Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 181/99Usnesení ÚS ze dne 24.05.1999Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků před podáním ústavní stížnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
Věcný rejstříksprávní rozhodnutí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 38/14 SbNU 347
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.181.99
Datum podání08.04.1999
Napadený akt

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 4

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 75 odst.1, § 43 odst.1 písm.e

40/1964 Sb., § 5

99/1963 Sb., § 248 odst.2 písm.e


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 181/99 ze dne 24. 5. 1999

U 38/14 SbNU 347

Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků před podáním ústavní stížnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů, manželů J. Ž. a H. Ž., a stěžovatelů J. J. a Z. J., všech zastoupených advokátem JUDr. M. H., proti rozhodnutí Okresního úřadu ve Zlíně ze dne 2. 3. 1999, sp. zn. VN/371/99-spr., jakož i rozhodnutí Úřadu města Zlína, odboru správního a přestupkového, ze dne 19. 1. 1999, sp. zn. 949/98 ozn., takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se domáhali zrušení rozhodnutí Okresního úřadu ve Zlíně ze dne 2. 3. 1999, sp. zn. VN/371/99-spr., jakož i rozhodnutí Úřadu města Zlína, odboru správního a přestupkového, ze dne 19. 1. 1999, sp. zn. 949/98 ozn. Ke své stížnosti uvedli, že dne 30. 9. 1998 bylo pod sp. zn. 949/98 ozn. vydáno na základě podnětu osmnácti navrhovatelů Úřadem města Zlína rozhodnutí, kterým byla stěžovatelům uložena povinnost obnovit poslední pokojný stav. K tomuto obnovení pokojného stavu mělo dojít tím, že stěžovatelům byla uložena povinnost umožnit navrhovatelům nerušený průchod a průjezd přes pozemek v katastrálním území M. u Zlína, parcelní číslo 406.

Všichni stěžovatelé podali dne 20. 10. 1998 proti tomuto rozhodnutí odvolání. Na základě podaných odvolání pak Okresní úřad ve Zlíně svým rozhodnutím ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. VN/371/98 spr., zrušil prvostupňové správní rozhodnutí a vrátil věc správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dne 19. 1. 1999 pak bylo pod sp. zn. 949/98 ozn. vydáno Úřadem města Zlína, odborem správním a přestupkovým, nové rozhodnutí, kterým byla stěžovatelům opětovně uložena povinnost obnovit poslední pokojný stav tím, že jim byla uložena povinnost umožnit navrhovatelům nerušený průchod přes výše uvedený pozemek, a to až do doby konečného vyřešení sporu soudní cestou.

Rovněž proti tomuto rozhodnutí podali dne 27. 1. 1999 stěžovatelé odvolání. Okresní úřad ve Zlíně toto odvolání svým rozhodnutím ze dne 2. 3. 1999 pod sp. zn. VN/371/99-spr. zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

Stěžovatelé jsou toho názoru, že shora uvedeným postupem správních orgánů bylo porušeno jejich právo uvedené v čl. 11 odst.1, 4 Listiny základních práv a svobod, byl porušen čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR a dále došlo k neoprávněnému zásahu do jejich práv uvedených v článku 1 Dodatkového protokolu Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelé mají za to, že správní orgány de facto zatížily pozemek stěžovatelů věcným břemenem. Učinily tak dle mínění stěžovatelů přesto, že v řízení nebylo prokázáno, že by někomu jinému než stěžovatelům svědčilo jakékoliv právo k shora uvedenému pozemku. Podle názoru stěžovatelů tak správní orgány svým rozhodnutím omezily vlastnické právo stěžovatelů, aniž by za to stěžovatelé obdrželi jakoukoliv náhradu. Stěžovatelé namítají, že v právním státě není možné, aby správní orgány poskytovaly ochranu protiprávnímu stavu, aniž by se zabývaly právními otázkami. Domnívají se proto, že správní orgány aplikovaly státní moc v rozporu se zákonem a jsou zároveň toho názoru, že pokud ustanovení § 5 občanského zákoníku umožňuje poskytovat ochranu i protiprávnímu stavu, mělo by být pro rozpor s čl. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod a s čl. 2 Ústavy zrušeno.

Ústavní soud při posuzování uvedené právní věci se musel nejprve zabývat otázkou, zda stěžovatelé před podáním své ústavní stížnosti vyčerpali všechny právní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje.

Ve smyslu ust. § 5 občanského zákoníku není rozhodnutím orgánu státní správy dotčeno právo účastníků řízení domáhat se ochrany u soudu. Právní ochrana poskytovaná příslušnými orgány státní správy je pouze předběžná. Teprve pokud se žádný z účastníků neobrátí se svým návrhem na soud, je rozhodnutí orgánu státní správy konečné. Pokud by v téže věci rozhodoval následně soud, není v žádném směru vázán předchozím rozhodnutím orgánu státní správy.

Ve smyslu článku 4 Ústavy ČR jsou všechna základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Blíže je pak právo na soudní a jinou právní ochranu specifikováno v ust. čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud se přiklonil k názoru, že případnou žalobu ve správním soudnictví nelze v daném případě s odkazem na ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu úspěšně aplikovat, neboť ve smyslu ust. § 5 občanského zákoníku se jedná o rozhodnutí správních orgánů předběžné povahy.

Stěžovatelům však nic nebrání v možnosti domáhat se svého práva určovací žalobou u věcně a místně příslušného soudu prvního stupně.

V návaznosti na shora uvedené není důvodná námitka stěžovatelů, že jim dle článku 11 Listiny základních práv a svobod bylo odňato ústavně zaručené právo na ochranu jejich vlastnictví, neboť mezi řízením správním a soudním neexistuje překážka litispendence a je proto možné ochranu stěžovateli namítaného neoprávněného zásahu do jejich vlastnického práva uplatnit soudní cestou.

Ústavní soud dospěl k závěru, že shora uvedeným postupem správních orgánů nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů. V návaznosti na výše uvedené, kdy Ústavní soud neshledal stížnost stěžovatelů důvodnou, nezabýval se dále návrhem stěžovatelů ve věci zrušení ustanovení § 5 občanského zákoníku.

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelé ve smyslu ust. § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem má Ústavní soud za to, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a proto mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 24. května 1999

Prof.JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru