Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 187/94Nález ÚS ze dne 11.07.1995Pojem "nápadně nevýhodných podmínek" podle zákona č. 229/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkTíseň
Nápadně nevýhodné podmínky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 44/4 SbNU 3
EcliECLI:CZ:US:1995:1.US.187.94
Datum podání22.12.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 10

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 187/94 ze dne 11. 7. 1995

N 44/4 SbNU 3

Pojem "nápadně nevýhodných podmínek" podle zákona č. 229/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne ústavní stížnosti

stěžovatelů J. M. a B. M. ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku

Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 1994, sp. zn. 22 Ca

142/94, o určení vlastnického práva, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se domáhali ústavní stížností zrušení shora

uvedeného rozsudku, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního

úřadu Frýdek-Místek - okresního pozemkového úřadu ze dne 31. 1.

1994, č.j. PzÚ 440/91-Ša, jímž bylo vysloveno, že nejsou vlastníky

pozemků v kat. území F., a to p.č. PK 5326 - orná o výměře 4517

m2, dříve vedené v knihovní vložce 660 pro k.ú. F., nyní podle

identifikace parcel vedené v katastru nemovitostí jako p.č.

5319/33 - st. plocha o výměře 270 m2, p.č 5319/34, st. plocha

o výměře 268 m2, p.č. 5319/131, ost. plocha o výměře 41 m2, p.č.

5319/152, ost. plocha o výměře 150 m2 a zbytek parcely č. 5326

o výměře celkem 3788 m2 je sloučen do parcel č. 5319/1-ost. pl.,

5319/77-ost. pl., 5319/145- ost. pl., 5319/148-ost. pl.,

5319/153-ost. pl., 5319/149-ost. pl., 5319/141-ost. pl.,

5319/67-ost. pl., 5319/150-ost. pl., 5319/151-ost. pl.,

5319/130-ost. pl., 5319/129-ost. pl., 5319/74-ost. pl.,

5319/132-ost. pl., ve vlastnictví města F.-M., dále do parcel č.

5319/35-stav. pl., 5319/32-stav. pl., 5319/31-stav. pl., ve

vlastnictví České republiky - Okresního úřadu ve Frýdku-Místku,

a do parcely č. 5319/30-stav. pl., ve vlastnictví Stavebního

bytového družstva, F.-M.. Všechny shora uvedené parcely se

nacházejí v katastrálním území F.

Stěžovatelé namítli, že krajský soud při úvaze o vydání

parcely č. 5326 k.ú. F. nesprávně vyložil pojem "tísně a nápadně

nevýhodných podmínek" ve smyslu § 6 odst. 1 písm. k) zákona č.

229/1991 Sb. Nezabýval se zejména tvrzením, že předmětný pozemek

se v době uzavření kupní smlouvy nacházel v intravilánu obce,

avšak přesto byl nevýhodně prodán jako pozemek v extravilánu

a v tomto směru se soud ani nepokusil provést důkaz nahlédnutím do

pozemkové mapy. Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky dále

stěžovatelé spatřují v tom, že jim byl bez jakéhokoli projednání

pozemek zabrán a zahrnut do honů obhospodařovaných Státním statkem

v Hnojníku, čímž jim bylo znemožněno tento pozemek užívat

a doplňovat jím zdroj své obživy. Konečně po vykoupení pozemku jim

byl vykoupen i rodinný domek za nepřiměřenou cenu a tím také

znemožněno chovat drobné hospodářské zvířectvo, neboť byli nuceni

nastěhovat se do bytu v panelovém domě. Tímto jednáním byla

stěžovatelům způsobena křivda, která by měla být ve smyslu zákona

č. 229/1991 Sb. napravena, neboť jsou splněny zákonné předpoklady

tísně a nápadně nevýhodných podmínek, které existovaly v době

uzavření kupní smlouvy.

Krajský soud jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní

stížnosti v prvé řadě namítl, že stížnost byla podána opožděně,

neboť napadený rozsudek nabyl právní moci dnem 24. 10. 1994

a ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu dne 26. 1. 1995. Zákonná

60denní lhůta pro její podání tedy nebyla dodržena.

Krajský soud ve věci samé popřel tvrzení stěžovatelů, že

v daném případě byl dán restituční titul podle ust. § 6 odst. 1

písm. k) - t.j. kupní smlouva uzavřená v tísni za nápadně

nevýhodných podmínek - zákona č. 195/1993 Sb. (úplné znění zákona

o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku)

a poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud jde

o provedení důkazu pozemkovou mapou o tom, zda se pozemek nacházel

v extravilánu, nemohl krajský soud k tomuto důkazu přihlédnout

s ohledem na to, že se jednalo o mapu vyhotovenou Českým úřadem

geodetickým a kartografickým až v roce 1981; pro rozhodnutí soudu

bylo významné datum sepsání kupní smlouvy, t.j. 2. 11. 1976 a soud

k tomuto dni předmětný pozemek právem posuzoval jako pozemek

v extravilánu obce. Následně, po výstavbě sídliště (což byl účel

získání pozemků), se posunuly i hranice tzv. intravilánu. Podle

právních předpisů, účinných v době uzavření předmětné kupní

smlouvy (zákon č. 53/1966 Sb. ve znění pozdějších změn

a prováděcího předpisu vyhlášky č. 97/1969), byl pojem intravilánu

charakterizován jako území, které bylo ke dni 1. 9. 1966 souvisle

zastavěno nebo jinak technicky upraveno pro potřeby obce. Pokud by

došlo k pochybnostem, zda je či není pozemek součástí zastavěného

území, měl pravomoc k rozhodnutí o této otázce orgán územního

plánování okresního národního výboru v dohodě se zemědělským

odborem. V tomto směru rozhodl zemědělský odbor okresního

národního výboru dne 29. 9. 1976, č.j. VLHZ-zem/1404/76/Kar-12.1.

Z tohoto rozhodnutí plyne, že příslušná nemovitost byla v té době

v extravilánu obce a ONV povolil její trvalé odnětí (a odnětí

dalších parcel) zemědělské výrobě. Krajský soud proto vzal za

prokázáno, že nemovitost se nacházela v extravilánu a s ohledem na

to, že byla stěžovatelům zvýšena i její cena, dospěl k závěru, že

kupní smlouva za nápadně nevýhodných podmínek nebyla uzavřena.

Okresní úřad Frýdek-Místek - okresní pozemkový úřad jako

vedlejší účastník ve svém vyjádření navrhl zamítnutí ústavní

stížnosti a poukázal zejména na tyto skutečnosti:

1) Nelze dovodit existenci tísně a nápadně nevýhodných

podmínek pouze z faktu, že byl vykoupen pozemek v extravilánu za

kupní cenu 2 Kčs/m2 do rozsahu 3000 m2 a za zbytek bylo zaplaceno

0,40 Kčs/m2.

2) Šlo skutečně o parcelu v extravilánu, což vyplývá

i z rozhodnutí odboru vodního a lesního hospodářství bývalého ONV

ve F.u-Místku, č.j. VLHZ-zem/1404/76 Kar.212.1 ze dne 29. 9.

1976, kterým bylo povoleno trvalé odnětí půdy zemědělské výrobě

v k.ú. F. pro účely výstavby sídliště. Rozhodnutí se týká též

parcely č. 5326 - role o výměře 4517 m2, která se nacházela mimo

intravilán města a to ke dni 1. 12. 1976.

3) Tvrzení stěžovatelů, že z mapy s označením Ostrava 6-8/33

zhotovené v roce 1981 vyplývá, že předmětný pozemek je

v intravilánu, neobstojí, neboť ze zprávy Katastrálního úřadu ve

F.-M. plyne, že k začlenění této parcely do intravilánu obce došlo

až 14. 8. 1979 vzhledem k provedení výstavby sídliště.

4) Tíseň stěžovatelů nelze dovodit ani ze skutečnosti, že

uzavřeli kupní smlouvu za podmínek popsaných shora (bod 1), ačkoli

původně požadovali cenu 5 Kčs/m2, a to pod pohrůžkou vyvlastnění.

Nešlo zde o bezprávnou výhrůžku, neboť zákon č. 50/1976 Sb.,

o územním plánování a stavebním řádu požadoval upozornění na

možnost vyvlastnění před vlastním zahájením řízení. V případě

uskutečnění vyvlastňovacího řízení by cena za pozemek činila jen

0,40 Kčs/m2.

5) K námitce stěžovatelů, že jim byl následně vykoupen

i rodinný domek, nemohlo být přihlédnuto, neboť tento právní úkon

nebyl učiněn v době rozhodného úkonu - kupní smlouvy, jíž byl

sporný pozemek prodán.

Stavební bytové družstvo ve Frýdku-Místku jako vedlejší

účastník uvedlo, že rozhodnutí okresního pozemkového úřadu

a krajského soudu jsou v souladu se zákonem, neboť v dané věci

zcela jednoznačně nebyla splněna podmínka, že odkup nemovitosti

byl realizován v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.

Město F.-M. jako vedlejší účastník uvedlo, že Krajský soud

v Ostravě rozsudkem č.j. 22 Ca 142/94 z 1. 9. 1994 rozhodl

v souladu s právními předpisy České republiky. Není tedy důvod jej

rušit, neboť tímto rozhodnutím soudu nebylo porušeno ústavně

zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele, což ostatně

z ústavní stížnosti ani nevyplývá.

Pozemkový fond České republiky se ve svém vyjádření ztotožnil

se závěry Krajského soudu v Ostravě, neboť nelze považovat za

nápadně nevýhodné podmínky případ, kdy byly pozemky vykoupeny za

cenu vyšší než stanovil tehdy platný cenový předpis. K otázce

tísně uvedl, že při uzavírání předmětné kupní smlouvy nevznikl

stav, který soud popsal jako "objektivní hospodářský sociální nebo

psychický stav, který svou závažností doléhá na osobu uzavírající

smlouvu tak, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že činí

právní úkon, jejž by jinak neučinila". Nesouhlasí konečně ani

s námitkou stěžovatelů, že tíseň byla "navozena" pohrůžkou

vyvlastnění.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval námitkou krajského soudu

jako účastníka řízení, že ústavní stížnost byla podána opožděně.

Tato námitka neobstojí. Stěžovatelé podali ústavní stížnost již

20. 12. 1994 a doručena byla Ústavnímu soudu podle podacího

razítka 22. 12. 1994. Tato ústavní stížnost však vykazovala vady

a proto soudce zpravodaj vyzval stěžovatele k jejich odstranění ve

lhůtě k tomu určené (srov. § 43 odst. 1 písm. a), § 72 odst. 3

zákona č. 182/1993 Sb.). Této výzvě stěžovatelé včas vyhověli

a prostřednictvím advokáta zaslali Ústavnímu soudu opravenou

ústavní stížnost, která mu byla doručena 26. 1. 1995. Rozhodné je

však původní datum doručení ústavní stížnosti 22. 12. 1994.

Poněvadž napadený rozsudek nabyl právní moci dne 24. 10. 1994,

byla ústavní stížnost podána v zákonné 60denní lhůtě, tedy včas.

Z materiálního hlediska Ústavní soud usoudil, že od ústního

jednání nelze očekávat další objasnění věci. Proto se souhlasem

stěžovatelů (učiněného prostřednictvím jejich advokáta) a se

souhlasem dalšího účastníka řízení bylo od ústního jednání

upuštěno (ust. § 44 odst. 2 cit. zákona).

Ústavní soud se dále zabýval ústavní stížností po stránce

věcné.

Ústavní soud se především zaměřil na otázku, zda a které

ústavní právo nebo svobody stěžovatelů zaručené ústavním zákonem

nebo mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy, byly napadeným

rozhodnutím soudu porušeny. Stěžovatelé sice toto právo nebo

svobodu přesně nedefinovali, avšak obsah ústavní stížnosti

nasvědčuje tomu, že se dovolávají porušení ústavního práva

vlastnit majetek, které v našem právním řádu zakotvuje čl. 11

Listiny základních práv a svobod. Uvedený článek však zásadně

chrání toliko vlastnické právo již konstituované, tedy existující

a nikoli pouze tvrzený vlastnický nárok na ně. Spor o vlastnictví

- a to je i případ souzeného restitučního nároku - však předpisy

ústavního práva chráněn není a ani chráněn být nemůže (srov. nález

Ústavního soudu III. ÚS 23/93).

Ústavní soud dále zkoumal, zda ve vlastním řízení před

obecným soudem byly řádně dodrženy ústavní procesní principy ve

smyslu čl. 36 a následujících Listiny, zejména možnost domáhat se

stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu,

rovnost účastníků řízení a další obecně známé ústavní procesní

principy. Žádné závady v tomto směru nebyly zjištěny. V rámci toho

se Ústavní soud zabýval i postupem krajského soudu, který

rozhodoval o opravném prostředku proti rozhodnutí okresního úřadu

(správního orgánu) a s poukazem na ust. § 250 l odst. 2 a 250

f o.s.ř. tak učinil bez jednání a tedy bez přítomnosti účastníků.

Ani tímto postupem krajský soud ústavní procesní principy

neporušil. Citovaná ustanovení občanského soudního řádu jsou

s Ústavou konformní a rovněž jejich materiální podmínky byly

splněny, neboť v souzené věci šlo o případ jednoduchý, kdy bylo

nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného

skutkového stavu a šlo jen o posouzení právní otázky. Ostatně ani

sami stěžovatelé žádnou námitku ve věci dodržení ústavních

procesních principů nevznesli.

Ústavní soud se v této souvislosti zabýval i otázkou, zda

obecný soud v souzené věci svým právním výkladem pojmu "kupní

smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek" ve

smyslu § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. neporušil

některé základní právo nebo svobodu stěžovatelů (§ 72 odst. 1

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.). V tomto směru stěžovatelé

zejména namítali, že prodávaný pozemek byl v tzv. intravilánu

obce, zatím co krajský soud jej považoval za pozemek

v extravilánu, aniž by byl provedl důkaz nahlédnutím do pozemkové

mapy. Dále uvedli, že pozemek byl zabrán státem bez jejich

souhlasu ještě před uzavřením kupní smlouvy, čímž bylo

stěžovatelům znemožněno jej užívat. Z toho je podle názoru

stěžovatelů zřejmé, že se krajský soud při úvaze o splnění

zákonných předpokladů "tísně a nápadně nevýhodných podmínek" (při

uzavření kupní smlouvy) dopustil pochybení.

Ani tyto námitky stěžovatelů neobstojí.

V prvé řadě je třeba předeslat, že Ústavní soud není běžnou

třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem

zabývat se eventuálním porušením standardních práv fyzických nebo

právnických osob chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem

a dalšími právními předpisy, pokud takové porušení současně

neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob,

zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy. Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů

provedených obecnými soudy. Ústavní soud se může zabývat touto

otázkou jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před obecnými soudy

byly porušeny ústavní procesní principy, zejména ústavní principy

dokazování. Nic takového - jak již Ústavní soud uvedl - však

v souzené věci nebylo zjištěno.

V konkrétním případě krajský soud (a před ním i správní

orgán) provedly řádné zákonné řízení a dospěly k závěru, že sporný

pozemek byl zahrnut do tzv. extravilánu. V tomto směru je

přirozeně rozhodné datum uzavření kupní smlouvy o prodeji a koupi

pozemku, tedy datum 2. 11. 1976. Ústavní soud sám provedl důkaz

kopií pozemkové mapy, Kraj Severomoravský, okres Frýdek-Místek,

obec F.-M., Ostrava 6-8/33, vypracované Českým úřadem geodetickým

a kartografickým (z níž stěžovatelé dovozují, že šlo o pozemek

v intravilánu) a zjistil, že tato mapa byla vydána v roce 1981,

tedy 5 let po uzavření kupní smlouvy. Námitka stěžovatelů, že

tíseň a nápadně nevýhodné podmínky při uzavření kupní smlouvy

spočívají v chybném zařazení prodávaného pozemku do extravilánu

(a tím i v nepřiměřeně nízko stanovené ceně), je tedy nesprávná.

Právem proto krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že

kupní cena odpovídala cenám nemovitostí platných v době uzavření

kupní smlouvy (0,40 Kčs/1m2) a byla zvýšena v rozsahu do 3000 m2

na 2 Kčs/1m2. Uvedené ceny se týkaly všech subjektů kupních smluv

tohoto druhu a z uvedených, byť nepochybně nízkých, cen nelze

dovozovat, že jejich obecně stanovená výše naplňuje pojem nápadně

nevýhodných podmínek při uzavření kupní smlouvy. Nápadně nevýhodné

podmínky je totiž nutno posuzovat konkrétně, podle okolností

daného případu a vždy musí znamenat konkrétní nevýhodu oprávněného

restituujícího občana ve srovnání s občany jinými. Nic takového

však v souzené věci zjištěno nebylo a stěžovatelé to ostatně ani

netvrdili.

Pokud jde o zahrnutí prodávaného pozemku v době uzavření

kupní smlouvy do extravilánu, vyplývá konečně z obsahu spisu, že

rozhodnutím bývalého ONV ve Frýdku-Místku ze dne 29. 9. 1976,

č.j. VLHZ zem.1404/76/Kar/212/1, bylo povoleno trvalé odnětí

zemědělské výrobě mimo intravilán města i u sporné parcely č.

5326 role o výměře 4507 m2. Rovněž na toto rozhodnutí právem

poukázal v napadeném rozsudku krajský soud. Na straně stěžovatelů

jde tedy v této otázce o zřejmý omyl.

Ústavní soud se dále zabýval námitkou, že sporný pozemek

zabral stát stěžovatelům ještě před uzavřením kupní smlouvy a tím

jim znemožnil jej užívat. V řízení před obecným soudem

konkretizovali stěžovatelé své námitky dále a uvedli, že se

dostali do stavu tísně, neboť existovala možnost vyvlastnění

pozemku, který již byl zabrán státním statkem, v čemž uživatelé

právem spatřovali újmu na svých právech. Krajský soud však ve svém

rozsudku správně dovozuje, že zákonný důvod vydání nemovitosti

podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. je dán pouze

tehdy, jsou-li splněny obě tam uvedené podmínky, tedy uzavření

kupní smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Na jiném

místě tohoto usnesení poukazuje Ústavní soud na výsledky

dosavadního řízení, z nichž plyne, že k uzavření kupní smlouvy za

nápadně nevýhodných podmínek nedošlo. Za této situace již proto

nebylo třeba - byť se tím krajský soud zabýval - k posouzení

uplatňovaného restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. k)

zákona č. 229/1991 Sb. zjišťovat, zda je splněna i další tam

uvedená podmínka, totiž uzavření kupní smlouvy v tísni.

Stěžovatelé konečně poukazovali na to, že následně po

vykoupení pozemku jim byl vykoupen za nepatrnou cenu i rodinný

domek, který nedlouho předtím renovovali, čímž jim bylo znemožněno

chovat hospodářské zvířectvo, neboť se museli nastěhovat do bytu

v panelovém domě. Tato otázka však nebyla předmětem řízení

u okresního pozemkového úřadu ani u krajského soudu, které

k návrhu stěžovatelů rozhodovaly pouze o určení vlastnictví

k parcele č. 5326, kat. území F.. Proto se touto otázkou nemohl

zabývat ani Ústavní soud.

Z těchto důvodů Ústavní soud nedospěl k závěru, že by

napadeným rozhodnutím soudu či v řízení před ním bylo porušeno

některé základní právo nebo svoboda stěžovatelů zaručené ústavním

zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy. Proto

Ústavnísoud ústavní stížnost zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. července 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru