Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 183/01Nález ÚS ze dne 18.12.2001Časový limit v otázce omezení osobní svobody z důvodu vazby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHoleček Miloš
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkzadržení obviněného/podezřelé osoby
Vazba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 199/24 SbNU 497
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.183.01
Datum vyhlášení18.12.2001
Datum podání23.03.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1, čl. 2, čl. 90

2/1993 Sb., čl. 2, čl. 8

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 71, § 76


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 183/01 ze dne 18. 12. 2001

N 199/24 SbNU 497

Časový limit v otázce omezení osobní svobody z důvodu vazby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Senát Ústavního soudu

, rozhodl po ústním jednání ve věci

ústavní stížnosti navrhovatele J. V., t. č. ve Vazební věznici

Vězeňské služby ČR v Liberci, proti usnesení Krajského soudu

v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 11 To 64/2001 a proti

usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2001, sp.

zn. Nt 202/2001, takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1.

2001, sp. zn. 11 To 64/2001 a usnesení Okresního soudu v Hradci

Králové ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. Nt 202/2001, se zrušují.

Odůvodnění:

Dne 23. 3. 2001 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze

dne 22. 3. 2001, jímž stěžovatel J. V., t. č. ve Vazební věznici

Vězeňské služby ČR v Liberci, napadá rozhodnutí obecných soudů

citovaná ve výroku tohoto nálezu.

Z důvodů níže uvedených má stěžovatel za to, že napadenými

rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu,

ústavně zaručené v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv

a svobod, č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen

"Listina").

I.

Proti navrhovateli je Krajským úřadem vyšetřování Policie ČR

v Hradci Králové vedeno od 19. 1. 2000 trestní stíhání pro trestný

čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4, ve

spolupachatelství podle § 9 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb.,

trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák.").

Usnesením soudce Okresního soudu v Semilech ze dne 20. 1.

2000, sp. zn. Nt 101/2000, byl podle § 68 zákona č. 141/1961 Sb.,

o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

"tr. ř."), vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm.

c) tr. ř. Proti tomuto usnesení navrhovatel včas podal stížnost,

kterou Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 7. 2.

2000, sp. zn. 11 To 80/2000 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.,

jako nedůvodnou zamítl. Z odůvodnění tohoto usnesení je dále

patrné, že k zadržení stěžovatele jako podezřelého, podle § 76

odst. 1 tr. ř., došlo nejpozději dne 18. 1. 2000, ve 20, 10 hodin.

Usnesením soudce Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3.

7. 2000, sp. zn. Nt 434/2000, mu byla podle § 71 odst. 2 tr. ř.

tato vazba prodloužena do 19. 11. 2000 s tím, že návrh Krajského

státního zastupitelství v Hradci Králové na prodloužení vazby

došel okresnímu soudu tamtéž dne 28. 6. 2000.

Dalším usnesením ze dne 8. 11. 2000, sp. zn. Nt 579,

589/2000, prodloužil soudce jmenovaného okresního soudu vazbu

stěžovatele podle § 71 odst. 2 tr. ř. do 19. 1. 2001; návrh na

její prodloužení byl okresnímu soudu doručen dne 1. 11. 2000.

V tomto případě byla vazba prodlužována na lhůtu delší než jeden

rok ( a to o jeden den), přičemž o tom rozhodl soudce.

Ústavní stížností napadeným usnesením senátu uvedeného

okresního soudu ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. Nt 202/2001, je tato

vazba prodloužena podle § 71 odst. 2 tr. ř. do 19. 2. 2001, a sice

na návrh, jenž tomuto soudu došel dne 4. 1. 2001, tedy po

patnáctidenní lhůtě, uvedené v § 71 odst. 6 tr. ř. Stejně tak

napadeným usnesením ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 11 To 64/2001,

Krajský soud v Hradci Králové zamítá podle § 148 odst. 1 písm. c)

tr. ř. stížnost do naposledy citovaného prvostupňového usnesení

jako nedůvodnou; stížnost vytýkala nesprávné obsazení soudu při

rozhodování o prodloužení vazby a též uplynutí zmíněné propadné

lhůty.

Obě uvedená rozhodnutí obecných soudů stěžovatel napadá

ústavní stížností z důvodů, které rozvádí následovně:

"Ve věci samé dosud probíhá přípravné řízení. Jak patrno

z výše citovaných rozhodnutí, návrh na prodloužení vazby došel

soudu 4. 1. 2001. I když se odhlédne od toho, že vazba po 18. 1.

2001 prodloužená samosoudcem, byla nezákonná, pak návrh státního

zástupce byl podán po lhůtě propadné i za situace, kdy orgány

činné v trestním řízení vycházely z toho, že moje vazba je

prodloužena do 19. 1. 2001. V tomto případě by návrh podaný

patnáct dnů před skončením této lhůty byl návrhem včas podaným jen

tehdy, pokud by soudu došel 3. 1. 2001. To vyplývá z § 60 odst.

1 tr. ř. . Na svobodu jsem měl být propuštěn uplynutím 18. 1.

2001, respektive 19. 1. 2001, pokud odhlédnu od nezákonného

prodloužení lhůty samosoudcem. To se však nestalo a má vazba trvá

v rozporu se zákonnými a ústavními zárukami spravedlivého procesu

(§ 1 tr. ř., čl. 36 odst. 1 LPS). Na tyto ústavně nekonformní

postupy (a samozřejmě i na nezákonné) byl krajský soud upozorněn

v mé výše uvedené stížnosti. Svým rozhodnutím ze dne 29. 1. 2001

však nápravu nezjednal a porušil tak ustanovení čl. 8 odst. 1, 2,

al. 1, odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

Vzhledem k vytýkaným pochybením se navrhovatel domnívá, že

bude nutno obě rozhodnutí obecných soudů zrušit, pro jejich rozpor

s ústavněprávními ustanoveními, jak uvedeno shora.

Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle § 42

odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon") vyjádření účastníků

a vedlejších účastníků.

Předseda senátu Okresního soudu v Hradci Králové, jakožto

zástupce účastníka, ve svém stanovisku rekapituluje průběh

rozhodování o vazebním zajištění stěžovatele. Poté dodává: "Pokud

se týká rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 2.

2000, sp. zn. 11 To 80/2000, jímž měl být upraven počátek vazební

lhůty na 18. 1. 2000, toto nebylo a dosud není obsaženo v kopii

v předloženém spisovém materiálu. S ohledem na výše uvedené

považuji ústavní stížností napadené usnesení Okresního soudu

v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. Nt 202/2001 za

rozhodnutí vycházející z informací obsažených ve spisovém

materiálu."

Předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové, coby

zástupce dalšího účastníka, odkazuje na obsah odůvodnění ústavní

stížností napadeného svého usnesení. K tomu doplňuje: "Navíc

poukazujeme na stanovisko Nejvyššího soudu ČR č. 58/94 Sbírky

soudních rozhodnutí, ze kterého bylo taktéž při rozhodování

v dané trestní věci vycházeno. Proto považujeme rozhodnutí, které

jsme ve věci učinili, za správné."

Krajská státní zástupkyně v Hradci Králové, jako zástupce

vedlejšího účastníka, využila oprávnění, které jí dává § 28 odst.

2 zákona, a uvedeného procesního postavení se vzdala.

Replika stěžovatele došla Ústavnímu soudu dne 31. 5. 2001.

V ní se odvolává na dosavadní argumenty, které byly popsány

v písemném vyhotovení ústavní stížnosti, trvá na ní a dodává.

Obsah vyjádření předsedy senátu krajského soudu k návrhu se

nezabývá ani zákonností, ani ústavností napadeného jeho usnesení.

Pokud by se krajský soud řídil judikaturou, jak uvádí, nedošlo by

zřejmě k zásahu do ústavních práv stěžovatele. Přitom odkaz na

zmíněné rozhodnutí byl obsažen již ve stížnosti obviněného (nyní

stěžovatele), kterou napadl usnesení okresního soudu o prodloužení

jeho vazby. Námitku stěžovatele týkající se postupu okresního

soudu, kdy rozhodoval jeho soudce namísto senátu ponechal účastník

stranou. Přitom byl povolán zjednat nápravu a poskytnout soudní

ochranu zákonným a ústavním právům obviněného (nyní stěžovatele).

Okresní soud ve svém vyjádření pouze odkazuje na jednotlivá

svá rozhodnutí a obsah spisové materie. Zákonností a ústavností

svých rozhodnutí se rovněž nezabývá. Konstatuje-li okresní soud

nedostatek rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7.

2. 2000, sp. zn. 11 To 80/2000, replika připomíná, že je

stěžovatel přiložil ke své stížnosti.

II.

Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými

dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle § 42 odst. 3

zákona vyžádal, zejména vazební spis Okresního soudu v Hradci

Králové sp. zn. Nt 202/2001, jakož i kopii části vyšetřovacího

spisu Krajského úřadu vyšetřování Pardubice ČVS: KVV-27/23-2000,

a dospěl k následujícím závěrům.

Podaná ústavní stížnost je důvodná.

Podle názoru Ústavního soudu spočívá jádro problému ve

správném určení počátku omezení osobní svobody stěžovatele, jak je

má na mysli § 71 odst. 8 tr. ř. Podle tohoto ustanovení lhůty

trvání vazby uvedené v odstavcích 2 a 3 se počítají od doby, kdy

došlo k zatčení nebo zadržení obviněného, anebo nepředcházelo-li

zatčení nebo zadržení, od doby, kdy došlo na základě rozhodnutí

o vazbě k omezení osobní svobody obviněného.

Osobní svoboda navrhovatele jako podezřelého byla omezena

cestou zadržení podle § 76 odst. 1 tr. ř. vyšetřovatelem, a sice

již dne 18. 1. 2000, od 20, 10 hodin, tedy od okamžiku, kdy

vyšetřovatel dostal k tomuto zadržení předchozí souhlas státního

zástupce. Uvedené zjištění vyplývá z protokolu o zadržení

podezřelé osoby (č.l. 17, příloha č. 16). Pro určení tohoto

okamžiku však nemůže být rozhodující až datum sepsání uvedeného

protokolu, tj. 19. 1. 2000, 00, 25 hodin, z něhož vychází též údaj

na příkazu k přijetí do vazby (č.l. 17, příloha č. 21, dopsaný bod

12.) a který berou v potaz všechna další rozhodnutí o prodloužení

trvání vazby stěžovatele.

Jde o to, že po udělení předchozího souhlasu státním

zástupcem k zadržení byly splněny všechny zákonné podmínky tohoto

zajišťovacího úkonu a ten byl jako takový vzápětí realizován, tedy

v návaznosti na poskytnutý souhlas bez toho, že by byl stěžovatel

v době od 18. 1. 2000, 20, 10 hodin do 19. 1. 2000, 00, 25 hodin

na svobodě. Daná skutečnost plyne i z vyjádření stěžovatele,

zaprotokolovaného u Okresního soudu v Semilech dne 20. 1. 2000

(č.l. 17, příloha č. 18). Jednoznačně totéž potvrzuje

v odůvodnění svého usnesení ze dne 7. 2. 2000 i Krajský soud

v Hradci Králové, sp. zn. 11 To 80/2000, jímž rozhodoval

o stížnosti navrhovatele proti usnesení o jeho vzetí do vazby; zde

se konstatuje: "Správně vycházel (tj. okresní soud) z toho, že

obviněný byl zadržen dne 18. 1. 2000 ve 20, 10 hodin." V opačném

případě by bylo možné posunem doby sepsání protokolu o zadržení

podezřelého vzhledem ke skutečnému omezení na jeho osobní svobodě,

k němuž došlo dříve, fakticky prodlužovat dobu tohoto omezení nad

nepřekročitelný limit uvedený v § 76 odst. 4 tr. ř. (48 hodin).

Za tohoto stavu věci poprvé prodlužovaná vazba stěžovatele

podle § 71 odst. 2, 6 tr. ř. nad šest měsíců do jednoho roku ještě

byla v souladu se zákonem, i když by se tu kalkulovalo

se správným počátkem omezení osobní svobody, tj. s datem 18. 1.

2000, 20, 10 hod; tím spíše to platilo, vycházel-li soudce z data

chybného, tj. z 19. 1. 2000, 00, 25 hod. Návrh na toto prodloužení

byl doručen příslušnému okresnímu soudu dne 28. 6. 2000, tedy více

než minimálních patnáct dnů před skončením příslušné lhůty (18.

7. 2000), jak požaduje zákon. Samotné prodloužení vazby se

omezovalo datem 19. 11. 2000, tedy stále v rámci prodloužení

vazební lhůty nad šest měsíců až do jednoho roku. Prvé prodloužení

není ostatně ústavní stížností ani napadáno. Uvádí se tu jen pro

celkovou představu stejně, jako další prodlužování vazby

navrhovatele.

V pořadí další rozhodnutí o prodloužení vazby stěžovatele do

19. 1. 2001, o němž rozhodoval soudce přípravného řízení,

vycházelo z návrhu, který příslušnému okresnímu soudu došel dne

1. 11. 2000. Požadavek nepřekročení patnáctidenní lhůty podle §

71 odst. 6 tr. ř., v návaznosti na předtím prodlouženou vazbu

stěžovatele do 19. 11. 2000, byl dodržen, když krajním termínem

dojití návrhu na prodloužení vazby okresnímu soudu byl 4. 11.

2000. Ovšem samo toto prodloužení soudcem do 19. 1. 2001 již

v souladu se zákonem nebylo. Vzhledem ke správně stanovenému

počátku trvání vazby (18. 1. 2000, 20, 10 hod) vazba jednoroční

končila 18. 1. 2001, 20, 10 hod, takže prodloužit ji do 19. 1.

2001 mohl podle § 71 odst. 2 tr. ř. pouze senát.

Pokud pak dne 4. 1. 2001 došel příslušnému okresnímu soudu

návrh na další prodloužení vazby stěžovatele do 19. 2. 2001 a jeho

senát mu ústavní stížností napadeným usnesením vyhověl, stalo se

tak za situace, kdy zmíněný návrh na prodloužení byl doručen

nikoliv v požadované minimální patnáctidenní lhůtě, na niž bylo

trvání vazby omezeno. Při respektování správného počátku omezení

osobní svobody stěžovatele a tudíž i konce jednoroční vazby, tj.

18. 1. 2001, 20, 10 hod, je v tomto případě posledním dnem

k podání předmětného návrhu, při zachování plné patnáctidenní

lhůty (počítané zpětně od 18. 1. 2001), den 3. 1. 2001.

Krajský soud svým ústavní stížností napadaným usnesením vadné

usnesení prvostupňové potvrdil, neboť stížnost proti němu včas

podanou zamítl.

Okresní i krajský soud, proti jejichž usnesením navrhovatel

brojí, v nich vycházely z počátku omezení osobní svobody

stěžovatele, chybně stanoveného již na počátku řízení o jeho

vazbě. V rozporu se standardními obsahovými náležitostmi

rozhodnutí soudce o vzetí obviněného do vazby v přípravném řízení

nebyl v něm tento počátek vůbec zmíněn, ačkoliv stěžovatel

- obviněný byl před soudce okresního soudu předveden ze zadržení,

§ 71 odst. 8 tr. ř. (č.l. 17, příloha č. 18). Stalo se tak až

příkazem k přijetí do vazby (č.l. 17, příloha č. 21, dopsaný bod

12.), který ovšem není pro oba jmenované soudy závazný jako

rozhodnutí. Kdyby tedy ono pochybení v počátku omezení osobní

svobody zjistily, což bylo možné přímo na základě protokolu

o zadržení, popř. protokolu o jednání soudce přípravného řízení

stran vzetí stěžovatele do vazby, mohly je napravit v rozhodnutích

vlastních, aniž by musely respektovat uvedenou chybu s odvoláním

na závazné její vyjádření v předcházejícím rozhodnutí o vazbě;

v tomto ohledu bylo rozhodnutí čtvrtého senátu Ústavního soudu

odlišné v tom, že vycházelo z jiné situace, než případ, nyní

projednávaný senátem prvním (viz sp. zn. IV. ÚS 332/2000).

Napadenými rozhodnutími obecných soudů tak byl porušen § 2

odst. 1 tr. ř., pojednávající o zásadě zákonnosti trestního

řízení.

Konkrétně se zjištěná pochybení dotýkala § 71 odst. 6 tr. ř.

Z něho vyplývá, není-li návrh na prodloužení lhůty trvání vazby

předložen v nepřekročitelné patnáctidenní lhůtě, musí předseda

senátu a v přípravném řízení státní zástupce propustit obviněného

na svobodu nejpozději den po uplynutí lhůty, na niž bylo trvání

vazby omezeno. V daném případě měl být tedy stěžovatel propuštěn

nejpozději dne 19. 1. 2001, když trvání jeho jednoroční vazby bylo

správně omezeno na den 18. 1. 2001, 20, 10 hod.

Krajský soud jako stížnostní nedostál povinnosti, kterou mu

ukládá § 147 odst. 1 tr. ř. S námitkou uvedenou ve stížnosti proti

usnesení okresního soudu, zpochybňující počátek trvání vazby

stěžovatele (namísto 19. 1. 2000, správně již od 18. 1. 2000), se

vypořádal pouhým konstatováním, že: ". Vazba . je tedy nepochybně

započítávána od 19. 1. 2000.", aniž blíže zdůvodnil proč. Od

tohoto chybného východiska, které vyúsťuje ve stejně chybný konec

jednoroční vazby stěžovatele (19. 1. 2001) pak odvíjí úvahy

o dodržení lhůty k podání návrhu na prodloužení této vazby podle

§ 71 odst. 6 tr. ř.

Porušení zákonnosti procesu se projevilo i v nerespektování

zásady přiměřenosti (zdrženlivosti), jak o ní hovoří § 2 odst. 4

tr. ř. Napadená vazební rozhodnutí zvyšovala zátěž pro obviněného

v trestním řízení ve věci samé, to na rozdíl od situace, kdy by

proces probíhal na svobodě.

III.

Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu

čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, již dříve konstatoval (např. IV.

ÚS 360/97), že není vůči soudům obecným třetí či čtvrtou instancí.

Proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost

napadených rozhodnutí obecných soudů bez dalšího. To však nemění

nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda napadenými

rozhodnutími, popř. řízeními jim předcházejícími nebylo zasaženo

do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Ústavním soudem byla z tohoto hlediska zjištěna zásadní

pochybení obecných soudů, jejichž rozhodnutí jsou předmětem

ústavní stížnosti, a která podle jeho názoru dosahují do ústavní

roviny.

Z vad vazebního řízení a rozhodnutí z něho vzešlých má tuto

povahu zjištěný případ nerespektování základních zásad trestního

řízení (tzn. zásady zákonnosti a zásady přiměřenosti

(zdrženlivosti), jak je blíže zdůvodněno v bodu II. odůvodnění

tohoto nálezu).

Nezákonnost tohoto typu se promítla do ústavní roviny

především porušením čl. 1, a dále čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy,

jakož i čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny.

První z citovaných ustanovení garantuje jednu z maxim

právního státu, spočívající v bezvýjimečném panství práva, jehož

(zejména) zákonné prameny zavazují všechny státní orgány; dále jde

o zákonnost realizace veškeré státní moci.

Další ustanovení chrání právo na řádný zákonný trestní

proces; z pohledu mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy byla

v tomto ohledu dotčena následující ustanovení: čl. 5 odst. 1 písm.

c), čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod ve znění protokolů (č. 209/1992 a č. 243/1998 Sb.), dále

jen "Úmluva" a čl. 9 odst. 1, čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.).

Vzhledem k tomu, že procesní zásada přiměřenosti

(zdrženlivosti) je provedením čl. 4 odst. 4 Listiny, dotýká se

její nerespektování i této ústavní maximy; porušení citovaného

článku Listiny se promítá i do čl. 18 Úmluvy.

IV.

Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.)

dospěl Ústavní soud k závěru, že podané ústavní stížnosti je nutno

v celém rozsahu podle § 82 odst. 1 zákona vyhovět, proto napadená

rozhodnutí obecnýchsoudů zrušil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54 odst. 2

zákona).

V Brně dne 18. 12. 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru