Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1818/15 #1Usnesení ÚS ze dne 23.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Kladno
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důk... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
právní úkon/neplatný
družstvo/bytové
svědek/výpověď
žaloba/na určení
dovolání/důvody
omyl
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1818.15.1
Datum podání17.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 49a

99/1963 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1818/15 ze dne 23. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Peroutky, zastoupeného Mgr. Janem Maškem, advokátem se sídlem v Kladně, Pekařská 658, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3651/2014-251 ze dne 17. března 2015, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 446/2013-207 ze dne 27. listopadu 2013 a rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 20 C 21/2012-170 ze dne 27. května 2013, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně jako účastníků řízení, Petra Seidla a Stavebního bytového družstva Ocelář, se sídlem v Kladně, Gen. Klapálka 1614, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Žalobce Petr Seidl podal k Okresnímu soudu v Kladně žalobu na určení členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu proti stěžovateli a Stavebnímu bytovému družstvu Ocelář. Okresní soud žalobě vyhověl a rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení určil, že žalobce je jak členem družstva, tak nájemcem blíže určeného bytu. Soud totiž dospěl k závěru, že žalobce uzavřel se stěžovatelem smlouvu o převodu členských práv a povinností a dohodu o finančním vypořádání v omylu, že jde o smlouvu o půjčce zajištěné převodem práva nájmu bytu na dobu do zaplacení půjčky. Tento omyl v něm vyvolal právě stěžovatel a další osoby. Po provedeném dokazování totiž soud zjistil, že žalobce byl ve finančně špatné situaci, k jejímuž vyřešení si opakovaně půjčoval peníze. Žalobce neměl důvod byt prodávat (neměl zajištěnou bytovou náhradu, měl zdravotní obtíže aj.), což plynulo i z obsahu inzerátů, které zveřejňoval v tisku (hledal solidně jednajícího věřitele), a to i po uzavření smlouvy o převodu členských práv k bytu. Výpověď žalobce soud hodnotil jako přesvědčivou a konsistentní, žalobce též popsal jako člověka, který z hlediska intelektuálních schopností není schopen složitějších právních konstrukcí. Vyloučil tak, že by žalobce byl schopný cíleně podvést stěžovatele při převodu bytu, vylákat z něj peníze a zpětně se dovolávat omylu. Verzi žalobce podpořily i výpovědi dvou svědků, kteří svůj byt převedli s obdobně mylnou představou o povaze uzavřených smluv.

2. Oproti tomu soud neuvěřil stěžovateli a svědkům, kteří vypovídali v jeho prospěch. Výpovědi těchto svědků soud hodnotil jako nevěrohodné. Důvodem mu proto byly rozpory ve výpovědích, snaha zastřít před soudem skutečný zdroj obživy a snaha nepravdivě vylíčit průběh celého obchodního případu. Dále soud hodnotil například i nervozitu svědků při výslechu, jejich podřeknutí (jeden ze svědků se soudu otázal, zda může "držet" svou předchozí výpověď), či schopnost nakreslit situační plánek, který by vypovídal o průběhu uzavírání smluv a dalších skutečnostech. Za podstatné soud považoval mimo jiné i to, že stěžovatel nabyl byt pod cenou a podle smlouvy za něj měl zaplatit v hotovosti, ač smluvená cena přesahovala limit pro hotovostní platby. To stěžovatel musel jako zaměstnanec realitní kanceláře vědět. Celkově tak soud dospěl k závěru, že stěžovatel společně s dalšími osobami, které v řízení vystupovaly jako svědci, využil finanční tísně žalobce, jeho důvěřivosti a omezených intelektuálních schopností, aby velmi výhodně získal jeho byt. Za tím účelem žalobce uvedli v omyl o skutečné povaze uzavíraných smluv, ve kterém ho po celou dobu udržovali. Omyl žalobce tak byl omluvitelný, neboť se jej nemohl s ohledem na své intelektuální schopnosti a jednání stěžovatele a dalších svědků vyvarovat. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že uzavřené smlouvy jsou neplatné podle § 49a občanského zákoníku z roku 1964 a žalobce je stále členem bytového družstva a nájemcem bytu.

3. Odvolání stěžovatele městský soud nevyhověl a rozsudek městského soudu potvrdil (změnil jen výrok o nákladech řízení). Rozsah a způsob provedeného dokazování, stejně jako jeho popis a hodnocení v odůvodnění rozsudku, označil za "neobyčejně důkladný". Z toho důvodu se zaměřil pouze na právní hodnocení, ve kterém se s okresním soudem ztotožnil. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, protože shledal, že stěžovatel řádně nevymezil důvody přípustnosti dovolání. Dovoláním navíc stěžovatel zpochybnil zjištění skutkového stavu před okresním soudem, uplatnil tedy nezpůsobilý dovolací důvod.

4. Stěžovatel brojil ústavní stížností proti výše uvedeným rozhodnutím okresního, krajského a Nejvyššího soudu, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a též práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod).

5. Stěžovatel zpochybnil především hodnocení okresního soudu, že žalobce se mohl dovolat neplatnosti právního úkonu z důvodu omylu. Podle jeho mínění nebyl omyl žalobce omluvitelný, neboť se jej žalobce mohl vyvarovat. Smlouva byla podepsána v notářské kanceláři, kde měl žalobce možnost se s ní seznámit. To však nechtěl, neboť vycházel z toho, že již bylo vše dohodnuto. Tím zanedbal objektivně existující možnost přesvědčit se o skutečném stavu. Závěry soudu dále nemají oporu v provedeném dokazování - soud sám uznal, že žalobce smlouvu uzavřel dobrovolně a nebyl indisponován tak, že by to byť jen dočasně omezilo jeho způsobilost k právním úkonům. K takto zjištěným skutečnostem soud však vytvořil konstrukci o spiknutí stěžovatele a svědků, která ovšem v dokazování oporu nemá a je též v rozporu s obvyklou logikou lidského chování. Stěžovatel uvedl, že neví, co by tím získal. Pro posouzení věci je též významné, že sám žalobce je nedůvěryhodnou osobou, neboť nebyl schopen splácet své dluhy a přesto si bral další půjčky. S uzavíráním smluv tak měl dostatek zkušeností. Samotný soud označil řadu tvrzení žalobce jako nepravdivá, zbytku ale bez dalšího uvěřil. Z toho důvodu měl stěžovatel za to, že právní závěry okresního soudu jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel uvedl, že soud zřejmě přehlédl včasné doplnění dovolání. Odepřel mu tak řádné projednání věci, pokud dovolání pro vady odmítl.

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání a byl zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost podal včas a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

9. Stěžovatel svou argumentaci zaměřil zejména proti hodnocení zjištěného skutkového stavu okresním soudem. Jeho závěry považoval za zčásti nesprávné, zčásti za vnitřně rozporné. Ústavní soud se však nejdřív zabýval argumentací stěžovatele proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu, neboť odmítnutí dovolání pro vady by bránilo přezkumu rozhodnutí okresního a krajského soudu (dovolání odmítnuté pro vady není řádně využitým procesním prostředkem k ochraně práva). Ze soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel své dovolání skutečně doplnil včas, důvod přípustnosti dovolání však vymezil citací § 237 občanského soudního řádu. Ze setrvalé judikatury Nejvyššího soudu, akceptované i Ústavním soudem, přitom plyne, že pouhá citace zákonného ustanovení nedostačuje (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 651/14 ze dne 10. 7. 2014 a v něm citovanou judikaturu). Ústavní soud ovšem již dříve konstatoval, že požadavky na vymezení přípustnosti dovolání nemají být posuzovány přísně tam, kde dovolatel zároveň řádně vymezil dovolací důvod (nález sp. zn. I. ÚS 2447/13 ze dne 11. 11. 2013 (N 184/71 SbNU 213). V projednávané věci stěžovatel zpochybnil zjištění skutkového stavu, což Nejvyšší soud vyhodnotil jako nezpůsobilý dovolací důvod. Tomuto závěru nemá Ústavní soud co vytknout. Odmítne-li ovšem Nejvyšší soud dovolání proto, že dovolatel zpochybnil otázky skutkové, ne právní, jde o odmítnutí z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne 17. 12. 2014). Možnost přezkumu rozhodnutí nižších soudů tak zůstala zachována podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

10. Ústavní soud se proto zaměřil na posouzení argumentace směřující proti závěrům okresního soudu, neboť krajský soud se s nimi plně ztotožnil. V této souvislosti je třeba stručně připomenout, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat do činnosti obecných soudů tím, že by hodnotil a přehodnocoval jejich vlastní hodnocení důkazů, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [srov. přiměřeně již nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].

11. V projednávané věci Ústavní soud zjistil, že okresní soud svá skutková zjištění velmi pečlivě a podrobně popsal. Stejným způsobem popsal i své úvahy při hodnocení skutkového stavu. V tomto ohledu krajský soud rozsudek okresního soudu zcela přiléhavě popsal jako neobyčejně důkladný. Námitky stěžovatele zpochybňují pouze dílčí zjištění soudu, řadu dalších skutkových zjištění opomíjí a opomíjí i hodnocení zjištěného skutkového stavu jako celku. Na jednotlivé uplatněné námitky stěžovatele (položené Ústavnímu soudu ve formě otázek) tak odpovídá již samotný rozsudek okresního soudu. Závěr okresního soudu o tom, že ve věci byla dána neplatnost právního úkonu podle § 49a občanského zákoníku z roku 1964, tedy ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu není nijak excesivní, je naopak logický a přesvědčivě odůvodněný. Ústavní soud proto neshledal, že by napadený rozsudek trpěl ústavně významnými vadami.

12. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru