Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1881/08 #1Usnesení ÚS ze dne 24.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkžaloba/na určení
Restituce
Vlastnictví
vlastnické právo/ochrana
restituční nárok
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1881.08.1
Datum podání28.07.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1881/08 ze dne 24. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. P., zastoupené Mgr. Alenou Košťálovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Vinohradská 938/37, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2007, čj. 16 Co 243/2007 - 200, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 4. 2008, čj. 22 Cdo 1367/2008 - 217, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, podané řádně a včas, stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí pro porušení jejího práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na soudní ochranu podle čl. 90 ve spojení s čl. 1 Ústavy ČR, čl. 4 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 4 Ústavy ČR.

Stěžovatelka Městskému soudu v Praze vytýká, že zcela nečekaně, bez toho, aby dbal závazného názoru Nejvyššího soudu, zamítl její žalobu na určení vlastnického práva z důvodu, že ochranu vlastnického práva nelze v jejím případě poskytnout podle obecných právních předpisů s odůvodněním, že jde o věc restituční. Stěžovatelka považuje toto rozhodnutí za překvapivé, resp. nepředvídatelné, jehož důsledkem je porušení základního práva na spravedlivý proces. Přístup soudu nese znaky nedovolené svévole a libovůle, vybočuje z mezí ústavnosti a je v rozporu s principy spravedlnosti. V napadených rozhodnutích je chybně interpretován pojem "oprávněná osoba". S ohledem na to, že původní žalobce ani stěžovatelka nikdy nebyly oprávněnými osobami ve smyslu restitučním, je naopak obecná právní úprava jediným možným nástrojem k ochraně jejich vlastnického práva. Svědčí jim i tzv. "legitimní očekávání", že jejich vlastnické právo bude chráněno v souladu s ústavním pořádkem a mezinárodními úmluvami. Tento případ je zcela nesprávně spojován s restitucemi a taková interpretace je nepřijatelná, v rozporu s principem nepromlčitelnosti vlastnického práva a základními principy právního státu.

Z ústavní stížnosti a z připojeného spisu sp. zn. 17 C 60/2001 Obvodního soudu pro Prahu 10 Ústavní soud zjistil, že zmíněný obvodní soud, rozsudkem ze dne 2. 12. 2003,čj. 17 C 60/2001 - 81, určil, že původní žalobce (procesní předchůdce stěžovatelky) je vlastníkem 1/4 označených nemovitostí. K odvolání žalované Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 24. 9. 2004, čj. 18 Co 108/2004 - 116, změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu zamítl. Dospěl tehdy k závěru, že matka žalované vlastnictví označených nemovitostí vydržela, neboť jejich držbu vykonávala od uzavření kupní smlouvy dne 17. 7. 1969 (kdy nabyla zmíněný spoluvlastnický podíl od státu) přinejmenším do 17. 7. 1979. Neměla tedy důvod pochybovat o tom, že kupní smlouva byla uzavřena platně. Věc poté prošla dvakrát dovolacím řízením před Nejvyšším soudem, který oba předcházející rozsudky odvolacího soudu zrušil, takže se věc vrátila dvakrát do stadia odvolacího řízení. Nakonec rozhodl Městský soud v Praze, rozsudkem ze dne 5. 10. 2007, čj. 16 Co 243/2007 - 200, tak, že žalobu na určení vlastnického práva opět zamítl. Odkázal na závěry Velkého senátu Nejvyššího soudu, přijaté dne 11. září 2003 ve věci sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a na závěry stanoviska Pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Uzavřel, že tato žaloba na určení vlastnictví nemůže být úspěšná, protože věc byla státem okupována v tzv. rozhodném období a jejího vydání bylo možno se domáhat pouze podle restitučního zákona. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 16. 4. 2008, čj. 22 Cdo 1367/2008 - 217, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ, jako nepřípustné. Vyložil, že stěžovatelkou napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu i s judikaturou Ústavního soudu, protože osoba, jejíž majetek přešel v rozhodné době na stát, bez právního důvodu, způsobem uvedeným v restitučních předpisech, se nemůže nyní domáhat vydání věci nebo určení vlastnického práva jen proto, že pro nedostatek podmínek k uplatnění restitučního nároku nemohla požadovat ochranu podle restitučních předpisů.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z hlediska ústavněprávního nelze obecným soudům nic vytknout. Ve shora označeném usnesení, kterým odmítl dovolání stěžovatelky, Nejvyšší soud konstatoval, že dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze je v souladu s judikaturou dovolacího soudu i s judikaturou Ústavního soudu, na kterou odkázal. Tvrzené vady řízení tak nemohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a nezaložily zásadní právní význam zmíněného rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud obsáhle rozebral důvody, pro které dovolání stěžovatelky odmítl a podrobně vyložil, proč rozsudek odvolacího soudu nepovažuje za rozhodnutí řešící otázku zásadního právního významu. Podstata jeho argumentace, ve které poukázal nejen na relevantní judikaturu svou, ale i na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, je obsažena zejména na straně 5 a 6 jeho usnesení, na kterou nelze než odkázat.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru