Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1855/14 #1Usnesení ÚS ze dne 01.11.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na azyl
Věcný rejstříkazyl
odsouzený
trest odnětí svobody/podmíněné propuštění
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.1855.14.1
Datum podání28.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 43

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 54 odst.2

325/1999 Sb., § 12

326/1999 Sb., § 179


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1855/14 ze dne 1. 11. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. D. M., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 9 Azs 29/2014-16 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2013 č. j. 63 Az 11/2013-25, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Průběh řízení před obecnými soudy

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o udělení mezinárodní ochrany, pro tvrzené porušení jeho základních práv.

2. Stěžovatel se v řízení před správním orgánem domáhal udělení mezinárodní ochrany z důvodu obavy z trestního stíhání ve Vietnamské socialistické republice (dále jen "Vietnam") za trestný čin vraždy a pokusu o vraždu, kterých se dopustil v České republice a za které zde byl odsouzen a podstatnou část trestu již vykonal. Usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. 1. 2009 sp. z. 28 PP 265/2008 byl stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž mu byla stanovena zkušební doba v trvání 7 roků s dohledem. Podle jeho tvrzení není ve Vietnamu v právním řádu výslovně zakotvena zásada ne bis in idem, tudíž mu v případě návratu hrozí opětovné trestní stíhání a uložení trestu smrti.

3. Ministerstvo vnitra (dále "ministerstvo" nebo "správní orgán") dospělo k závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu ustanovení § 12, § 13 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"), a pro existenci důvodu dle § 15a zákona o azylu mu nelze udělit ani doplňkovou ochranu. Rozhodnutím ze dne 3. 9. 2013 č. j. OAM-326/ZA-06-HA08-2010 nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu.

4. Stěžovatel dle ministerstva v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Nebyly zjištěny ani obavy z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatel opustil vlast výlučně za účelem podnikání v České republice. Jelikož nebyl rodinným příslušníkem azylanta, vyloučen byl rovněž azyl z důvodu uvedeného v § 13 zákona o azylu. Konečně neshledal ani důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu, kdy za takový důvod nelze považovat existenci rodinných vazeb na území České republiky (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003 sp. zn. 3 Azs 12/2003 nebo ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 1 Azs 5/2011).

5. V úvahu nepřicházelo ani udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Stěžovatel byl odsouzen pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona, a dále pokusu trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 ve spojení s § 8 odst. 1 trestního zákona. Tento čin bylo nepochybně možno považovat za zvlášť závažný zločin ve smyslu vylučující klauzule uvedené v § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Vzhledem k povaze uvedeného jednání, které je neslučitelné s principy, na níž je mezinárodní ochrana vystavěna, byl stěžovatel vyloučen z okruhu osob, kterým může být na území České republiky udělena mezinárodní ochrana. V této souvislosti rovněž poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2010 č. j. 4 Azs 60/2007-119, dle kterého platí, že jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany bude zjištěn některý z důvodů uvedených v § 15a zákona o azylu, rozhodne Ministerstvo vnitra o neudělení mezinárodní ochrany; není dále povinno zjišťovat případnou existenci důvodů uvedených v 14a zákona o azylu.

6. Nad rámec výše uvedených závěrů podotkl, že obavy stěžovatele z opakovaného potrestání po návratu do Vietnamu kvůli tomu, že na území České republiky spáchal trestný čin vraždy, považuje za pouhou domněnku spekulativního charakteru, která nemá oporu ve zjištěných skutečnostech. Přitom odkázal na informaci Ministerstva zahraničních věcí č. j. 123004/2012-LPTP, která podle něho uvedené obavy vyvrací.

7. Stěžovatel předmětné rozhodnutí napadl žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Poukazoval mimo jiné na průběh trestního řízení vedeného před Krajským soudem v Ostravě - pobočkou v Olomouci (dále jen "trestní soud"), v rámci něhož s ohledem na reálné nebezpečí uložení trestu smrti nedošlo k jeho vydání do Vietnamu, ani k uložení trestu vyhoštění. I tato rozhodnutí měla svědčit o tom, že v jeho případě existují důvody pro udělení mezinárodní ochrany.

8. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a rozsudkem ze dne 29. 11. 2013 č. j. 63 Az 11/2013-25 žalobu zamítl. Došel k názoru, že správní orgán nepochybil, když stěžovatelovi neudělil azyl podle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu, neboť pro udělení azylu dle těchto zákonných ustanovení nebyly tvrzeny ani shledány žádné relevantní skutečnosti. Ztotožnil se i s aplikací vylučovací klauzule dle § 15a zákona o azylu, neboť bylo nesporné, že stěžovatel na území České republiky spáchal vážný nepolitický zločin. Správní orgán tudíž nebyl povinen zjišťovat existenci důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud se rovněž ztotožnil s posouzením správního orgánu stran nedůvodnosti obav z opakovaného potrestání v případě návratu do Vietnamu.

9. Stěžovatel napadl rozhodnutí krajského soudu kasační stížností. Opět poukazoval na existenci důvodných obav z uložení trestu smrti, které dle jeho názoru nebyly v řízení řádně zohledněny. Současně napadal aplikaci § 15a zákona o azylu, když tvrdil, že již byl pro zvlášť závažný zločin odsouzen a trest vykonal, a není tedy zájem na tom, aby byl doživotně vyloučen z možnosti získat doplňkovou ochranu. Vedle tohoto namítal nerespektování zásady jednotnosti právního řádu a legitimního očekávání, když nebyl důvod posoudit tutéž situaci jinak v řízení o mezinárodní ochraně a jinak v trestním řízení.

10. Nejvyšší správní soud neshledal, že by stížnost podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, a podle § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ji usnesením ze dne 26. 3. 2014 č. j. 9 Azs 29/2014-16 pro nepřijatelnost odmítl. V reakci na námitku nesprávné aplikace ustanovení § 15a zákona o azylu konstatoval, že předmětem posouzení byla v daném případě otázka, zda existuje důvodné podezření, že stěžovatel spáchal zvlášť závažný zločin. V případě kladné odpovědi na tuto otázku již nebylo třeba zjišťovat, zda stěžovatel splnil podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Uvedl, že při interpretaci dotčených ustanovení zákona o azylu je s ohledem na povinnost eurokonformní interpretace třeba vycházet i ze znění vylučujících klauzulí v směrnici Rady 2004/83/ES o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohly žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (dále jen "kvalifikační směrnice"). Předpokladem aplikace vylučovací klauzule podle čl. 17 kvalifikační směrnice, je důvodné podezření, že se žadatel dopustil vážného nepolitického zločinu. Tato podmínka byla v uvedeném případě nepochybně splněna, protože vražda je jedním z nejvážnějších trestných činů, přičemž stěžovatel se ji dopustil v rámci konkurenčních bojů na tržnici, a tudíž je vyloučen politický charakter uvedeného jednání. Pokud se týče vyžadovaného důkazního standardu "důvodné podezření", odkázal na svůj rozsudek ze dne 31. 3. 2011 č. j. 4 Azs 60/2007-136, ze kterého za použití argumentu a contrario dovodil, že odsouzením za trestný čin je tento důkazní standard naplněn. Posouzení této námitky uzavřel tím, že daná otázka byla plně řešena judikaturou Nejvyššího správního soudu, proto kasační stížnost nepřesáhla svým významem vlastní zájmy stěžovatele.

11. Jestliže stěžovatel argumentoval tím, že nelze doživotně vyloučit z možnosti udělení doplňkové ochrany pachatele závažných trestných činů, kteří již svůj trest vykonali, Nejvyšší správní soud poukázal na institut zahlazení odsouzení, díky němuž je uplynutím stanovené doby na pachatele pohlíženo, jako by nebyl odsouzen. V případě, že by stěžovatelovo odsouzení bylo zahlazeno, musel by se krajský soud a potažmo i Nejvyšší správní soud touto otázkou zabývat důkladně, přičemž by i v následné kasační stížnosti mohl být dán přesah vlastních zájmů stěžovatele. Jelikož však stěžovatel není v této situaci, není na místě se takovou námitkou zabývat.

12. Pokud se týče posouzení důvodných obav z uložení trestu smrti ze strany správního orgánu a krajského soudu, Nejvyšší správní soud považoval za nutné se k němu vyjádřit i přesto, že uvedené posouzení bylo z hlediska žádosti o udělení mezinárodní ochrany irelevantní. Stěžovatel oprávněnost svých obav opíral především o rozsudek trestního soudu ze dne 11. 11. 2005 č. j. 53 T 3/2005-629, kterým mu nebyl uložen trest vyhoštění z důvodu, že by mu v krajině původu mohlo hrozit uložení trestu smrti. Zatímco správní orgán závěry trestního soudu nezohlednil vůbec, krajský soud se s nimi sice stručně vypořádal, avšak nesprávně vyhodnotil, že se trestní soud zabýval pouze otázkou vydání stěžovatele k potrestání. Argumentaci krajského soudu a správního orgánu k problematice hrozby uložení trestu smrti ve Vietnamu považoval za zcela nedostatečnou a upozornil, že v případě řízení, ve kterém by stěžovateli měla být uložena povinnost vycestovat, by rozhodující orgán musel zjistit reálnost hrozby trestu smrti. V tomto ohledu by se především musel důsledně vypořádat s argumentací trestního soudu. Nejvyšší správní soud přitom připustil možnost odlišného posouzení, v takovém případě by ovšem musel rozhodující orgán podrobně rozvést, proč a na základě jakých podkladů se od názoru vysloveného trestním soudem. Jak však bylo uvedeno výše, orgány rozhodující o udělení mezinárodní ochrany otázku hrozby uložení trestu smrti zvažovat nemusely, neboť tomu bránila aplikace vylučovací klauzule.

13. V závěru svého odůvodnění Nejvyšší správní soud poukázal na možnost poskytnutí ochrany podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"). V případě zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu se na cizince opět plně vztahují ustanovení zákona o pobytu cizinců, a jeho setrvání na území České republiky je možné dosáhnout pouze v režimu uvedeného zákona. V souvislosti s touto možností odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2010 č. j. 4 Azs 60/2007-119, ze kterého vyplývá, že v případě existence důvodu znemožňujícího vycestování (podle § 120a ve spojení s § 179 zákona o pobytu cizinců) existuje možnost udělit cizinci vízum za účelem strpění pobytu cestou podle § 179 odst. 5 zákona o pobytu cizinců i přes to, že by byly naplněny výluky uvedené v odst. 3 a 4 tohoto ustanovení, které jsou obdobné výlukám uvedených v § 15a zákona o azylu. To platí, i pokud by byl stěžovateli po skončení řízení o mezinárodní ochraně uložen výjezdní příkaz, neboť ten nebrání cizímu státnímu příslušníkovi obrátit se na příslušné orgány cestou institutů obsažených v zákoně o pobytu cizinců.

II.

Argumentace stěžovatele

14. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje své námitky, které uplatnil v řízení před obecnými soudy. Uvádí, že svoji žádost o udělení mezinárodní ochrany odůvodnil obavami z hrozby nového trestního stíhání ve věci, ve které již byl pravomocně odsouzen a hrozby nepřiměřeného a krutého trestu, včetně trestu smrti. Důvodnost těchto obav dokládal pravomocným rozsudkem trestního soudu. Za této situace nelze akceptovat tvrzení správního orgánu či krajského soudu, že hrozba uložení trestu smrti je pouhou domněnkou. Dále v řízení namítal nerespektování jednotnosti právního řádu a zásady legitimního očekávání, když důvody, pro něž stěžovateli nebyl uložen trest vyhoštění, jsou podřaditelné pod důvody pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu či doplňkové ochrany podle § 14a téhož zákona. Není žádný důvod, aby tutéž situaci posoudily různé orgány odlišným způsobem. Neudělením mezinárodní ochrany je stěžovatel de facto nucen vycestovat a podrobit se riziku, před kterým jej trestní soud chránil. Nejvyšší správní soud pochybil, jestliže na jedné straně uvedl, že argumentace krajského soudu a správního orgánu ohledně hrozby uložení trestu smrti je nesprávná, na druhé straně však konstatoval, že kasační stížnost svým zájmem nepřesahuje zájmy stěžovatele, pročež ji odmítl.

15. Uvedeným postupem mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatel namítal porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 3 Listiny a porušení čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky, jelikož rozhodující soudní orgány mu dle jeho názoru neposkytly zákonem stanoveným způsobem ochranu jeho práv a neřídily se při své rozhodovací činnosti zákonem a mezinárodní smlouvou.

III.

Vlastní posouzení

16. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu možnost posoudit přijatelnost návrhu ještě před tím, nežli přikročí k meritornímu rozhodnutí nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Právě o tento případ se jedná i v projednávané věci.

17. Stěžovatel během řízení argumentuje nebezpečím hrozícím mu v důsledku nového trestního stíhání v zemi jeho původu, které by mohlo vyústit až v uložení trestu smrti, a z tohoto důvodu se dožaduje udělení mezinárodní ochrany. Přehlíží ovšem, že zatímco riziko uložení trestu smrti vytváří absolutní překážku vyhoštění či vydání osoby do státu, v němž by uložení takového trestu reálně hrozilo (čl. 3 Úmluvy či čl. 19 Listiny základních práv Evropské unie), toto riziko samo o sobě nezakládá právo na udělení konkrétní formy pobytu podle zákona o azylu (viz Kosař, D. a kol. Zákon o azylu: komentář. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010, s. 235). Byť se doplňková ochrana co do důvodů uvedených v § 14a odst. 2 písm. a) a b) zákona o azylu překrývá s ochranou garantovanou čl. 3 Úmluvy, není jejich rozsah totožný. Zásadním rozdílem je právě skutečnost, že zatímco je ochrana garantovaná čl. 3 Úmluvy absolutní a bezpodmínečná, udělení doplňkové ochrany je podmíněno kumulativním naplněním podmínek stanovených ustanovením § 14a odst. 1 zákona o azylu, přičemž jednou z těchto podmínek je právě absence jednání uvedeného v ustanovení § 15a odst. 1. V projednávaném případě obecné soudy řádně a přesvědčivě odůvodnily aplikaci vylučovací klauzule dle § 15a zákona o azylu, v důsledku níž bylo udělení doplňkové ochrany vyloučeno. S ohledem na to již v daném řízení neměly povinnost zkoumat, zda stěžovatel může být v zemi původu vystaven zacházení neslučitelnému s čl. 3 Úmluvy.

18. Jestliže se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou důvodných obav z uložení trestu smrti, učinil tak pouze nad rámec svého rozhodnutí a především proto, aby stěžovatele upozornil na možnost dosáhnout ochrany jinou cestou. Ve svém rozhodnutí předestřel způsoby, jakými může stěžovatel legalizovat svůj pobyt na území České republiky a zabránit tak nucenému vycestování do země svého původu. V tomto smyslu neobstojí argumentace stěžovatele, dle níž bude v důsledku neudělení azylu nebo doplňkové ochrany nucen vycestovat do Vietnamu a bude tak vystaven riziku uložení trestu smrti, a tedy zásahu do práva garantovaného čl. 3 Úmluvy. Takový následek by hrozil (za předpokladu, že by byly obavy stěžovatele důvodné) až v případě vyhoštění stěžovatele z České republiky. Až v řízení o vyhoštění by bylo nutné zkoumat, zda by nucením stěžovatele k vycestování došlo k porušení zásady non-refoulement ve smyslu čl. 3 Úmluvy. I v tomto směru lze tedy považovat napadená rozhodnutí za ústavně konformní [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 23/11 ze dne 24. 4. 2012 (N 86/65 SbNU 161; 234/2012 Sb.].

19. Ústavní soud uzavírá, že správní orgán i obecné soudy se náležitě vypořádaly s otázkami, jejichž zodpovězení bylo pro výsledek řízení o udělení mezinárodní ochrany relevantní. Jelikož stěžovatelova ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, nezbylo mu, než ji odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2016

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru