Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1889/10 #1Usnesení ÚS ze dne 26.08.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
Promlčení
Dobré mravy
satisfakce/zadostiučinění
Ochrana osobnosti
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1889.10.1
Datum podání30.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 13, § 100, § 3 odst.1, § 106 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1889/10 ze dne 26. 8. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Pavlem Marťánem, advokátem se sídlem Latrán 193, Český Krumlov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2010, čj. 1 Co 341/2009 - 123, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného rozsudku, kterým mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").

Stěžovatel se domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu byla způsobena zanedbáním jeho léčby právním předchůdcem žalované Nemocnice Český Krumlov, a. s. Žalovaná vznesla námitku promlčení, která je, podle stěžovatele, v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel proto navrhl, aby k tomu byl vyslechnut jako účastník řízení, k čemuž však nedošlo. Nebyl mu tak poskytnut prostor, aby se námitce promlčení mohl bránit tím, že by prokázal, že byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Tím došlo ke zjevnému zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.

Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že žalovaná se podané žalobě může bránit vznesením námitky promlčení. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích je právem osobnostním, které se nepromlčuje. Změna náhledu soudní praxe, ke které došlo rozhodnutím Velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, vážným způsoben zasáhla do důvěry stěžovatele ve stabilitu a jistotu soudního systému. Právo na náhradu nemajetkové újmy se okamžikem vydání tohoto rozhodnutí stalo fakticky nevymahatelné. Výklad o jeho promlčitelnosti by se proto, podle názoru stěžovatele, měl vztahovat pouze na práva nově vzniklá, nikoliv na ta nabytá v minulosti.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích domáhal, aby uložil žalované povinnost zaplatit mu náhradu nemajetkové újmy ve výši 4,500.000,- Kč za to, že následkem jejího nesprávného lékařského postupu dostal epileptický záchvat, při němž utrpěl úraz. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 2. 2009, čj. 11 C 25/2008 - 95, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 4. 8. 2008, čj. 11 C 25/2008 - 116, žalobu stěžovatele zamítl. K jeho odvolání Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2010, čj. 1 Co 341/2009 - 123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku m.j. konstatoval, že základní podmínkou, aby soud mohl posoudit, zda je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, je konkrétní tvrzení žalobce o tom, v jakých konkrétních okolnostech lze tento rozpor spatřovat. Žalobce (stěžovatel v řízení před Ústavním soudem) ani před soudem prvního stupně, ani v řízení odvolacím v tomto směru "nic netvrdil a žádné návrhy ani nečinil. Nebylo proto možno se touto, pouze obecně uvedenou a ničím nekonkretizovanou námitkou zabývat. Tím spíše, že ani z obsahu spisu nevyplynulo nic, na základě čehož by bylo možno usuzovat na to, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy".

III.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94). Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v § 132 OSŘ. Pokud obecné soudy respektují kautely dané tímto ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu znovu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to dokonce ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.

Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s tím, že obecné soudy přisvědčily námitce žalované, že jím uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích je promlčen, aniž by provedly jím navrhovaný výslech stěžovatele, jako účastníka řízení. Podle § 11 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále "občanský zákoník"), má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Jednotlivé prostředky ochrany osobnosti pak stanoví § 13 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého má příslušná fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odst. 2).

Problematikou právní úpravy možnosti náhrady imateriální újmy se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04 (vyhlášen pod č. 265/2005 Sb.), kde dovodil, že legislativní pojetí škody jako materiální újmy nevylučuje, aby se jednotlivec domáhal náhrady za nemateriální újmu, spočívající v zásahu do osobnostních práv cestou ochrany osobnosti podle § 11 a § 13 občanského zákoníku.

Otázka možnosti promlčení nebo naopak nepromlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku v souvislosti s faktem neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby byla judikaturou obecných soudů nazírána rozdílně a byla považována za spornou prakticky po celou dobu od novelizace tohoto ustanovení provedené zákonem č. 87/1990 Sb., kterým byla v oblasti občanského práva nově zavedena možnost přiznat postižené fyzické osobě rovněž právo požadovat zadostiučinění v penězích (s účinností novely od 29. března roku 1990 provedené zákonem č. 87/1990 Sb.). Podle dřívějšího pojetí zastávaného Nejvyšším soudem (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003) se právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti považovalo za jedno z práv osobnostních, které se jako takové nepromlčuje. Otázka byla jednoznačně vyřešena až závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, kterým uzavřel, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku je právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné promlčecí době.

Jak Ústavní soud uvedl již dříve (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 613/06 či nález sp. zn. IV. ÚS 2170/08, oba dostupné na http://nalus.usoud.cz), judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i ke sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou je zjevně narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána. Tříčlenný senát Nejvyššího soudu 30 Cdo dospěl v posuzované věci k odlišnému závěru od toho, který vyjádřil v rozsudku ze dne 28. 6. 2007, čj. 30 Cdo 1522/2007 - 131. Proto, podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, postoupil věc Velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Ten věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanovením § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona. Změna judikaturního pohledu Nejvyššího soudu na promlčitelnost nároku na náhradu nemajetkové újmy tedy proběhla zákonným způsobem a Ústavní soud tak neshledal, že by touto změnou došlo k tvrzenému zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

Stěžovatel svou žalobu podal dne 2. 4. 2008, přičemž žaluje nesprávný lékařský postup právní předchůdkyně žalované, ke kterému mělo dojít dne 23. května 1976, tedy více než před třiceti lety. Jeho právo na přiměřené zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti vzniklé okamžikem tvrzeného zásahu objektivně způsobilého porušit nebo ohrozit jeho osobnostní práva tak, v souladu s ustanovením § 101 občanského zákoníku o počátku běhu promlčecí lhůty, bylo promlčeno v obecné tříleté promlčecí době. Pokud byla žaloba podána až 2. dubna 2008, byla podána po jejím několikanásobném uplynutí.

K výtce stěžovatele, že obecné soudy nehodnotily námitku promlčení uplatněné žalovanou, jako jsoucí v rozporu s dobrými mravy, Ústavní soud předesílá, že pojem "dobré mravy" definoval již v nálezu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 10, usnesení č. 14. C. H. Beck, Praha 1998, str. 383 a násl.), jako souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a času, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu.

V nálezu sp. zn. II. ÚS 309/95, ze dne 15. 1. 1997, Ústavní soud vyslovil, že ustanovení § 3 občanského zákoníku, podle kterého výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení. Jak však vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, stěžovatel ani před soudem prvního stupně, ani v podaném odvolání neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by vyplynul jím tvrzený rozpor námitky promlčení, uplatněné žalovanou, s dobrými mravy. Ani v ústavní stížnosti stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje "nemravnost" zmíněné námitky promlčení. Stěžovatel tedy ani nedal obecným soudům šanci se jeho věcí zabývat z pohledu možného rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Proto má Ústavní soud za to, že v řízení před nimi, jejichž výsledkem je ústavní stížností napadené rozhodnutí, byla právům stěžovatele poskytnuta dostatečná ochrana a nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož podstatou je právo na spravedlivý proces.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Proto mu nezbylo než jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru