I.ÚS 187/16 ze dne 2. 2. 2016
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Vlastimila Prokůpka, zastoupeného JUDr. Alenou Prchalovou, Ph. D., advokátkou se sídlem Husova 1288/25, 586 01 Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Ads 248/2015-27 ze dne 18. 11. 2015, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 41 A 97/2013-107 ze dne 10. 9. 2015, rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí č. j. MPSV-UM/7413/13/4S-VYK ze dne 5. 12. 2013 a rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Jihlavě č. j. MPSV-UP/996028/13/AIS-ZDP ze dne 21. 10. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozhodnutím Úřad práce České republiky - krajská pobočka v Jihlavě (dále jen "úřad práce") stanovil stěžovateli povinnost vrátit část vyplacené dávky, konkrétně část příspěvku na pořízení zvláštní pomůcky - motorového vozidla, a to ve výši 33 620 Kč. Následné odvolání stěžovatele Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo") v záhlaví uvedeným rozhodnutím jako nedůvodné zamítlo a prvostupňové rozhodnutí potvrdilo. Rozhodnutí ministerstva napadl stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji dle § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") jako nedůvodnou zamítl. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, již Nejvyšší správní soud vpředu citovaným rozsudkem jako nedůvodnou dle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
Proti rozhodnutím správních soudů i správních orgánů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel uvedl, že mu bylo prokazatelně vydáno vadné rozhodnutí s nejednoznačně a nepřesně formulovaným výrokem. Rozhodnutí prý neobsahuje žádný odkaz na objasnění nebo přesné vymezení pojmu motorové vozidlo, ani na použitelný právní předpis. Stěžovatel tak byl dle svých slov nesprávně poučen, a to ještě pouze o povinnosti vrátit příspěvek v případě, že jej nevyčerpá nebo nevyčerpá ve stanovené lhůtě. Jiná povinnost mu rozhodnutím nebyla stanovena. V dalším stěžovatel odkázal na ustanovení § 9 odst. 10 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, dle kterého se příspěvek poskytuje na pomůcku v základním provedení, avšak tato věta se výslovně nevztahuje na pořízení motorového vozidla, kdy předpis nezakazuje extenzívní interpretaci pojmu motorové vozidlo, naopak dle stěžovatele potvrzuje nezbytnost přesného vymezení v rámci výroku rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatel dále namítl, že v rámci rozhodování Nejvyššího správního soudu a jeho rozsudku jsou uvedeny opakovaně nepřesné a nepravdivé skutečnosti. Upozornění na nesplnění poučovací povinnosti správního orgánu nebylo uplatněno až v rámci kasační stížnosti, ale jednoznačně již při jednání před krajským soudem. Tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a přiznal mu náhradu nákladů právního zastoupení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných právních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K námitkám uvedeným v ústavní stížnosti je předně nutno poznamenat, že se jedná toliko o opakování argumentace před správními soudy, s níž se tyto soudy již patřičným způsobem vypořádaly. Sama skutečnost, že se stěžovatel subjektivně se způsobem vypořádání svých výhrad z jejich strany neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž z Ústavy samé k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
Pokud jde o námitky tvrzené nejednoznačnosti (neurčitosti) výroku správního rozhodnutí a údajné nesplnění poučovací povinnosti, nelze než uzavřít, že Nejvyšší správní soud se jimi zabýval a náležitě i vypořádal (srov. body 30 - 35 napadeného rozsudku kasačního soudu), přičemž Ústavní soud v tomto vypořádání žádný exces neshledal. Skutečnost, že se stěžovatel s důvody, které kasační soud vedly k odmítnutí dané námitky jako nepřípustné, neztotožňuje, nečiní ústavní stížnost důvodnou. Nelze přehlédnout, že stejnými námitkami se předtím v dostatečném rozsahu zabýval též krajský soud (str. 9).
Pokud jde o odkaz stěžovatele na ustanovení § 9 odst. 10 zákona č. 329/2011 Sb., nutno poznamenat, že si stěžovatel toto ustanovení vykládá nesprávně. Výjimka týkající se motorových vozidel se váže toliko na podmínku nejmenší ekonomické náročnosti, která jinak musí být u zvláštních pomůcek splněna. Ústavní soud nepovažuje za svévolný výklad soudů, že částky vynaložené na pojištění vozidla a na zakoupení příslušenství vozidla nejsou částkami na pořízení vozidla.
Za daných okolností tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, pro který ze stejných důvodů nenašel oporu, pak již Ústavní soud nerozhodoval, neboť přijetím tohoto usnesení pozbyl význam. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, nebylo možno stěžovateli přiznat ani náhradu nákladů právního zastoupení s ohledem na znění § 83 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 2. února 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu