Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1883/15 #1Usnesení ÚS ze dne 10.05.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestný čin/vražda
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.1883.15.1
Datum podání24.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1883/15 ze dne 10. 5. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. R., t. č. Věznice Mírov, P. O. BOX 1, právně zastoupeného JUDr. Ludvíkem Ševčíkem ml., advokátem se sídlem Kobližná 19, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2014 č. j. 39 T 6/2014-777, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2014 č. j. 4 To 44/2014-892 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015 č. j. 6 Tdo 312/2015-47, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 24. 6. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo zejména jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2014 č. j. 39 T 6/2014-777 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přípravy zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 20 odst. 1 k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, za což byl odsouzen spolu s dalšími obžalovanými, a za sbíhající se přečin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2013 sp. zn. 2 T 80/2013 k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce osmi let. Podle § 56 odst. 2 tr. zákoníku byl stěžovatel zařazen pro výkon uloženého trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel, stejně jako státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, odvolání. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 14. 10. 2014 č. j. 4 To 44/2014-892 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) a e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek prvostupňového soudu z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a dále podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr. řádu při nezměněném výroku o vině nově v jeho zrušené části rozhodl tak, že byl stěžovatel odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody na 13 let. Odvolání stěžovatele podle § 256 tr. řádu odvolací soud zamítl. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, když v rámci odvolacího řízení byla přerušena a zastavena závěrečná řeč, resp. závěrečný návrh obhájce stěžovatele, ačkoli k tomu nebyl dán důvod. Obecné soudy měly pochybit i při provádění dokazování, a to tím, že soud prvního stupně četl výpověď svědka P. z doby před zahájením trestního stíhání, ačkoli nešlo o neodkladný či neopakovatelný úkon. Soud sice uvedl, že k výpovědi svědka P. ze dne 9. 5. 2013 vůbec nepřihlíží, jelikož se nejednalo o neodkladný úkon, podle stěžovatele je však zřejmé, že k této výpovědi přihlédl, ač si to nepřipustil. Pochybení dovolacího soudu spatřuje v tom, že se s námitkou uplatněnou v dovolání týkající se provedení nepřípustného důkazu nevypořádal. Další procesní pochybení prvostupňového soudu spatřuje stěžovatel v provedení důkazů v rozporu s trestním řádem, kdy pouze paušálně odkázal na listiny, které jsou obsahem spisu a v použití nahrávek pořízených svědkem P., které byly následně provedeny jako důkaz. Konečně stěžovatel namítá, že o jeho vině neexistuje jediný přímý či nepřímý relevantní důkaz.

4. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod.

6. Dále je nutno připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretací okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů.

7. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

8. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

9. Výrok o vině v napadeném rozsudku soudu prvního stupně je podložen dostatečným rozsahem dokazováním. Z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. Všemi podstatnými námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti se již velmi podrobným způsobem zabývaly jak soud odvolací, tak i soud dovolací, přičemž jejich právní závěry jsou rovněž adekvátně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněny. Zvláště z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že se tento soud se všemi stěžovatelem uplatněnými námitkami, včetně námitky dle stěžovatele nepřípustného důkazu, odpovědně vypořádal a Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, zejména jeho práva na spravedlivý proces, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru