Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1851/20 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánJINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj
SOUD - KS Brno
SOUD - NSS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zásada věci rozhodnuté (res iudicata, ne bis in idem)
právo na soudní a jinou právní ochran... více
Věcný rejstříksprávní delikt
Správní soudnictví
Překážka věci rozsouzené (res iudicata)
správní sankce
pokuta
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.1851.20.1
Datum podání02.07.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 46 odst.1 písm.a

435/2004 Sb., § 140 odst.1 písm.c

500/2004 Sb., § 81


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1851/20 ze dne 31. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti JUDr. Edvarda Petříka, zastoupeného JUDr. Radoslavem Dostálem, advokátem se sídlem Lazaretní 4298/11a, Brno, proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 15. 1. 2014 č. j. 10702/9.30/13/14.3-RZ, sdělení Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 5. 5. 2017 č. j. 10148/9.30/17-2, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2019 č. j. 30 Ad 4/2017-61 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2020 č. j. 5 Ads 143/2019-39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i zrušení tohoto soudního rozhodnutí. Současně požaduje zrušení v záhlaví označených správních rozhodnutí. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nezákonného a svévolného postupu správních orgánů, které neshledaly důvody pro zahájení řízení o prohlášení nicotnosti správního rozhodnutí, přestože podle stěžovatele trpělo závažnými nedostatky, zejména absolutním nedostatkem právní formy. K porušení uvedených práv mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které odmítly žalobu stěžovatele a následně zamítly i jeho kasační stížnost proti postupu inspektorátu práce a uvedený postup správních orgánů tak aprobovaly.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále jen "oblastní inspektorát") rozhodnutím ze dne 15. 1. 2014 č. j. 10702/9.30/13/14.3-RZ uložil stěžovateli jako podnikající fyzické osobě pokutu ve výši 7 300 000 Kč za spáchání správního deliktu podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, kterého se měl dopustit tím, že umožnil cizincům vietnamské státní příslušnosti výkon závislé práce mimo pracovněprávní vztahy a bez povolení k zaměstnání. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel nejprve dne 31. 1. 2014 odvolání, které Státní úřad inspekce práce zamítl rozhodnutím ze dne 5. 5. 2014 č. j. 918/1.30/14/14.3. Stěžovatel napadl toto rozhodnutí žalobou, kterou Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 9. 2016 č. j. 36 Ad 39/2014-73 zamítl. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 2. 2017 č. j. 1 Ads 272/2016-53 zamítl kasační stížnost stěžovatele. Ústavní stížnost stěžovatele Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 1261/17 jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Následně podal stěžovatel dne 7. 4. 2017 nové odvolání proti rozhodnutí oblastního inspektorátu, na které Státní úřad inspekce práce zareagoval sdělením ze dne 21. 7. 2017 č. j. 4180/1.30/17-3, v němž uvedl, že podání stěžovatele nelze pokládat za odvolání ve smyslu § 81 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "správní řád"), neboť stěžovatel již svého práva podat odvolání jednou využil a bylo o něm pravomocně rozhodnuto. Žaloba proti tomuto sdělení byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2019 č. j. 29 Ad 9/2017-70 zamítnuta. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2020 č. j. 9 Ads 330/2019-35 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele.

Dne 10. 4. 2017 byl oblastnímu inspektorátu doručen podnět stěžovatele k prohlášení nicotnosti v záhlaví citovaného rozhodnutí oblastního inspektorátu. V záhlaví citovaném sdělení oblastní inspektorát uvedl, že neshledal důvody pro zahájení řízení o prohlášení nicotnosti. Krajský soud v Brně žalobu stěžovatele odmítl, neboť řízení bylo stiženo neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení spočívajícím v překážce věci rozhodnuté (rei iudicate). Nejvyšší správní soud následně kasační stížnost zamítl.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních orgánů a správních soudů. Ústavní soud přezkoumal napadená soudní rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud, rozhodovaly nestranně, se všemi námitkami stěžovatele se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu a s. ř. s. Závěr správních soudů, že se jedná o věc pravomocně rozhodnutou, neboť mezi řízením o žalobě proti rozhodnutí o odvolání stěžovatele a nyní projednávanou věcí existuje jak totožnost předmětu řízení, tak totožnost účastníků, považuje Ústavní soud za řádně odůvodněný, jasný a logický. Oba soudy se obšírně zabývaly pozadím celého případu a s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (usnesení rozšířeného senátu č. j. 7 As 100/2010-65) se vyjádřily i k otázce běhu lhůty pro podání žaloby.

K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelovi garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru