Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1800/09 #1Usnesení ÚS ze dne 22.02.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní ústavní principy/demokratický právní ... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
kupní smlouva
družstvo/bytové
vyloučení
vlastnické právo/ochrana
Byt
konkurzní podstata
Katastr nemovitostí
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.1800.09.1
Datum podání09.07.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2 odst.4

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

265/1992 Sb., § 11

328/1991 Sb., § 19

40/1964 Sb., § 43, § 126, § 588

513/1991 Sb., § 239 odst.4 písm.i, § 230

72/1994 Sb., § 23, § 6, § 22

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1800/09 ze dne 22. 2. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. V. J. a I. J., zastoupených JUDr. Jaroslavem Skákalem, advokátem se sídlem Nádražní 24, 513 01 Semily, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2009, č. j. 15 Cmo 11/2009-121, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 10. 2008, č. j. 40 Cm 8/2007-88, ve věci žalobců (dále jen "stěžovatelé") proti žalovanému Ing. Vladimír Baše, správce konkursní podstaty (dále jen "žalovaný") úpadce TBD - Turnovské bytové družstvo (dále jen "úpadce") o vyloučení nemovitosti z konkursní podstaty rozhodl, že žaloba, kterou se stěžovatelé domáhali vyloučit z konkursní podstaty úpadce nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Semily, k.ú. a obec, část P., na LV č. XXXX, bytovou jednotku XX a příslušný spoluvlastnický podíl na společných částech domu čp XX a na LV č. XXXX - podíl na pozemku st. p. č. XXX ve výši 681/35269 a na společných částech domu ve výši 681/35269 Semily (dále jen "nemovitosti"), se zamítá (výroková část I.). Dále rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni nahradit žalovanému na nákladech řízení za jeho právní zastoupení částku 13.328 Kč a zaplatit vše na účet advokátky žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku (výroková část II.).

Krajský soud v prvé řadě konstatoval, že: a) úpadce (družstvo založené pěti fyzickými osobami) byl zapsán do obchodního rejstříku ke dni 31. 10. 2000 (jako statutární orgán zapsán P. Z.), b) stěžovatelé jsou v katastru nemovitosti zapsáni jako vlastníci sporných nemovitostí, a to na základě smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví bytové jednotky ze dne 25. 5. 2005, c) stěžovatelé zaslali bez uvedení data přihlášku do družstva a podle příjmového pokladního bloku ze dne 8. 4. 2004 uhradili částku 6.000 Kč zápisného, d) podle dodatku č. 1 ke smlouvě o budoucí smlouvě o převodu členských práv a povinností ze dne 20. 5. 2004 se stěžovatelé s úpadcem dohodli, že uzavřou dohodu o převodu členských práv a povinností dle § 230 obch. zák., e) ze soupisu konkurzní podstaty úpadce-žalovaného ze spisu 45 K 71/2006 zjištěno, že správce sepsal do konkurzní podstaty úpadce dům čp. XX, soupis doložil 63 výpisy z katastru nemovitostí, které specifikují byty, obsahující jména, adresu vlastníka, jeho podíl na společných prostorách. Konkrétně bytová jednotka s podílem je na č.l. 317 konkurzního spisu.

Krajský soud z uvedeného dovodil, že v době uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví bytové jednotky ze dne 25. 5. 2005 byl úpadce existujícím subjektem práva; s jeho předsedou P. Z. (vedeném v obchodním rejstříku jako předseda úpadce) stěžovatelé jednali v tomto směru v dobré víře. Stěžovatelé se však členy úpadce nestali, neboť nebylo prokázáno, že by zaplatili základní členský vklad ve výši 10.000 Kč a nebylo ani prokázáno, že by jejich vstup do družstva (úpadce) schválila členská schůze; členy družstva se nestali ani převodem členství podle § 230 obch. zák. K platnému nabytí vlastnictví k předmětné bytové jednotce podle § 23 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZVB"), tedy nemohlo dojít, protože stěžovatelé se nestali (nebyli) členy družstva a úpadce nekonal žádné členské schůze, které by podle stanov rozhodovaly o převodech bytu ve vlastnictví úpadce. Krajský soud proto uzavřel, že smlouva o bezúplatném převodu vlastnictví bytové jednotky ze dne 25. 5. 2005 je absolutně neplatná, a to především z důvodu "absence rozhodnutí z členské schůze" vyžadované § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák. K platnému nabytí vlastnictví k bytové jednotce nemohlo dojít i pro neexistenci členství stěžovatele v družstvu. K převodu bytové jednotky na stěžovatele však nemohlo dojít ani postupem podle § 22 ZVB; smlouva o bezúplatném převodu vlastnictví bytové jednotky ze dne 25. 5. 2005 nemá totiž podstatné náležitosti kupní smlouvy podle o. z., neboť v ní není uvedena dohoda o ceně; navíc by opět chyběl souhlas podle § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák. K tvrzení stěžovatelů, že katastrální úřad smlouvu do katastru vložil, krajský soud uvedl, že zápis do katastru má pouze deklaratorní účinek, tedy vlastnictví deklaruje, avšak nezakládá.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 5. 2009, č. j. 15 Cmo 11/2009-121, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 2008, č. j. 40 Cm 8/2007-88, ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že právo na jejich náhradu žalovanému nepřiznal (výroková část I.); dále rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výroková část II.).

Odvolací soud v prvé řadě uvedl, že důkazy provedené krajským soudem jsou zcela dostatečné k závěru, že mezi stěžovateli a úpadcem nemohla být platně uzavřena smlouva podle § 23 ZVB; podle tohoto ustanovení byt v budově ve vlastnictví družstva, jehož nájemcem je člen družstva, lze převést jen tomuto členu družstva. Soud prvního stupně správně dovodil, že stěžovatelé se nestali členy družstva, neboť podle stanov úpadce by se jimi mohli stát pouze za předpokladu, že by zaplatili základní členský vklad ve výši 10.000 Kč a členská schůze (by) vyslovila souhlas s jejich přijetím. Členy družstva se nestali ani postupem podle § 230 obch. zák., protože na ně jiný člen družstva nepřevedl práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu.

Vrchní soud dále uvedl, že mezi stěžovateli a úpadcem nebyla platně uzavřena ani smlouva podle § 22 ZVB, podle něhož je při převodu vlastnictví k bytu vlastník bytu povinen nabídnout převod bytu právě nájemci. V takovém případě musí mít smlouva o převodu vlastnictví bytové jednotky podle § 6 ZVB obecné náležitosti kupní smlouvy (tj. dle § 588 o. z. musí obsahovat dohodu o předmětu koupě a o kupní ceně; v případě prodeje nemovitosti musí mít kupní smlouva i písemnou formu). Odvolací soud konstatoval, že ze smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví bytové jednotky ze dne 25. 5. 2005 vyplývá, že úpadce jako vlastník převádí a odevzdává stěžovatelům předmětný byt (který je popsán); žádné písemné ujednání o kupní ceně však předmětná smlouva neobsahuje. Odvolací soud proto zdůraznil, že tato smlouva nemá podstatné náležitosti kupní smlouvy, neboť neobsahuje žádné ujednání o kupní ceně; nelze proto dovodit, že by tato smlouva byla smlouvou o převodu vlastnictví předmětné bytové jednotky podle § 22 ZVB, který umožňuje kupní smlouvou převádět vlastnictví k bytové jednotce i na jiné osoby než na členy bytového družstva.

Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dospěl tedy k závěru, že se stěžovatelé nestali vlastníky předmětné bytové jednotky. Proto (prý) není důvodná námitka stěžovatelů, že bylo porušeno jejich ústavní právo na ochranu vlastnického práva. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že stěžovatelé jsou v katastru nemovitostí vedeni katastrálním úřadem jako vlastníci předmětné bytové jednotky; ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem do katastru nemovitostí pouze zakotvuje právní domněnku dobré víry, která je však vyvratitelná. Vrchní soud uzavřel s tím, že v předmětném řízení bylo jednoznačně prokázáno, že vlastnické právo k předmětné nemovitosti stěžovatelům nesvědčí.

II.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2009, č. j. 15 Cmo 11/2009-121, napadli stěžovatelé ústavní stížností. Uvedli, že jím byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Stěžovatelé poukázali v prvé řadě na to, že Krajský soud v Hradci Králové žalobě na vyloučení věci z konkursní podstaty ve zcela skutkově stejné věci vlastníků bytových jednotek v témže domě vyhověl pod sp. zn. 42 Cm 7/2007; i když Vrchní soud v Praze (týž senát; 15 Cm 16/2008-76) stejně jako v právě souzené věci ochranu vlastnického práva a práva na bydlení tamější žalobkyni odepřel a rozsudek soudu prvního stupně změnil, stěžovatelé se domnívají, že v názoru na ústavně nekonformní postup (Vrchního) soudu (v Praze) nejsou osamoceni.

Stěžovatelé uvádějí, že se soudy dopustily takového výkladu jednoduchého práva, kterým vybočily z ústavněprávních mezí možných zásahů do základních práv a svobod; domnívají se, že nikde není stanoveno, že smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky musí mít pod sankcí neplatnosti náležitosti kupní smlouvy. Pokud tak odvolací soud postupoval, neposkytl jejich vlastnickému právu, právu na bydlení, dobré víře a zásadě pacta sunt servanda ochranu. Stěžovatelé mají za to, že se odvolací soud měl zabývat ochranou soukromoprávních vztahů (především smluvních vztahů); to platí zejména vzhledem k zásadě formulované v čl. 2 odst. 4 Listiny, tj. že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Stěžovatelé proto tvrdí, že výklad ustanovení § 6 ve spojení s § 22 ZVB byl v souzené věci ústavně nekonformní, neboť z těchto ustanovení nelze vysledovat průlom do zásady, že v soukromoprávní sféře platí, že co není zákonem zakázáno, je dovoleno.

Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud přijal nález, kterým se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2009, č. j. 15 Cmo 11/2009-121, zrušuje.

III.

Vyjádření Vrchního soudu v Praze k ústavní stížnosti zcela odkázalo na napadené rozhodnutí; stejně tak vedlejší účastník (žalovaný) ve svém vyjádření neuvedl jinou argumentaci než ve svých vyjádřeních v řízení před obecnými soudy či nepřipomněl jinou argumentaci než tu, kterou uvedly oba obecné soudy ve svých rozhodnutích. Proto Ústavní soud stěžovatelům obě vyjádření k zaslání možné repliky ani nepostoupil.

IV.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C. H. Beck Praha, 1994, str. 41).

Taková situace právě v souzené věci nastala.

Ústavní soud nemá v prvé řadě důvod zpochybnit skutečnost, že oba obecné soudy postupovaly podle relevantních ustanovení ZVB, občanského zákoníku, obchodního zákoníku a občanského soudního řádu a to s důsledky, jež se týkaly postavení žalovaného i stěžovatelů (žalobců).

Ústavní soud především odkazuje na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové a rozsudku Vrchního soudu v Praze. V odůvodněních obou rozhodnutí je obsažena zřetelná a náležitá argumentace; oba soudy jasně a podrobně uvedly (a to včetně precizovaných odkazů na příslušnou právní úpravu), důvody pro svá rozhodnutí.

Z odůvodnění těchto rozhodnutí zcela zřetelně plyne, proč obecné soudy zaujaly závěr, že mezi stěžovateli a úpadcem nemohla být platně uzavřena smlouva o převodu bytové jednotky podle § 23 ZVB; stejně tak oba soudy právem poukázaly na důvody, proč se stěžovatelé nestali členy družstva postupem podle § 230 obch. zák. Oba soudy stejně tak kvalifikovaně rozebraly důvody svědčící pro to, že nebyla platně uzavřena ani smlouva podle § 22 a § 6 ZVB; tu se předpokládá naplnění podmínek nejen § 43 a násl. o. z., ale také (a především) § 588 o. z. (obecná ustanovení o kupní smlouvě). Uznávaná komentářová literatura - v této souvislosti a ve vztahu k § 588 o. z. - poukazuje např. na to, že "Ke vzniku kupní smlouvy je třeba, aby se její účastníci dohodli na předmětu koupě a na kupní ceně. Vedle těchto tzv. podstatných náležitostí (essentialia negotii) může kupní smlouva obsahovat další ujednání ..." ... (In Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník, Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1559). Vzhledem k tomu, že taková situace je vlastní i souzené věci, nelze stěžovatelům přisvědčit, a to ani s ohledem na jejich účelovou a spektakulární argumentaci čl. 2 odst. 4 Listiny, že v soukromoprávní sféře platí, že co není zákonem zakázáno, je dovoleno.

Ústavní soud nemá důvod nic měnit či doplňovat ani na přiléhavé argumentaci obecných soudů týkající se charakteru zápisu do katastru nemovitosti, který má povahu deklaratorní.

Stěžovatelé rovněž namítali, že nejsou ve svém názoru na postup Vrchního soudu v Praze osamoceni a poukázali na jiné rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, který žalobě na vyloučení věci z konkursní podstaty ve zcela skutkově stejné věci vlastníků bytových jednotek v témže domě (42 Cm 7/2007) vyhověl. Tu však nelze přehlédnout, že Vrchní soud v Praze - jak sami stěžovatelé uvádějí - rozsudek soudu prvního stupně změnil, takže jeho rozhodování je konzistentní. Obecně pak platí, že zásadně není úlohou Ústavního soudu, aby judikaturu obecných soudů sjednocoval.

Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí je logické, přesvědčivé, nemá povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyplývajícími není dán extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím základní práva či svobody stěžovatelů, jichž se dovolávají, zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2012

Vojen Güttler, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru