Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1800/11 #1Usnesení ÚS ze dne 23.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Exekuce
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1800.11.1
Datum podání16.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 415

82/1998 Sb., § 5


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1800/11 ze dne 23. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. V., zastoupeného JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem Praha 5, Ostrovského 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2008, čj. 69 Co 230/2008 - 39, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2011, čj. 28 Cdo 4921/2008 - 59, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o náhradu škody proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, ve kterém neuspěl. Podle jeho názoru, těmito rozhodnutími, "která nerespektují principy odvozené z normativního principu právního demokratického státu předvídaného čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR", došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze, jako soud odvolací, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 2. 2008, čj. 26 C 229/2007 - 24 , kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení náhrady škody ve výši 29.742,80 Kč. Vyšel ze zjištění, že stěžovatel podal v roce 1991 u Obvodního soudu pro Prahu 4 žalobu proti žalovanému s. p. TESLA VÚST, na zaplacení své pohledávky. Řízení vedené u zmíněného obvodního soudu pod sp. zn. 18 C 370/91 bylo ukončeno pravomocným a vykonatelným rozsudkem ze dne 7. 10. 1998, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. 21 Co 214/1999 a 21 Co 215/2000.

Poté, v dubnu 2002, stěžovatel podal návrh na nařízení exekuce u Obvodního soudu pro Prahu 4. Následně, v březnu 2003, podal žalobu proti žalované České republice na náhradu škody ve výši závazku, který žalovaný nesplnil, protože v důsledku nepřiměřené délky řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 se jeho pohledávka stala nevymahatelnou. Rozhodnutím ministra obchodu a průmyslu ze dne 6. 12. 1999 byl totiž s. p. TESLA VÚST zrušen bez likvidace z důvodu nedostatku majetku. Tato skutečnost byla stěžovateli známa. Odvolací soud poukázal na to, že rozsudek v nalézacím řízení nabyl právní moci v roce 2000, ale stěžovatel podal návrh na exekuci až v dubnu 2002. Tato doba byla z hlediska časového nepochybně dostatečná k tomu, aby stěžovatel, v souladu s ustanovením § 415 ObčZ, postupoval tak, aby ke škodě nedošlo. Soud prvního stupně správně konstatoval, že stěžovatel ve své žalobě na náhradu škody z března 2003 odůvodňoval svůj nárok právě tím, že jeho pohledávka je nevymahatelná. Přesto i nadále na exekučním řízení trval, a to i přes to, že nejméně od března 2003 věděl, že jeho pohledávka je nedobytná. Exekuční řízení bylo zastaveno až v roce 2006. V předmětné věci tedy bylo namístě požadovat po stěžovateli přiměřenou opatrnost při podávání návrhu na nařízení exekuce. Nemůže proto obstát jeho námitka, že nevěděl, že tento státní podnik nedisponuje žádným majetkem. O tom, že exekuční řízení nebude úspěšné pro nedostatek majetku na straně povinného, stěžovatel věděl nejpozději v tom okamžiku, kdy soudu v nalézacím řízení tento důkaz předkládal. Přesto i nadále, jako oprávněný, trval na dalším průběhu exekuce a její zastavení nenavrhl. Bylo výlučně v jeho dispozici s tímto řízením nakládat. Důsledkem jeho jednání je tedy skutečnost, že exekuční řízení skončilo až v roce 2006, kdy také bylo rozhodnuto o jeho povinnosti zaplatit náklady exekutora.

Pokud stěžovatel při vědomosti všech skutečností podal v roce 2002 návrh na nařízení exekuce proti povinnému, šlo o jeho vlastní rozhodnutí, aniž by se, jako oprávněný, choval s přiměřenou opatrností, kterou po něm lze spravedlivě požadovat. V dané věci tedy nejsou splněny podmínky § 5 zákona č. 82/1998 Sb., podle kterého stát odpovídá, za podmínek stanovených zákonem, za škodu. I když na straně stěžovatele došlo v důsledku zastavení exekučního řízení ke zmenšení majetku, nestalo se tak v důsledku nesprávného úředního postupu, jak tvrdí. Majetková škoda stěžovateli vzniklá v souvislosti s exekučním řízením netvoří žádnou "pokračující" škodu, ale zcela samostatnou újmu, za kterou však žalovaný stěžovateli neodpovídá.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl z důvodu nepřípustnosti s tím, že v dané věci rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, ve smyslu § 237 odst. 3 OSŘ. Právní posouzení věci odvolacím soudem nevybočuje z ustálené judikatury a jeho právní závěr, že majetkovou újmu si stěžovatel přivodil sám a že tato újma není v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudu v nalézacím řízení, je správný.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel zásadně nesouhlasí s právními závěry odvolacího i dovolacího soudu, vytýká jim nesprávné právní závěry, což doprovodil tvrzením, že judikatura nalézacích soudů, odvolacích soudů i Nejvyššího soudu, je ve věcech totožných s posuzovanou věcí nejednotná a rozporná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Stejně tak není úkolem Ústavního soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů, jak to ostatně zmínil sám stěžovatel. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posuzoval, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Po přezkumu ústavnosti řízení před obecnými soudy a rozhodnutí z tohoto řízení vzešlých Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho právní závěry, které náležitě odůvodnily. Podrobně se zabývaly všemi argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Zejména odvolací soud se velmi pečlivě zabýval okolnostmi, z nichž jednoznačně vyplývá, že stěžovatel musel o nedobytnosti své pohledávky vědět již při podání návrhu na exekuci. Lze tedy jen odkázat na odůvodnění zmíněných rozhodnutí, která jsou v souladu s obecným právem a nevykazují žádný ústavněprávní deficit. Pokud tedy obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud zde neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru