Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 180/14 #1Usnesení ÚS ze dne 05.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
zpětvzetí návrhu
správní orgán
nečinnost
informace
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.180.14.1
Datum podání14.01.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

106/1999 Sb., § 17

150/2002 Sb., § 60 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 180/14 ze dne 5. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti Bc. Vladimíra Volného, zastoupeného JUDr. Františkem Grznárem, advokátem, sídlem Horšovský Týn, nám. Republiky 108, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. 1. 2014 č. j. 59 A 84/2013-26, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou dne 14. 1. 2014 se Bc. Vladimír Volný (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil náhradově nákladový výrok II v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "správní soud"), vydaného v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, t. j. Okresního soudu v Liberci (dále jen "žalovaný"), při poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen "informační zákon"). Dále navrhl, aby Ústavní soud podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uložil správnímu soudu nahradit mu náklady řízení.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení správního soudu ze dne 7. 1. 2014 č. j. 59 A 84/2013-26 vyplývají následující skutečnosti.

Žalobce požádal dle informačního zákona žalovaného o poskytnutí informací o jeho činnosti. Žalovaný vyzval žalobce k úhradě částky ve výši 1 600 Kč, kterou bylo poskytnutí požadovaných informací podmíněno. Žalobce podal proti výzvě stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace.

Dne 5. 9. 2013 rozhodnutím č. j. 56 Si 116/2013-24 žalovaný žádost žalobce o poskytnutí informací částečně odmítl a to v části, v níž požádal o informace, jak dlouho průměrně trvala u dotázaného soudu řízení v agendách T, CaPa Nc.

Dne 6. 9. 2013 žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 9. 2013 č. j. 56 Si 116/2013-24 odvolání k nadřízenému orgánu, t. j. Ministerstvu spravedlnosti České republiky (dále jen "nadřízený orgán"), a dne 13. 10. 2012 též návrh na přijetí opatření proti nečinnosti, v němž uvedl, že o podaném odvolání nebylo v zákonné lhůtě rozhodnuto.

Dne 21. 11. 2013 rozhodnutím č. j. 548/2013-OT-OSVS nadřízený orgán rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 9. 2013 č. j. 56 Si 116/2013-24 potvrdil a odvolání žalobce zamítl (výrok I), a potvrdil výši úhrady požadované žalovaným (výrok II).

Dne 9. 10. 2013 žalobce podal správní žalobu, jíž se domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného správního orgánu a vydání rozhodnutí o žádosti žalobce o informace ze dne 12. 8. 2013.

Dne 28. 11. 2013 žalobce vzal svou žalobu zcela zpět. Poukázal na rozhodnutí nadřízeného orgánu ze dne 21 11. 2013 č. j. 548/2013-OT-OSVS a tvrdil, že vydáním tohoto rozhodnutí byla odstraněna nečinnost v této věci. Navrhoval zastavení řízení a požadoval přiznání náhrady nákladů řízení a vrácení části zaplaceného soudního poplatku.

Dne 7. 1. 2014 usnesením č. j. 59 A 84/2013-26 správní soud řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu zastavil (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a žalobci vrátil část zaplaceného soudního poplatku (výrok III). O náhradě nákladů řízení správní soud rozhodl podle § 60 odst. 3, věta prvá s. ř. s.; podle druhé věty tohoto odstavce nemohl postupovat (a přiznat žalobci právo na náhradu nákladů řízení), neboť žalobce nevzal žalobu zpět pro pozdější chování žalovaného, ale nadřízeného správního orgánu žalovaného. Dle žalobcem citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2012, č. j. 2 Ans 13/2012-21 je třeba stížnost proti výši úhrady považovat za bezvýsledně vyčerpaný prostředek, který procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 s. ř. s., a proto je možné se žalobou podle § 79 odst. 1 s. ř. s. domáhat vydání rozhodnutí přímo po žalovaném Okresním soudu v Liberci. To žalobce učinil, žalovaný však dosud požadované informace ani neposkytl, ani žalobcovu žádost podle § 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím neodložil.

III.

V části II ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že výroky I a III usnesení správního soudu ze dne 7. 1. 2014 č. j. 59 A 84/2013-26 považuje za správné, a že za protiústavní považuje výrok II o nákladech řízení.

V části III ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným výrokem II byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dle jeho názoru se jedná o exces, zasahující do roviny ústavněprávní, neboť správní soud rozhodoval zcela formalisticky, mechanicky, v rozporu se zásadami materiálního právního státu a zejména opomněl zhodnotit důvodnost podané žaloby ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2010 č. j. 3 Ans 36/2010-100 a usnesení téhož soudu ze dne 11. 5. 2011 č. j. 1 Ans 4/2011-51. Byl toho názoru, že napadené rozhodnutí nebylo náležitě odůvodněno a správnímu soudu též vytkl, že ignoroval jeho sdělení, "že mu dává ke zvážení, aby vyčkal rozhodnutí povinného subjektu o odložení žádosti o informace a až posléze vydal rozhodnutí o zastavení řízení." Nepřiznáním nákladů řízení bylo protiústavně zasaženo do vlastnického práva stěžovatele garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se způsobem, jakým správní soud v jeho věci aplikoval ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s., pokud dospěl k závěru, že stěžovatel nevzal žalobu zpět pro pozdější chování žalovaného.

K ústavním stížnostem proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") o nákladech civilního řízení včetně řízení ve správním soudnictví, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení za předpokladu, že tyto náklady vznikly v průběhu rozhodování věci týkající se občanských práv nebo závazků, k čemuž v projednávaném případě došlo.

Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu. Nesouhlasí-li účastník se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o nákladech řízení, může v argumentaci k ústavní stížnosti uplatňovat výlučně jen námitky týkající se údajné nespravedlivosti postupu obecných soudů, např. že rozhodnutí o náhradě nákladů nebylo dostatečným způsobem odůvodněno, účastník neměl možnost se vyjádřit apod. Ústavní soud je pak oprávněn posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení a postup mu předcházející vyhovují ústavním požadavkům procesní spravedlivosti.

Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ dospěl Ústavní soud k závěru, že postup správního soudu vedoucí k vydání napadeného náhradově nákladového výroku nelze označit za svévolný či nepřiměřený. Správní soud dospěl z konkrétních skutečností k závěru, že v projednávaném případě nemohl postupovat podle druhé věty ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s., neboť stěžovatel žalobu nevzal zpět pro pozdější chování žalovaného správního orgánu, a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil; z pohledu ústavněprávního nelze shledat na tomto závěru nic, co by mohlo stěžovatelem požadovaný kasační zásah opodstatnit; nesouhlasná polemika stěžovatele s postupem správního soudu důvod pro zásah Ústavního soudu nezakládá.

Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť výsledek řízení, kromě jiného, postup dle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu to neumožnil.

Pro důvody výše uvedené proto Ústavní soud návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2014

Kateřina Šimáčková,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru