Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1855/15 #1Usnesení ÚS ze dne 09.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Žďár nad Sázavou
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkdítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1855.15.1
Datum podání22.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1855/15 ze dne 9. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. M., zastoupené Mgr. Barborou Svobodovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočce v Jihlavě, ze dne 26. března 2015 č. j. 54 Co 1063/2014-121 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 10. září 2014 č. j. 9 Nc 516/2014-79, za účasti Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou a Krajského soudu v Brně -pobočky v Jihlavě, jako účastníků řízení a P. Z., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. června 2015, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její práva zakotvená v čl. 32 odst. 1 a 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v principech demokratického státu vyplývajících z preambule Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), konkrétně práva plynoucí z principu právní jistoty a principu ochrany legitimního očekávání.

2. Rozsudkem, napadeným ústavní stížností, Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou ve věci o svěření nezletilého syna stěžovatelky, narozeného v roce 2012, do péče a určení výživného, svěřil nezletilého do péče otce (výrok I.), stěžovatelce uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého syna počínaje dnem 1. února 2014 částkou 450 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. května 2014 částkou 900 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. srpna 2014 částkou 2 500 Kč měsíčně (výrok II.). Dále okresní soud rozhodl o splatnosti dlužného výživného za období 1. února 2014 do 31. srpna 2014 ve výši 3 550 Kč (výrok III.) a o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení nemá právo (výrok IV.)

3. K odvolání podanému stěžovatelkou Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě, rozsudek soudu prvního stupně, rovněž napadený ústavní stížností, ve výroku o svěření nezletilého syna do péče otce a o výživném pro dobu od 1. srpna 2014, potvrdil. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II. v jeho části o určení rozsahu vyživovací povinnosti stěžovatelky k nezletilému v době před 1. srpnem 2014 tak, že jí uložil povinnost v době od 1. února 2014 do 31. července 2014 přispívat na výživu syna částkou 1 000 Kč měsíčně. Ve výroku III., o dlužném výživném, uložil odvolací soud stěžovatelce povinnost zaplatit dlužné výživné ve výši 10 000 Kč. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na tuto náhradu právo.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas se svěřením nezletilého syna do péče otce a namítala, že oba ve věci rozhodující soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením § 907 občanského zákoníku, neprovedly dokazování v dostatečném rozsahu, neprověřily předpoklady pro svěření nezletilého do její péče, ani předpoklady pro střídavou péči, nezajímaly se o názor dítěte a ani řádně nezjistily skutkový stav. V důsledku toho jsou podle názoru stěžovatelky napadená rozhodnutí soudů nesprávná, nepřezkoumatelná, protizákonná a protiústavní. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na závěry uvedené v usnesení Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2014 sp. zn. I. ÚS 794/14.

5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

7. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Je zcela zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před odvolacím soudem a polemizuje se závěry, ke kterým tento soud dospěl, přičemž její argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.

8. Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány". Podle čl. 18 odst. 1 této Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte".

9. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby na jeho výchově participovali oba rodiče, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci (srov. nález ze dne 11. května 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04; N 106/37 SbNU 397). Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mimo jiné uznával roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte (srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09; N 32/56 SbNU 363).

10. Není důvod pochybovat, a to s ohledem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí, že ve věci rozhodující soudy z těchto principů vycházely. V průběhu dokazování vyšlo najevo, že rodiče nezletilého syna spolu od prosince 2013 nežijí, stěžovatelka odešla ze společné domácnosti a nezletilého ponechala v péči otce spolu se svoji nezletilou dcerou z předchozího vztahu. V průběhu měsíce května 2014 pak stěžovatelka odešla žít a pracovat do Velké Británie, nezletilého syna vídala sporadicky a na jeho výživu přispěla jen jednorázovou částkou v měsíci červnu 2014 a od té doby platí výživné nepravidelně. Odvolací soud primárně z důvodu, že stěžovatelka neskýtá záruku stabilního výchovného prostředí pro nezletilého syna, považoval za správný závěr prvostupňového soudu o svěření nezletilého do péče otce. K tomu odvolací soud připomenul, že bude na otci, aby napříště stěžovatelce umožňoval v adekvátním rozsahu kontakty nezletilého se stěžovatelkou, neboť jsou pro jeho řádný vývoj nezbytné.

11. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru