Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1868/20 #1Usnesení ÚS ze dne 06.10.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Louny
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - NS
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Louny
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ústí nad Labem
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní práva a svobody/svoboda osobní/svoboda oso... více
Věcný rejstříkDokazování
trestný čin/krádež
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.1868.20.1
Datum podání03.07.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1868/20 ze dne 6. 10. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. Š., t. č. Věznice Bělušice, P. O. BOX 1, Bečov u Mostu, zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, sídlem Revoluční 551/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2020 č. j. 8 Tdo 1352/2019-1078, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. dubna 2019 č. j. 4 To 50/2019-933 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 27. listopadu 2018 č. j. 15 T 133/2018-825, za účasti Okresního soudu v Lounech, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Lounech, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v jeho trestní věci.

2. Z ústavní stížnosti a rozhodnutí k ní připojených vyplynulo, že Okresní soud v Lounech (dále jen "okresní soud") po provedeném dokazování uznal stěžovatele a spoluobžalované A. H. a R. Z. vinnými zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, kterých se měli dopustit tím, že (stručně vyjádřeno) po předchozí společné domluvě v přesně nezjištěné době od září 2016 do 17. 2. 2017 způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku odcizili z garáže poškozeného J. S. v Ž., tři vozidla veterány JEEP 4x4, Citroën Traction a Praha Lady, které odvezli, resp. nechali odvézt na neznámé místo, a posléze je prodali, čímž způsobili poškozenému škodu ve výši 1 248 000 Kč; vozidla Praha Lady a Citroën Traction byly posléze pozůstalým po poškozeném vráceny [bod 1) výroku o vině]. Stěžovatel sám byl dále uznán vinným zločinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době, pravděpodobně v listopadu 2016, koupil od obžalovaného A. H. pistoli zařazenou podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních, do kategorie "B", k jejímuž držení je třeba zbrojního průkazu nebo zbrojní licence, jimiž však stěžovatel nedisponoval [bod 3) výroku o vině]. Okresní soud odsoudil stěžovatele k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Pro úplnost lze dodat, že spoluobžalovanému H., vinnému i přečinem krádeže a přečinem nedovoleného ozbrojování, byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, spoluobžalovanému Z. byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu tří let, a dále mu byla uložena povinnost nahradit ve zkušební době podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil.

3. Proti rozsudku okresního soudu se všichni obžalovaní odvolali. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zrušil napadený rozsudek ohledně obžalovaného H. ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a ohledně obžalovaného Z. ve výroku o přiměřené povinnosti a nově rozhodl tak, že obžalovanému H. podmíněně odložil výkon trestu odnětí svobody na zkušební dobu tří roků. Odvolání stěžovatele krajský soud zamítl. Z odůvodnění rozsudku se podává, že po vydání rozsudku okresního soudu bylo nalezeno vozidlo JEEP (posléze vrácené dědičce poškozeného) a že krajský soud v tomto směru doplnil dokazování, které však podle jeho posouzení nemělo vliv na výrok o vině obžalovaných. Krajský soud neměl žádné pochybnosti o společném úmyslu a jednání všech obžalovaných zmocnit se vozidel a prodat je třetím osobám, a proto veškeré výhrady k právní kvalifikaci jednání popsaného pod bodem 1) výroku o vině neshledal důvodnými. Potvrdil jako správnou i právní kvalifikaci jednání stěžovatele popsaného pod bodem 3) výroku o vině s tím, že bylo nepodstatné, jakým způsobem stěžovatel zbraň získal, zda koupí od obžalovaného H., či jejím odcizením. Krajský soud přezkoumal i uložené tresty, které u obžalovaných H. a Z. korigoval, u stěžovatele však důvod pro jeho změnu neshledal. Konstatoval, že okresní soud při úvahách o druhu a výměře trestu správně považoval za přitěžující okolnost recidivu stěžovatele, který se dopustil stejné trestné činnosti v průběhu sedmileté zkušební doby podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl vyměřen v délce pěti let rozsudkem Okresního soudu v Lounech v srpnu 2012 (ve věci vedené pod sp. zn. 4 T 9/2012). Nesplnil-li předchozí trest, byť jen zčásti vykonaný, svůj výchovný vliv ani účel, s ohledem na výměru uloženého trestu nepřicházel v úvahu jiný než nepodmíněný trest odnětí svobody.

4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Po stručné rekapitulaci průběhu a výsledků řízení stěžovatel namítl nesprávné právní posouzení obou skutků, pro které byl uznán vinným. K právní kvalifikaci zločinu krádeže uvedl, že v jeho případě nelze z provedených důkazů vůbec učinit závěr o tom, že se zmocnil cizí věci, tím méně, že se tak stalo vloupáním. Jeho jediná činnost spočívala v tom, že na žádost obžalovaného H. odvážel vozidla Citroën Traction a Praga Lady, neboť měl odtahovou službu. Pokud šlo o vozidlo JEEP, z důkazů provedených po vyhlášení rozsudku okresního soudu podle stěžovatele vyplynulo, že toto vozidlo obžalovaný H. za přesně nezjištěné účasti obžalovaného Z. prodal R. P., a to bez jakékoliv stěžovatelovy účasti nebo součinnosti. Pro řádné objasnění prodeje vozidla měl krajský soud rozsudek okresního soudu zrušit a věc vrátit buď soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nebo státnímu zástupci do přípravného řízení. V přípravném řízení by H. vypovídal jako obviněný a P. jako svědek, nejednalo by se o podání vysvětlení formou úředních záznamů učiněných po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, jak se stalo. Pokud by byla následně podána nová obžaloba, odcizení vozidla JEEP bylo kladeno za vinu již pouze H. a stěžovatel by nemohl být souzen za jeho krádež. Stěžovatel rovněž vytkl krajskému soudu, že jako důkaz nepřečetl i úřední záznam o podání vysvětlení obžalovaným H. (na č. l. 814, 835 až 837), což znemožnilo řádně osvětlit prodej vozidla. Stěžovatel zopakoval, že důkazy provedenými po vyhlášení rozsudku okresního soudu byl jednoznačně vyloučen jakýkoliv jeho podíl či účast na krádeži vozidla JEEP, přesto však kvalifikace skutku zůstala bez jakékoliv změny.

6. Stěžovatel namítl i nesprávné právní posouzení skutku pod bodem 3 rozsudku okresního soudu. Upozornil, že byl uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování s tím, že měl pistoli od obžalovaného H. zakoupit, přitom v usnesení o zahájení trestního stíhání i v podané obžalobě je uvedeno, že H. zbraň odcizil.

7. Stěžovatel dále poukázal na řadu procesních pochybení okresního soudu, která v ústavní stížnosti blíže rozvedl a o kterých uvedl, že je namítl ve své obhajobě, se kterou se okresní soud a krajský soud řádně nevypořádaly, Nejvyšší soud jeho námitky vypořádal pouze formálně s přihlédnutím k omezenému rozsahu dovolacích důvodů.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud předesílá, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Podle čl. 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že mu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené, to ovšem jen potud, pokud tyto ve své činnosti respektují ústavně zaručená základní práva nebo svobody osob trestně stíhaných a řízení před nimi vedené je jako celek spravedlivé (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257).

10. V posuzované věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, šlo o to, zda výklad podaný obecnými soudy a aplikace trestněprávních ustanovení, jež upravují proces zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, zejména dokazování (§ 89 a násl. téhož zákona) a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 téhož zákona), resp. jež vyslovují požadavky na náležité odůvodnění rozhodnutí (§ 125 odst. 1 téhož zákona), nezaložily nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nedošlo k nepřípustnému zásahu do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy ve smyslu hlavy páté Listiny, případně čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho trestní větvi.

11. Pokud jde o dokazování, hlava pátá Listiny, stejně jako čl. 6 Úmluvy, neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Ústavní soud respektuje, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda z provedených důkazů lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, nebo zda není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu nevstupuje, zasahuje pouze v případech, kdy nesprávná realizace důkazního řízení má ústavně právní relevanci a odůvodňuje jeho zásah. Z jeho dosavadní rozhodovací praxe vyplývá, jak ostatně připomněl v napadeném usnesení i Nejvyšší soud, že tak činí především v případech důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, v případech důkazů opomenutých a v případech svévolného hodnocení provedených důkazů (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377); ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy pak zejména v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, či postrádají jejich základ [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451), nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479), nález sp. zn. I. ÚS 564/08 ze dne 22. 5. 2012 (N 110/65 SbNU 491) a další], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. V posuzované věci Ústavní soud pochybení, které by zakládalo důvod k jeho zásahu ve formě kasačního nálezu, neshledal.

12. Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval námitky uplatněné v odvolání a dovolání, se kterými se krajský soud a Nejvyšší soud více než dostatečným způsobem vypořádaly. Postup okresního soudu v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu verifikoval krajský soud, který považoval celkový rozsah dokazování za dostačující ke zjištění skutkového stavu věci, o kterém nebyly důvodné pochybnosti. Z odůvodnění napadených rozsudků vyplývá, z jakých důvodů okresní soud a krajský soud nepřisvědčily stěžovatelově obhajobě a jak hodnotily jeho podíl na odcizení a následném prodeji všech tří vozidel či držení zbraně bez zbrojního průkazu.

13. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelově kritice, že Nejvyšší soud vypořádal jeho námitky pouze formálním způsobem. Nejvyšší soud výslovně uvedl, že námitky založené na pochybeních soudů nižších stupňů při hodnocení provedených důkazů a namítaných vad ve skutkových zjištěních nebyly důvodné. Konstatoval, že neshledal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, ani extrémní nesoulad právních závěrů na jejich základě učiněných. Nejvyšší soud připustil, že pod uplatněný dovolací důvod [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu] by bylo možné podřadit část výhrad stěžovatele souvisejících s jednáním týkajícím se odcizení vozidla JEEP, nicméně dodal, že podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů stěžovatel společně se spoluobviněným Z. verbálním nátlakem přesvědčili spoluobviněného H., že jeho dluh vůči Z. by bylo možné uhradit právě z peněz získaných prodejem odcizených vozidel. Reálně by přicházelo v úvahu posoudit tento dílčí útok stěžovatele jako účastenství (ve formě návodu) na trestné činnosti krádeže, případně jako trestný čin vydírání. To by však ve svém důsledku znamenalo, že jednání stěžovatele by muselo být posouzeno přísněji, což by způsobilo změnu v jeho neprospěch, čemuž brání zákaz změny k horšímu (reformatio in peius). Nejvyšší soud uzavřel, že odstranění tohoto pochybení je nemožné a na rozdíl od státního zástupce dospěl k závěru, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Těmto závěrům neměl Ústavní soud důvod nepřisvědčit, neboť zákon změnu k horšímu (v neprospěch stěžovatele) v souvislostech daného případu nedovoluje.

14. K argumentaci stěžovatele ve vztahu ke skutku pod bodem 3) rozsudku okresního soudu, konkrétně rozporu mezi obžalobou a rozsudkem, lze plně odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který vyložil, že okolnost, resp. způsob jakým stěžovatel zbraň získal, je nevýznamná, neboť z hlediska jeho trestní odpovědnosti bylo esenciální, že takovou zbraň pro sebe (či jiného) bez povolení opatřil.

15. Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti a skutečností vyplývajících z napadených rozhodnutí, typických pro projednávanou věc, Ústavní soud dospěl k závěru, že namítanými pochybeními nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva, a proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2020

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru