Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1803/10 #1Usnesení ÚS ze dne 01.07.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
Výživné
manžel
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1803.10.1
Datum podání22.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 91, § 96

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1803/10 ze dne 1. 7. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 1. července 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Š., zastoupeného Mgr. Veronikou Hasíkovou, advokátkou AK Novotný, Kunešová & spol., se sídlem Husinecká 3, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 6. 2009 č. j. 23 C 272/2007-128 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2010 č. j. 30 Co 63/2010-166, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do principu rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a vlastnického práva garantovaného čl. 11 Listiny.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byla stěžovateli stanovena povinnost zaplatit na výživném stěžovatelově manželce (dále jen "žalobkyni") částku 33 918 Kč a nahradit jí též náklady řízení. Důkazním řízením bylo prokázáno, že stěžovatel dobrovolně svou vyživovací povinnost vůči žalobkyni neplnil. Přiznání výživného ve výši 3000 Kč měsíčně pro požadované období se podle názoru soudu I. stupně jeví odpovídající jak potřebám žalobkyně, tak možnostem a schopnostem stěžovatele. Odvolací soud rozsudek nalézacího soudu potvrdil, neboť rozhodnutí o uložení povinnosti platit žalobkyni v předmětném období výživné bylo založeno na správně zjištěném skutkovém stavu věci a správný byl též závěr, že v předmětném období nelze mít za to, že by životní úroveň účastníků byla stejná, a proto měla žalobkyně právo na výživné manželky. Odvolací soud též aproboval výši výživného, neboť odpovídala odůvodněným potřebám žalobkyně, jakož i schopnostem, možnostem i majetkovým poměrům stěžovatele a současně respektoval požadavek, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Výsledky dokazování provedeného v řízení před odvolacím soudem pak neměly na otázku výše výživného a počátku jeho stanovení žádný podstatný vliv.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že postupem soudů obou stupňů nebyly respektovány základní zásady dokazování, neboť soudy nepřihlédly ke stěžovatelem tvrzeným skutečnostem a k důkazům o nich. S některými důkazy se nalézací soud vůbec nevypořádal a odvolací soud se s některými vypořádal jen strohým konstatováním. Především se jednalo o stěžovatelovu námitku stran odčerpání finančních prostředků ze společných účtů žalobkyní. Tyto částky výrazně přesahovaly potřeby žalobkyně a zároveň zásadně i poměry stěžovatele. Protože provedené důkazy hodnotily obecné soudy zcela jednostranně, všechny důkazy vykládaly pouze ve prospěch žalobkyně a s některými důkazy se nevypořádaly vůbec, učinily obecné soudy nesprávná a nedostatečná skutková zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU str. 371).

S námitkami stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, které mělo spočívat v nesprávném posouzení věci obecnými soudy, kdy v rozporu s platným zákonem o rodině a nerespektováním základních zásad dokazování v občanském soudním řízení stanovily pro předmětné období vyživovací povinnost stěžovatele vůči žalobkyni, se Ústavní soud se stěžovatelem neztotožňuje, neboť takový zásah neshledal. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zpravidla mu ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je v podstatě opakováním námitek uplatněných před obecnými soudy, čímž staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se napadenými rozhodnutími musí Ústavní soud konstatovat, že obecné soudy se uplatněnými námitkami dostatečným způsobem vypořádaly. Obecné soudy při rozhodování přihlédly ke všem podstatným okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely tak z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových pro posouzení jak potřeb žalobkyně, tak i schopností, možností a majetkových poměrů stěžovatele za současného respektování požadavku, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná, přičemž svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily. Jejich skutková zjištění tak nejsou libovolná, a proto zde není prostor k zásahu Ústavního soudu. Stejně tak přiléhavé je i právní hodnocení skutkových zjištění. Ústavnímu soudu se proto způsob posouzení věci a určení výše výživného ze strany obecných soudů jeví jako spravedlivý a dané situaci naprosto přiměřený. Postup obecných soudů nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej naopak považuje za ústavně konformní a nezbývá mu než konstatovat, že napadená rozhodnutí nebyla ve svém důsledku způsobilá zasáhnout do základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.

Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy, tak Ústavní soud podotýká, že toto ustanovení žádná základní práva, jejichž ochrany by se bylo možné domáhat v řízení o ústavní stížnosti, neobsahuje. Článek 90 Ústavy je rámcovou kompetenční normou ve vztahu k soudům a neobsahuje žádná základní práva.

Napadená rozhodnutí neporušila základní práva stěžovatele, a proto bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. července 2010

Ivana Janů

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru