Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1801/14 #1Nález ÚS ze dne 09.12.2014Ústavnost držení cizince v předběžné vazbě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/svoboda osobní obecně
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /vydávací vazba
základní práva a svobody/svo... více
Věcný rejstříkazyl
extradice
vazba/důvody
vazba/propuštění z vazby
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 222/75 SbNU 499
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.1801.14.1
Datum vyhlášení18.12.2014
Datum podání24.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 5 odst.1 písm.f

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 71a, § 73 odst.1 písm.a, § 396 odst.1, § 400b odst.1, § 400b odst.5, § 397, § 73 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Při posuzování, zda jsou v konkrétním případě dány důvody předběžné vazby, musí obecné soudy s ohledem na současnou právní úpravu postupovat restriktivně tak, aby celková délka vazby nebyla z hlediska zachování práva na osobní svobodu zcela nepřiměřená, a nebyla tak porušována základní práva a svobody osoby, o jejíž vydání jde. Pokud soud pouze zopakuje důvody uváděné v počáteční fázi vazby, aniž by náležitě odůvodnil, proč je trvání vazby nezbytné, jedná se o nesplnění formálních požadavků rozhodnutí a dochází k porušení práva na osobní svobodu.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 9. 12. 2014 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele Z. N. usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 Nt 241/2009 ze dne 14. 2. 2014 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 27/2014-147 ze dne 24. 3. 2014 pro rozpor s čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Narativní část

Stěžovatel, občan Gruzie, byl po odjezdu ze země obviněn z vraždy a následně v nepřítomnosti odsouzen k trestu odnětí svobody v délce osmnácti let. Gruzínská republika následně požádala o jeho vydání k výkonu trestu. Krajský soud vyslovil přípustnost vydání. Stížnost proti tomuto usnesení byla vrchním soudem zamítnuta pro nepřípustnost a ministr spravedlnosti povolil stěžovatelovo vydání. Obě usnesení i rozhodnutí ministra byla zrušena nálezem Ústavního soudu. Řízení o vydání však bylo znovu zahájeno, přičemž krajský soud opět rozhodl o přípustnosti vydání a vrchní soud zamítl stěžovatelovu stížnost. Na základě těchto rozhodnutí ministr vydání povolil. Nálezem Ústavního soudu došlo ke zrušení rozhodnutí ministra, rozhodnutí obecných soudů však zůstala v platnosti. Již v průběhu prvního řízení o vydání požádal stěžovatel o poskytnutí mezinárodní ochrany, přičemž rozhodnutí ministra spravedlnosti o jejím neudělení byla několikrát zrušena a vrácena k dalšímu projednání. V době projednávání posuzované ústavní stížnosti nebylo doposud řízení skončeno. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení krajského soudu, kterým se měnila vydávací vazba na vazbu předběžnou, a proti rozhodnutí vrchního soudu o zamítnutí stížnosti proti tomuto usnesení. Stěžovatel spatřoval protiústavnost obou rozhodnutí především v tom, že je i nadále omezen na své osobní svobodě bez zákonných důvodů.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud připomněl, že posledním nálezem ve věci (nálezem sp. zn. II. ÚS 1221/13 ze dne 29. 1. 2014) bylo zrušeno pouze rozhodnutí ministra. Rozhodnutí soudů byla ponechána v platnosti, jelikož ke zrušení rozhodnutí o vydání došlo z důvodu probíhajícího řízení o udělení mezinárodní ochrany. Rozhodnutím ministra je však podmíněna vydávací vazba, čímž byla zrušena i ona. Vydávací vazba může navíc být uvalena pouze na tři měsíce, případně prodloužena až o tři měsíce v případě nepředvídatelných okolností. Naopak předběžná vazba ze své povahy umožňuje jako jediná omezení svobody jednotlivce na neurčitý časový úsek, přičemž důvodnost obavy z útěku nabízí rozsáhlé uvážení. Pro určení nesprávnosti závěru o odůvodněnosti takové vazby pak bude rozhodné, zda nebyly pro posouzení použity irelevantní nebo navzájem si protiřečící okolnosti, případně zda nebyly relevantní okolnosti opominuty. Předběžná vazba přitom musí být posuzována se zvláštní pečlivostí, vzhledem k neomezené lhůtě jejího trvání.

Ústavní soud uvedl, že ve vazebních věcech se uplatňuje doktrína zesílených důvodů s cílem zajistit ochranu práva na osobní svobodu. Nepostačuje tedy trvání podezření, ale je nutné posoudit, zda důvody předložené k prodloužení vazby jsou relevantní a dostačující. Z předchozí judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že ačkoliv soud nemá povinnost vypořádat se s každou námitkou proti pokračování vazby, opakované stereotypní formulace vzbuzují otázku, zda se orgány dostatečně zabývaly konkrétními okolnostmi. Pokud soud pouze zopakuje důvody uváděné v počáteční fázi vazby, aniž by náležitě odůvodnil, proč je trvání vazby nezbytné, jedná se o nesplnění formálních požadavků rozhodnutí a je možné konstatovat porušení práva na osobní svobodu.

Důvodem pro předběžnou vazbu může být pouze obava z útěku osoby podložená jejím jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi. V dané věci podle obecných soudů došlo k podstatné změně okolností odůvodňujících vazbu, soudy však neuvedly, jak tyto důvody zesílily oproti době, kdy stěžovatel nebyl omezen na svobodě. Ústavní soud považuje tento závěr za chybný, jelikož stěžovateli hrozilo vydání již dříve. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva navíc vyžaduje stanovení maximální délky zajištění cizinců, což v tomto případě není možné, jelikož nyní je již rozhodnutí ministra podmíněno skončeným řízením o mezinárodní ochraně, u kterého vzhledem k předchozímu vývoji nelze předpokládat, jak dlouho potrvá. Obecné soudy proto musí při odůvodnění předběžné vazby postupovat restriktivně tak, aby celková délka nebyla zcela nepřiměřená, jak se stalo v tomto případě.

V projednávané věci Ústavní soud konstatoval zásah do základních práv stěžovatele, a zrušil proto usnesení krajského a vrchního soudu pro rozpor s čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Ludvík David. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 1801/14 ze dne 9. 12. 2014

N 222/75 SbNU 499

Ústavnost držení cizince v předběžné vazbě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Jiřího Zemánka a Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) - ze dne 9. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 1801/14 ve věci ústavní stížnosti Z. N., právně zastoupeného Mgr. Janem Schýbalem, advokátem, se sídlem V Holešovičkách 41/94, Praha 8, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2014 č. j. 2 To 27/2014-147 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2014 sp. zn. 1 Nt 241/2009, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby a vydávací vazba stěžovatele byla změněna na vazbu předběžnou, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2014 č. j. 2 To 27/2014-147 a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2014 sp. zn. 1 Nt 241/2009 byla porušena stěžovatelova základní práva zaručená čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Proto se obě rozhodnutí ruší.

Odůvodnění:

I. Obsah ústavní stížnosti a průběh dosavadního řízení

1. Ústavnímu soudu byl dne 24. 5. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Usnesením Krajského soudu v Brně byla podle § 71a tr. řádu zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, podle § 73 odst. 1 písm. a) a b) tr. řádu nebyly přijaty záruky ani písemný slib stěžovatele a podle § 396 odst. 1 tr. řádu ve spojení s § 400b odst. 1 tr. řádu per analogiam byla přeměněna vydávací vazba na vazbu předběžnou. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci byla stížnost stěžovatele zamítnuta.

2. Stěžovatel v roce 1994 odcestoval z Gruzínské republiky, jejímž je státním příslušníkem, a to z důvodu obav vyvolaných tamější politickou a společenskou situací. Do České republiky následně přicestoval v roce 1996 a požádal zde o azyl.

3. Po odjezdu z Gruzie byl stěžovatel v nepřítomnosti obviněn z vraždy. Rovněž v nepřítomnosti byl následně rozsudkem Městského soudu v Tbilisi ze dne 25. 3. 2008 č. j. 1-5366-07 odsouzen k trestu odnětí svobody v délce osmnácti let, a to za vraždu, jíž se dle závěrů soudu dopustil 19. 1. 1994 kolem 22. hodiny v Tbilisi na Gribojedově ulici, kde při hádce měl postřelit čtyři muže, z nichž jeden po převozu do nemocnice zemřel. Uložený trest byl v důsledku amnestie snížen na patnáct let. Gruzínská republika, která již v roce 1999 požádala Českou republiku o vydání stěžovatele za účelem trestního stíhání, následně požádala o jeho vydání k výkonu trestu odnětí svobody.

4. Přípustností vydání stěžovatele do Gruzie se zabýval Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci. Krajský soud v Brně nejprve usneseními ze dne 25. 10. 2002 č. j. 1 Nt 110/99-237 a ze dne 14. 9. 2005 č. j. 1 Nt 110/99-569 označil stěžovatelovo vydání za nepřípustné, nicméně tato usnesení byla postupně zrušena usneseními Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2003 č. j. 3 To 7/2003-265 a ze dne 20. 2. 2006 č. j. 2 To 19/2006-616. Následně se Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 12. 2009 č. j. 1 Nt 110/99-1081 vyslovil pro přípustnost vydání, přičemž stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla Vrchním soudem v Olomouci zamítnuta usnesením ze dne 22. 3. 2010 č. j. 2 To 16/2010-1313. Na základě těchto usnesení tedy ministr spravedlnosti rozhodnutím ze dne 9. 8. 2010 č. j. 1400/2008-MOT-T/78 povolil stěžovatelovo vydání. K tomu však nedošlo, neboť Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 2462/10 ze dne 10. 11. 2010 (N 221/59 SbNU 195) obě usnesení obecných soudů i rozhodnutí ministra spravedlnosti zrušil pro jejich rozpor s čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva") a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (dále jen "Úmluva proti mučení").

5. K návrhu Krajského státního zastupitelství v Brně bylo řízení o stěžovatelově vydání opět zahájeno, přičemž Krajský soud v Brně toto vydání usnesením ze dne 15. 11. 2012 č. j. 1 Nt 241/2009-1882 opět označil za přípustné. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení zamítl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 2. 2013 č. j. 2 To 5/2013-1946. Na základě těchto usnesení pak ministr spravedlnosti rozhodnutím ze dne 24. 4. 2013 č. j. 1400/2008-MOT-T/187 stěžovatelovo vydání povolil.

6. Proti rozhodnutí ministra, jakož i předcházejícím rozhodnutím soudů o přípustnosti vydání podal stěžovatel ústavní stížnost, o níž bylo rozhodnuto nálezem ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13 (N 12/72 SbNU 169) tak, že Ústavní soud při konstatování porušení základních práv stěžovatele zaručených čl. 7 odst. 2 Listiny, čl. 3 Úmluvy a čl. 3 Úmluvy proti mučení zrušil napadené rozhodnutí ministra spravedlnosti; v ostatních částech ústavní stížnost zamítl. Rozhodnutí obecných soudů o přípustnosti vydání stěžovatele tak zůstala nedotčena.

7. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2014, jež je napadeno nyní projednávanou ústavní stížností, byla vydávací vazba stěžovatele, do níž byl vzat usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2013 sp. zn. 1 Nt 241/2009, přeměněna na vazbu předběžnou. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci zamítnuta. Oba soudy dospěly k závěru, že obava z útěku stěžovatele je důvodná, neboť je cizím státním příslušníkem, reálně mu hrozí vydání do domovského státu k dlouholetému výkonu trestu odnětí svobody, pobývá na dvou různých adresách, přičemž své finanční potřeby řeší výpomocí od příbuzných v Rusku a USA.

8. Stěžovatel spatřuje protiústavnost rozhodnutí obou soudů zejména v tom, že je i nadále omezen na své osobní svobodě bez zákonných důvodů. Podstatou odůvodnění nutnosti uložení předběžné vazby v rozhodnutí obou soudů je obava z útěku stěžovatele, a to z toho důvodu, že se u stěžovatele vyskytla nová skutečnost, a to pravomocné rozhodnutí obou soudů o přípustnosti vydání stěžovatele do Gruzie. Stěžovatel však namítá, že žije na území České republiky ode dne 2. 1. 1996, tj. více než 18 let. V roce 1994 se dozvěděl, že byl proti němu vydán zatykač v Gruzii a dne 26. 8. 1999 bylo k návrhu Krajského státního zastupitelství v Brně zahájeno řízení o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Gruzie.

9. Stěžovatel dne 16. 10. 2001 požádal o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky, č. j. OAM-10227/V1-07-P06-2001 ze dne 23. 3. 2005, které nabylo právní moci dne 30. 3. 2005, stěžovateli mezinárodní ochrana udělena nebyla. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2006 bylo toto rozhodnutí správního orgánu zrušeno, přičemž proti uvedenému rozsudku podalo Ministerstvo vnitra kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který svým rozsudkem sp. zn. 7 Azs 6/2007 napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Následným rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 56 Az 91/2007 bylo rozhodnutí Ministerstva vnitra zrušeno a věc byla vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení. V pořadí druhým rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, č. j. OAM-10227/VL-07-P07-R2-2001 ze dne 9. 12. 2009 stěžovateli mezinárodní ochrana opět udělena nebyla. Rozhodnutí správního orgánu bylo zrušeno Krajským soudem v Brně rozsudkem ze dne 30. 11. 2010 č. j. 56 Az 1/2010-44, který věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, vydalo další rozhodnutí dne 29. 4. 2014 pod č. j. OAM-10227/VL-07-ZA14-R3-2001, kterým stěžovateli mezinárodní ochrana udělena nebyla a stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal dne 6. 5. 2014 žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2014 sp. zn. 56 AZ 3/2014 bylo napadené rozhodnutí ministerstva zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že pokud jej není možno vydat až do doby skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany včetně soudního přezkumu správního rozhodnutí, nelze jej neustále držet v předběžné vazbě, a to za situace, kdy bylo a je možné vazbu nahradit zárukou Organizace pro pomoc uprchlíkům či zárukou spolku Šalamoun-Spolek na podporu nezávislé justice v ČR.

11. Stěžovatel je přesvědčen, že nemůže být nadále držen v předběžné vazbě pro pouhou obavu, že uprchne z území České republiky. K tomu svým chování po celou dobu 15 let, kdy je s ním vedeno extradiční řízení, nezavdal ani nejmenší příčinu a s narůstající dobou, kdy je stěžovatel omezen na osobní svobodě, vazební důvody slábnou, a to i v případě vydávací, resp. předběžné vazby, které jako jediné nemají v českém právním řádu pevně stanovenou nejvýše přípustnou dobu svého trvání. Obecné soudy měly za takové situace aplikovat i ustanovení mezinárodních dohod o ochraně lidských práv, konkrétně čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy.

12. Jestliže zákon stanoví na jedné straně povinnost či možnost vzetí osoby, o jejíž vydání se jedná, do vydávací, resp. předběžné vazby, musí také na druhé straně stanovit přesné podmínky, za kterých může vazba trvat. Tak tomu ovšem podle názoru stěžovatele není vzhledem k ustanovení § 400b odst. 5 a § 396 tr. řádu, ve znění účinném ke dni 31. 12. 2013, a neomezenost doby, po kterou lze držet stěžovatele ve vydávací, potažmo předběžné vazbě, je protiústavním stavem porušujícím jedno z jeho nejzákladnějších lidských práv, a to právo na svobodu.

II. Vyjádření účastníků řízení

13. Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků i vedlejších účastníků řízení. Krajský soud v Brně pouze odkázal na odůvodnění svého usnesení. Podle Vrchního soudu v Olomouci stěžovatelova argumentace vychází ze stejných tvrzení, jaká byla i předmětem jednání před obecnými soudy obou stupňů, které se s ní v celém rozsahu vypořádaly. Kategoricky však nesouhlasí s názorem stěžovatele, že v jeho případě se nejedná o zákonné omezení na svobodě vazbou, ale o nezákonnou zvůli, a to z důvodů uvedených v obou napadených rozhodnutích. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se k věci nevyjádřilo, Krajské státní zastupitelství v Brně se postavení vedlejšího účastníka řízení výslovně vzdalo. Vyjádření účastníků řízení byla stěžovateli zaslána k replice, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 11. 2014, a stěžovatel v ní požádal o přednostní projednání věci a odkázal na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.

III. Právní posouzení Ústavním soudem

14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

15. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody předběžnou vazbou, jmenovitě rozhodování o přijetí nabídky specifikovaných záruk a slibu stěžovatele jako náhrady předběžné vazby a o propuštění stěžovatele z vazby, nezakládají nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté, a Úmluvou.

16. K posouzení, zda u stěžovatele jsou dány důvody vazby předběžné dle § 396 odst. 1 tr. řádu (ve znění účinném v době rozhodování soudu), je nutno přihlédnout k celému průběhu extradičního řízení, jak je popsáno shora (body 2-8).

17. Stěžovatel byl dne 27. 4. 2013 (usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 Nt 241/2009) podle § 400b odst. 1 tr. řádu vzat do vydávací vazby, která dle odstavce 4 citovaného ustanovení může trvat nejdéle tři měsíce. Osoba, o jejíž vydání jde, musí být z vydávací vazby propuštěna na svobodu ihned po uplynutí této lhůty. Pokud vydání nemohlo být provedeno vzhledem k nepředvídatelným okolnostem, může předseda senátu, který rozhodl o vydávací vazbě, před uplynutím této lhůty rozhodnout na návrh Ministerstva spravedlnosti o jejím prodloužení až o tři měsíce. Celková délka vydávací vazby nesmí překročit šest měsíců. Dle § 400b odst. 5 tr. řádu se doba, po kterou se na osobu, o jejíž vydání jde, hledí jako na žadatele o udělení mezinárodní ochrany podle jiného právního předpisu, nezapočítává do lhůty uvedené v odstavci 4.

18. Podle § 396 odst. 1 tr. řádu platí, že "jestliže zjištěné skutečnosti odůvodňují obavu z útěku osoby, o jejíž vydání jde, může předseda senátu krajského soudu na návrh státního zástupce provádějícího předběžné šetření rozhodnout o jejím vzetí do vazby".

19. Ačkoli, jak bylo uvedeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 8 (zejm. odst. 5) Listiny je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanovena v citovaných ustanoveních trestního řádu.

20. Ustanovení § 396 odst. 1 tr. řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "zjištěné skutečnosti odůvodňující obavu z útěku") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.

21. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 396 odst. 1 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše naznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu zásadně nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

22. V daném případě dospěl Ústavní soud k závěru, a to zejména s ohledem na všechny relevantní skutečnosti, jakož i na délku extradičního řízení a délku řízení o udělení mezinárodní ochrany, že práva stěžovatele zaručená čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy porušena byla.

23. Nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13 bylo zrušeno rozhodnutí ministra spravedlnosti o vydání stěžovatele, přičemž nadále zůstala v platnosti obě rozhodnutí soudů o přípustnosti jeho vydání do Gruzie. Ústavní soud v této věci rozhodoval na základě stanoviska pléna přijatého podle § 23 zákona o Ústavním soudu [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 ze dne 13. 8. 2013 (ST 37/70 SbNU 619; 262/2013 Sb.)]. V něm konstatoval: "V řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí ministra spravedlnosti podle § 399 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, kterým bylo povoleno vydání stěžovatele z České republiky do cizího státu, Ústavní soud posuzuje také, zda vydání nebrání skutečnost, že osobě, o jejíž vydání jde, byla v České republice udělena mezinárodní ochrana, nebo že doposud nebylo pravomocně rozhodnuto o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného soudního přezkumu. Smyslem obou uvedených podmínek povolení vydání je garance, že jeho realizace nebude znamenat porušení závazku vyplývajícího ze zásady non-refoulement ve smyslu čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, publikované společně s Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků z 31. ledna 1967 pod č. 208/1993 Sb., a čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jenž má jako závazek ze smlouvy o ochraně lidských práv přednost před jinými závazky z mezinárodních smluv. Ústavní soud však v tomto řízení ani nepřezkoumává, ani nepřehodnocuje právní závěry obsažené v rozhodnutí soudu, kterým bylo vysloveno, že vydání je přípustné." Ústavní soud tedy rozhodnutí ministra spravedlnosti zrušil s tím, že nelze povolit vydání stěžovatele do Gruzie do doby, než bude pravomocně (včetně soudního přezkumu) ukončeno probíhající řízení o udělení mezinárodní ochrany.

24. V nálezu sp. zn. III. ÚS 665/11 ze dne 10. 9. 2013 (N 160/70 SbNU 477) pak Ústavní soud dovodil, že "zákonodárce vymezil správní řízení o udělení mezinárodní ochrany podle zákona o azylu, které je vedeno před Ministerstvem vnitra, a soudní řízení o přípustnosti vydání podle § 397 trestního řádu jako dvě samostatná a vzájemně nepodmíněná řízení, z nichž každé sleduje jiný účel. Soud rozhodující o přípustnosti vydání obligatorně zjišťuje, zda osoba, o jejíž vydání jde, požádala o udělení mezinárodní ochrany a s jakým výsledkem bylo toto řízení skončeno. Pokud by zjistil, že její žádosti bylo vyhověno, musel by podle § 393 písm. b) trestního řádu vyslovit nepřípustnost vydání. Nastat ale může i situace, kdy správní orgán rozhodne o žádosti o udělení mezinárodní ochrany až poté, co soud vyslovil, že vydání je přípustné. Její vznik je třeba připustit již z toho důvodu, že soud nemá povinnost vyčkat skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany a o přípustnosti vydání může rozhodnout i v jeho průběhu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tcu 26/2001). Může být však zapříčiněna i tím, že k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany dojde až v závěrečné fázi tohoto soudního řízení, nebo dokonce až po jeho skončení. V každém případě platí, že správní orgán nebude v dalším řízení vázán v něm učiněnými skutkovými a právními závěry soudu, a bude moci otázku důvodnosti předmětné žádosti posoudit zcela samostatně. Není přitom vyloučeno, aby rozhodl o udělení mezinárodní ochrany z důvodů, které soud nepovažoval za postačující pro závěr o nepřípustnosti vydání".

25. Do vazby předběžné dle § 396 tr. řádu lze vzít pouze osobu, o jejíž vydání se jedná, a to pouze z tzv. útěkového důvodu, tj. odůvodňují-li zjištěné skutečnosti obavu z útěku. Na rozhodování o propuštění z předběžné vazby a její nahrazení zárukou, dohledem, slibem nebo peněžitou zárukou se přiměřeně užijí ustanovení § 71 odst. 1 věty první, § 71 odst. 2 písm. a), § 71a, § 73, § 73a odst. 1 až 6, § 73a odst. 9, § 73b odst. 2 a 6 a § 74 tr. řádu (§ 396 odst. 2 tr. řádu). Vzhledem k tomu, že oproti jiným typům vazby (přípravné řízení, řízení před soudem nebo vazba vydávací) není vazba předběžná omezená žádnou lhůtou, je třeba o ní rozhodovat ze strany obecných soudů s maximální pečlivostí.

26. O návrhu státní zástupkyně na vzetí stěžovatele do předběžné vazby rozhodoval Krajský soud v Brně poprvé již dne 15. 11. 2012, a to společně ve věci přípustnosti jeho vydání. Ve svém předchozím rozhodnutí přitom důvodnou obavu z útěku stěžovatele neshledal s poukazem na jeho dosavadní řádnou spolupráci s orgány činnými v trestním řízení. Podle odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení však v současné chvíli došlo ke změně okolností a je dána opodstatněnost předběžné vazby. V době, kdy krajský soud rozhodoval o vazbě poprvé, bylo zatím nepravomocně rozhodnuto o přípustnosti vydání, a bylo tak zřejmé, že obava z útěku stěžovatele není aktuální, neboť ten podával stížnost k Vrchnímu soudu v Olomouci a dále byl závislý na rozhodnutí ministra spravedlnosti. Podle názoru soudu však došlo k výrazné změně okolností, neboť stěžovatel je nyní obeznámen nejen s pravomocnými rozhodnutími obecných soudů, k nimž zaujal své stanovisko i Ústavní soud, který je shledal konformními, ale též závěry ministra spravedlnosti, který vydání povolil.

27. Ústavní soud ve své judikatuře ve věcech vazebních dovodil, že aby byl zajištěn respekt a ochrana základního práva na osobní svobodu, musí být brán zřetel na tzv. doktrínu zesílených důvodů. Obecné soudy jsou povinny respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání vazby, jinak nelze pokračující omezení osobní svobody, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě důvodného podezření, aprobovat. Konkrétně vzato: trvání podezření je podmínkou sine qua non pro zákonnost pokračování vazby, ale po určité době samo o sobě nepostačuje. V takových případech musí soud zjistit, zda existují jiné relevantní a dostačující důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které by ospravedlnily toto pokračující odnětí svobody [viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina proti Rusku, stížnost č. 54071/00, a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517) a I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013 (N 217/71 SbNU 545)].

28. Opakované používání stereotypních formulací v rozhodnutích soudů o prodloužení vazby vzbuzuje podezření, že se rozhodující orgány dostatečně nezabývaly konkrétními okolnostmi a nereagovaly na argumenty obviněného (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 4. 2009 ve věci Kondratyev proti Rusku, stížnost č. 2450/04; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 12. 2007 ve věci Lind proti Rusku, stížnost č. 25664/05). Soudy rozhodující o vazbě sice nejsou povinny se ve svých rozhodnutích vypořádat jednotlivě s každým argumentem uplatněným obviněným nebo jeho obhájcem, měly by však reagovat adekvátním způsobem na všechna tvrzení, která jsou způsobilá zpochybnit oprávněnost dalšího trvání vazby (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 2. 2011 ve věci Ignatenco proti Moldavsku, stížnost č. 36988/07; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 12. 2010 ve věci Michalko proti Slovensku, stížnost č. 35377/05).

29. Nesplnění formálních požadavků kladených na rozhodnutí o dalším trvání vazby je samo o sobě dostatečné k tomu, aby bylo konstatováno porušení čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, resp. čl. 5 odst. 1 a 3 Úmluvy. Pro upřesnění lze uvést, že takové pochybení může spočívat zvláště v tom, že soud pouze zopakuje důvody uváděné v počáteční fázi vazby, aniž by náležitě vysvětlil, proč je trvání vazby i nadále nezbytné (z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 11. 2008 ve věci Janulis proti Polsku, stížnost č. 20251/04).

30. Důvodem k omezení osobní svobody předběžnou vazbou může být toliko obava z útěku osoby, o niž se jedná, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jejím jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi [srov. nález Ústavního soudu ze dne16. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 2121/10 (N 228/59 SbNU 323)]. O nic takového se ovšem ani jedno z napadených rozhodnutí obecných soudů neopírá. Obě totiž v podstatě konstatují toliko skutečnost, že je stěžovatel odsouzen k dlouholetému trestu odnětí svobody, a dále, že je stěžovatel reálně ohrožen vydáním k výkonu trestu do Gruzie. Obecné soudy v daném případě posoudily důvodnost vazby tak, že u stěžovatele je obava z možného útěku silnější než v počátečních fázích extradičního řízení, aniž by však uvedly konkrétní důvody, jež by takové obavě nasvědčovaly, a aniž zdůvodnily, jak tyto obavy z útěku stěžovatele v průběhu extradičního řízení zesílily proti době, kdy bylo extradiční řízení vedeno se stěžovatelem bez omezení jeho osobní svobody. Je třeba zdůraznit, že předběžná vazba není opatřením, které by bylo vždy nezbytné (a tudíž přiměřené ve vztahu k zásahu do osobní svobody) k provedení extradičního řízení, a tím ke splnění mezinárodních závazků České republiky. Takovým opatřením je až vydávací vazba, následující po rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání.

31. Stěžovatel na území České republiky pobývá od roku 1996, přičemž v obdobném postavení, kdy bylo jeho vydání shledáno jako přípustné krajským i vrchním soudem a ještě nebylo povoleno ministrem spravedlnosti, byl také v období ode dne 22. 3. 2010 do 9. 8. 2010 a v období od 20. 2. 2013 do 24. 4. 2013. Stěžovateli tak reálně hrozilo vydání již v minulosti, přičemž se nelze důvodně domnívat, že stěžovatel předtím neuprchl z důvodu možnosti ministra spravedlnosti nepovolit jeho vydání, případně možnosti Ústavního soudu vydání stěžovatele zabránit, jelikož již samotným vydáním rozhodnutí ministra spravedlnosti dochází ke vzetí do vydávací vazby. Pokud by tedy stěžovatel plánoval uprchnout, lze předpokládat, že by tak učinil po vydání rozhodnutí Vrchním soudem v Olomouci. Nelze považovat za důvodnou ani domněnku, že stěžovatel předtím neuprchl z České republiky z důvodu probíhajícího řízení o udělení mezinárodní ochrany, jelikož před vydáním stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 vedení řízení o udělení mezinárodní ochrany nebylo považováno za překážku vydání žadatele.

32. Na odůvodněnost vazby nelze usuzovat ani z toho, že by stěžovatel v případě propuštění z vazby na svobodu mohl uprchnout pouze z toho důvodu, že již nyní může mít určitou představu o rozhodnutí ministra spravedlnosti, neboť Ústavní soud ponechal rozhodnutí krajského a vrchního soudu v platnosti. Stěžovatel však ani po vydání rozhodnutí Vrchním soudem v Olomouci dne 22. 3. 2010 nemohl vědět, jakým způsobem ministr spravedlnosti rozhodne, a nevěděl ani, zda Ústavní soud vykonatelnost rozhodnutí ministra spravedlnosti odloží. Stěžovatel již tehdy musel počítat také s možností, že ministr spravedlnosti jeho vydání povolí a že k tomuto vydání skutečně může dojít. V té době však z České republiky neuprchl.

33. Řízení o vydání stěžovatele bylo zahájeno v roce 1999, přičemž stěžovatel postupoval v souladu s českým právním řádem a uplatnil všechny právní nástroje, které mu umožňují získat ochranu před výkonem trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v domovském státě na základě řízení, jež on sám považuje za vykonstruované. České soudy v jeho případě již v minulosti konstatovaly nepřípustnost vydání, a proto na stěžovatele nelze bez dalšího hledět jako na osobu, která se pouze snaží uprchnutím mařit výkon spravedlnosti.

34. Ústavnísoud nemohl při svém rozhodování nepřihlédnout ke skutečnosti, že řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany stěžovateli (azylové řízení) je vedeno již od roku 2001. Naposledy bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2014 č. j. 56 Az 3/2014 zrušeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 29. 4. 2014 č. j. OAM-10227/VL-07-ZA14-R3-2001 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Jelikož je rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání stěžovatele do Gruzie podmíněno definitivním soudním rozhodnutím v řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany, a nelze-li v tuto chvíli předvídat, s ohledem na jeho dosavadní průběh, jak dlouho ještě toto řízení potrvá, nelze ani uvažovat o tom, že by snad stěžovatel mohl setrvávat ve vazbě po celou dobu azylového řízení s odůvodněním, jak jej podaly oba obecné soudy; zvláště pak za situace, kdy nejsou stanoveny žádné zákonné lhůty, jež by celkovou délku předběžné vazby omezovaly.

35. Rovněž judikatura Evropskéhosoudu pro lidská práva vyžaduje, aby právní úprava detence cizinců, jejichž vyhoštění bylo nařízeno, stanovila maximální lhůtu zajištění, a splnila tak požadavek předvídatelnosti podle čl. 5 odst. 1 Úmluvy (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mathloom proti Řecku, č. 48883/07). Obecné soudy tedy při posuzování, zda jsou v konkrétním případě dány důvody předběžné vazby, musí s ohledem na současnou právní úpravu postupovat restriktivně tak, aby celková délka vazby nebyla z hlediska zachování práva na osobní svobodu zcela nepřiměřená, a nebyla tak porušována základní práva a svobody osoby, o jejíž vydání jde.

36. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhověl [§ 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2014 č. j. 2 To 27/2014-147 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2014 sp. zn. 1 Nt 241/2009 zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

37. Závěrem Ústavnísoud poznamenává, že ústní jednání v souladu s § 44 zákona o Ústavním soudu nenařizoval, neboť od něj neočekával žádné další objasnění věci, a že formálně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na postup dle § 39 zákona o Ústavním soudu, neboť i bez toho postupoval ve věci s maximálním urychlením.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru