Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 188/94Nález ÚS ze dne 18.01.1996K otázce důvodů restituce zemědělského majetku podle § 6 odst. 1 zákona o půdě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkpříděl
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 5/5 SbNU 31
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.188.94
Datum podání22.12.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1

28/1945 Sb., § 5 odst.2

46/1948 Sb., § 17

50/1955 Sb., § 6

81/1920 Sb.

90/1947 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 188/94 ze dne 18. 1. 1996

N 5/5 SbNU 31

K otázce důvodů restituce zemědělského majetku podle § 6 odst. 1 zákona o půdě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Senát Ústavního soudu České republiky

rozhodl ve věci ústavní

stížnosti F. R., a J. R., obou zastoupených JUDr. J. Ch.,

advokátem, proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 5. 10. 1994, sp. zn. 10 Ca 366/94, kterým bylo

potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu

v Jindřichově Hradci ze dne 20. 6. 1994, zn. PÚ-1390/94-Mak,

takto:

Ústavní stížnost sezamítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelé F. R. a J. R. podali dne 22. 12. 1994

k Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku

Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž tento soud potvrdil

rozhodnutí Okresního úřadu v Jindřichově Hradci - pozemkového

úřadu. Okresní úřad rozhodl, že navrhovatelé F. R. a J. R. nejsou

vlastníky nemovitostí v katastrálním území N., které získal do

svého vlastnictví na základě přídělové listiny jejich otec F. R.

Navrhovatelé podali svoji stížnost na základě ustanovení § 72

odst. 1 písm a) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., dle něhož

ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87

odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným

rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její

základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem. Ústavní

soud zjistil, že navrhovatelé splnili všechny procesní náležitosti

předepsané zákonem pro podání ústavní stížnosti.

Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že otec obou

navrhovatelů, F. R., se stal vlastníkem předmětných nemovitostí

v kat. úz. N. na základě přídělové listiny Národního pozemkového

fondu při Ministerstvu zemědělství v Praze ze dne 25. 12. 1947,

č.j. K 1828/47, zapsané v knize vlastnictví pro kat. úz. N.

Rozhodnutím odboru vodního hospodářství a energetiky a pro věci

zemědělství a lesnictví ONV v Jindřichově Hradci mu byl v roce

1966 příděl odňat. F. R., jak uvádí ústavní stížnost, na pozemcích

dobře hospodařil po dobu 12 let a neměl nikdy v úmyslu usedlost

opustit, leč v roce 1958 za dosud neobjasněných okolností celá

usedlost vyhořela. Ústavní stížnost dále uvádí, že měl rodinu se

šesti dětmi, kterou musel živit, a prací v tehdejším JZD nebyl

schopen zabezpečit jejich obživu. Když na něj navíc byl vyvíjen

silný nátlak, aby vstoupil do JZD, neměl jinou možnost než odejít

z usedlosti a hledat si obživu jinde. Přestože byl několikrát

vyzván, aby se k hospodaření vrátil, nemohl tak učinit, neboť

neměl údajně možnost, poté, co mu byl odňat i dobytek, dále na

usedlosti hospodařit. V žádném případě však neopustil usedlost

dobrovolně. Dle ústavní stížnosti rozhodně není pravdou, že by se

otec vzdal svého majetku ve prospěch státu, jak situaci zhodnotil

Krajský soud v Českých Budějovicích. Na základě uvedených údajů

navrhovatelé dovodili, že citovaným rozhodnutím Krajského soudu

v Českých Budějovicích bylo porušeno jejich základní lidské právo,

zakotvené v Listině základních práv a svobod, a to právo vlastnit

majetek a právo na ochranu tohoto vlastnictví podle čl. 11

Listiny. Jejich otec získal předmětný majetek legálně, byl mu však

nelegálně odňat. Tento akt byl napraven vydáním zákona o půdě,

avšak v rozporu s ním, uvádí se ve stížnosti, bylo právo

navrhovatelů vlastnit majetek napadeným rozhodnutím krajského

soudu porušeno. Proto navrhovatelé navrhli jeho zrušení.

Okresní úřad - pozemkový úřad v Jindřichově Hradci ve svém

rozhodnutí určil, že navrhovatelé nejsou vlastníky nemovitostí

v kat. úz. N. s odůvodněním, že na základě zjištěných skutečností

bylo prokázáno, že v daném případě nebyla splněna žádná z podmínek

ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku v platném

znění, to znamená, nebyla splněna žádná ze zákonných podmínek pro

vydání nemovitosti. K tomuto závěru dospěl zejména na základě

zjištění, že dle rozhodnutí Rady MNV v N. z 1. 9. 1958 bylo

hospodářství přikázáno do užívání JZD N. z toho důvodu, že po

požáru usedlosti se F. R. odstěhoval z obce, aniž by jakkoliv

zajistil další chod hospodářství a přes několikeré vyzvání se na

hospodářství nevrátil a dále, že dle rozhodnutí odboru vodního

hospodářství a energetiky a pro věci zemědělství a lesnictví ONV

v Jindřichově Hradci ze dne 11. 3. 1965 byl F. R. odňat příděl pro

neplnění přídělových podmínek, čímž pozbylo platnosti rozhodnutí

o přídělu usedlosti, neboť přídělce majetek opustil a nehospodařil

na něm.

Proti rozhodnutí o odnětí přídělu nepodal F. R. odvolání,

takže nabylo právní moci dne 28. 3. 1965. Z uvedených zjištění

učinil pozemkový úřad závěr, že F. R. pozbyl majetku na základě

rozhodnutí o odnětí přídělu, což není restituční titul dle ust.

§ 6 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. Jak vyplynulo z provedených

důkazů, F. R. opustil po požáru v r. 1958 zbylý majetek ze své

vlastní vůle, dobrovolně a ani v průběhu dalších 6 let, kdy byl

majetek přikázán do užívání JZD, neměl snahu začít hospodařit.

Žádný nátlak na něho, aby se majetku vzdal, nebyl činěn, naopak

byl vyzván, aby se k hospodaření vrátil. F. R. nabyl nemovitosti

do vlastnictví na základě dekretu prezidenta republiky č. 28/1945

Sb., v němž bylo toto vlastnické právo omezeno povinností na

přidělené půdě osobně hospodařit (§ 5 odst. 2 cit. dekretu) a směl

jej zcizit, dát do nájmu nebo jiného užívání jen ve zvláště

odůvodněných případech a jen se souhlasem NPF. Pokud stanovené

podmínky vlastník neplnil, mohl mu být příděl odňat, což se také

stalo.

Krajský soud svým rozsudkem potvrdil rozhodnutí Okresního

úřadu-pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci. V odůvodnění

rozsudku se v podstatě ztotožnil i po doplnění dokazování se

skutkovými zjištěními i závěry Okresního úřadu. Velmi podrobně se

zabýval rozborem skutkového i právního stavu a dospěl k závěru, že

k rozhodnutí o odnětí přídělu došlo v důsledku opuštění přídělu

přídělcem a nikoliv z toho důvodu, že by při odnětí přídělu došlo

k politické perzekuci nebo k postupu porušujícímu uznávaná lidská

práva a svobody.

Je nesporné, že F. R. se po vyhoření usedlosti ocitl v tíživé

sociální, ekonomické i psychické situaci, avšak jak bylo

z provedených důkazů zjištěno, tato subjektivní situace přídělce

byla navozena jinými skutečnostmi, než těmi, jež jsou uvedeny

v ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zák. č. 229/1991 Sb. Krajský

soud z uvedených důvodů ani nepovažoval za rozhodující tu

skutečnost, že někteří svědci vysvětlovali důvody opuštění

usedlosti poněkud odlišně. Dále krajský soud dospěl k závěru, že

zde nelze aplikovat ani restituční důvod dle ust. § 6 odst. 1

písm. t) zák. č. 229/1991 Sb., protože po rozhodnutí o přikázání

přídělu do užívání JZD dle vl. nař. č. 50/1955 Sb. následovalo

ještě rozhodnutí ONV v Jindřichově Hradci o odnětí přídělu z roku

1965. K převzetí předmětné nemovitosti nedošlo ani bez právního

důvodu dle ust. § 6 odst. 1 písm. p) cit. zákona, neboť nemovitost

byla odňata pro neplnění podmínek přídělu dle dekr. č. 28/1945 Sb.

po opuštění přídělu. Přitom případné vynucování vstupu přídělce F.

R. do JZD není v příčinné souvislosti s odnětím přídělu, zvláště

za situace, kdy přídělce tlaku odolal a našel si jiné, výhodnější

zaměstnání. Krajský soud tedy učinil závěr, totožný s právním

závěrem Okresního úřadu o tom, že v daném případě není ve způsobu

přechodu nemovitostí na stát dán restituční důvod podle ustanovení

§ 6 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb.

Okresní úřad-pozemkový úřad v Jindřichově Hradci ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti - tak jako ve svém rozhodnutí

- opětovně zdůraznil, že rozhodnutí o přikázání usedlosti do

užívání bylo učiněno dle vl. nař. č. 50/1955 Sb. v zájmu zajištění

dalšího chodu hospodářství. F. R. proti němu nepodal odvolání

a stejně tak nepodal odvolání proti rozhodnutí o odnětí přídělu

o sedm let později, když důvodem odnětí bylo neplnění přídělových

podmínek, stanovených v dekretu č. 28/1945 Sb. Dle vyjádření

pozemkového úřadu ještě po dobu sedmi let po požáru měl možnost se

svého přídělu opět ujmout. Dále se uvádí, že výslech svědků

probíhal před pracovníky pozemkového úřadu, aniž by mohlo dojít

k jejich ovlivnění povinnou či oprávněnou osobou, jak to namítali

navrhovatelé. Vzhledem k výše uvedenému pozemkový úřad nespatřuje

v uvedeném postupu státních orgánů žádné porušení vlastnických

práv dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že

se zcela ztotožňuje se závěry rozhodnutí Okresního úřadu-

-pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci, jak to uvedl

i v odůvodnění svého rozsudku. Dle jeho názoru v přezkoumávané

věci nedošlo k porušení základního práva vlastnit majetek z toho

důvodu, že k odnětí přidělených nemovitostí přídělcům došlo pro

neplnění závazků k přijatému majetku a navíc podle čl. 11 odst.

3 Listiny základních práv a svobod platí, že vlastnictví zavazuje.

Ze stanoviska legislativně-právního odboru Ministerstva

zemědělství, které si v předmětné věci Ústavní soud vyžádal, a to

zejména v otázce zákonného zakotvení práva k odnětí přídělu pro

neplnění přídělových podmínek, Ústavní soud zjistil, že již

původní tzv. přídělový zákon č. 81/1920 Sb. umožňoval pozemkovému

úřadu stanovit omezení získaného vlastnického práva a právní

následky s tím spojené. Následně i ustanovení dekretu č. 28/1945

Sb. v § 5 odst. 2 zakotvilo povinnost přídělce na přidělené půdě

osobně hospodařit, obdobně je to i v ustanovení § 17 zák. č.

46/1948 Sb. Přídělci získávali po roce 1945 vlastnictví na základě

přídělové listiny, případně na základě zápisu o přídělu

a odevzdání zemědělského majetku. Oba uvedené doklady byly

vkladnými listinami a oba ukládaly přídělci plnit řádně uložené

povinnosti s tím, že příděl může být případně odňat či zrušen. Dle

vyjádření Ministerstva zemědělství v praxi k odnětí přídělu

docházelo v těch případech, kdy přídělci na majetku získaném

přídělem nehospodařili, zejména tehdy, když jej opustili.

Po zhodnocení všech provedených důkazů, zejména obsahu spisů

Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci

a Krajského soudu v Českých Budějovicích i vyjádření všech

účastníků dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není

důvodná. Okresní úřad i Krajský soud po provedeném rozsáhlém

dokazování i právním zhodnocení předmětného sporu dospěly

k závěru, že zde skutečně nejsou splněny podmínky ustanovení § 6

odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku pro vydání nemovitosti. Zejména

Krajský soud v Českých Budějovicích se pečlivě zabýval možností

splnění podmínek a použití ustanovení § 6 odst. 1 písm. p)

- převzetí nemovitosti bez právního důvodu, dále písm. r)

- politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná

lidská práva a svobody a konečně písm. t) - přikázání do užívání

na základě vl. nař. č. 50/1955 Sb. a odůvodnil závěr, že žádná

z těchto v úvahu připadajících podmínek splněna v daném případě

nebyla. S těmito závěry se Ústavní soud ztotožňuje.

Z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že F. R. bylo na

základě dekretu č. 28/1945 Sb. v roce 1946 přiděleno na základě

přídělové listiny hospodářství č. p. 3 v kat. úz. N. a on na tomto

hospodářství 12 let řádně hospodařil. Ovšem, když v roce 1958 toto

hospodářství vyhořelo, ponechal je svému osudu, asi po půl roce se

odstěhoval do P. Ž. a začal tam pracovat v lese, aniž by projevil

zájem o obnovu hospodářství, i když byl k tomu několikrát vyzván.

Za této situace bylo hospodářství, dle ustanovení § 6 vl. nař.

50/1955 Sb., za účelem zajištění jeho dalšího chodu přikázáno do

užívání JZD na dobu 6 let. Proti tomuto rozhodnutí se F. R.

neodvolal a přijal ho. Vzhledem k jeho majetkové i sociální

situaci je to jednání pochopitelné. Když po dobu 6 let nejevil

o hospodářství žádný zájem a neplnil tak základní podmínku přídělu

dle zákona, rozhodl příslušný odbor ONV v Jindřichově Hradci

o odnětí přídělu. Ani proti tomuto rozhodnutí se F. R. neodvolal.

Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že F. R. dal svým chováním od

okamžiku vyhoření hospodářství jasně najevo, že na dalším

hospodaření nemá zájem.

Pro toto posouzení není rozhodné, zda tento jeho postoj byl

vyvolán jeho subjektivní životní situací, ani to, zda byl v době

před nebo po vyhoření usedlosti nějakou formou nucen ke vstupu do

JZD. Je nepochybné, že tuto svoji svízelnou situaci řešil

samostatně a výživu početné rodiny zabezpečil jinak. Na základě

výše uvedeného má Ústavní soud za to, že zde skutečně nejsou

splněny podmínky žádného z ustanovení § 6 odst. 1 zák. č.

229/1991 Sb., a to ani ty, jež jsou uvedeny pod písmeny p), r),

a t), neboť v předcházejícím řízení nebylo prokázáno ani převzetí

nemovitosti bez právního důvodu, ani politická perzekuce či postup

porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody, ani nelze

použít ustanovení o přikázání do užívání právnické osoby na

základě vl. nař. 50/1955 Sb. o některých opatřeních k zajištění

zemědělské výroby. Odnětí přídělu jako restituční důvod ustanovení

§ 6 odst. 1 cit. zákona nezná. Pokud jde o otázku, na základě čeho

byl ONV oprávněn rozhodnutí o odnětí přídělu vydat, je nutno vyjít

jednak z ustanovení § 5 odst. 2 dekretu č. 28/1945 Sb., kde je

jednoznačně stanovena povinnost přídělce na přidělené půdě osobně

hospodařit a dále pak z prováděcích směrnic k tomuto zákonu, a to

zejména Směrnice č. 1059 z roku 1950, č. 65 z roku 1956 a konečně

i ze Vzoru č. 2 k cit. zákonu s názvem "Přídělová listina", kde je

přídělce upozorněn na možnost při neplnění podmínek přídělu

rozhodnout o jeho odnětí. Základní podmínkou pro přidělení

nemovitosti do vlastnictví i jeho základním smyslem bylo, aby

přídělce na nabyté půdě skutečně hospodařil, aby z ní byl užitek

a přispěl tak k zajištění výživy obyvatelstva v poválečné době

všeobecného nedostatku. Vyplývá z nich i oprávnění při neplnění

přídělových podmínek příděl odejmout a zajistit hospodaření na něm

jiným způsobem. Toto je zcela konkrétně vyjádřeno i na zmíněném

Vzoru č. 2 "Přídělová listina", kde se uvádí, že nebude-li

přídělce plnit uložené povinnosti, může mu být příděl odňat. Každý

přídělce obdržel tuto přídělovou listinu, která byla zároveň

vkladnou listinou podle zák. č. 90/1947 Sb.

Ze všech uvedených skutečností tedy nepochybně vyplývá, že

napadeným rozhodnutím Okresního úřadu v Jindřichově Hradci ani

následným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích nebylo

porušeno základní právo navrhovatelů vlastnit majetek, neboť obě

instituce rozhodovaly plně v souladu s naším právním řádem.

Z obsahu spisu vyplynulo, že právní předchůdce stěžovatelů

opustil přidělené nemovitosti poté, co vyhořely a odmítal se na ně

vrátit a znovu hospodařit. Proto došlo k odnětí přídělu. Za této

situace není právně významné, zda právní předchůdce stěžovatelů

před tím na pozemcích hospodařil dobře či nikoli, a proto byl

doplňující návrh na výslech svědků, kteří měli tuto skutečnost

potvrdit, zamítnut.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud ČR

k závěru, že návrh stěžovatelů na uplatnění restituční podmínky

podle § 6 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. v platném znění není

opodstatněn. Také námitce, že jde o porušení ústavních záruk

vlastnictví, zejména čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, lze čelit poukazem na třetí odstavec tohoto článku,

podle něhož vlastnictví zavazuje a musí být uplatňováno v souladu

se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Proto Ústavní soud rozhodl

o zamítnutí ústavní stížnosti. Návrhem na poskytnutí úhrady

nákladů právního zastoupení se Ústavní soud nezabýval, neboť tento

návrh nebyl podán před prvním ústním jednáním (§ 83 odst. 1 zákona

č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání

přípustné.

V Brně 18. ledna 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru