Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1811/13 #1Nález ÚS ze dne 30.09.2015Formalistický přístup obecných soudů v otázce označení účastníků řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Blansko
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/nepřípustnost přepjatého formalismu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústa... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Promlčení
Dobré mravy
pozemek
Obec
účastník řízení
lhůta/hmotněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 178/78 SbNU 637
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1811.13.1
Datum vyhlášení23.10.2015
Datum podání06.06.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 46 odst.2

367/1990 Sb.

40/1964 Sb., § 106 odst.1, § 3 odst.1, § 442 odst.2, § 112

99/1963 Sb., § 82 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Formalistický výklad obecných soudů, který neakceptuje označení účastníků řízení odpovídající příslušným procesním předpisům, avšak ze kterého je zřejmé, že se stěžovatel domáhá svého nároku po témže subjektu, je v rozporu s právem na spravedlivý proces.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Dobroslava Španěla zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 30. 9. 2015 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013 č. j. 25 Cdo 1678/2011-255, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2010 č. j. 44 Co 7/2009-227 a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 30. 9. 2008 č. j. 7 C 938/2004-172 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatel (žalobce) se v řízení před obecnými soudy domáhal, aby byla žalovaným (1. obec Drnovice a 2. J. S.) jakožto náhrada škody ve formě uvedení do předešlého stavu uložena povinnost společně a nerozdílně oplotit stěžovatelův pozemek – ovocný sad. Okresní soud žalobu stěžovatele zamítl s tím, že nejsou splněny předpoklady odpovědnosti za škodu, a i kdyby byly, jednotlivé nároky jsou již promlčeny. Krajský soud rozsudek ve věci samé potvrdil. Na rozdíl od soudu prvního stupně sice dospěl k závěru, že odstraněním oplocení a dalšími zásahy do oplocení sadu ke škodě došlo, stran promlčení práva na náhradu škody však okresnímu soudu přisvědčil. V reakci na námitku stěžovatele odvolací soud uvedl, že ke stavení běhu promlčecí doby po dobu řízení u správního soudu nedošlo, neboť toto řízení bylo vedeno proti jinému žalovanému. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá zejména porušení spravedlivého procesu, především pak brojí proti tomu, jak obecné soudy posoudily otázku promlčení jím uplatněného nároku.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že nemůže akceptovat závěr obecných soudů, podle kterého obě řízení (tedy jak podle soudního řádu správního, tak následně podle občanského soudního řádu) byla vedena proti jiným žalovaným, což vedlo k tomu, že byl odmítnut institut stavení promlčecí doby, který stěžovatel navrhoval. Označení účastníků, které použil stěžovatel, odpovídá procesním předpisům a je zřejmé, že se stěžovatel domáhá svého nároku po témže subjektu, který nese odlišné označení s ohledem na příslušné procesní předpisy. Výklad odvolacího soudu je tak příliš formalistický, a v konečném důsledku by v posuzovaném případě vylučoval aplikaci ustanovení § 82 odst. 3 občanského soudního řádu, podle kterého odmítl-li žalobu (návrh na zahájení řízení) soud, který rozhoduje podle zvláštního zákona věci správního soudnictví, protože šlo o věc, kterou soudy projednávají a rozhodují v občanském soudním řízení, a došla-li soudu příslušnému k občanskému soudnímu řízení do jednoho měsíce od právní moci usnesení žaloba (návrh na zahájení řízení) v této věci, platí, že řízení o ní je u soudu zahájeno dnem, kdy soudu došla odmítnutá žaloba (návrh na zahájení řízení).

V dané věci se obecné soudy s použitím § 82 odst. 3 občanského soudního řádu nevypořádaly, resp. jej odmítly pouhým konstatováním, že ve věci nejde o stejné žalované. To vedlo k tomu, že shledaly jednotlivá ničení oplocení promlčenými, aniž by určily samotný okamžik zahájení řízení a s ním související hmotněprávní účinky v podobě stavení promlčecí doby. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy tímto svým postupem porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Jaroslav Fenyk. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 1811/13 ze dne 30. 9. 2015

N 178/78 SbNU 637

Formalistický přístup obecných soudů v otázce označení účastníků řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 30. září 2015 sp. zn. I. ÚS 1811/13 ve věci ústavní stížnosti Ing. Dobroslava Španěla, zastoupeného Mgr. Michaelem Brázdou, advokátem, se sídlem Brno, Příkop 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013 č. j. 25 Cdo 1678/2011-255, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2010 č. j. 44 Co 7/2009-227 a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 30. 9. 2008 č. j. 7 C 938/2004-172 vydaným v řízení o stěžovatelově žalobě, jíž se domáhal náhrady škody uvedením v předešlý stav.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013 č. j. 25 Cdo 1678/2011-255, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2010 č. j. 44 Co 7/2009-227 a rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 30. 9. 2008 č. j. 7 C 938/2004-172 bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013 č. j. 25 Cdo 1678/2011-255, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2010 č. j. 44 Co 7/2009-227 a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 30. 9. 2008 č. j. 7 C 938/2004-172 se zrušují.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu

1. Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky, dále porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Stěžovatel (jakožto žalobce) se v řízení před obecnými soudy domáhal, aby byla žalovaným (1. obec Drnovice a 2. J. S.) uložena povinnost společně a nerozdílně oplotit stěžovatelův pozemek - ovocný sad. Domáhal se tak náhrady škody uvedením do předešlého stavu ve smyslu § 442 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění, neboť v letech 2000 až 2002 docházelo k četným poškozením plotu, která vyústila v odstranění celého oplocení. Stavební úřad na hranici předmětných parcel povolil dvě stavby, a to stěžovatelův plot (formou ohlášení) a plynovou přípojku druhého žalovaného.

3. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 30. 9. 2008 č. j. 7 C 938/2004-172 byla žaloba stěžovatele zamítnuta a byla mu uložena povinnost uhradit druhému žalovanému náklady řízení; prvnímu žalovanému náhrada nákladů nebyla přiznána. Okresní soud v Blansku byl vázán právním názorem odvolacího soudu (ve věci již bylo jednou rozhodnuto, přičemž rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno), který vyslovil, že soud prvního stupně neprovedl důkazy, které byly v řízení účastníky navrženy k prokázání podstatných skutečností rozhodných pro posouzení nároku na náhradu škody, především ke skutečnosti, zda lze ztotožnit žalované s osobami škůdců. V novém řízení soud prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady odpovědnosti za škodu (žalobci žádná škoda nevznikla), avšak zabýval se též otázkou promlčení. Jak první, tak druhý žalovaný vznesli námitku promlčení. Na základě zjištěného skutkového stavu došlo k ničení oplocení dne 31. 10. 2000 (žalobce tentýž den věděl, kdo oplocení ničí, žalobu mohl uplatnit již ode dne 1. 11. 2000), dále dne 18. 6. 2002 (žalobce tentýž den věděl, kdo ničil oplocení, žalobu tak mohl uplatnit již ode dne 19. 6. 2002) a dále 1. 7. 2002 (žalobce byl přítomen ničení plotu, tzn. věděl, kdo oplocení ničí, mohl tak podat již dne 2. 7. 2002 žalobu). Žaloba byla podána dne 28. 7. 2004, tzn. že v případě ničení oplocení dne 31. 10. 2000 byl nárok promlčen dne 1. 11. 2002, v případě ničení oplocení dne 18. 6. 2002 byl nárok promlčen dne 19. 6. 2004 a v případě ničení oplocení dne 1. 7. 2002 byl nárok promlčen dne 2. 7. 2004. V případě ostatních žalobou předkládaných poškození oplocení nebylo prokázáno, že by oplocení ničili žalovaní.

4. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2010 č. j. 44 Co 7/2009-227 byl ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Nákladový výrok byl změněn tak, že se druhému žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k odlišným závěrům ohledně vzniku škody na straně žalobce (stěžovatele) oproti soudu prvního stupně, avšak ztotožnil se s posouzením promlčení, jak jej provedl soud prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že odstraněním oplocení a dalšími zásahy do oplocení sadu ke škodě došlo. Odvolací soud konstatoval, že i přesto, že žalobci vznikla škoda a osoby žalovaných lze ztotožnit se škůdci, stran promlčení práva na náhradu škody je třeba přisvědčit soudu prvního stupně. V reakci na námitku stěžovatele dále uvedl, že ke stavení běhu promlčecí doby ve smyslu § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, po dobu řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 Ca 40/2004 nedošlo, neboť toto řízení bylo vedeno proti jinému žalovanému.

5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 1. 2013 č. j. 25 Cdo 1678/2011-255 dovolání stěžovatele odmítl podle § 243b odst. 5 věty první ve spojení s § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád") jako nepřípustné. Nejvyšší soud rozhodoval podle občanského soudního řádu účinného do 31. 12. 2012. Neshledal přípustnost dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam podle § 237 odst. 3 občanského soudního řádu. Promlčení uplatněného nároku není otázkou zásadního významu, neboť právní názor odvolacího soudu je správný a v souladu s ustálenou judikaturou.

6. Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013 č. j. 25 Cdo 1678/2011-255, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2010 č. j. 44 Co 7/2009-227 a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 30. 9. 2008 č. j. 7 C 938/2004-172 podal stěžovatel ústavní stížnost.

II. Námitky obsažené v ústavní stížnosti

7. Stěžovatel za počátek sporu považuje skutečnost, že stavební úřad na hranici pozemku stěžovatele a parcely prvního vedlejšího účastníka povolil dvě stavby současně, a to oplocení pozemku stěžovatele a druhému vedlejšímu účastníku plynové potrubí. Stěžovatel zhotovil oplocení, které bylo následně předmětem četných útoků a ničení. V několika správních a soudních řízeních byla prokázána platnost ohlášení stavby, konstatován právní názor, že pro výstavbu oplocení není třeba ani ohlášení, a jedná se tak o pouhou realizaci vlastnického práva, bylo prokázáno, že oplocení nebylo překážkou na komunikaci a že se nejednalo o výkon veřejné správy, ale o zneužívání pravomoci prvního vedlejšího účastníka.

8. Stěžovatel poukazuje na to, že před zahájením řízení u Okresního soudu v Blansku sp. zn. 7 C 938/2004 (jehož rozhodnutí je ústavní stížností rovněž napadáno) bylo o jeho správní žalobě v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2004 č. j. 31 Ca 40/2004-9 konstatováno, že nelze poskytnout ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu a že jde o faktické poškozování stavby starostou prvního vedlejšího účastníka a dalšími osobami. Usnesení obsahovalo poučení o možnosti podat ve lhůtě 1 měsíce od doručení žalobu u místně příslušného okresního soudu. Stěžovatel má za to, že Krajský soud v Brně tímto poučením fakticky zastavil plynutí promlčecí lhůty.

9. Stěžovatel brojí především proti tomu, jak obecné soudy posoudily otázku promlčení jím uplatněného nároku. Obecné soudy podle něj nesprávně odvodily počátek běhu promlčecích lhůt, neboť otázku existence škody fakticky řešily pět let následujících po datu škodní události.

10. Poukazuje též na to, že se obecné soudy nevypořádaly s otázkou postupu správního orgánu v rozporu se zásadou dobré správy, která je v rozporu s dobrými mravy, což považuje za šikanózní.

11. Obecné soudy se také nevypořádaly s námitkou stěžovatele, že za předpokladu, že by věc promlčena byla, stalo by se tak úmyslnou vinou vedlejších účastníků jednajících solidárně v rozporu s dobrými mravy a jako výraz zneužití práva. Stěžovatel spatřuje v rozhodnutích obecných soudů projev libovůle. Odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu k otázce zneužití práva - např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3606/10 ze dne 29. 3. 2011 (N 57/60 SbNU 739), sp. zn. I. ÚS 2216/09 ze dne 31. 5. 2011 (N 103/61 SbNU 551), sp. zn. I. ÚS 718/11 ze dne 26. 6. 2012 (N 124/65 SbNU 607).

12. Stěžovatel dále předkládá argumenty, proč jeho nárok nemohl být promlčen. Pro běh promlčecí lhůty je nutná prokázaná vědomost o vzniku škody a osobách, jež ji způsobily. Nestačí pouhý předpoklad, nutná je vědomost o celé žalované škodě. Stěžovatel poukazuje na to, že soud prvního stupně nejprve konstatoval, že škoda nevznikla, byla vedena správní řízení o odstranění oplocení, řízení o odstranění překážky na komunikaci, u nichž nebylo možné odhadnout výsledek. Stěžovatel tedy nevěděl, zda se bude jednat o škodu, či nikoli. To záviselo na celé řadě správních řízení a soudních řízení ve správním soudnictví. Pochybnosti vznáší, i pokud jde o vědomost o osobách, které škodu způsobily.

13. Stěžovatel považuje též rozhodnutí obecných soudů za nepřezkoumatelná a protiústavní [viz nález sp. zn. III. ÚS 183/03 ze dne 14. 9. 2005 (N 175/38 SbNU 399)], neboť soudy se nevypořádaly s argumentací obhajoby stran provedení důkazů ke každému nároku samostatně.

14. Stěžovatel poukazuje na to, že obecné soudy nevzaly do úvahy rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy.

III. Vyjádření účastníků řízení

15. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") účastníky řízení a vedlejší účastníky k vyjádření.

16. Okresní soud v Blansku ve svém vyjádření ze dne 10. 3. 2014 stručně rekapituluje odůvodnění svého rozhodnutí, zejména že nebyly splněny předpoklady odpovědnosti za náhradu škody a že došlo k promlčení nároku na náhradu škody. Postup ve věci považuje za správný, byly provedeny všechny důkazy, které byly způsobilé prokázat tvrzení stěžovatele. Proto považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí.

17. Krajský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

18. Nejvyšší soud ve vyjádření ze dne 24. 3. 2014 odkazuje na odůvodnění rozhodnutí s tím, že stěžovatel přehlíží, že dovolací soud může vycházet jen ze zjištěného skutkového stavu a dovolání může shledat přípustným jen za naplnění podmínek § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu. Ústavní stížnost navrhuje rovněž odmítnout.

19. Ústavní stížnost byla zaslána k vyjádření též vedlejším účastníkům. Obec Drnovice se k ústavní stížnosti nevyjádřila a vedlejší účastník J. S. se přípisem ze dne 17. 6. 2015 vzdal postavení vedlejšího účastníka.

20. Stěžovateli bylo zasláno k případné replice vyjádření Okresního soudu v Blansku, tento však svého práva vyjádřit se nevyužil.

IV. Právní posouzení Ústavním soudem

21. Ústavní soud poté, co shledal ústavní stížnost přípustnou a bez formálních vad, posoudil její obsah, přezkoumal napadená rozhodnutí, včetně spisu Okresního soudu v Blansku sp. zn. 7 C 938/2004, který si za tím účelem vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

22. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [viz též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

23. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a není tedy povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)].

24. Ústavní soud se neztotožnil se závěry obecných soudů, zejména soudu odvolacího, ohledně otázky promlčení, resp. stavení běhu promlčecí doby ve smyslu § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel namítal, že po dobu řízení u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 Ca 40/2004 došlo ke stavení běhu promlčecí doby. S jeho názorem se však odvolací soud neztotožnil a pouze poukázal na to, že řízení bylo vedeno proti jinému žalovanému. Závěr odvolacího soudu shledal Ústavní soud jako příliš formalistický, odporující právu na spravedlivý proces.

25. Jak Ústavní soud zjistil z přiloženého spisu, posuzovanému řízení předcházelo řízení o žalobě stěžovatele, kterou se domáhal proti žalovanému Obecnímu úřadu Drnovice vydání rozsudku, kterým by bylo Obecnímu úřadu Drnovice zakázáno "ničit stavbu" a kterým by současně tomuto úřadu bylo nařízeno "uvést stavbu oplocení žalobce na pozemku ... do původního stavu v původní kvalitě a na původním místě". Toto řízení bylo zahájeno na základě návrhu ze dne 15. 5. 2003 (doručeného Krajskému soudu v Brně dne 19. 5. 2003). Soud zde dospěl k závěru, že se žalobce (stěžovatel) domáhá soudní ochrany ve věci neoprávněných zásahů do jeho vlastnického práva a nelze návrh podřadit pod žádný z procesních institutů vyplývajících z úpravy správního soudnictví. Protože se stěžovatel domáhal vydání rozhodnutí ve věci, o níž má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, soudu nezbylo než návrh na zahájení řízení usnesením odmítnout. Usnesení ze dne 28. 6. 2004 č. j. 31 Ca 40/2004-9 obsahovalo dle § 46 odst. 2 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "soudní řád správní"), poučení, že žalobce může podat do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení žalobu dle části třetí občanského soudního řádu u místně příslušného okresního soudu.

26. Žaloba stěžovatele podle části třetí občanského soudního řádu byla podána Okresnímu soudu v Blansku dne 28. 7. 2004. Stěžovatel se touto žalobou domáhal, aby byla žalovaným (1. obec Drnovice a 2. J. S.) uložena povinnost společně a nerozdílně oplotit stěžovatelův pozemek - ovocný sad. Domáhal se tak náhrady škody uvedením do předešlého stavu ve smyslu § 442 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění, neboť v letech 2000 až 2002 docházelo k četným poškozením plotu, která vyústila v odstranění celého oplocení.

27. Stěžovatel se v obou řízeních domáhal stejného nároku, tj. náhrady škody uvedením do předešlého stavu. V řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 Ca 40/2004 byl žalovaným Obecní úřad Drnovice jakožto správní orgán podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Poté, co byla usnesením jeho žaloba odmítnuta, a v souladu s poučením podle § 46 odst. 2 soudního řádu správního podal stěžovatel žalobu podle občanského soudního řádu, v níž byla jedním z žalovaných obec Drnovice, neboť pouze obec jakožto právnická osoba je nositelem způsobilosti mít práva a povinnosti, vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Samotný zákon o obcích nepřiznává obecnímu úřadu jako orgánu obce způsobilost samostatně nabývat práva a povinnosti.

28. Ústavní soud nemůže akceptovat závěr obecných soudů, podle kterého obě řízení (tedy jak podle soudního řádu správního, tak následně podle občanského soudního řádu) byla vedena proti jiným žalovaným, což vedlo k tomu, že byl odmítnut institut stavení promlčecí doby, který stěžovatel navrhoval. Označení účastníků, které použil stěžovatel, odpovídá procesním předpisům a je zřejmé, že se stěžovatel domáhá svého nároku po témže subjektu, který nese odlišné označení s ohledem na příslušné procesní předpisy. Výklad odvolacího soudu je tak příliš formalistický a v konečném důsledku by v posuzovaném případě vylučoval aplikaci ustanovení § 82 odst. 3 občanského soudního řádu, podle kterého odmítl-li žalobu (návrh na zahájení řízení) soud, který rozhoduje podle zvláštního zákona věci správního soudnictví, protože šlo o věc, kterou soudy projednávají a rozhodují v občanském soudním řízení, a došla-li soudu příslušnému k občanskému soudnímu řízení do jednoho měsíce od právní moci usnesení žaloba (návrh na zahájení řízení) v této věci, platí, že řízení o ní je u soudu zahájeno dnem, kdy soudu došla odmítnutá žaloba (návrh na zahájení řízení).

29. Ústavnísoud má za to, že obecné soudy svým postupem porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, neboť se v dané věci nevypořádaly s použitím § 82 odst. 3 občanského soudního řádu, resp. jej odmítly pouhým konstatováním, že ve věci nejde o stejné žalované. To vedlo k tomu, že shledaly jednotlivá ničení oplocení promlčenými, aniž by určily samotný okamžik zahájení řízení a s ním související hmotněprávní účinky v podobě stavení promlčecí doby. Ústavní soud, jak je uvedeno shora, se s tímto závěrem neztotožnil.

30. Ústavnísoud, aniž by jakkoli předjímal konečný výsledek řízení, se z důvodu zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí nezabýval dalšími námitkami stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti.

V. Závěr

31. S ohledem na shora uvedené Ústavnísoud usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013 č. j. 25 Cdo 1678/2011-255, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2010 č. j. 44 Co 7/2009-227 a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 30. 9. 2008 č. j. 7 C 938/2004-172 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud tak rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru