Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 184/96Nález ÚS ze dne 20.03.1997"Ne bis in idem" a trvalé odmítnutí výkonu civilní služby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
Věcný rejstříkNe bis in idem
vojenská a civilní služba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 32/7 SbNU 209
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.184.96
Datum podání08.07.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.5, čl. 4 odst.2, čl. 4 odst.4

209/1992 Sb./Sb.m.s., #7 čl. 4 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 272c odst.1, § 272d odst.3, § 272c odst.1, § 272d odst.3

141/1961 Sb., § 11 odst.1 písm.g, § 11 odst.1 písm.f, § 12 odst.11

73/1990 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 184/96 ze dne 20. 3. 1997

N 32/7 SbNU 209

"Ne bis in idem" a trvalé odmítnutí výkonu civilní služby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě v právní věci

stěžovatele J. CH. o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího

soudu České republiky ze dne 25. dubna 1996, sp. zn. 2 Tzn 10/96,

proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 1992, sp.

zn. 5 To 188/92, a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne

10. dubna 1992, sp. zn. 1 T 8/92, takto:

Ústavní stížnosti se zčásti vyhovujea rozsudek

Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. dubna 1996, sp. zn.

2 Tzn 10/96, se zrušuje.

Pokud jde o návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Praze

ze dne 16. června 1992, sp. zn. 5 To 188/92, a rozsudku Okresního

soudu v Kolíně ze dne 10. dubna 1992, sp. zn. 1 T 8/92, ústavní

stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svým podáním ze dne 1. 7. 1996, které došlo

Ústavnímu soudu ČR dne 8. 7. 1996, předložil svou ústavní stížnost

směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne

25. dubna 1996, sp. zn. 2 Tzn 10/96, a proti usnesení Krajského

soudu v Praze ze dne 16. června 1992, sp. zn. 5 To 188/92, jakož

i rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. dubna 1992, sp. zn.

1 T 8/92. Své podání doplnil ještě dne 4. 3. 1997 a 12. 8. 1996

svým právním názorem. Ústavní stížnost splňuje formální

náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Stěžovatel je osobou, která má povinnost vykonat civilní

službu podle zákona č. 73/1990 Sb., když na základě svého

prohlášení, že odmítá výkon vojenské činné služby z důvodů svého

náboženského přesvědčení, mu byl povolávacím příkazem ONV Kolín

uložen výkon civilní služby. Tuto službu začal vykonávat na

základě povolávacího příkazu dne 10. října 1990. Poté však dospěl

k závěru, že se ve skutečnosti jedná o službu, která je přímo

odvozená ze služby vojenské a začal pociťovat vnitřní morální

zábrany k jejímu výkonu. Podal si žádost o zproštění civilní

služby z důvodů zdravotních, ale ta byla zamítnuta. S ohledem na

to, že svědomí mu nedovolovalo tuto službu dále vykonávat, rozhodl

se ji dne 9. února 1991 trvale opustit, aniž k tomu měl úřední

svolení.

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 10. července 1991, sp.

zn. 1 T 68/91, uznal stěžovatele vinným trestným činem vyhýbání se

výkonu civilní služby podle § 272c odst. 1 tr. zákona a uložil mu

trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců nepodmíněně.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. srpna 1991, sp. zn.

5 To 295/91, povolil podmíněný odklad výkonu trestu odnětí

svobody, který uložil ve stejné výši, na zkušební dobu dvou let.

Stěžovatel odmítl výkon civilní služby trvale, a proto ji ani

nadále nevykonával. Nový povolávací příkaz neobdržel.

Následovalo další trestní řízení a rozsudkem Okresního soudu

v Kolíně ze dne 10. dubna 1992, sp. zn. 1 T 8/92, byl stěžovatel

opět uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu civilní služby

podle § 272c odst. 1 tr. zákona za jednání spočívající v tom, že

"v době od 11. 7. 1991 do 10. 4. 1992 se neustále vyhýbal výkonu

civilní služby." Byl mu vyměřen trest odnětí svobody v trvání osmi

měsíců nepodmíněně. Odvolání proti rozsudku zamítl jako nedůvodné

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. června 1992, sp. zn. 5

To 188/92.

Dne 3. srpna 1992 nastoupil stěžovatel výkon trestu odnětí

svobody. Dne 7. listopadu 1992 bylo pravomocně rozhodnuto

o přeměně prvního podmíněného odsouzení v odsouzení nepodmíněné.

Oba tresty byly v plném rozsahu vykonány.

Dne 4. ledna 1996 podal ministr spravedlnosti ČR stížnost pro

porušení zákona proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16.

června 1992, sp. zn. 5 To 188/92, ve prospěch stěžovatele s tím,

že "pokračování ve vyhýbání se výkonu této služby již nelze

hodnotit jako nový trestný čin".

Dne 25. dubna 1996 stížnost projednal Nejvyšší soud České

republiky s tím, že rozsudkem sp. zn. 2 Tzn 10/96 konstatoval

porušení zákona v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 tr. řádu a §

272c odst. 1 tr. zákona. Přitom "užil jen tzv. akademického výroku

o porušení zákona" a napadené usnesení nezrušil. Nejvyšší soud

spatřil porušení zákona v tom, že stěžovatelovo jednání mělo být

kvalifikováno jako trestný čin podle § 272d odst. 3 tr. zákona,

a nikoli podle § 272c odst. 1 tr. zákona. Současně označil

stěžovatelovo jednání jako nový trestný čin, přičemž stížnosti pro

porušení zákona vytkl, že "zaměňuje existenci stejného úmyslu

s existencí stejného skutku."

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s interpretací

výše uvedených ustanovení trestního řádu a trestního zákona, která

se sice může na první pohled jevit jako zákonná, ale s ohledem na

konkrétní okolnosti je natolik extrémní, že vybočuje z mezí

ústavnosti. Stěžovatel proto vychází z toho, že v jeho případě byl

porušen čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, že při

používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být

šetřeno jejich podstaty a smyslu. Kromě toho nebyla respektována

zásada, která je vyjádřena v čl. 40 odst. 5 Listiny základních

práv a svobod, jakož i v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě

o ochraně lidských práv a základních svobod, že nikdo nemůže být

stíhán nebo potrestán za stejný čin opakovaně, tedy zásada "ne bis

in idem".

Ústavní soud si v dalším řízení ve smyslu § 42 odst. 3 zákona

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal k ústavní stížnosti

vyjádření účastníků řízení, tj. předsedů příslušných senátů

Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu

v Kolíně, jakož i vedlejšího účastníka, ministra spravedlnosti

České republiky.

Předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze ve svém vyjádření

ze dne 21. 10. 1996 se odvolala na usnesení Krajského soudu

v Praze ze dne 16. 6. 1992, sp. zn. 5 To 188/92, jímž odvolací

soud neuznal námitky obžalovaného - v tomto případě stěžovatele,

že byl za své jednání již odsouzen rozsudkem Okresního soudu

v Kolíně ze dne 17. října 1991, a odvolání zamítl pro nedůvodnost.

V dalším pak navázala na důvody, které uvedl později ve svém

rozhodnutí Nejvyšší soud ČR, a vyjádřila se v tom smyslu, že názor

stěžovatele, že jde o porušení jeho základních práv a svobod,

považuje za mylný a nesouhlasí s ním. Trestný čin vyhýbání se

výkonu civilní služby, ať již podle § 272c, nebo 272d trestního

zákona, je podle ní trestným činem trvajícím, který spočívá ve

způsobení a udržování protiprávního stavu a je páchán po celou

dobu, po kterou protiprávní stav trvá. Jestliže obžalovaný dne 9.

2. 1991 prohlásil, že tuto službu konat nebude a také ji dále

nevykonával, vyvolal tím protiprávní stav, který dále udržoval,

a právě oním udržováním se dopustil trestného činu. Jestliže i po

vyhlášení odsuzujícího rozsudku dne 10. 7. 1991 odmítal civilní

službu plnit, šlo o jiné jednání, neboť udržoval protiprávní stav

v jiném časovém úseku, odlišném od dříve souzeného skutku a toto

další jednání je podle jejího názoru novým skutkem, a tedy novým

trestným činem. Navrhla proto, aby ústavní stížnost byla

zamítnuta.

Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR ve svém vyjádření ze dne

17. 10. 1996 se odvolal na rozhodnutí sp. zn. 2 Tzn 10/96, ze dne

25. 4. 1996, k němuž nemá, co by dodal. K ústavní stížností samé

uvádí, že podle jeho názoru ústavní stížnost směřuje proti

nesprávnému rozhodnutí. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR nebylo

rozhodnuto o vině a trestu stěžovatele. Pokud by došlo k porušení

ústavních práv stěžovatele tím, že byla porušena zásada "ne bis in

idem", k čemuž podle názoru Nejvyššího soudu ČR nedošlo, nestalo

se tak rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, nýbrž rozhodnutími

Okresního soudu v Kolíně a Krajského soudu v Praze. Ústavní

stížnost měla tedy směřovat proti těmto rozhodnutím. Nejvyšší soud

ČR v řízení o stížnosti pro porušení zákona tato rozhodnutí

nezrušil, protože porušení zákona neshledal, což nelze ztotožňovat

s rozhodnutím o vině a trestu. Proto tímto rozhodnutím nemohlo být

porušeno jakékoli Ústavou ČR zaručené právo stěžovatele. Navrhl,

aby návrh ústavní stížnost byl jako návrh zjevně neopodstatněný

odmítnut.

Ministryně spravedlnosti ve svém vyjádření ze dne 23. 1.

1997 setrvala na stížnosti pro porušení zákona ze dne 4. 1. 1996

podané předchozím ministrem a konstatovala, že v projednávaném

případě bylo porušeno ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) trestního

řádu. Znovu potvrdila již uplatněný právní názor a považuje

podanou ústavní stížnost v naznačeném směru za důvodnou.

Ústavní soud ČR se nejprve zabýval návrhem na zrušení

rozsudku Okresního soudu v Kolíně a usnesení Krajského soudu

v Praze tak jak jsou výše uvedeny a týkají se předmětné ústavní

stížnosti stěžovatele. Zjistil, že usnesení Krajského soudu

v Praze čj. 5 To 188/92 - 57 bylo vyhlášeno dne 16. 6. 1992 a pro

podání ústavní stížnosti platí podle § 72 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lhůta 60 dnů od právní moci

posledního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, což

bylo rozhodnutí odvolacího soudu v této věci. Za tohoto stavu

musel Ústavní soud vyjít z toho, že ústavní stížnost v této části

byla podána po lhůtě stanovené zákonem a v tomto rozsahu ji musel

odmítnout.

Pokud však jde o rozsudek Nejvyššího soudu České republiky,

který nevychází z pravomocného rozsudku krajského soudu, nýbrž ze

stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti jako

mimořádný opravný prostředek, shledal Ústavní soud, že ústavní

stížnost splňuje formální náležitosti stanovené zákonem a ve

smyslu jejího petitu se zabýval námitkou, že rozhodnutím

Nejvyššího soudu jako orgánu veřejné moci bylo zasaženo do

základních práv a svobod stěžovatele a že tím byl porušen čl. 4

odst. 4 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod

a současně i čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně

lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud se za těchto okolností musel zabývat nejen

předloženou ústavní stížností, ale i stížností pro porušení

zákona, jakož i rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR.

Ze stížnosti pro porušení zákona ze dne 4. 1. 1996 podané

Nejvyššímu soudu ČR ve prospěch stěžovatele Ústavní soud zjistil,

že ministr spravedlnosti vychází z toho, že předmětným usnesením

Krajského soudu v Praze a předcházejícím rozsudkem Okresního soudu

v Kolíně byl porušen zákon v neprospěch stěžovatele, a to trestní

řád v § 11 odst. 1 písm. g), v § 2 odst. 6, v § 254 odst. 1

a trestní zákon v § 272c odst. 1 a v 272d odst. 3.

V konkrétní věci jednal stěžovatel v úmyslu trvale se vyhnout

civilní službě, protože zcela jednoznačně dal najevo, že již nikdy

civilní službu, jejíž místo výkonu bez povolení opustil,

nenastoupí, a tudíž zbývající část této služby nedokončí a přitom

uvedl důvody, pro které tak jedná, a rovněž si byl vědom trestních

následků za takové své rozhodnutí. Po stránce subjektivní i po

stránce objektivní jsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty

trestného činu vyhýbání se výkonu civilní služby podle § 272d

odst. 3 trestního zákona.

Stížnost dále pokládá za nesporné, že po prvním odsuzujícím

rozsudku za trestný čin vyhýbání se výkonu civilní služby mohl

obviněný znovu nastoupit výkon civilní služby, avšak pokračování

ve vyhýbání se výkonu této služby již nelze hodnotit jako nový

trestný čin. Obviněný totiž setrval na své již dříve projevené

vůli civilní službu nedokončit. Jde tedy o stejné jednání i stejný

následek, a proto o totožný, a nikoliv nový skutek.

Stížnost pro porušení zákona dospěla k závěru, že dalším

odsouzením stěžovatele porušil soud zákon, zejména ve vztahu

k ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) trestního řádu, které vyjadřuje

pravidlo, že nikdo nesmí být stíhán opětovně pro týž skutek

(zásada "ne bis in idem").

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se

s návrhem neztotožnil a navrhl stížnost pro porušení zákona

zamítnout.

Ústavní soud z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze

dne 25. 4. 1996, který rozhodoval o výše uvedené stížnosti pro

porušení zákona ze dne 4. 1. 1996 zjistil, že Nejvyšší soud ČR

pouze konstatoval, že napadeným usnesením Krajského soudu v Praze

ze dne 16. 6. 1992 a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen

zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 trestního řádu a v §

272c odst. 1 trestního zákona, ale neshledal důvody ke zrušení

napadeného usnesení ani jemu předcházejícího rozsudku a užil jen

tzv. akademického výroku o porušení zákona.

Nejvyšší soud ČR se ovšem podrobně zabýval argumentací

stížnosti pro porušení zákona předložené ministrem spravedlnosti

a konstatoval, že zákon byl porušen, ale v jiném rozsahu než je ve

stížnosti uvedeno. Porušení zákona shledal v právní kvalifikaci

jednání stěžovatele provedené okresním soudem a dospěl k závěru,

že stěžoval měl být uznán vinným nikoliv podle § 272c odst. 1,

nýbrž podle § 272d odst. 3 trestního zákona a dále shledal

porušení § 254 odst. 1 trestního řádu, protože krajský soud

nenapravil toto uvedené pochybení okresního soudu.

Naproti tomu vyslovil Nejvyšší soud ČR nesouhlas s tvrzením

stížnosti pro porušení zákona, že stěžovatel pokračováním ve

vyhýbání se výkonu civilní služby, když setrval pouze na dříve již

projevené vůli civilní službu nedokončit, nemohl spáchat další

trestný čin, protože šlo o týž skutek. Podle názoru Nejvyššího

soudu ČR jde o tzv. trestný čin trvající, který je dokonán

v okamžiku, kdy pachatel v § 272c i § 272d uvedeném úmyslu např.

odpírá konat civilní službu, resp. kdy bez povolení opustí místo

výkonu služby či bez povolení se zdržuje mimo toto místo.

Protiprávní stav tímto jednáním vzniklý může trvat dodnes, pokud

mezitím nebyl příslušným orgánem povinnosti konat civilní službu

zproštěn.

Tento svůj názor opírá Nejvyšší soud ČR o § 12 odst. 11

trestního řádu, podle něhož mezníkem, který u trestných činů

trvajících odděluje jeden trestný čin od následujícího, je sdělení

obvinění. Pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán

i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu

jako nový skutek. Proto podle Nejvyššího soudu stěžovatel i po

vyhlášení takového rozsudku bez povolení nevykonával civilní

službu tím, že do nemocnice v Kolíně nedocházel, stále v úmyslu se

takové službě vyhnout, začal páchat nový skutek, a tudíž i nový

trestný čin. Stížnost pro porušení zákona tvrdí, že jde o totožný,

nikoliv nový skutek, zaměňuje existenci stejného úmyslu

s existencí stejného skutku, resp. nerozlišuje úmysl pachatele od

projevu tohoto úmyslu a činí z toho závěry neodpovídající

dosavadnímu pojetí skutku, jak vyplývá z norem trestního práva

hmotného i procesního a jak je chápáno v trestněprávní teorii

i praxi.

Své odůvodnění uzavírá Nejvyšší soud v této otázce tím, že

názor prezentovaný stížností pro porušení zákona by znamenal

legalizování beztrestnosti pachatele za jakýkoliv čin, který

v minulosti zůstal ve stadiu pokusu a za nějž byl potrestán, pokud

ve stejném úmyslu čin později dokonal, jakož i rezignaci na

splnění účelu trestu, tj. výchovu pachatele, aby napříště

respektoval zákonem chráněné zájmy.

Ústavní soud na základě zjištění, která byla uvedena výše,

dospěl k těmto závěrům:

Nelze souhlasit s vyjádřením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.

října 1996, že ústavní stížnost může směřovat jen proti zásahu

orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno ústavně zaručené

základní právo nebo svoboda, což mohl učinit jen prvoinstanční či

odvolací soud. Směřuje-li v tomto případě proti rozsudku

Nejvyššího soudu ČR, jímž byl učiněn tzv. akademický výrok

o porušení zákona a původní rozhodnutí nebylo zrušeno, nejde

o návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněný, ani o zásah do

jurisdikční činnosti Nejvyššího soudu ČR, jak se tento soud

domnívá.

Ve své argumentaci Nejvyšší soud ČR totiž nevzal v úvahu

ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle

něhož se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva

u nezávislého a nestranného soudu. Výjimkou není ani stížnost pro

porušení zákona, i když je ji oprávněn podat jen ministr

spravedlnosti, ale za podmínek stanovených zákonem je účastníkem

řízení i osoba obviněného. Rozhodnutí o stížnosti pro porušení

zákona může proto být i zásahem orgánu veřejné moci do zaručených

ústavních práv takové fyzické osoby a předmětem ústavní stížnosti

podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu.

Ústavní soud, vycházeje ze stížnosti pro porušení zákona

podané ministrem spravedlnosti ve prospěch J. Ch. a z navazujícího

zamítavého rozsudku Nejvyššího soudu ČR v této věci, zvážil

všechny okolnosti případu a ústavní stížnosti, jakož i právní

důvody, které vedly k rozdílným stanoviskům obou orgánů veřejné

moci k aplikaci zásady "ne bis in idem", tedy že spor se nemá vést

dvakrát v téže věci. Tato obecná zásada právní je i výslovně

součástí českého právního řádu, a v to § 11 odst. 1 písm. f)

a písm. g) trestního řádu, který stanoví, že trestní stíhání nelze

zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být

zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek

skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo pravomocně

zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení

zrušeno.

O toto ustanovení zákona, konkrétně trestního řádu, se opírá

stížnost pro porušení zákona. Naproti tomu rozsudek Nejvyššího

soudu ČR se opřel o ustanovení § 12 trestního řádu, který obsahuje

výklad některých pojmů a v odst. 11 uvádí, že pokračuje-li

obviněný v jednání, pro které je stíhán i po sdělení obvinění,

posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Tím

dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že pokud stěžovatel i po

vyhlášení rozsudku nevykonával civilní službu, stále v úmyslu se

takové službě vyhnout, začal páchat nový skutek a tudíž i nový

trestný čin. Domnívá se, že se zaměňuje ve stížnosti pro porušení

zákona existence stejného úmyslu s existencí stejného skutku.

S tímto stanoviskem Nejvyššího soudu ČR nemohl Ústavní soud

vyslovit souhlas.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ve smyslu

čl. 83 Ústavy ČR musel vyjít z čl. 40 odst. 5 Listiny základních

práv a svobod, který stanoví, že nikdo nemůže být trestně stíhán

za čin, pro který byl již pravomocně odsouzen nebo zproštěn

obžaloby; je tedy pojmově shodný s uvedeným ustanovením § 11 odst.

1 písm. f) trestního řádu. Naproti tomu § 12 odst. 11 trestního

řádu stanoví určité meze základního práva podle čl. 40 odst. 5,

což se podle čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod sice

může stát cestou zákona, ale podle čl. 4 odst. 4 při používání

těchto ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být

šetřeno jejich podstaty a smyslu.

Nejvyšší soud ČR však při své úvaze nerespektoval skutečnost,

že zásada ne bis in idem nalezla své místo též v čl. 4 odst. 1

Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních

svobod, kde se uvádí: "Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán

v trestním řízení podléhajícím pravomoci státu za trestný čin, za

který byl již osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle

zákona a trestního řádu tohoto státu." Toto ustanovení neumožňuje

takové uvolnění striktního výkladu či omezení základního práva

podle čl. 40 odst. 5, jak to činí § 12 odst. 11 trestního řádu.

Rozhodující přitom je, že toto ustanovení Evropské úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod je v České republice

podle čl. 10 Ústavy ČR bezprostředně závazné a má přednost před

zákonem. Tak musí být i aplikováno.

Ústavní soud dospěl tak ke shodnému závěru s Ministerstvem

spravedlnosti, jak bylo zmíněno výše i jak vyplývá z vyjádření

ministryně spravedlnosti JUDr. V. P. ve vyjádření k ústavní

stížnosti předložené Ústavnímu soudu dne 23. 1. 1997, že dalším

odsouzením obviněného byl porušen zákon, zejména ve vztahu

k ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) trestního řádu, které vyjadřuje

pravidlo, že nikdo nesmí být stíhán opětovně pro týž skutek.

Zejména pak Ústavní soud musel přihlédnout ke kolizi stanoviska

Nejvyššího soudu ČR s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních

svobod, jak je uvedeno výše. Důvody opačného názoru uplatněného

Nejvyšším soudem ČR neshledal Ústavní soud ČR ani přesvědčivými,

ani aplikovatelnými, ať již jde o to, že pokračuje-li obviněný

v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se

takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek, či že by mohlo

jít o legalizování beztrestnosti pachatele za jakýkoli čin, který

v minulosti zůstal ve stadiu pokusu a za nějž byl potrestán, pokud

ve stejném úmyslu čin později dokonal, či že by to vedlo

k rezignaci na splnění účelu trestu, tj. vychovávat pachatele

k tomu, aby napříště respektoval zákonem chráněné zájmy.

Ústavní soud ČR musel závěrem konstatovat, že argumentace

Nejvyššího soudu ČR nevyvrátila právní názor uplatněný

Ministerstvem spravedlnosti. Tím, že se opřela o svou vlastní

interpretaci § 12 odst. 11 trestního řádu, nijak neovlivnila

tvrzení, že rozhodnutím soudů ve věci obviněného byl porušen § 11

odst. 1 písm. g) trestního řádu. Naopak tím utvrdila praxi v tom,

že citovaný § 12 trestního řádu lze použít s úspěchem proti řádné

aplikaci § 11 odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy proti aplikaci

zásady ne bis in idem, která patří mezi základní lidská práva.

Nepochybně v této souvislosti byla opomenuta i skutečnost, že §

11 trestního řádu upravuje otázky nepřípustnosti trestního stíhání

a § 12 trestního řádu jen výklad některých pojmů. A proto takový

výklad, jehož bylo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4.

1996 použito, je nutno považovat za protiústavní. Proto také ani

ostatní uvedené důvody, jak jsou soudem citovány, není třeba

vyvracet, protože jsou jen důsledkem nesprávné interpretace, jak

byla právě popsána. Ostatně absurdnost výkladu § 12 odst. 11

trestního řádu vyplývá i z faktu, že na jeho základě by obviněný

mohl být nepřetržitě uznáván vinným a případně trestán od doby,

kdy dosáhl věku 18 let, až do konce roku, kdy dovršil 38 let věku

(§ 3 zákona č. 18/1992 Sb.), a ve vězení by strávil delší dobu než

ten, kdo se dopustí vraždy.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu České republiky se

nelze odvolat.

V Brně dne 20. března 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru