlužník nemá právního nástupce, který by byl povinen případné jeho dluhy uhradit, namítali zánik pohledávky vedlejšího účastníka pro nemožnost plnění a tím pádem i zánik zástavního práva. Krajský soud rozsudkem ze dne 15. 4. 2004 č. j. 13 Co 241/2002-98 změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl. Stěžovatelé se závěry krajského soudu nesouhlasili, a podali proti rozsudku dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto, neboť soud shledal rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.

Stěžovatelé jsou toho názoru, že Nejvyšší soud a krajský soud porušily jejich ústavně zaručené právo na řádný zákonný proces garantované čl. 90 větou první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ústavně zaručené právo na spravedlivé soudní řízení garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právem (dále jen "Mezinárodní pakt"), dále že byl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 Ústavy. Závěry z napadených rozsudků považují stěžovatelé za nesprávné z celé řady právních a skutkových důvodů, které podrobně rozvedli v další části ústavní stížnosti, přitom je zkoncentrovali do tří klíčových otázek (str. 17 ústavní stížnosti):

zda-li zástavní smlouva byla platně uzavřena a zástavní právo vůbec vzniklo s ohledem na okolnosti předávání peněz,

zda-li mezi obligačním dlužníkem M. J. a jeho zástupcem JUDr. S. N. nebyl rozpor zájmů,

zda zástavní právo, pokud platně vzniklo, následně nezaniklo, protože po smrti M. J. zde není nikdo, kdo by se namísto něj stal obligačním dlužníkem, kdo by odpovídal za zaplacení dluhu.

Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.

Relevantní znění příslušných článků Listiny, Úmluvy, Dodatkového protokolu k Úmluvě, Mezinárodního paktu, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:

Čl. 1 Ústavy:

(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

(2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.

Čl. 90 věta první Ústavy:

Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

Čl. 2 odst. 2 Listiny:

Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Čl. 11 odst. 1 Listiny:

Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Čl. 36 Listiny:

(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

(4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

Čl. 38 Listiny:

(1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

(2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

Čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě:

Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.

Čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu:

Všechny osoby jsou si před soudem rovny. Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu. Tisk a veřejnost mohou být vyloučeny z celého řízení nebo z jeho části z důvodů morálky, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti nebo tehdy, když si toho vyžaduje soukromý zájem stran, nebo mohou být vyloučeny v rozsahu, který je podle přísného mínění soudu nutný při zvláštních okolnostech, kdy by zveřejnění prejudikovalo zájmy spravedlnosti; avšak každý rozsudek vynesený v trestní nebo občanskoprávní věci bude zveřejněn s výjimkou případů, kdy zájem mladistvých osob vyžaduje jiný postup nebo kdy se řízení týká manželských sporů nebo opatrovnictví dětí.

Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků k ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že stěžovatelé nesouhlasí a polemizují s právním názorem, který ve věci zaujaly obecné soudy, že polemizují s ustálenou judikaturou obecných soudů. Podání stěžovatelů podle obsahu není ústavní stížností, je opravným prostředkem proti rozhodnutí dovolacího soudu, prostřednictvím kterého se domáhají přezkoumání věci v "další instanci" Ústavním soudem, když se svými právními názory u obecných soudů neuspěli. K projednávané věci uvedl, že stěžovatelé se svými právními názory snaží zpochybnit - ve snaze dosáhnout nesplnění svých povinností - obecně uznávaný princip "splnění uzavřených" smluv. Tvrdí-li, že se nelze domáhat plnění z titulu zástavního práva, jestliže dědici neodpovídají za dluh ze zajištěné pohledávky vůči zůstaviteli, zpochybňují vůbec smysl institutu zajištění pohledávky v českém právu. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, neboť je zjevně neopodstatněná.

Krajský soud ve vyjádření zdůraznil, že stěžovatelé opírají ústavní stížnost o svůj vlastní výklad skutkového a právního stavu, jejich výtky jsou téměř totožné s těmi, které vznášeli v průběhu odvolacího řízení, stanovisko soudu k nim je obsaženo v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na něž v celém rozsahu odkázal. K tomu dodal, že otázka zániku zástavního práva jako důsledku zániku obligačního dlužníka je pro právní praxi aktuální a sporná a soud se nebrání směru právní praxe udanému soudní judikaturou vyšších soudů. K otázce neprovedení listinného důkazu v odvolacím řízení vychází odvolací soud ze závěru, že není povinností soudu opakovat všechny důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně. Je-li listinou proveden řádně důkaz v řízení před soudem prvního stupně a je-li k dispozici i v odvolacím řízení, odvolací soud má možnost se s jejím obsahem seznámit, aniž by bylo nutné tento důkaz opakovat. Krajský soud si není vědom porušení práv stěžovatelů a navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil, pouze předložil plnou moc právního zástupce.

Ze spisu okresního soudu sp. zn. 17 C 167/2001 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou doručenou soudu dne 27. 11. 2001 domáhali určení neexistence zástavního práva na nemovitostech v jejich vlastnictví. Tvrdili, že zástavní smlouva, na jejímž základě došlo k provedení zápisu do katastru nemovitostí a která měla zajišťovat půjčku mezi věřitelem a dlužníkem (M. J.), je neplatná, jelikož k půjčce nikdo nedošlo, a tudíž zástavní právo k předmětným nemovitostem nikdy nevzniklo. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 21. 5. 2002 č. j. 17 C 167/2001-48 žalobě vyhověl, protože shledal, že časová posloupnost uzavření zástavní smlouvy a vzniku smlouvy o půjčce vylučuje akcesorický závazek, a tudíž určil, že zástavní právo neexistuje. Vedlejší účastník podal proti prvostupňovému rozsudku odvolání založené na tvrzení, že v době uzavření zástavní smlouvy existovala jeho podmíněná pohledávka. V průběhu odvolacího řízení se na předsedu krajského soudu obrátil žalovaný, ve funkci předsedy správní rady Nadace J. Plívy, se stížností na průtahy, v níž naznačoval, že finanční prostředky zapůjčila M. J. tato nadace. Krajský soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Vyšel přitom z právního názoru, že zástavní smlouva (pozn.: správně má být "zástavní právo", protože zástavní smlouva sama o sobě není zajišťovacím instrumentem) měla zajišťovat pohledávku žalovaného za M. J. poskytnutou na základě smlouvy o půjčce datované dnem 21. 12. 2000 a že tato pohledávka vznikla. Tvrzený rozpor mezi zájmy zástupce a zastupovaného krajský soud neshledal, neztotožnil se ani s námitkou ohledně zániku pohledávky v důsledku smrti dlužníka a nepřihlédl - z důvodu uplatnění systému neúplné apelace - k tvrzení, že prostředky patřily Nadaci J. Plívy, neboť bylo učiněno až v odvolacím řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním, jehož přípustnost byla založena na otevřené diformitě, důvodnost spatřovali v nesprávném právním posouzení věci, v rozporu skutkových zjištění a provedeného dokazování. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů zamítl, protože dospěl k závěru, že není opodstatněné. Připomenul, že při určení zajišťované pohledávky v zástavní smlouvě není třeba rozlišovat, zda jde o pohledávku již existující nebo budoucí, a protože půjčka byla skutečně poskytnuta, zástavní právo k nemovitostem stěžovatelů skutečně vzniklo. V další části odůvodnění vysvětil, proč nedošlo ke střetu zájmů JUDr. S. N. a M. B., a vyvrátil představu stěžovatelů o zániku zajištěné pohledávky pro nemožnost plnění, když řízení o dědictví po M. B. bylo zastaveno s tím, že jeho nepatrný majetek byl vydán vypraviteli pohřbu. Odůvodnění doplnil také o zdůvodnění, že dodatečné zjištění původu poskytnutých finančních prostředků mohlo být uplatněno jako důvod žaloby na obnovu řízení.

Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelů není důvodný. Je notorietou, že předpokladem úspěchu ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem je podmínka, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před Nejvyšším soudem a krajským soudem nebylo porušeno žádné ze základních práv stěžovatelů, když - s ohledem na stěžovateli vymezené klíčové otázky - by bylo možné uvažovat toliko o případném porušení práva na soudní ochranu a práva vlastnit majetek (porušení ostatních namítaných ustanovení Ústavy a Listiny nepřichází v úvahu, neboť přímo neregulují žádná základní práva a svobody, jejichž porušení by se mohla fyzická nebo právnická osoba dovolávat.

Ohledně porušení práva nasoudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy lze v návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu konstatovat, že k němu dojde (a v konečném důsledku k porušení práva na spravedlivý proces) především tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), eventuálně by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzovaném případě nenastala, protože obecné soudy se meritorně zabývaly stěžovateli uplatněným nárokem na určení neexistence zástavního práva. Ústavní soud však ve své judikatuře akcentuje též další rozměr ústavního práva na spravedlivý proces. Připomíná, že soudy jsou povinny se podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 563/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 71). Respektuje se tak základní funkce důkazního řízení v občanském soudním procesu, které obsahuje provedení důkazů, jejich hodnocení a ústí ve zjištění skutkového stavu. Dále nutno připomenout judikaturu Ústavního soudu o tom, že rozhodnutí obecného soudu je možno považovat za protiústavní, pokud by byly právní závěry výsledkem takové interpretace a aplikace právních předpisů, jež jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, interpretace a aplikace, jež vybočují z mezí ústavnosti, svévolné interpretace příslušného ustanovení právního předpisu nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, např. přepjatý formalismus (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98).

Také zásah do práva na ochranu majetku nebyl zjištěn, protože omezení vlastnického práva v důsledku dobrovolného vzniku práva zástavního nepodléhá režimu čl. 11 odst. 4 Listiny.

Ústavnísoud shledal, že Nejvyšší soud a krajský soud tyto principy v posuzované věci dodržely, byť se určitých pochybení dopustily, konkrétně v přesném hodnocení posloupnosti vzniku zajišťované pohledávky a zástavního práva, neboť je nesporné, že pohledávka z půjčky v době uzavření zástavní smlouvy neexistovala. Je však pravda, že na mechanismus zajištění této (budoucí) pohledávky z půjčky pamatovala smlouva o půjčce, se kterou měli stěžovatelé nepochybně možnost se seznámit v době uzavření zástavní smlouvy (jestliže tak neučinili, nebyli dostatečně bdělí v ochraně svých práv). Ústavní soud zjistil i další dílčí pochybení obecných soudů, např. nekorektní citaci závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČSR publikovaného pod R 62/1973 (týkalo se toliko ručení), nesprávné představy o údajné odpovědnosti dědiců za dluhy podle § 470 občanského zákoníku (na dědice přechází všechny dluhy, které smrtí zůstavitele nezaniknou, povinnost dědiců tyto dluhy plnit je omezena výší ceny nabytého dědictví, přičemž jde o povinnost primární, nikoliv povinnost odpovědnostní - viz i změnu marginální rubriky zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník). Tato pochybení jednotlivě ani v jejich souhrnu nepovažuje Ústavní soud za tak závažná, že by mohla způsobit tvrzená porušení základních práv stěžovatelů.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavnísoud k závěru, že napadenými rozsudky Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně nebyla porušena právo stěžovatelů na soudní ochranu, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, ani jiná jejich základní práva a svobody, a proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost zamítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru