Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1804/11 #1Usnesení ÚS ze dne 04.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ostrava
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Zeměměřický a katastrální inspektorát v Opavě
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
žaloba/na určení
katastrální úřad
katastr nemovitostí/záznam
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1804.11.1
Datum podání17.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 65

265/1992 Sb., § 7

344/1992 Sb., § 8 odst.1 písm.a, § 8 odst.5

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1804/11 ze dne 4. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. R. H. a Ing. J. M., oba zast. JUDr. Rudolfem Řehánkem, advokátem, sídlem Občanská 18, Ostrava - Slezská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31.3.2011, č.j. 8 As 4/2011-334, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.9.2010, č.j. 22 A 56/2010-250, a proti rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Opavě ze dne 9.9.2002, č.j. O-62/353/2002, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě a Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Opavě, jako účastníků řízení, a Ing. J. F., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé napadli společně podanou ústavní stížností v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu a rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Opavě, (dále jen "ZKI"). K věci uvedli, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla jako nedůvodná zamítnuta jejich kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu, kterým tento soud zamítl jako nedůvodnou jejich žalobu, kterou se domáhali přezkoumání rozhodnutí ZKI. Rozhodnutím ZKI nebylo vyhověno návrhu ing. J. F. ze dne 16.6.2001 na opravu chyby v operátu katastru nemovitostí a zároveň se vymazal zápis, který provedl katastrální úřad záznamem na základě rozsudku Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") ze dne 3.5.2000, č.j. 8 C 176/1997-55. Oba soudy dospěly k závěru, že katastrální orgány postupovaly v souladu se zákonem č. 344/1992 Sb. i se zákonem č. 265/1992 Sb.

V další části ústavní stížnosti stěžovatelé rozvedli, že Katastrální úřad v Opavě zjistil v roce 1997 duplicitní zápis vlastnictví k části pozemku parc. č. 1570 ing. F. a pozemku parc. č. 1567/1 stěžovatelů (pozemky v kat. úz. Kylešovice), a protože mezi nimi nedošlo k dohodě o vlastnictví, podal ing. F. žalobu s návrhem, že on je vlastníkem sporné části, žaloba byla pravomocně zamítnuta. Stěžovatelé předložili tento rozsudek katastrálnímu úřadu, který na jeho základě provedl příslušný záznam, čímž byl problém duplicity vyřešen. Později katastrální úřad vydal rozhodnutí o opravě chyby, na jehož základě obnovil duplicitní zápis. Z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit, že s postupem katastrálního úřadu stěžovatelé nesouhlasili, proto ve věci rozhodl ZKI a stěžovatelé využili možnosti podat tzv. správní žalobu. K průběhu následného soudního řízení vymezili stěžovatelé několik bodů (část B.II. ústavní stížnosti), v nichž polemizovali s jednotlivými závěry a poté formulovali námitky proti závěrům Nejvyššího správního soudu (část B.III. ústavní stížnosti). Na jejich základě pak uzavřeli, že napadenými rozsudky a rozhodnutím bylo porušeno jejich základní právo na soudní a jinou právní ochranu (právo na spravedlivý proces) podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), aniž by tato tvrzení konkretizovali, a navrhli zrušení napadených rozsudků a rozhodnutí.

V průběhu řízení o ústavní stížnosti obdržel Ústavní soud dvě podání od F. H., obsahující doplňující informace. Součástí těchto podání byly též plné moci, které mu stěžovatelé udělili v roce 2008 k úkonům v řízení před krajským soudem. Ústavní soud připomíná, že podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, musí být fyzické a právnické osoby v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem, a že z tohoto povinného zastoupení vyplývá i požadavek, aby veškeré úkony činili účastníci jen prostřednictvím svého advokáta. Z těchto důvodů Ústavní soud k obsahu podání F. H. nepřihlédl (pozn. obě podání obsahují subjektivní náhled na předmětnou věc, z hlediska ústavní stížnosti nepřinášejí žádné relevantní informace, vyjma poznatku, že předchozí právní zástupce stěžovatelů jim správně doporučoval řešení problému vlastnického práva podáním určovací žaloby).

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 36 odst. 2 Listiny:

Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

Čl. 38 odst. 2 Listiny:

Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

II.

Z předložených podkladů zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti:

Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 3.5.2000, č.j. 8 C 176/97-55, zamítl žalobu na určení, že ing. J. F. je vlastníkem "nemovitosti původně zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem v Opavě na LV č. 526 pro obec Opava, katastrální území Kylešovice jako parcela č. 1570 - role o výměře 4 770 m2, dnes na LV č. 1732 jako parcela č. 1567/1 - orná půda o výměře 1 496 m2, podle dřívější pozemkové evidence jako pozemek ve zjednodušené evidenci č. 1570 o výměře 4 770 m2", krajský soud rozsudkem ze dne 16.2.2001, č.j. 11 Co 803/2000-93, zamítnutí potvrdil. Katastrální úřad v Opavě (dále jen "katastrální úřad") vydal dne 19.12.2001 rozhodnutí č.j. OR 266/2001, kterým nevyhověl návrhu ing. J. F. na opravu chyby. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že katastrální úřad na základě výše uvedeného rozsudku okresního soudu provedl zápisy v katastru nemovitostí, jimiž byla odstraněna duplicita zápisů. ZKI na základě odvolání ing. J. F. toto rozhodnutí zrušil, katastrální úřad rozhodl ve věci opětovně nevyhovění a rozhodl o výmazu zápisů provedených záznamem, což vedlo k obnovení zápisu duplicity; toto rozhodnutí pak, na základě odvolání stěžovatelů, ZKI rozhodnutím ze dne 9.9.2002, č.j. O - 62/353/2002, potvrdil. Proti rozhodnutí ZKI podali stěžovatelé žalobu ke krajskému soudu, který žalobu nejprve dvakrát odmítl, po opětovném zrušení jeho usnesení Nejvyšším správním soudem rozsudkem žalobu zamítl, také tento rozsudek Nejvyšší správní soud zrušil. Dne 29.9.2010 vydal krajský sodu rozsudek č.j. 22 A 56/2010-250, jímž žalobu zase zamítl jako nedůvodnou, protože se ztotožnil s právním názorem ZKI, že výrok rozsudku okresního soudu o zamítnutí žaloby ing. J. F. na určení vlastnictví nesplňuje náležitosti jednoznačného, nezaměnitelného označení nemovitosti tak, aby se mohl stát podkladem pro záznam do katastru nemovitostí (k odstranění zápisu duplicitního vlastnictví). Kasační stížnost stěžovatelů Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31.3.2011, č.j. 8 As 4/2011-334, zamítl. V odůvodnění uvedl, že podstata věci souvisí s posouzením otázky, zda mohly být cestou opravy chyby podle § 8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona obnoveny duplicitní zápisy vlastnického práva k nemovitostem a z katastru nemovitostí vymazán zápis záznamem provedený katastrálním úřadem na základě rozsudku okresního soudu. Připustil, že tento rozsudek v obecné rovině mohl představovat listinu způsobilou být podkladem pro zápis záznamem, konkrétně by však mohl být touto listinou pouze tehdy, kdyby vyhověl požadavkům katastrálního zákona na řádnou identifikaci nemovitých věcí, které byly předmětem sporu. Zkonstatoval, že výrok rozsudku okresního soudu řádně a jednoznačně neidentifikoval nemovitost, jejíž vlastnictví je předmětem sporu. Nad rámec odůvodnění připomenul stěžovatelům, že jeho právní závěry nemají žádný význam pro posouzení existence jejich vlastnického práva k předmětné (části) nemovitosti.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základního práva na soudní a jinou právní ochranu (právo na spravedlivý proces) a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, či ZKI, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.

Podstatu ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatelů s postupem katastrálního úřadu při zápisu údajů do katastru nemovitostí na základě rozsudku okresního soudu, kterým bylo určeno, že jeden z duplicitně zapsaných vlastníků vlastníkem není. Jak však vyplývá ze zjištěných skutečností (viz výše - II. část odůvodnění), ZKI i soudy konstatovaly, že výrok rozsudku je ohledně označení příslušné části zemského povrchu - předmětného pozemku - natolik neurčitý, že na jeho základě nelze provést takový zápis do katastru nemovitostí, který by znamenal odstranění duplicitního zápisu. Pokud tak katastrální úřad v původní fázi učinil, dopustil se zřejmé chyby, která byla následně odstraněna výmazem zapsaných údajů a obnovením duplicitního zápisu. Z tohoto pohledu byl postup ZKI a obou soudů plně v souladu s příslušnými předpisy upravujícími vedení katastru nemovitostí, zejména se zák. č. 344/1992 Sb., nemohlo tak ani dojít k tvrzenému (byť v obecné poloze) zásahu do práva na soudní ochranu. K údajnému porušení práva soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud dodává, že k takovému zásahu do tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný, příp. by mu v pozici žalovaného nebylo umožněno využít adekvátních prostředků na svoji obranu), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno takové právo stěžovatelů, je na nich, aby k ochraně svého práva využili i náležité právní instrumenty. V posuzované věci se tak nestalo, a pokud stěžovatelé tvrdošíjně a urputně prosazují svoje představy (resp. představy jejich příbuzného, kterému udělili plnou moc) o postupu při zápisech do katastru nemovitostí, jež nejsou souladné s právními předpisy, musí nést následky spojené se zamítnutím jejich návrhů a žalob. Pokud by se stěžovatelé koncentrovali na podněty vyplývající z poskytnutých podkladů (včetně doporučení jejich tehdejšího právního zástupce) a podali žalobu na určení vlastnického práva, mohl být spor o vlastnictví vyřešen a duplicitní zápis vlastnictví ke spornému pozemku již odstraněn.

Ústavní soud upozorňuje stěžovatele na nepřesné označení vedlejšího účastníka řízení. Oni sami za vedlejšího účastníka považují Katastrální úřad pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Opava. Podle § 76 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jsou účastníky řízení o ústavní stížnosti stěžovatel a státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje, a podle § 76 odst. 2 jsou vedlejšími účastníky ostatní účastníci předchozího řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo. Z tohoto důvodu nemůže být vedlejším účastníkem katastrální úřad, ale je jím ing. J. F., který byl účastníkem řízení o opravě chyby, z něhož vzešlo rozhodnutí ZKI, které stěžovatelé též napadli.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru