Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1870/10 #1Usnesení ÚS ze dne 10.08.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
Opatrovník
advokát/odměna
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1870.10.1
Datum podání29.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 28, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 9 odst.5

99/1963 Sb., § 29 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1870/10 ze dne 10. 8. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. D. M., advokáta, zastoupeného Mgr. Michalem Sladkým, advokátem, se sídlem AK v Praze 1, nám. Republiky 1a, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2010 sp. zn. 28 Co 151/2010, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecného soudu spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva na spravedlivou odměnu za vykonanou práci garantovanou čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel argumentoval judikaturou Městského soudu v Praze (30 Co 468/2007, 30 C 512/2007) a navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil a vrátil věc k novému projednání a uložil, aby stěžovateli byly nahrazeny náklady řízení před Ústavním soudem.

Stěžovatel jako advokát byl ustanoven opatrovníkem žalovaného, jako osoby neznámého pobytu podle § 29 odst. 3 o. s. ř. Stěžovateli byla rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. října 2009 (10 C 174/2009-29) výrok IV. přiznána odměna v částce 1 428,- Kč za zastupování žalovaného. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze změnil předcházející rozhodnutí tak, že uložil stěžovateli jako opatrovníku žalovaného odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 1 200,- Kč do třiceti dnů od právní moci usnesení ze dne 13. dubna 2010 (28 Co 151/2010-46).

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které uplatňoval v řízení před obecnými soudy, zejména pak v odvolání. Argumentuje tím, že odměna je příliš nízká a vypočítává jednotlivé úkony, které při výkonu funkce opatrovníka musel vykonat a jaké náklady vynaložit. Názor odvolacího soudu považuje stěžovatel za nesprávný, neboť odvolání bylo rozhodnuto k jeho tíži a došlo ke zhoršení jeho postavení, tímto bylo porušeno jeho základní lidské právo beztrestně se odvolat. Poukazuje na pochybení procesního postupu odvolacího soudu, kdy nebylo jednáno s jeho právním zástupcem pro nedostatky v udělené plné moci.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s rozhodnutím obecného soudu. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (srov. § 202 odst. 2 o. s. ř., od 1. července 2009 byla částka zvýšena na 10.000 Kč), je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena [rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 695/01, obdobně další sp. zn. IV. ÚS 248/01, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98 (nepublikovaná usnesení)]. Za takové extrémní rozhodnutí podle přesvědčení Ústavního soudu napadený rozsudek považovat nelze.

Právní názory, které obecné soudy aplikovaly, také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí o přiznání odměny opatrovníka i řízení mu předcházející, přičemž věc posuzoval nejen z hlediska námitek uplatněných stěžovatelem, ale i z hlediska splnění dalších předpokladů pro vydání napadeného usnesení. Ústavní soud dále ověřil, že odvolací soud se vlastními námitkami stěžovatele řádně zabýval a své závěry patřičně odůvodnil. Stěžovatel, ačkoliv byl odvolacím soudem řádně vyzván k předložení registrace, že je plátcem DPH, ve stanovené lhůtě nedoložil, proto mu nemohla být přiznána náhrada za tuto daň. Odvolací soud nejednal s právním zástupcem stěžovatele, neboť stěžovatele i jeho označeného zástupce Mgr. Michala Sladkého vyzval ohledně předložení řádné plné moci, což nebylo ve stanovené lhůtě sedmi dnů řádně splněno. Nelze považovat za ústavně rozporné, že odvolací soud odvolání stěžovatele projednal, i když ve věci jednal tak, že stěžovatel není zastoupen.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Ústavní soud neshledal stěžovatelův návrh důvodným a nepřiznal stěžovateli zaplacení nákladů řízení před Ústavním soudem vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl v řízení o ústavní stížnosti úspěšný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 10. srpna 2010

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru