Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1836/10 #1Usnesení ÚS ze dne 29.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/doručování
Věcný rejstříkOdvolání
doručování/fikce doručení
lhůta/procesněprávní
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1836.10.1
Datum podání25.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 208, § 50c odst.4


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1836/10 ze dne 29. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Ing. J. H., b) J. H., c) J. H., d) A. H., všech zastoupených JUDr. Dagmar Malou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Denisova 504, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2010, čj. 14 Cmo 460/2009-44, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2009, čj. 39 Cm 204/2005-29, a proti usnesení téhož soudu ze dne 6. 1. 2009, čj. 39 Cm 204/2005-22, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé brojí ústavní stížností proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena jejich ústavně garantovaná práva, jež vyjmenovávají ve svém podání. Z ústavní stížnosti vyplývá, že porušení těchto práv mělo být způsobeno tím, že jejich včasné odvolání bylo - dle mínění stěžovatelů nesprávně - odmítnuto jako opožděné. Z jakých důvodů mají za to, že ústavní stížnost byla podána včas a v čem je tedy názor obecných soudů nesprávný, však ve své ústavní stížnosti nijak nerozvádějí.

Z přiložených stejnopisů rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:

Městský soud v Praze (dále jen "soud I. stupně") usnesením ze dne 6. 1. 2009, čj. 39 Cm 204/2005-22, zastavil řízení zahájené na základě návrhu stěžovatelů, jímž se domáhali vyslovení neplatnosti usnesení mimořádné valné hromady. Důvodem zastavení řízení bylo nezaplacení soudního poplatku.

Odvolání stěžovatelů soud I. stupně usnesením ze dne 14. 4. 2009, čj. 39 Cm 204/2005-29, odmítl pro opožděnost dle § 208 odst. 1 o. s. ř. Usnesení o zastavení řízení bylo stěžovatelům doručeno dne 19. 2. 2009, patnáctidenní lhůta k odvolání tak uplynula dne 6. 3. 2009; bylo-li odvolání podáno až 9. 3. 2009 (faxem bylo doplněno 11. 3. t. r.), stalo se tak až po lhůtě.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 2. 2010, čj. 14 Cmo 460/2009-44, usnesení soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud zjistil, že usnesení o zastavení řízení bylo zasláno na adresu, kterou stěžovatel a) - jenž byl zároveň společným zástupcem ostatních stěžovatelů - uvedl jako doručovací adresu. Zásilka byla uložena 9. 2. 2009 a 24. 2. 2009 si ji vyzvedla stěžovatelka d). Stěžovatelé ani v odvolacím řízení netvrdili, a tím méně prokazovali, že se stěžovatel a) dne 9. 2. a v následujících deseti dnech, kdy byla písemnost doručena, na adrese pro doručování nezdržoval. Uložení na poště dle § 46 odst. 3 o. s. ř. (ve znění před novelou č. 7/2009 Sb.) tak není neúčinné, a dle § 50c odst. 4 o. s. ř. tedy dne 19. 2. 2009 nastoupila fikce doručení. Následujícího dne počala běžet patnáctidenní lhůta k odvolání, pro jejíž běh není relevantní faktické vyzvednutí zásilky na poště stěžovatelkou d) dne 24. 2. 2009. Odvolání bylo podáno 9. 3. 2009, tedy opožděně.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.

Celá ústavní stížnost se omezuje na tvrzení, že odvolání stěžovatelé podali řádně, důvodně a včas. Stěžovatelé žádnými argumenty nezpochybňují právní závěry soudů obou stupňů a nenamítají ani nesprávnost skutkových zjištění, na nichž tyto soudy své závěry učinily. Na této podobě ústavní stížnosti setrvali i poté, kdy je Ústavní soud poučil o nutnosti kvalifikovaného zastoupení advokátem, jakož i o tom, že z ní vyplývá rovněž nutnost, aby samotnou ústavní stížnost sepsal advokát. Advokátka, jíž udělili plnou moc se - "s výhradou doplnění" - s již učiněným podáním stěžovatelů plně ztotožnila.

S ohledem na předmět ústavní stížnosti se Ústavní soud nemůže zabývat otázkou důvodnosti odvolání stěžovatelů, neboť tím se - kvůli jeho opožděnosti - nemohly zabývat ani obecné soudy. Předmětem posouzení tedy může být pouze to, zda odvolání bylo podáno včas. V tomto směru stěžovatelé nijak nezpochybňují shodná skutková zjištění, jež učinily soudy obou stupňů, a proto z nich vychází rovněž Ústavní soud. Právní závěry, které na základě nich obecné soudy učinily, nejsou ústavně nekonformní a odpovídají učiněným skutkovým zjištěním. Je nutno souhlasit s tím, že pokud stěžovatelé netvrdili a ani nedoložili, že se stěžovatel a) v den doručení a v následujících deseti dnech, v nichž běžela úložní lhůta, na adrese pro doručování - kterou sám soudu sdělil - nezdržoval, byla písemnost doručena náhradním způsobem (fikcí doručení) dne 19. 2. 2009; ostatně nic takového netvrdí ani nyní v ústavní stížnosti. Následujícího dne proto počala běžet lhůta pro podání odvolání, která skončila v pátek 6. 3. 2009. Je-li snad právní názor stěžovatelů o včasnosti doručení dovozován z toho, že dnem rozhodujícím pro počátek běhu lhůty byl den faktického převzetí zásilky dne 24. 2. 2009, pak takový názor nemůže obstát: faktické převzetí zásilky po uplynutí úložní lhůty nemůže odvrátit účinky doručení, které zákon (§ 50c odst. 4 o. s. ř. ve znění před novelou č. 7/2009 Sb.) s marným uplynutím této lhůty spojuje.

Stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti napadají rovněž usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2009, čj. 39 Cm 204/2005-22. Tímto usnesením se však nerozhodovalo o odvolání, ale o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatelé neuvádějí jediný důvod neústavnosti tohoto usnesení a Ústavní soud jej také neshledal.

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 29. září 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru