Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1864/10 #1Usnesení ÚS ze dne 07.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
Smlouva o dílo
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1864.10.1
Datum podání29.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 536

99/1963 Sb., § 132, § 153


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1864/10 ze dne 7. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky iMagic, s.r.o., se sídlem Dělnická 3, 170 00 Praha 7, zastoupené JUDr. Miloušem Krásou, CSc., advokátem, se sídlem Mladoboleslavská 297, 190 17 Praha 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 12 Co 324/2009, za účasti Městského soudu v Praze, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně doručenou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, vydaného v řízení o zaplacení částky 63.665 Kč, v němž vystupovala jako žalobkyně. Stěžovatelka má za to, že v důsledku tohoto rozhodnutí obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a dále k porušení čl. 90 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.

Z příloh ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. května 2009, sp. zn. 5 C 250/2007, bylo rozhodnuto tak, že žalovaná je povinna stěžovatelce zaplatit částku 63.655 Kč s úrokem z prodlení. Obvodní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o dílo (zhotovení webové prezentace) dle obchodního zákoníku, když byly prokázány základní náležitosti smlouvy, rozsah prací, cena a termín plnění. Stěžovatelka měla dílo předat dne 20. 12. 2004 a ze strany žalované nebyly vytčeny žádné vady díla. Až po podání žaloby žalovaná odstoupila od smlouvy, a to s odkazem na nedokončení díla a jeho nepoužitelnost. Žádné vady nebyly žalovanou ve smyslu § 560 a násl. obchodního zákoníku reklamovány. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila, ocitla se tak, podle názoru obvodního soudu, ve smyslu § 365 a § 369 odst. 1 obchodního zákoníku v prodlení s plněním peněžitého závazku.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 12 Co 324/2009, byl výše uvedený rozsudek změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce částku 10.609 Kč s úrokem z prodlení a ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Městský soud po doplněném dokazování výslechem znalce dospěl k závěru, že z žádného důkazu provedeného v řízení nevyplynulo, že došlo skutečně k předání díla a že žalovaný mohl dílo užívat. Ze znaleckého výslechu, podle názoru městského soudu, jednoznačně vyplynulo, že nelze určit, zda a co bylo ze strany stěžovatelky skutečně žalovanému předáno a tedy splněno. V tomto duchu městský soud hodnotil i další listinné důkazy (předávací protokol, emailovou komunikaci). Z předávacího protokolu plyne, že žalovanému byla předána (toliko) 1/6 objednaného díla. Vůči této části žalovaný nenamítal (nereklamoval) vady, a proto městský soud určil dle § 136 o. s. ř. částku 10.609 Kč jako část poměrnou z celkové ceny. Ve zbytku nebyla žaloba stěžovatelky podložena ani listinnými důkazy ani výslechem znalce, pročež byla v rozsahu 53.046 Kč zamítnuta.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že městský soud nezohlednil, že povinnost provést dílo bylo splněno předáním na základě (podrobněji rozvedené) emailové komunikace způsobem, který si žalovaný určil. Dále stěžovatelka poukazuje na povinnost žalovaného (§ 262 odst. 1 obchodního zákoníku) dílo prohlédnout a vady oznámit bez zbytečného odkladu. Konečně se stěžovatelka domáhá přihlédnutí k obchodním zvyklostem (§ 264 odst. 1 obchodního zákoníku), které v tomto případě měly spočívat v používání emailové korespondence.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Těžiště stěžovatelčiny ústavní stížnosti leží v oblasti hodnocení důkazů provedených obecným soudem. K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil již mnohokrát (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 124/96). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. V souladu s ust. § 132 o. s. ř., hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv, resp. posuzovat správnost zjištění skutkového stavu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. § 153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými právními závěry, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny.

Takový extrémní nesoulad v hodnocení důkazní situace, který by zakládal porušení základního práva stěžovatelky však Ústavní soud neshledal. Stěžovatelka svou argumentaci soustředila na otázku předání (úplného) díla na konci roku 2004 a začátkem roku 2005, přičemž odkázala na emailovou komunikaci z tohoto období. Městský soud však v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě uzavřel, že tato skutečnost nebyla spolehlivě prokázána. Podrobně zrekapituloval výpověď znalce, který uvedl, že ani z emailové komunikace není zřejmé, zda se předání vázalo k funkčnímu dílu či ke grafickým návrhům. Proto nelze zjistit, zda bylo v této době funkční dílo předáno a v jakém rozsahu. S tímto závěrem se městský soud ztotožnil a své úvahy v odůvodnění podrobně rozvedl. Proto není důvodné tvrzení stěžovatelky, že městský soud k emailové komunikaci nepřihlédl, když z odůvodnění naopak plyne, že z nich vycházel, ovšem s odlišnými závěry než stěžovatelka. Ústavní stížnost tak neobsahuje námitky ústavněprávní relevance, toliko argumentaci v rovině jednoduchého práva (resp. hodnocení důkazů) uplatněnou již před obecnými soudy. Za této situace Ústavní soud neshledal žádný prostor pro uplatnění své kasační pravomoci.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru