Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1845/11 #1Nález ÚS ze dne 27.10.2011K ochraně právního postavení spotřebitele

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkPromlčení
odůvodnění
úvěr
žaloba/na plnění
úrok z prodlení
právní úkon/neurčitý
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 185/63 SbNU 153
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1845.11.1
Datum vyhlášení14.11.2011
Datum podání22.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 55 odst.1, § 37 odst.1

513/1991 Sb., § 261, § 397, § 262 odst.4, § 401, § 497

99/1963 Sb., § 80 písm.b, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Soudy jsou povinny se racionálně, vnitřně bezrozporně vypořádat s námitkami účastníků řízení. Vnitřní rozporností tak může trpět např. tvrzení soudu, že smluvní ujednání nezhoršuje postavení spotřebitele, ale zároveň slouží k ochraně dodavatele. Takový postup je v rozporu s právem účastníka řízení na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky M. K. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 27. 10. 2011 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2011, č. j. 27 Co 272/2009-121, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že byla v řízení před obecnými soudy v postavení žalované. Napadeným rozsudkem jí byla uložena povinnost peněžitého plnění vůči žalobci. Dle stěžovatelky se však krajský soud nevypořádal s námitkou promlčení předmětného závazku (soud prvního stupně žalobu zamítl z odlišného důvodu, a proto se této otázce nevěnoval). Zároveň byla stěžovatelka toho názoru, že důsledkem napadeného rozsudku je „konkludentní výklad“ § 401 obchodního zákoníku v tom smyslu, že prodloužení promlčecí doby až na deset let může ve smlouvě, resp. v obchodních podmínkách ve svůj neprospěch sjednat i spotřebitel (v tomto případě stěžovatelka). Dle názoru stěžovatelky je tento výklad v rozporu s § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, který zakotvuje neplatnost smluvních ujednání, jimiž spotřebitel zhoršuje svoje právní postavení, které mu zaručují normy občanského práva, především § 55 odst. 1 občanského zákoníku. V daném případě bylo navíc ujednání o prodloužení promlčecí doby obsaženo v obchodních podmínkách, tedy ne ve smlouvě samotné, přičemž již tato skutečnost vzbuzuje u spotřebitelských smluv pochybnosti.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v návaznosti na svou ustálenou judikaturu v nálezu uvedl, že obecný soud je povinen se vypořádat objektivně (racionálně obhajitelně) s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci; pokud se tak nestane, zásadně to zakládá protiústavnost dotyčného rozhodnutí, a to také v důsledku porušení zákazu libovůle. Případy ignorování věcných námitek účastníků řízení totiž zatěžují rozhodnutí soudů nepřezkoumatelností a tím potenciálně libovůli umožňují. Takové jednání obecného soudu je pak třeba hodnotit jako rozporné se základním právem účastníka řízení na spravedlivý proces.

Ve výše uvedeném smyslu se krajský soud racionálně nevypořádal s námitkou stěžovatelky, že dohodnuté prodloužení promlčecí doby na 10 let je neplatné (pro rozpor se zákonem) proto, že zhoršuje postavení stěžovatelky jako spotřebitelky. Mj. totiž na jednu stranu uvedl, že předmětné ujednání postavení stěžovatelky (spotřebitele) nezhoršuje, na druhou stranu tvrdil, že se jedná o institut směřující k ochraně věřitele.

Lze mít za to, že pokud je (dle krajského soudu) prodloužení promlčecí doby institutem směřujícím k ochraně věřitele, pak dohoda o prodloužení promlčecí doby logicky zhoršuje právní postavení strany druhé, tedy stěžovatelky, která je v pozici spotřebitelky. Bylo tak třeba přisvědčit jejímu názoru, že jestliže je prodloužení promlčecí doby institutem k ochraně věřitele, stěžovatelka v pozici spotřebitelky o výhody kratší zákonné promlčecí doby přichází.

Ústavní soud tedy uzavřel, že odůvodnění názoru odvolacího soudu je v daném směru vnitřně nesourodé, čímž je nastolen i zřejmý rozpor mezi rozhodnutím a důvody, o něž odvolací soud své rozhodnutí opřel. Takový postup krajského soudu činí pak jeho rozhodnutí rozporným s právem na spravedlivý proces. Pokud by krajský soud v dalším řízení na svém názoru trval, je třeba, aby jej racionálně a přesvědčivě odůvodnil.

Na základě výše uvedeného tak Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil, a to proto, že jím bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny; zároveň tím, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit peněžní částku žalobci, porušil její právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Vojen Güttler. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 1845/11 ze dne 27. 10. 2011

N 185/63 SbNU 153

K ochraně právního postavení spotřebitele

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 27. října 2011 sp. zn. I. ÚS 1845/11 ve věci ústavní stížnosti M. K. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2011 č. j. 27 Co 272/2009-121, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi nesplacenou úvěrovou jistinu a úroky z prodlení v zákonné výši, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení.

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2011 č. j. 27 Co 272/2009-121 se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 28. 5. 2009 č. j. 8 C 79/2009-67 zamítl žalobu GE Money Bank, a. s., (vedlejšího účastníka) proti stěžovatelce, kterou se domáhal zaplacení částky 28 120 Kč s přísl. a dále částky 32 000 Kč (I. výrok), a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 18 730 Kč. Dospěl k závěru, že žaloba vedlejšího účastníka není důvodná. Vedlejší účastník se domáhal zaplacení částky 28 120 Kč (úvěrové jistiny ve výši 22 420 Kč a smluvní pokuty ve výši 5 700 Kč) a 32 000 Kč (představující kapitalizované úroky z prodlení z dlužných splátek vypočtené ke dni 30. 1. 2006), a to jako nároků vyplývajících ze smlouvy o úvěru č. 4032621440, která měla být mezi účastníky uzavřena dne 24. 10. 2000. Z listin, které vedlejší účastník předložil, lze podle okresního soudu pouze dovodit, že vedlejší účastník poskytl stěžovatelce peníze na kupní cenu televizoru a stěžovatelka se zavázala takto poskytnuté peníze splácet v dohodnutých splátkách. Tyto peníze stěžovatelka uhradila. Toto byl jediný vztah mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, který se vedlejšímu účastníku podařilo prokázat. Skutečnosti uváděné v žalobě, zejména pokud jde o uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru, ze kterého vedlejší účastník svůj nárok dovozuje, prokázány nebyly.

2. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem rozhodl následovně:

"Rozsudek soudu prvního stupně se v části I výroku, kterou byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 32 286,39 Kč a úroky z prodlení ve výši 26,5 % z částky 728 Kč od 31. 1. 2006 do zaplacení, 28,5 % z částky 2 780 Kč od 31. 1. 2006 do zaplacení, 28 % z částky 2 463 Kč od 31. 1. 2006 do zaplacení, 27,7 % z částky 648 Kč od 31. 1. 2006 do zaplacení, 29 % z částky 675 Kč od 31. 1. 2006 do zaplacení, 29,5 % z částky 706 Kč od 31. 1. 2006 do zaplacení, 30 % z částky 2 000 Kč od 31. 1. 2006 do zaplacení, 31 % z částky 3 000 Kč od 31. 1. 2006 do zaplacení, 32,5 % z částky 4 000 Kč od 31. 1. 2006 do zaplacení, 33 % z částky 3 000 Kč od 31. 1. 2006 do zaplacení, 33,5 % z částky 2 000 Kč od 31. 1. 2006 do zaplacení, 34,5 % z částky 420 Kč od 31. 1. 2006 do zaplacení, 0,1 % denně z částky 5 700 Kč od 31. 1. 2006 do zaplacení, se potvrzuje." (výrok I).

"Rozsudek soudu prvního stupně se v části I výroku mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 22 420 Kč, úroky z prodlení ve výši 5 413,61 Kč a úroky z prodlení ve výši 10 % z částky 728 Kč od 31. 1. 2006 do zaplacení, 8 % z částky 2 780 Kč od 31. 1. 2006 do zaplacení, 8,5 % z částky 2 463 Kč od 31. 1. 2006 do zaplacení, 8,8 % z částky 648 Kč od 31. 1. 2006 do zaplacení, 7,5 % z částky 675 Kč od 31. 1. 2006 do zaplacení, 7 % z částky 706 Kč od 31. 1. 2006 do zaplacení, 6,5 % z částky 2 000 Kč od 31. 1. 2006 do zaplacení, 5,5 % z částky 3 000 Kč od 31. 1. 2006 do zaplacení, 4 % z částky 4 000 Kč od 31. 1. 2006 do zaplacení, 3,5 % z částky 3 000 Kč od 31. 1. 2006 do zaplacení, 3 % z částky 2 000 Kč od 31. 1. 2006 do zaplacení, 2 % z částky 420 Kč od 31. 1. 2006 do zaplacení ve splátkách ve výši 5 000 Kč měsíčně, splatných vždy do 15. dne kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím od právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek." (výrok II).

"Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 5 316 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. et Bc. L. K., do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku." (výrok III).

"Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 5 640 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. et Bc. L. K., do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku." (výrok IV).

3. Krajský soud po zopakování a doplnění dokazování dospěl k následujícím závěrům. Mezi právním předchůdcem žalobce a stěžovatelkou byla nejdříve uzavřena smlouva o úvěru č. 3398513554. Součástí této úvěrové smlouvy byl požadavek stěžovatelky o poskytnutí budoucího revolvingového úvěru čerpaného prostřednictvím karty. Tato karta byla žalované zaslána. Vedlejší účastník prokázal své tvrzení, že stěžovatelka na dodanou platební kartu čerpala peněžní prostředky. Skutečnost, že žalovaná postupně ve splátkách uhradila částku 6 000 Kč, byla mezi účastníky nesporná. Odvolací soud však nemá za to, že mezi účastníky řízení došlo k dohodě o výši smluvní pokuty a o výši úroků z prodlení. Součástí úvěrové smlouvy č. 3398513554 nebyl sazebník poplatků. Úvěrová smlouva v obchodních podmínkách bodu 6.2 uváděla, že pro případ porušení povinnosti zákazníka poskytnout řádně a včas peněžité plnění v dohodnuté výši se sjednává úrok z prodlení ve výši dle aktuálního sazebníku. Kromě práva na úrok z prodlení vzniká věřiteli pro porušení smlouvy zákazníkem podle tohoto odstavce též právo na smluvní pokutu podle aktuálního sazebníku. Zatímco tedy obchodní podmínky jsou v důsledku prohlášení ve spodní části smlouvy o úvěru výslovně učiněny její součástí, sazebník poplatků její součástí učiněn není, neboť v předmětném prohlášení je toliko uvedeno, že druhá strana byla se sazebníkem poplatků seznámena. Takto koncipovaná dohoda o výši úroků z prodlení a smluvní pokutě nemůže být považována za dostatečně určitou (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud má za to, že s ohledem na princip právní jistoty v občanskoprávních a obchodních vztazích je třeba, aby výše smluvních úroků z prodlení, jakož i výše smluvní pokuty byly stanoveny přímo ve smlouvě, eventuálně ve smluvních podmínkách, jež jsou její nedílnou součástí, avšak konkrétně, a ne dalším odkazem na listinu, která není součástí smlouvy. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalobce má v souvislosti s prodlením žalované právo na úroky z prodlení pouze v zákonné výši.

4. Pokud jde o vedlejším účastníkem požadovanou částku 22 420 Kč představující nesplacenou jistinu, považuje odvolací soud v tomto rozsahu žalobu za důvodnou. Bylo prokázáno, že stěžovatelka od vedlejšího účastníka převzala v hotovosti částku 20 000 Kč, kterou vyčerpala prostřednictvím úvěrové karty. Na tuto částku stěžovatelka poukázala toliko 6 000 Kč; v průběhu řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím netvrdila, že by uhradila více, než přiznal vedlejší účastník. Co do částky 22 420 Kč byl proto napadený rozsudek změněn tak, že v tomto rozsahu bylo žalobě vyhověno (II. výrok tohoto rozsudku). Ve zbylé části, tj. co do částky 26 586,39 Kč, odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil (I. výrok tohoto rozsudku).

5. Odvolací soud dodal, že se žalobce dále domáhal přiznání smluvní pokuty ve výši 5 700 Kč. Dohodu o smluvní pokutě však považuje odvolací soud - jak již uvedl - za neplatnou pro neurčitost, neboť sazebník nebyl součástí úvěrové smlouvy; proto ohledně smluvní pokuty ve výši 5 700 Kč zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (I. výrok tohoto rozsudku). Napadený rozsudek soudu prvního stupně byl rovněž změněn v té části, ve které byly vedlejšímu účastníku přiznány zákonné úroky z prodlení z nezaplacených splátek od 31. 1. 2006 do zaplacení. Protože z těchto splátek žádá vedlejší účastník úroky z prodlení vždy od 31. 6. 2006, byly sečteny ty splátky, které byly úročeny stejnou sazbou úroků z prodlení (II. výrok tohoto rozsudku). Ve zbytku vedlejším účastníkem požadovaných úroků z prodlení přesahujících zákonnou sazbu byla žaloba zamítnuta, tedy byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně (I. výrok tohoto rozsudku).

II.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušit v záhlaví citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně pro porušení svého základního práva na spravedlivý proces, zejména dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

7. Stěžovatelka namítá, že v řízení před okresním soudem uplatnila proti nároku vedlejšího účastníka námitku promlčení. Promlčení práva dovozovala z toho důvodu, že poslední splátka jejího dluhu byla splatná v dubnu 2003; vedlejší účastník však podal žalobu pro tento dluh až 7. 7. 2008, tedy více než pět let po té, kdy mohl svoje právo u soudu uplatnit poprvé. Jeho právo bylo tudíž dle § 397 obchodního zákoníku vzhledem ke čtyřleté promlčecí době již promlčeno. Okresní soud se dle stěžovatelky námitkou promlčení nezabýval proto, že dospěl k závěru, že vedlejší účastník vůbec neprokázal žádný ze svých nároků, tudíž jeho žalobu zamítl již z tohoto důvodu a nebylo více třeba se promlčením zabývat. V řízení před krajským (odvolacím) soudem však byl nárok vedlejšímu účastníku částečně přiznán, byť stěžovatelka v řízení namítla promlčení, a přestože se právní argumentace týkající se promlčení práva objevovala v podáních obou stran předmětného řízení. Krajský soud se však s námitkou promlčení vůbec nevypořádal a nijak se k ní nevyjádřil, byť promlčení hraje v posuzovaném případě naprosto klíčovou roli. Uvedená skutečnost tak zároveň činí napadený rozsudek nepřezkoumatelným. Stěžovatelka dále podotýká, že důsledkem napadeného rozsudku je "konkludentní výklad" ustanovení § 401 obchodního zákoníku v tom smyslu, že prodloužení promlčecí doby až na deset let může ve smlouvě, resp. v obchodních podmínkách ve svůj neprospěch sjednat i spotřebitel. Podle názoru stěžovatelky je to výklad protizákonný, v rozporu s ustanovením § 262 odst. 4 obchodního zákoníku; to zakotvuje neplatnost takových smluvních ujednání, jimiž spotřebitel zhoršuje svoje právní postavení, které mu zaručují normy občanského práva, především v § 55 odst. 1 občanského zákoníku. Navíc, zde je ujednání o prodloužení promlčecí doby obsaženo v obchodních podmínkách, tedy ne ve smlouvě samotné; již tato skutečnost vzbuzuje o spotřebitelských smlouvách pochybnosti. Výklad o prodloužení promlčecí doby v neprospěch spotřebitele rovněž - podle stěžovatelky - podporuje nerovnost mezi účastníky právních úkonů.

8. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti popřel tvrzení stěžovatelky, že se nezabýval vznesenou námitkou promlčení. S touto námitkou se prý odvolací soud vypořádal již při ústním odůvodnění rozsudku. Je pravda, že v písemném vyhotovení odůvodnění tohoto rozsudku odvolací soud opomněl odůvodnění svého názoru na vznesenou námitku promlčení uvést. Toto své pochybení však napravil doplňujícím usnesením ze dne 16. 5. 2011; v něm bylo odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze dne 31. 3. 2011 č. j. 27 Co 272/2009-121 doplněno dalším odstavcem, ve kterém se odvolací soud se vznesenou námitkou promlčení žalovaného nároku vypořádal. Toto doplňující usnesení bylo zástupci stěžovatelky doručeno dne 21. 6. 2011, tedy den poté, co byla ústavní stížnost sepsána. Protože pochybení odvolacího soudu bylo v dalším průběhu odstraněno, ústavní stížnost stěžovatelky již v této době není důvodná.

9. Stěžovatelka v replice k vyjádření krajského soudu uvedla, že se sice s námitkou promlčení dodatečně vypořádal, leč hlavní důvod ústavní stížnosti zůstává stejný. Krajský soud totiž uvedl, že "dohodu o prodloužení promlčecí doby nelze považovat za dohodu, která by zhoršovala právní postavení žalované.". S tímto tvrzením stěžovatelka nesouhlasí, neboť, jak uznává sám krajský soud v odůvodnění svého usnesení, prodloužení promlčecí doby je institutem k ochraně věřitele, a proto stěžovatelka v pozici spotřebitele o výhody kratší promlčecí doby přichází. Vzhledem k § 262 odst. 4 obchodního zákoníku stěžovatelka trvá na tom, že ustanovení smlouvy, kterým byla prodloužena promlčecí doba na 10 let, je ze zákona neplatné, a to i s ohledem na skutečnost, že uvedené ustanovení není obsaženo ani ve smlouvě samotné, nýbrž v obchodních podmínkách. Stěžovatelka se jako spotřebitel bez právního vzdělání v době uzavírání smlouvy - již z tohoto důvodu - nacházela v postavení faktické nerovnosti, kterou se právní úprava snaží odstranit či alespoň zmírnit ochrannými ustanoveními, jakými je i § 262 odst. 4 obchodního zákoníku.

10. Vedlejší účastník se (na výzvu Ústavního soudu) k ústavní stížnosti nevyjádřil.

11. S ohledem na souhlas účastníků řízení s postupem dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozhodl Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.

III.

12. Ústavní soud připouští, že je pravdivé tvrzení krajského soudu, že týž na námitku promlčení práva reagoval. Tím se však ústavněprávní přezkum nyní posuzované věci nevyčerpává.

13. Ústavní soud například dovodil v nálezu ze dne 20. 12. 2005 pod sp. zn. I. ÚS 593/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 230), že "Ústavní právo na spravedlivý proces zahrnuje i povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny.". V nálezu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 70) pak Ústavní soud uvedl: "Právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy. Rovněž i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (viz nález sp. zn. I. ÚS 113/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 109). Je takto povinností obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci [viz nález sp. zn. IV. ÚS 563/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 71), sp. zn. I. ÚS 301/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 38, nález č. 146), sp. zn. I. ÚS 593/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 39, nález č. 230)].". K tomu Ústavní soud odkazuje i na nález ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 43, nález č. 175, str. 17).

14. Z ustálené judikatury Ústavního soudu tedy vyplývá, že pokud se obecný soud nijak nevypořádal či nevypořádal objektivně (racionálně obhajitelně) s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně to zakládá protiústavnost dotyčného rozhodnutí. Jedná se tak v podstatě o věc principu; v této rovině se zobrazuje atribut právního státu zakazující libovůli. Případy ignorování věcných námitek účastníků řízení zatěžují rozhodnutí soudů nepřezkoumatelností, a tím v rovině potenciality libovůli umožňují. Takové jednání obecného soudu je pak třeba hodnotit jako rozporné se základním právem účastníka řízení na spravedlivý proces.

15. Ústavní soud se tedy jal přezkoumávat, zda krajský soud reagoval na námitku stěžovatelky objektivně, racionálně obhajitelně. Konkrétně šlo o to, že stěžovatelka vznesla námitku promlčení práva vedlejšího účastníka s tím, že dohodnuté prodloužení promlčecí doby na 10 let je neplatné (pro rozpor se zákonem) proto, že zhoršuje postavení stěžovatelky jako spotřebitelky; šlo o smlouvu o úvěru se společností GE Money Bank, a. s.

16. Konkrétně pak stěžovatelka svoji námitku o neplatnosti dohodnutého prodloužení promlčecí doby na 10 let odůvodnila v řízení před obecnými soudy následovně: "Dle ust. § 264 odst. 4 obch. zákoníku ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se nepoužijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulí a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Spotřebitelskými smlouvami dle ust. § 52 obč. zákoníku jsou všechny smlouvy, jejíž smluvními stranami jsou podnikatel jednající v rámci své obchodní či podnikatelské činnosti (dodavatel) na straně jedné a osoba takto nejednající (spotřebitel) na straně druhé. Podle ustanovení § 55 odst. 1 občanského zákoníku se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se nesmí vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své postavení. To znamená, že postavení spotřebitele nesmí být zhoršeno a to ani s jeho souhlasem, naopak odchylky v neprospěch dodavatele možné jsou. S ohledem k citovaným zákonným ustanovením je nutno prohlášení o prodloužení promlčecí lhůty ve prospěch žalobce jako podnikatelského subjektu považovat za absolutně neplatné, neboť tím mé postavení bylo značně zhoršeno." (srov. č. l. 53 soudního spisu). Jinde pak stěžovatelka namítla: "... je dle mého názoru nárok žalobce již promlčen. Nelze v tomto směru opomenout institut ochrany spotřebitele, který slabším účastníkům právních vztahů poskytuje občanský zákoník zákazem smluvních ujednání odchylujících se od zákona v neprospěch spotřebitele, kterým prohlášení o prodloužení promlčecí doby bezesporu je." (č. l. 77 spisu).

17. Krajský soud v napadeném opravném usnesení ze dne 16. 5. 2011 č. j. 27 Co 272/2009-127 reagoval na citovanou námitku stěžovatelky následovně:

"Vznesenou námitku promlčení nepovažoval odvolací soud za důvodnou. Součástí obchodních podmínek (bod 4.2) bylo prohlášení dlužníka (zákazníka) o prodloužení promlčecí doby veškerých práv vzniklých věřiteli vůči němu ze smlouvy na dobu deseti let od okamžiku, kdy započne tato doba běžet, přičemž toto prohlášení se vztahuje i na práva vzniklá odstoupením od smlouvy o úvěru. Obchodní podmínky, které byly součástí smlouvy o úvěru č. 3398513554, přitom platily i pro úvěr vzniklý na základě použití O. K. karty uzavřený pod číslem smlouvy 4032621440. Dohodu o prodloužení promlčecí doby nelze považovat za dohodu, která by zhoršovala právní postavení žalované dle ust. § 262 odst. 1 o. s. ř., neboť úprava úvěrového vztahu je ve smyslu ust. § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. upravena vždy obchodním zákonem, a to bez povahy účastníků, tedy bez ohledu na to, zda některý z účastníků je či není podnikatelem. Prodloužení promlčecí doby pak je institutem směřujícím k ochraně věřitele. Pokud žalovaná poskytnutý úvěr ve výši 20 000 Kč vyčerpala dne 9. 11. 2000 a žaloba byla u soudu prvního stupně podána dne 16. 7. 2008, pak byla podána (i s ohledem na běh promlčecí doby u jednotlivých splátek) včas, v průběhu desetileté dohodnuté promlčecí doby.".

18. Takovéto odůvodnění krajského soudu, proč nelze námitce promlčení vyhovět, za objektivně racionálně akceptovatelné považovat nelze.

19. Krajský soud totiž svůj závěr zdůvodnil - v kontrapozici s názorem stěžovatelky - tím, že "dohodu o prodloužení promlčecí doby nelze považovat za dohodu, která by zhoršovala právní postavení žalované." V logickém rozporu s tím však posléze uvedl, že "prodloužení promlčecí doby pak je institutem směřujícím k ochraně věřitele." Pokud je (dle odvolacího soudu) prodloužení promlčecí doby institutem směřujícím k ochraně věřitele (tedy GE Money Bank, a. s.), pak dohoda o prodloužení promlčecí doby logicky (v důsledcích) zhoršuje právní postavení strany druhé, tedy stěžovatelky, která je v pozici spotřebitelky. Je tak namístě přisvědčit jejímu názoru, že jestliže je prodloužení promlčecí doby institutem k ochraně věřitele, stěžovatelka v pozici spotřebitelky o výhody zákonné kratší promlčecí doby přichází.

20. Tudíž odůvodnění názoru odvolacího soudu je (v tomto aspektu) vnitřně nesourodé, čímž je nastolen i zřejmý rozpor mezi rozhodnutím a důvody, o něž odvolací soud své rozhodnutí (co do nevyhovění námitce promlčení) opřel. Takový postup odvolacího soudu činí pak jeho rozhodnutí s právem na spravedlivý proces rozporným (srov. metodologicky obdobně nález ze dne 5. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2338/08, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 53, nález č. 108, str. 363).

21. Konečně, z argumentace citovaného opravného usnesení odvolacího soudu, že "úprava úvěrového vztahu je ve smyslu ust. § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. upravena vždy obchodním zákonem, a to bez povahy účastníků, tedy bez ohledu na to, zda některý z účastníků je či není podnikatelem" objektivně a racionálně akceptovatelně neplyne, že by podporoval tezi odvolacího soudu, že "dohodu o prodloužení promlčecí doby nelze považovat za dohodu, která by zhoršovala právní postavení žalované".

22. Tudíž, pokud by krajskýsoud zamýšlel v budoucnu (po vydání tohoto nálezu, v řízení, v němž je stěžovatelka účastníkem) znovu usuzovat tak, že smluvně sjednané prodloužení promlčecí doby je platné, bude nezbytné, aby takové rozhodnutí racionálně akceptovatelně, přesvědčivě odůvodnil.

IV.

23. Ústavnísoud tedy uzavírá, že napadeným rozsudkem porušil Krajský soud v Brně stěžovatelčino právo na spravedlivý proces, jež je jí garantováno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny; zároveň - uloživ stěžovatelce povinnost zaplatit peněžní částku druhému účastníkovi - porušil stěžovatelčino právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny.

24. Proto Ústavnísoud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru