Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1812/08 #1Nález ÚS ze dne 30.10.2008Slyšení obviněného soudem (přezkum rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťo... více
Věcný rejstříkzasedání/neveřejné
Státní zástupce
vazba/důvody
vazba/prodloužení
obviněný
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 186/51 SbNU 285
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.1812.08.1
Datum vyhlášení03.12.2008
Datum podání21.07.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.4, čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 71 odst.4, § 67 písm.c


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud obecné soudy rozhodnou o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby bez slyšení obviněného, přestože jim český trestní řád tuto povinnost výslovně neukládá, porušují tím základní práva zakotvená v čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele P. S. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 30. října 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 6. 2008 sp. zn. 0 Nt 5215/2008.

Narativní část

Obvodní soud napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele proti rozhodnutí státního zástupce o jeho dalším ponechání ve vazbě. Obvodní soud rozhodoval o stížnosti proti tomuto rozhodnutí v neveřejném zasedání bez účasti stěžovatele či jeho obhájkyně.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud zrekapituloval vlastní judikaturu v dané věci a upozornil, že český trestní řád sice neobsahuje žádné výslovné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování soudu v jeho vazební věci. Ústavní soud však ve své judikatuře dospěl k závěru, že jednotlivá ustanovení trestního řádu týkající se vazebních rozhodnutí nelze vykládat izolovaně, nýbrž v kontextu práv zaručených Úmluvou, v tomto případě zejména s ohledem na její čl. 5 odst. 4, a v kontextu judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní soud proto ustáleně judikuje, že při rozhodování soudu v těchto případech patří ústní slyšení obviněného mezi základní institucionální záruky spravedlivosti soudního řízení, nicméně zároveň ve své judikatuře zastává názor, že nutnost osobního výslechu není automaticky daná vždy. Slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, je však nutné vždy. V ostatních případech neexistence slyšení při rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody neznamená automaticky porušení ústavně zaručených práv a svobod obviněného; každý případ je nutno posuzovat individuálně. Především je třeba uvážit, zda byla uvedena nová, pro rozhodování o vazbě relevantní skutečnost, či zda byla vznesena konkrétní námitka, jejíž prokázání by mohlo změnit rozhodnutí soudu o vazbě a zda s ohledem na tyto skutečnosti je nutné osobní slyšení obviněného.

V tomto případě však rozhodoval obvodní soud o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o dalším ponechání obviněného ve vazbě bez osobního slyšení obviněného, Ústavní soud tedy konstatoval, že napadeným usnesením došlo k porušení základních práv stěžovatele, garantovaných čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 8 odst. 2 Listiny.

Jako obiter dictum se Ústavní soud zabýval dalšími náležitostmi rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě. Poznamenal, že § 71 odst. 4 věta druhá tr. ř. stanoví zpřísněné kumulativní podmínky pro rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě [ponechat obviněného ve vazbě lze, jen pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit (podmínka č. 1) a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání (podmínka č. 2)], které musí obligatorně přistoupit k obecným důvodům vazby. V tomto případě se naplněním první podmínky zabýval alespoň obvodní soud, nicméně naplnění druhé podmínky oba soudy nezkoumaly vůbec.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojen Güttler. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 1812/08 ze dne 30. 10. 2008

N 186/51 SbNU 285

Slyšení obviněného soudem (přezkum rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 30. října 2008 sp. zn. I. ÚS 1812/08 ve věci ústavní stížnosti P. S. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 6. 2008 sp. zn. 0 Nt 5215/2008, kterým byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě.

Výrok

Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 6. 2008 sp. zn. 0 Nt 5215/2008 se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví tohoto nálezu citovaného rozhodnutí, a to pro porušení svých ústavně zaručených práv čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti, z k ní přiložených napadených rozhodnutí a z obsahu vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je trestně stíhán pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, pro trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) trestního zákona dílem ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona a pro trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) trestního zákona ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona a ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona (pozn. šlo o krádež několika osobních automobilů).

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 11. 2007 sp. zn. 0 Nt 4347/2007 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu. Jeho stížnost proti uvedenému rozhodnutí byla usnesením městského soudu ze dne 20. 12 .2007 sp. zn. 44 To 661/2007 zamítnuta jako nedůvodná.

Usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 13. 2. 2008 sp. zn. 1 ZT 1300/2007 bylo podle § 71 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto o ponechání stěžovatele i nadále ve vazbě, a to z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu. Jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 3. 2008 sp. zn. 0 Nt 6511/2008 zamítnuta.

Usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 4. 6. 2008 sp. zn. 1 ZT 1300/2007 bylo podle § 71 odst. 4 trestního řádu rozhodnuto o ponechání stěžovatele i nadále ve vazbě, a to z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 zamítnuta.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že jestliže bylo napadené usnesení vydáno bez jeho slyšení, došlo k porušení jeho základních práv (garantovaných např. čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Konkrétně k tomu uvádí, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, ve kterém je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodoval dne 18. 6. 2008 v neveřejném zasedání o ponechání stěžovatele ve vazbě, při kterém nebyl přítomen ani obviněný, tj. stěžovatel, ani jeho obhájkyně. Evropský soud pro lidská práva (dále též jen "ESLP") ve svých rozhodnutích právo být slyšen zařadil mezi základní procesní garance aplikované v případech omezení osobní svobody. Vazba uvalená z důvodů uvedených v ustanovení § 67 tr. řádu spadá do aplikačního záběru ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Ustanovení čl. 5 odst. 4 Úmluvy stanoví, že každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti zbavení jeho svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Řízení o přezkumu oprávněnosti vazby tak zcela nepochybně vyžaduje, aby dotčená osoba byla slyšena. Dle ustálené judikatury ESLP je na tato přezkumná řízení nutno vztáhnout stejné požadavky, jako jsou požadavky kladené na prvotní rozhodování o zbavení osobní svobody jedince.

Stěžovatel vznášel i další námitky, které se týkaly údajného nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení.

Obvodní soud pro Prahu 4 se i přes výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřil a ani neuvedl, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. S ohledem na výzvu Ústavního soudu, která souhlas adresáta presumovala, má Ústavní soud za to, že Obvodní soud pro Prahu 4 s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Stěžovatel souhlas s upuštěním od ústního jednání písemně vyslovil.

III.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení týkajícího se omezení osobní svobody [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/02 ze dne 23. 3. 2004 (N 41/32 SbNU 397), sp. zn. I. ÚS 161/04 ze dne 25. 5. 2004 (N 74/33 SbNU 229)].

Ústavní soud nicméně v jiných svých rozhodnutích uvedl, že tyto dva nálezy Ústavního soudu ani v nich obsaženou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva nelze interpretovat tak, že absence ústního slyšení v řízení, ve kterém je rozhodováno o dalším trvání vazby, sama o sobě vždy znamená porušení ústavně zaručených práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 515/04 ze dne 16. 11. 2004 (U 54/35 SbNU 625) a sp. zn. IV. ÚS 239/04 ze dne 8. 12. 2004, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Tento závěr přitom není v rozporu s právním názorem vysloveným v uvedených dvou nálezech Ústavního soudu, neboť týž z konkrétních okolností případů (sp. zn. I. ÚS 573/02, I. ÚS 161/04 - viz výše) dospěl k závěru, že pokud by stěžovatelé měli dánu možnost v rámci ústního slyšení reagovat na tvrzený vazební důvod, jeho existenci by snadno při ústním slyšení vyvrátili.

Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 544/03 ze dne 19. 2. 2004 (U 6/32 SbNU 479) uvedl (byť jako obiter dictum), že "při řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby ve smyslu § 72 odst. 3 tr. ř. nelze paušálně odmítat požadavek osobního výslechu obviněného před tímto rozhodováním. V konkrétních případech může být takový osobní výslech před soudem vhodný a žádoucí, jestliže např. v žádosti jsou uplatňovány nové argumenty proti ponechání ve vazbě, jsou předkládány nové důkazní návrhy na podporu žádosti o propuštění apod. ... Při rozhodování o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby ... nebyl stěžovatel soudem vyslýchán, avšak bylo mu umožněno své argumenty obšírně vyjádřit v písemné formě a byl v té době zastoupen obhájcem. Argumenty, které tímto způsobem na podporu své žádosti uváděl, se nijak podstatně nelišily od skutečností, které byly známy již v době rozhodování o vzetí do vazby ... Za této situace nebylo potřebné, aby soudy musely znovu slyšet obviněného.". V usnesení sp. zn. I. ÚS 515/04 ze dne 16. 11. 2004 (U 54/35 SbNU 625) Ústavní soud konstatoval, že "krajský soud nerozhodoval se zajištěním slyšení obviněného, při němž by se mohl vyjádřit ke konkrétním důvodům své vazby. Stěžovatel však dokonce ani v ústavní stížnosti neuplatnil konkrétní námitku, jejíž prokázání by, ve vztahu k existujícím konkrétním vazebním důvodům, reálně mohlo v rámci slyšení vyvrátit konkrétní důvod opodstatňující útěkovou vazbu, a proto nemůže mít Ústavní soud, z hlediska rámce vymezeného pro své rozhodování, k takovému postupu vrchního soudu výhrady.". Ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 239/04 Ústavní soud shledal, že "nelze mít výhrady proti postupu soudu rozhodujícímu ve vztahu k existujícím konkrétním vazebním důvodům bez slyšení stěžovatele v případech, kdy konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit, nebyla uplatněna.". Ústavní soud v tomto rozhodnutí dospěl k závěru, "že jak z článku 5 odst. 4 Úmluvy, tak ani z výše uvedeného nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 573/02 nelze dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (tj. s výjimkou prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy) plně respektovat záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech procesní záruky nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje článek 6 odst. 1 Úmluvy.".

Ústavní soud však svůj názor vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.), na nějž stěžovatel odkazuje, v němž shledal, že "podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby.". Přitom zároveň zdůraznil, že takto kategorický závěr je možno vztáhnout právě jen na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, a nikoliv ve stejném rozsahu na jiná vazební rozhodnutí (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 596/04 ze dne 14. 6. 2005; dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud tedy uvádí, že sám český trestní řád neobsahuje žádné výslovné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování soudu o jeho žádosti o propuštění z vazby dle § 72 odst. 3 trestního řádu ani při rozhodování soudu o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce, který rozhodl dle § 71 odst. 3, případně odst. 4 trestního řádu tak, že se obviněný ponechává ve vazbě, ani při rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění z ní dle § 71 odst. 5, případně odst. 6 uvedeného předpisu. Ústavní soud však ve své judikatuře dospěl k závěru, že tato ustanovení trestního řádu nelze vykládat izolovaně, nýbrž v kontextu práv zaručených Úmluvou, v tomto případě zejména s ohledem na její ustanovení čl. 5 odst. 4. Vzhledem k tomu a s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva Ústavní soud shledal, že při rozhodování soudu v těchto případech patří ústní slyšení mezi základní institucionální záruky spravedlivosti soudního řízení.

Ústavní soud nicméně ve své judikatuře zastává názor, že nutnost osobního výslechu není automaticky daná ve všech případech. Slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, je nutné vždy. V ostatních případech neexistence takovéhoto slyšení při každém rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody neznamená vždy a automaticky porušení ústavně zaručených práv a svobod dané osoby; každý případ je totiž nutno posuzovat individuálně, s ohledem na jeho konkrétní okolnosti, včetně toho, zda byla uvedena nová, pro rozhodování o vazbě relevantní skutečnost či zda byla vznesena konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit a z níž by vyplývala nutnost osobního slyšení stěžovatele.

V dané věci je významné, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodoval o stížnosti stěžovatele proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. S ohledem na shora uvedenou judikaturu Ústavního soudu mělo tedy být před napadeným rozhodnutím obvodního soudu slyšení stěžovatele provedeno. To se však nestalo.

IV.

Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4, vydaným bez slyšení stěžovatele, došlo tedy k porušení základních práv stěžovatele, garantovaných čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jej zrušil. Se souhlasem účastníků od ústního jednání upustil, dovodiv, že od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Dalšími námitkami stěžovatele se Ústavní soud nezabýval, neboť v důsledku shora zjištěných důvodů zakládajících kasaci napadeného usnesení obvodního soudu to považoval za nadbytečné.

V.

Jako obiter dictum však Ústavní soud nicméně uvádí následující.

Kritéria uvedená v § 71 odst. 4 větě druhé trestního řádu vyžadují k rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě splnění zpřísněných podmínek k vyvození závěru, který odůvodňuje další držení stíhané osoby ve vazbě. Jedná se o obligatorní podmínky, které musí přistoupit k obecným důvodům vazby podle § 67 trestního řádu. Jednou z těchto dalších kumulativně konstruovaných podmínek možnosti podřazení skutkových okolností pod hypotézu citovaného ustanovení je zjištění, že nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě (to jest nejpozději ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě ve smyslu § 71 odst. 4 věty prvé trestního řádu) skončit; další podmínkou je pak to, že propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání.

Pokud jde o obligatorní podmínku dle § 71 odst. 4 věty druhé trestního řádu, tj. podmínku nemožnosti skončení trestního stíhání v zákonné lhůtě pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů, v usnesení státního zástupce předcházejícím napadenému usnesení obvodníhosoudu absentuje dostatečné odůvodnění, pokud jde o její naplnění. Nicméně lze připustit, že tento nedostatek napravilo napadené usnesení obvodního soudu explicitním vysvětlením naplnění citované podmínky (srov. druhý odstavec odůvodnění napadeného usnesení obvodního soudu na str. 2).

Pokud však jde o naplnění druhé kumulativní zákonné podmínky dle § 71 odst. 4 věty druhé trestního řádu, tzn. zda propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání, z usnesení státního zástupce předcházejícího napadenému usnesení obvodníhosoudu ani z napadeného usnesení obvodního soudu samotného nelze (spolehlivě) dovodit, zda si tyto orgány činné v trestním řízení otázku jejího naplnění vůbec položily, tím spíše pak zodpověděly. Napadené usnesení se proto jeví být nepřezkoumatelné v otázce, zda byla vůbec reflektována existence obligatorní kumulativní zákonné podmínky uvedené v § 71 odst. 4 větě druhé trestního řádu jako druhé v pořadí a zda se tím státní zástupce a soudy zabývaly. Patrně nelze vyloučit situace, kdy se skutečnosti potvrzující existenci vazebního důvodu dle § 67 odst. 1 písm. a), b) nebo c) trestního řádu budou krýt se skutečnostmi odůvodňujícími obavu ze ztížení nebo zmaření dosažení účelu trestního stíhání tak, jak požaduje pro prodloužení vazby § 71 odst. 4 věta druhá trestního řádu. To je však v konkrétním případě třeba prokázat, tedy na podporu tohoto závěru i argumentovat. Opačný přístup by (kupříkladu) značil ztotožnění vazebních důvodů dle § 67 trestního řádu s důvody prodloužení doby trvání vazby, resp. s podmínkou uvedenou jako první v pořadí v § 71 odst. 4 větě druhé trestního řádu, a normativní existence této podmínky by tak ztrácela rozumný smysl; takový interpretační a aplikační přístup se tak jeví být vyloučen již argumentem redukce ad absurdum. Úkolem Ústavního soudu přitom není a ani být nemůže uvedenou nezbytnou činnost orgánů činných v trestním řízení nahrazovat svým postupem, Ústavní soud je orgánem ochrany "toliko" ústavnosti a součástí soustavy obecných soudů není.

K tomu lze dodat, že Ústavnímusoudu je známo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Tvno 27/96 (publikované v časopisu Trestní právo č. 7-8/1996, str. 48), které dokonce v podstatě vyslovilo právní názor, že vazební důvod dle § 67 písm. c) nemůže sám o sobě opodstatnit důvod prodloužení vazby co do naplnění podmínky "propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení" (dle § 71 odst. 3 trestního řádu ve znění účinném v době rozhodování Nejvyššího soudu; rozdíl oproti dnešnímu legislativnímu stavu pouze ve výrazu "účel trestního řízení" v. "účel trestního stíhání"). Nejvyšší soud totiž v tehdejším rozhodnutí konstatoval, že "Účelem trestního řízení je podle § 1 odst. 1 tr. ř. to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Obžalovaný je ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř., a to pro obavu, že na svobodě bude pokračovat v trestné činnosti. Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení spojil svůj závěr týkající se "zmaření podstatného ztížení účelu trestního řízení" s úvahou, která je založena na povaze projednávané trestné činnosti a na zjištění, že část trestné činnosti obžalovaný podle obžaloby spáchal poté, co již byl k jednomu z dřívějších útoků vyslechnut, a za okolností, kdy proti němu bylo vedeno trestní stíhání pro majetkovou trestnou činnost v jiné věci. Tyto skutečnosti sice opodstatňují vazební důvod podle § 67 písm. c) tr. ř., avšak neopodstatňují důvod prodloužení vazby podle § 71 odst. 3 tr. ř., neboť k dosažení účelu trestního řízení (§ 1 odst. 1 tr. ř.) nemají v podstatě žádný vztah. Obava z toho, že na svobodě bude obžalovaný pokračovat v trestné činnosti, totiž neznamená, že propuštěním obžalovaného na svobodu zároveň hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení toho, aby v projednávané věci byla trestná činnost obžalovaného náležitě zjištěna a aby obžalovaný byl podle zákona spravedlivě potrestán, ukáže-li se, že se trestné činnosti skutečně dopustil. Podstatou pochybení Vrchního soudu v Praze tedy bylo to, že důvody vazby (§ 67 tr. ř.) ztotožnil s důvody prodloužení doby trvání vazby (§ 71 odst. 3 tr. ř.).". [Z citovaného plyne, jako by Nejvyšší soud - ohledně způsobilosti opodstatnit důvod prodloužení vazby - zásadně diferencoval mezi vazebním důvodem dle § 67 písm. a), b) trestního řádu na jedné straně a dle § 67 písm. c) trestního řádu na straně druhé.] Na toto rozhodnutí Nejvyššího soudu poukázal též Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 708/2000 ze dne 4. 7. 2001: "Ústavní soud si je vědom, že není přípustné ztotožňovat důvody vazby předstižné podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) trestního řádu se skutečnostmi odůvodňujícími obavu ze ztížení či zmaření dosažení účelu trestního řízení (jak konstatoval i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 14. 12. 1996 sp. zn. Tvno 27/96) ..." či v usnesení sp. zn. II. ÚS 253/98 ze dne 8. 11. 2000: "Stěžovatel upozorňuje v této souvislosti na názor Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 14. 2. 1996 sp. zn. 1 Tvno 27/96. V něm dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nelze ztotožňovat důvody vazby předstižné podle § 67 odst. 1 písm. c) se skutečnostmi odůvodňujícími obavu ze ztížení či zmaření dosažení účelu trestního řízení. Tento názor Nejvyššího soudu se však týká pouze vazby předstižné ve smyslu § 67 odst. 1 písm. c) trestního řádu, a nikoli vazby koluzní ve smyslu § 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu, která byla patrně hlavním důvodem pro prodloužení vazby stěžovatele.". Současně jsou však Ústavnímu soudu známa rozhodnutí Nejvyššího soudu nečinící žádný rozdíl ohledně ustanovení § 67 písm. a), b), c) ve vztahu k § 71 odst. 4 větě druhé trestního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tvo 93/2001: "... je zřejmé, že další trvání vazby obžalovaného je nezbytné též k dosažení účelu trestního řízení podle § 1 odst. 1 tr. řádu, protože to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestného činu, na potrestání jeho pachatele a na předcházení trestné činnosti." nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tvo 80/2001: "Propuštěním obžalovaného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení ... je tento závěr namístě, a to ve vztahu k té části účelu trestního řízení, která podle § 1 odst. 1 tr. ř. spočívá v tom, že řízení musí působit k předcházení a zamezování trestné činnosti.").

Ústavnísoud konstatuje, že uvedená judikatura toliko podtrhuje význam náležitého a pečlivého rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve věcech vazebních.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru